Knihovna Václava Štecha Slaný  

Životopis Aloise Jiráska

Alois Jirásek se narodil 23.sprna 1851 v Hronově u Náchoda. Jirásek pocházal se starého rodu, jeho otec byl Josef Jirásek a matka Vincencie Jirásková. Jirásek se narodil do rodiny pekaře. Měl spoustu sourozenců, všechny starší. Foto…..

Jirásek jako mladý studoval gymnázium v Broumově, poté v Hradci Králové. Když dostudoval gymnázium, odstěhoval se do Prahy, kde studoval na pražské univerzitě historii. Následně pracoval jako středoškolský profesor dějepisu a zeměpisu v Litomyšli.

V roce 1888 se znovu přestěhoval do Prahy, kde bydlel v ulici Resslova, která se později přejmenovala na Jiráskovo náměstí. Jirásek zde spolupracoval s Mikolášem Alešem a stýkal se se členy lumírovského kruhu. Těmi byli například J.V.Sládek, Jaroslav Vrchlický nebo  Josef Thomayer. Stal se také velkým přítelem Zikmunda Wintra.

Roku 1909 šel Jirásek do penze a začal se věnovat výhradně literatuře. Vracel se nejen do svého rodného Hronova, ale cestoval i do spousty míst, kam poté umisťoval děje svých děl.

V roce 1917 podepsal Jirásek Manifest českých spisovatelů. Ten podporoval politické úsilí o státní samostatnosti českého národa.

Když vznikla Československá republika, Jirásek se stal senátorem za stranu Československé národní demokracie. Zde působil až do doby, kdy onemocněl. Onemocněl tak vážně, že už ani nemohl psát.

Jirásek zemřel těžce nemocen dne 12.3.1930 v Praze, pořhben byl ale ve svém rodném Hronově.Jirásek byl několikrát navržen na Nobelovu cenu a to v letech 1918, 1919, 1921 a 1930.

Alois Jirásek byl jedním z nejznámějších českých autorů. Psal prózy i poezie. Psal i spousty divadelních her, pro něž je nejslavnější. Mezi jeho nejslavnější díla patří Staré pověsti české, Temno, Psohlavci a nebo divadelní hra Lucerna. Foto dům……

Jiráskovo dílo

Jiráskovo dílo dovršilo buditelskou tradici české literatury. Svou demokratickou představu národních dějin, vycházející v podstatě z koncepce Palackého, ztělesnil Jirásek umělecky v obrazech velkých a pro národ rozhodujících dějinných epoch, v nichž ukázal lid jako nositele historického dění. Vrchol národní minulosti spatřoval v husitství a bratrství, významně také vyzdvihl lidový charakter národního obrození.Ačkoli Jiráskovo rozsáhlé dílo objímá v podstatě celou národní minulost od doby mytické až po dobu spisovatelova mládí (povídky odehrávající se v době prusko-rakouské války), látkově se autor soustředil především ke třem významným obdobím českých dějin: době husitské, době pobělohorské a době národního obrození.

Jirásek a doba husitská:Dobu husitskou zobrazil Jirásek ve třech rozměrných románových skladbách. Trilogie Mezi proudy (jednotlivé části: 1. Dvojí dvůr, 2. Syn ohnivcův, 3. Do tří hlasů) vypravuje o vzniku české reformace v době Václava IV. Druhá trilogie Proti všem (jednotlivé části: 1. Skonání věků, 2. Kruciata, 3. Boží zástup) líčí vlastní vznik husitství od jeho chiliastických počátků, jeho rozmach v době vzniku Tábora a jeho vyvrcholení bitvou proti křižákům na Vítkově. Umělecky nejhodnotnější je třetí trilogie, Bratrstvo (jednotlivé části: 1. Bitva u Lučence, 2. Maria, 3. Žebráci), o bratřických vojscích na Slovensku, zobrazující husitství v jeho pozdním období.K tematice husitské a reformační patří ještě nedokončený dvoudílný román o Jiřím Poděbradském Husitský král, román Konec a počátek o počátcích jednoty bratrské a povídka Zemanka.

Jirásek a doba pobělohorská:Umělecké ztvárnění doby pobělohorské je tématem románu Skály, představujícího na osudech drobné zemanské rodiny pobělohorskou tragédii národa i útlak lidu, bouřícího se proti poddanství. Román Psohlavá s ústřední postavou legendárního chodského hrdiny Jana Sladkého-Koziny je rovněž obrazem protifeudálního boje lidu. Skaláci, román s podobnou tematikou, zobrazuje velkou selskou vzpouru na Náchodsku r. 1775.Nejvyzrálejším Jiráskovým románem je Temno. Široká románová freska předvádí morální, kulturní a společenskou situaci národa ve dvacátých letech 18. století v prostředí pražského měšťanstva, tajných nekatolíků a drobné venkovské šlechty. V románu je také zachycena postava proslulého ničitele českých nekatolických knih, jezuity Antonína Koniáše.Umělecky velmi šťastný byl Jirásek v látkách zobrazujících doznívání protireformační doby, dobu rokoka a osvícenství. Sem patří např. romány Poklad, Sousedé, povídka Pandurek a dvě další povídky dotýkající se panského života na dvoře vévody Zaháňského v protikladu k bídě nevolných sedláků Na dvoře vévodském a Ráj světa, zobrazující poživačný život rokokových kavalírů v době vídeňského kongresu (1815).

Jirásek a doba národního obrození obu národního obrození zobrazuje především rozsáhlý pětidílný román F. L. Věk, zahrnující období od konce sedmdesátých let 18. stol. do dvacátých let 19. století. Páteří románu jsou životní osudy dobrušského studenta a později kupce a osvícenského vlastence F. L. Veka (vlastně Heká) a jeho syna Václava. Jirásek sleduje obrozenský proces v Praze i na venkově v souvislosti s ostatními událostmi v Evropě. Obrození chápe jako hnutí lidové, v jehož čele jsou uvědomělí vlastenci, pocházející vesměs z venkovských rodin. Vedle Veka se v románu setkáváme s řadou dalších obrozenců. Je to Václav Thám O, Jan Theobald Held, Stanislav Vydra, V. M. Kramerius, Š. Hněvkovský aj. Velké množství látky zahrnuté v románě způsobilo, že celková kompozice není dostatečně vyvážená, zejména v posledních dvou dílech.Volným pokračováním F. L. Veka je čtyřdílná kronika U nás (jednotlivé části: 1. Úhor, 2. Novina, 3. Osetek, 4. Zeměžluč), vypravující o národním obrození v rodném kraji autorově, s ústřední postavou sympatického obrozenského kněze Havlovického (ví. jm. Josefa Regnera).Konci obrozenské doby je věnována povídka Filosofská historie, studentská idyla z Litomyšle, se skvěle vystiženou atmosférou maloměsta v době tzv. biedermeieru, do něhož zavanou naděje revolučního roku 1848.

Jirásek a díla pro mládež:Neobyčejné popularity dosáhl Jirásek dvěma knihami pro mládež. Povídka Z Čech až na konec světa je beletristickým zpracováním staročeského cestopisu Václava Šaška z Bířkova o cestě poselstva krále Jiřího po západoevropských zemích, kniha Staré pověsti české působivě archaizujícím stylem vypráví hlavní české pověsti národní i některé místní. Umělecky nejdokonalejší je soubor nejstarších kmenových pověstí.
Jiráskova pozdní tvorba oměrně pozdní Jiráskova dramatická tvorba je nestejné hodnoty. Počíná dodnes populární Vojnarkou, vesnickou tragédií z minulého století, a dramatem Otec ze stejné látkové oblasti. K tylovské pohádkové symboličnosti se obrátil Jirásek hrami Lucerna a Pan Johanes ze života, šlechty a utiskovaného lidu v době rokoka.Analogií k Jiráskovým husitským trilogiím je dramatická trilogie Jan Žižka, Jan Hus a Jan Roháč. Doby obrozenské a milované Litomyšle se týká veselohra AT. D. Rettigová.

Jiráskův vliv na českou literaturu:Jirásek patří k našim nejvýznamnějším spisovatelům. Dovedl mistrovsky využít příznačných historických detailů k podrobnému překreslení doby. Jeho postavy jsou zároveň nositeli i tvůrci historie. Výrazným znakem Jiráskova mistrovství je soulad mezi individuálním a obecným významem jeho postav. Jiráskovi vždy šlo především o obraz společenského dění, proto jedinec je u něho volen tak, aby zároveň reprezentoval svou dobu, její tendence a myšlenky.

Zdroj informací:http://libri.cz/databaze/kalendarium/

BEDNÁŘ Kamil

Foto:http://www.spisovatele.cz/kamil-bednar

(* 4. 7. 1912 Praha, + 23. 5. 1972 Mělník)

- český básník a překladatel Kamil Bednář patřil k vůdčím osobnostem básnické generace – z nichž nejtalentovanějším tvůrcem byl J. Orten – která umělecky dorůstala v období krátce před německou okupací. Této generaci, formované pocity úzkosti, bezvýchodnosti, tragiky, byla již cizí ideologičnost předchozí wolkrovsko-nezvalovské tvorby a orientovala se k nadčasovým hodnotám konkrétního, “nahého” člověka. Toto usilování vyjádřil Bednář pregnantně v programovém eseji Slovo k mladým (1940), jenž se stal textem, kolem něhož se polemicky tříbily názory celé literární generace. Celou touto generační atmosférou (tvořily ji dále osobnosti jako Bohuslav Březovský, Hanuš Bonn, I. Blatný, J. Kainar, Z. Urbánek) se zabývá V. Černý v Druhém sešitu o existencialismu). Bednářovým debutem byla sbírka spirituální, programově antiavantgardní lyriky Kámen v dlažbě (1937), vydaná v Halasově edici První knížky a Halasovou poetikou též značně ovlivněná. Následovaly pak sbírky Milenka modř (1939) a Kamenný pláč (1939). Též v básnických knihách uveřejněných za okupace (Po všech svatbách světa, Bosé oblohy, Hladiny tůní) Bednář vychází z prožitku úzkostné doby a blízkosti smrti. Zároveň se sbližuje s autory Skupiny 42 a i v jeho poezii se objevují motivy města a jeho periférie. S válečnou dobou se vyrovnává ve skladbě Jim hostinou bylo (1948) a předkládá tu svou vizi o spasitelské síle utrpení. Pokusem vyjít vstříc dobové společenské situaci a zároveň uchránit před jejím tlakem svou básnickou integritu je kniha Dějiny srdce (1957), shrnující Bednářovu lyriku z let 1946-56. I jako projev distance od poválečného politického vývoje se Bednář, zaměstnaný od roku 1949 v nakladatelství Československý spisovatel, věnoval zejména tvorbě pro děti, a především překladatelství. Vyniká zvláště jeho přetlumočení díla amerického básníka Robinsona Jefferse: Mara (1958), Jestřábí křik (1960) a Pastýřka putující k dubnu (1961).

ČERNÝ Václav

(* 26. 3. 1905 Jizbice u Náchoda, + 2. 7. 1987 Praha)
Foto:http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=357

- český literární kritik a teoretik, historik, překladatel, autor pamětí a účastník protinacistického odboje Osobnost V. Černého patří bezesporu ke klíčovým zjevům české duchovní kultury tohoto století. Jde zřejmě po Šaldovi o nejvýznamnějšího uměleckého kritika s mohutným rozhledem po celé šíři světové (především románské) kultury, jehož osud, přinášející mu prakticky od 40. let stálé ústrky a vylučování z řad domácí kultury, charakterizuje úděl nekonformního vzdělance tohoto věku. Pocházel z rodiny pedagoga a literárního historika Václava Černého. Po studiích na reálném gymnáziu v Náchodě a na lyceu Carnot ve francouzském Dijonu (baccalauréat v roce 1924) studoval na univerzitě v Praze obor čeština-francouzština (doktorát 1929). Po krátkém působení v Brně se stal sekretářem Institutu d’Etudes Slaves v Ženevě (1931-36). Po návratu do Prahy byl jmenován docentem románských literatur na UK a od roku 1938 profesorem Masarykovy univerzity v Brně. Po uzavření vysokých škol působil v letech 1939-44 na gymnáziu v Praze. Publikovat začal již v roce 1927 studií Ideové kořeny současného umění, v níž analyzoval vliv Bergsonovy filosofie v literatuře. Významná byla stať Esej o básnickém baroku (1937), která odpovídala dalšímu duchovnímu směřování Černého: hledání absolutních mravních hodnot, jimiž je umělec zavázán svému talentu i dílu. Během okupace se Černý aktivně účastnil protinacistického odboje. V roce 1944 byl uvězněn na Pankráci a osvobodilo ho až pražské povstání. Okamžitě se zapojil do práce v České národní radě – budoucnost Československa spatřoval sice v socialismu, ale ten mu nepředstavoval totalitní model stalinistického Ruska. Polemickou platformou se stal Kritický měsíčník, který Černý založil již před válkou, ale za okupace nesměl vycházet. Z diskusí o další podobu národního směřování vznikl soubor statí a polemik Boje a směry socialistické kultury (1946). Ve studiích Osobnost, tvorba a boj (1947) pak Černý obhajoval nenahraditelnou roli tvůrčí a svobodné osobnosti, hájící především mravní poselství umění. V té době také obrací svůj zájem k literatuře a filosofii existencialismu a nalézá jeho českou obdobu v tvorbě mladých básníků kolem J. Ortena. Výsledkem jsou přednášky shrnuté do sborníku První sešit o existencialismu; jeho pokračování Druhý sešit o existencialismu již po únorovém převratu nemohlo být vydáno (čtenáři se ho dočkali až roku 1992). Černý se logicky dostal do konfliktu s nastupující totalitní mocí a roku 1951 byl nucen odejít z pražské filosofické fakulty, kde byl od června 1945 profesorem obecné a komparativní literatury. V roce 1953 byl dokonce několik měsíců vězněn, k procesu však nedošlo. Roku 1954 nastoupil do ČSAV, avšak na místa, která zdaleka neodpovídala jeho schopnostem a erudici. Přesto v ústraní dál připravoval významné vědecké práce: jednak z oblasti starší evropské literatury (Lid a literatura ve středověku, zvláště v románských zemích, 1958; Stredoveká dráma, 1964), ze starší české literatury (Staročeská milostná lyrika, 1948; Mastičkář, 1955) a studie Jaroslav Seifert. Náčrt k portrétu (1954) a Knížka o Babičce (1963, Toronto 1984). V roce 1963 vydal Calderónovu hru El gran duque de Gandia, jejíž rukopis objevil v zámecké knihovně v Mladé Vožici. Teprve ve druhé polovině 60. let mohl znovu publikovat a v roce 1968 dokonce opět přednášet na univerzitě. Na sklonku 60. let uveřejnil dvě významné práce: Studie a eseje z moderní světové literatury (1969) a Studie ze starší světové literatury (1969). Své názory na funkci literární kritiky shrnul v knížce Co je kritika, co není a k čemu je na světě (1968). Po roce 1968 se stal terčem nenávistné kampaně normalizační propagandy, roku 1970 byl z profesorského místa propuštěn a bylo mu prakticky znemožněno veřejně vyslovit své názory. V 70. letech se Černý soustředil na psaní svých Pamětí, jež představují jeden ze základních, byť výrazně subjektivních pramenů pro poznání naší národní existence ve 20. století. V prvním díle (samizdat 1978, Brno 1994) zachytil svá studentská léta ve francouzském Dijonu, okupační dobu ztvárnil v díle nazvaném Pláč koruny české (samizdat 1976, Toronto 1977, Brno 1993) a období 1945-72 ve 3. dílu (Toronto, 1983, Brno 1992), jenž obsahuje nekompromisní soud nad úpadkem českého národního charakteru. Obecně se k němu pak vyjádřil v eseji O povaze české kultury (samizdat 1975, Brno 1991). I v posledních desetiletích svého života, kdy se neváhal svou autoritou připojit k iniciativě Charty 77, nepřestal Černý sledovat soudobou literární produkci – dokladem jsou statě Z nových kritických studií (1974) či analýza Za hádankami Bohumila Hrabala (1976). Reprezentativní výbor z Černého kritické a esejistické tvorby vyšel v dvoudílné knize Tvorba a osobnost (1992, 1993).

FUČÍK Bedřich

(* 4. 1. 1900 Čáslavice u Třebíče, + 2. 7. 1984 Praha)
Foto:http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=367

- český literární kritik a historik, editor a překladatel Bedřicha Fučíka lze označit vedle Alberta Vyskočila, Miloše Dvořáka a Rudolfa Černého za významného představitele literární kritiky orientované katolickým směrem. Šlo o pozici stavící se odmítavě k avantgardnímu umění, jež s sebou neslo spolu s idejí proletářské revoluce i tvarovou destrukci. Tito kritici, lišící se od dob Katolické moderny již tím, že šlo o laiky, zdůrazňovali řád, spirituální obsah díla a jeho ideovou hodnotu vůbec. Řadu podnětů přijali od F. X. Šaldy a velkou duchovní podporu nacházeli v díle a veřejném působení J. Durycha. B. Fučík své eseje a kritické stati publikoval v časopisech Tvar, Akord, Listy pro umění a kritiku, Vyšehrad. Fučíkův zájem však rozhodně nebyl omezen pouze na literární osobnosti z katolických kruhů. Jako dlouholetý ředitel nakladatelství Melantrich (1929-39) a poté šéfredaktor nakladatelství Josef Richard Vilímek (1939-43) se výrazně zasloužil o publikování řady děl patřících k trvalým hodnotám české literatury. Řídil se při tom jen hodnotami estetickými, takže v Melantrichu vycházel jak J. Durych a J. Čep, tak i I. Olbracht nebo E. Hostovský, V. Fischl. J. Firt, ve 30. letech ředitel nakladatelství F. Borový, na něj ve svých pamětech Knihy a osudy vzpomíná jako na svého největšího a nejnebezpečnějšího konkurenta, zároveň však trvalého a upřímného přítele. Po válce Fučík působil jako korektor v nakladatelství Vyšehrad. Roku 1951 byl zatčen a spolu s jinými katolickými literáty (J. Zahradníčkem, V. Renčem, Josefem Kostohryzem a dalšími) ve
vykonstruovaném procesu z června 1952 odsouzen k 15 letům vězení. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960 a roku 1967 rehabilitován v plném rozsahu. Na léta strávená ve vězení vzpomíná v rozhovoru Zpovídání (1989, Toronto), jež vedl s “polepšeným”, původně zuřivě marxistickým historikem Karlem Bartoškem. Fučíkův trvalý vklad do české umělecko-esejistické literatury představuje memoárový soubor Sedmero zastavení (1981, Arkýř). Později k nim Fučík přidal ještě dalších sedm vzpomínkových kapitol a celá kniha Čtrnáctero zastavení vyšla v samizdatu v roce 1985, oficiálně pak roku 1992. Vzpomíná a zároveň nabízí svůj výklad tvůrčích osobností, s nimiž se za svůj život setkal a jejichž dílu nejednou pomohl (F. Halas, V. Závada, J. Zahradníček, Jan Kameník, J. Seifert aj.). Významná je ovšem také Fučíkova činnost editorská: od roku 1937 byl pořadatelem díla F. X. Šaldy, uspořádal a komentoval řadu výborů a souborů (J. Demla, J. Čepa, J. Zahradníčka). Jeho ženou i spolupracovnicí byla překladatelka (především z němčiny) Jitka Fučíková.

NEFF Vladimír

(* 13. 6. 1909 Praha, + 2. 7. 1983 tamtéž)
Foto:http://www.cesky-jazyk.cz/zivotopisy/vladimir-neff.html

- český spisovatel Vladimír Neff byl výjimečným a pilným vypravěčem s velkým epickým rozmachem vynalézavě fabulovaných románových kronik. V lepší části jeho díla je rozpoznatelná polemika s měšťáctvím, jeho prostředností a přizpůsobivostí. Pocházel z pražské patricijské rodiny, dostalo se mu studií na gymnáziu v Ženevě, pracoval ve skladu porcelánu ve Vídni, byl volontérem v obchodním domě v Brémách, pak cizojazyčným lektorem v pražském nakladatelství Melantrich a od roku 1939 spisovatelem z povolání. Do literatury vstoupil ve druhé polovině 30. let detektivními parodiemi a aktuální politickou satirou. Avšak prvním výrazným úspěchem se stal psychologický román Třináctá komnata (1944, v roce 1968 zfilmován O. Vávrou), v jehož příběhu dětských hrdinů, odkrývajících záhady citového života, se projevila jeho schopnost vést bohatě větvený děj, a vytvářet tak sugestivní čtenářskou atmosféru. Následovala hutná novela vypjaté vášně Marie a zahradník (1945), umístěná, tak jako předchozí román, do prostředí pražské Kampy. Za okupace Neff pracoval na popularizujícím slovníkovém výkladu dějin filosofie Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias,
jenž vyšel na samém sklonku období, kdy byl ještě pluralitní výklad možný
– roku 1948. Zglajchšaltované literární produkci počátku 50. let se poněkud vymyká Neffův ironicko-historický, spíše vančurovský než jiráskovský román Srpnovští páni (1953): spojil zde dokonalou znalost středověkých reálií s parodií historických žánrů, pod čímž je patrný pokus upozornit na otázky lidské svobody versus determinovanosti. Neff potom pracoval na ambiciózním a v kontextu české prózy výjimečném projektu – pentalogii, zachycující kronikářskou formou vzestup dvou pražských měšťanských dynastií od pádu Bachova absolutismu až po rok 1945. První díl, Sňatky z rozumu, vyšel roku 1957 a pak následovaly: Císařské fialky (1958), Zlá krev (1959), Veselá vdova (1961) a Královský vozataj (1963). V roce 1967 Neff zkarikoval v románu Trampoty pana Humbla typ českého maloměšťáka, jehož vždy přizpůsobivá, kolaborantská duše se tu demaskuje v sebeomluvné zpovědi. Marný tajtrlík – svatoušek – pokrytec – denunciant – vědomý vrah, to je crescendo či vlastně decrescendo Humblova růstu, napsal o Neffově románu V. Černý. V 70. letech, kdy závažnější látky nebyly pro oficiálně vydávaného spisovatele na pořadu dne, se Neff znovu pokusil oživit historicko-romaneskní žánr v trilogii o neohroženém Petru Kukaňovi z Kukaně: Královny nemají nohy (1973), Prsten Borgiů (1975) a Krásná čarodějka (1980).

PAVEL Ota

(* 2. 7. 1930 Praha, + 31. 3. 1973 tamtéž)

- český prozaik a novinář Prózy Oty Pavla patří k trvalým, a vzhledem k dobové mizérii i výjimečným hodnotám české literatury, jež mohly být na začátku 70. let vydány (byť s cenzurními zásahy) i v oficiálních nakladatelstvích. Pavel, vlastním jménem Otto Popper, byl zprvu sportovní redaktor, debutoval jako autor doprovodného textu ve fotografické publikaci V. Heckela Hory a lidé (1964), ale známým se stal až po vydání dvou sportovních knih, kde se mísí beletristická fikce se sportovní reportáží, Dukla mezi mrakodrapy (1964) a Plná bedna šampaňského (1967). Na tento druh literatury navázal pak v roce 1974 “sportovní bajkou” Pohádka o Raškovi. Nejcennější jsou však Pavlovy prózy autobiografického charakteru, vydané v souborech Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974). Autor se v nich vrátil do světa svého dětství, do jakoby idylickou clonou zamlženého stavu čistoty a prvotní svěžesti. Vzpomíná zde průzračným jazykem na svého otce, svérázného židovského obchodníka Leo Poppera, na chvíle strávené v kruhu rodiny na venkově u Berounky na chalupě rázovitého převozníka Proška. V druhém souboru je zvýrazněno téma přírody, koloběhu života a smrti i záblesků duševní choroby, se kterou O. Pavel bojoval od roku 1964. Typické je, že dvě povídky situované do 50. let a líčící otcovu deziluzi z komunismu (Běh Prahou a Prase nebude) cenzura do souboru nepustila a kolovaly po 20 let pouze v opisech. Ve své celistvosti vyšly Pavlovy prózy až v knize Zlatí úhoři (1991). Pavlovy prózy byly i zfilmovány pod názvy Zlatí úhoři v hlavní roli s V. Menšíkem a Smrt krásných srnců s Karlem Heřmánkem a jejich uvedení na televizní obrazovku představovalo před rokem 1989 jeden z mála skutečných zážitků.

ŠRÁMEK Fráňa

(* 19. 1. 1877 Sobotka, + 1. 7. 1952 Praha)

- český básník, prozaik a dramatik Šrámek je předním představitelem básnické generace, která vstoupila do literatury na prahu 20. století, a to ve znamení sociálního buřičství a s ideálem svobodně a plně prožívaného života. Po absolvování gymnázia (v Písku a v Roudnici) vstoupil Šrámek na právnickou fakultu v Praze, ale studia nedokončil a rozhodl se pro literární dráhu. Od roku 1903 žil trvale v Praze, stal se členem literární družiny kolem S. K. Neumanna, aktivně se zapojil do anarchistického hnutí a sympatizoval i s národně socialistickou antimilitaristickou mládeží (Emil Špatný aj.). Pro účast na studentských demonstracích a za protiválečnou báseň Píšou mi psaní byl i vězněn. Za 1. světové války musel na frontu a po vzniku Československa se sblížil s okruhem lidí kolem Karla Čapka (proslulými Pátečníky), ale v podstatě už zůstával mimo literární skupiny a nevyvíjel dřívější politickou aktivitu. Nejcennější ze Šrámkova díla jsou verše a próza z počátku 20. století, charakterizované anarchismem a odporem proti militarismu. Pak se uchyluje od společenské revolty ke chvále smyslového života (sbírky Splav, román Stříbrný vítr, dramata Léto, Měsíc nad řekou a další díla). Šrámek byl především básníkem ryzího milostného citu, lásky k přírodě, a zejména k mládí, které vnímá svět otevřenými smysly a nezkaženým citem. (fh) Buriánek F.: Fráňa Šrámek, Praha 1981; Kolektiv: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha 1994

JIŘÍ VOSKOVEC

Jiří Voskovec, vlastním jménem Jiří Wachsmann, byl avantgardní dramatik a básník, spolutvůrce Osvobozeného divadla, divadelní a filmový herec a režisér. Foto zdroj…..

Otec jiřího Voskovce Vilém Wachsmann emigroval koncem 19. století do Ruska, v roce 1905 se vrátil a za 1. světové války začal používat počeštěné jméno Václav Voskovec. Toto příjmení používal i jeho syn Jiří. Ten navštěvoval gymnázium v Praze, maturoval na Lycée Carnot v Dijonu, kde studoval v letech 1921 – 24.

V Paříži se Jiří Voskovec sblížil s českým malířem J. Šímou, který ho uvedl do moderního francouzského umění. Po návratu z Francie se rozhodl studovat práva na UK v Praze, ale od počátku 20. let se věnoval především kulturní činnosti.

Jiří Voskovec byl členem Devětsilu, publikoval dadaistické, poetistické a obrazové básně, psal články, recenze a překlady do řady avantgardních časopisů a sborníků např. Disk, Pásmo. ReD, Fronta aj. Od roku 1927 se spolu s Janem Werichem podílel na avantgardním Osvobozeném divadle, které bylo založeno v roce 1925 režiséry J. Honzlem a J. Frejkou. Teprve s příchodem Voskovce a Wericha se divadlo stalo v české kultuře nesmrtelným pojmem. Nejprve se oba v divadle střídali s Frejkovými inscenacemi jiných her, většinou vybíraných V. Nezvalem. Od roku 1929 se divadla ujali pouze sami.

Před okupací emigroval J. Voskovec s J. Werichem do USA. Tam oba hráli pro americké publikum a české krajany.

Po 2. světové válce se Voskovec na kratší dobu vrátil. V letech 1946 – 48 působil v Divadle Voskovce a Wericha. Koncem 40. let pracoval v UNESCO a v Paříži založil a provozoval americké moderní divadlo.

Koncem 50. let se Jiří Voskovec natrvalo usídlil v USA. Až do své smrti se živil jako divadelní a filmový herec. U nás ho známe především z amerického filmu Dvanáct rozhněvaných mužů.

Citát:

Člověk vymyslel řeč proto, aby se mu vešel do hlavy celý svět.

Dílo Jiřího Voskovce

Hlavní přínos Jiřího Voskovce pro českou kulturu spočívá v jeho dramatické a literární tvorbě z 20. a 30. let: od Vest Pocket Revue z roku 1927 až po Pěst na oko aneb Caesarovo finále z roku 1938. Psal hry spolu s Janem Werichem, s nímž utvořil klaunskou hereckou dvojici.

Divadelní hry:

Hry měly převážně revuální podobu. Vyznačovaly se uvolněnou dramatickou stavbou, volnou montáží děje,písní, tanců a z velké části improvizovaných komentářů, tzv. předscény – forbíny, ve třicátých letech i politicky a občansky angažované satiry.

Caesar – 1932
Osel a stín – 1933
Kat a blázen – 1934
Balada z hadrů – 1935
Rub a líc – 1936
Těžká Barbora – 1937

Hry Osvobozeného divadla – 1981 – 85, souborné vydání, 3 sv.

Některé hry se staly základem libret pro úspěšné filmové veselohry režírované J. Honzlem a M. Fričem:
Pudr a benzin
Peníze nebo život
Hej rup
Svět patří nám

Faustovy skleněné hodiny – básnická sbírka

Klobouk ve křoví – 1965, výbor písňových textů z her Osvobozeného divadla, který Voskovec sestavil a okomentoval, kniha má význam pro poznání Voskovcova díla.V Osvobozeném divadle s nimi učinkoval a hudbu a texty k písním pro Jiřího Voskovce a Jana Wericha skládal Jaroslav Ježek,který s nimi odešel do Ameriky a tam také zemřel v chudobě.

Zdroj informací:http://libri.cz/databaze/kalendarium/

VANČURA Vladislav

(* 23. 6. 1891 Háj u Opavy, + 1. 6. 1942 Praha) – český prozaik, filmový scenárista a publicista
Foto……

Literární dílo V. Vančury představuje jednu z nejryzejších hodnot moderní české prózy. Vančura ji obohatil o nevšedně bohatý jazyk, čerpající především z pramenů češtiny humanistického období, stejně jako o imaginativnost a patetické podání příběhu.

Vančura vystudoval medicínu na Univerzitě Karlově v Praze, ale lékařské praxi se věnoval jen krátce. Soustředil se na literaturu. Debutoval povídkovými soubory Amazonský proud (1923) a Dlouhý, Široký, Bystrozraký (1924), jimiž se přihlásil k avantgardní poetice Devětsilu. Uvádí tu své typické hrdiny: tiší a mírní lidé srdce, uživatelé krás světa a vedle nich rebelující postavy planoucích vášní. Téma “tichých a mírných” je rozvedeno v patetickou obžalobu světa v románu o zchudlém čestném člověku Pekař Jan Marhoul (1924). Také v románu Pole orná a válečná (1925) je svět předveden jako chaotický rej beze smyslu, nutně se šinoucí k revoluční změně (Vančurovo levicové přesvědčení náleželo k výbavě avantgardního umělce). Poetickým odbočením od tragických látek je populární humoreska Rozmarné léto (1926), idylický obrázek městečka Krokovy Vary (v roce 1968 novelu brilantně zfilmoval J. Menzel). Také román Hrdelní pře anebo Přísloví, ironicky využívající syžet detektivního příběhu, je psán spíše v odlehčeném duchu.

Na přelomu 20. a 30. let Vančura řeší “krizi románu” prohloubením jeho artistních, uměleckých prvků: prózy vynikají slohovou náročností, lyrizací a subjektivizací, jinými slovy tvoří prózy, které by měly sílu a zdravost starých vyprávění. Příkladem je jednak Poslední soud, těžící z prostředí Podkarpatské Rusi (viz I. Olbracht a K. Čapek), a potom především Vančurovo dílo vrcholné, baladický román Markéta Lazarová (1931, v roce 1967 zfilmován F. Vláčilem). Příběh se odehrává v blíže neurčeném středověku, osou je mocný citový vztah titulní hrdinky s příslušníkem znepřátelené rodiny Kozlíků. M. Kundera kdysi o románu napsal: Aktuálnost tohoto starého příběhu plného velikých a krásných vášní tkví právě v tom, že působí jako nápadná kontrastní antithese k běžným příběhům a námětům současným.

Následovaly pak romány Útěk do Budína (1932) a soubor povídek Luk královny Dorotky (1932). Vančura tu poněkud posílil dějovost a zprůhlednil jazykové vyjádření. V románě Konec starých časů (1934) vytvořil postavu ruského emigranta Megalrogova, jenž se přiřazuje k literárním typům barona Prášila a dona Quijota. V románu Tři řeky (1936) se vrátil k prožitku 1. světové války.

Dva rozsáhlé Vančurovy projekty zůstaly nedokončeny. Ze zamýšlené trilogie o vývoji české společnosti od počátku 20. století Kůň a vůz dokončil jen první část Rodina Horvatova (1938). A rovněž torzem zůstal monumentální projekt Obrazy z dějin národa českého (1939, 1940, část 3. dílu v roce 1948), vzniklý v situaci existenčního ohrožení českého národa a ze strany V. Vančury předložený jako gesto duchovní a mravní nepoddajnosti a touhy po svobodě.

Vančura stejně důsledně, jako plnil své krédo umělecké, postavil se tváří v tvář i ke své odpovědnosti občanské: za okupace se stal vedoucí osobností spisovatelské sekce ilegálního výboru inteligence. Za stanného práva po atentátu na Heydricha byl spisovatel V. Vančura zastřelen v Kobylisích.

HAAS Pavel

(* 21. 6. 1899 Brno, + 17. 10. 1944 Osvětim) – český skladatel a publicista Foto…

Pavel Haas, bratr herce H. Haase, byl synem obchodníka s obuví. V rodišti studoval na reálce, 1919-21 na konzervatoři (Jan Kunc, Vilém Petrželka) a posléze na brněnské odbočce mistrovské školy pražské konzervatoře u L. Janáčka (1921-22). Byl korepetitorem divadla v Brně, jednatelem Klubu moravských skladatelů a hudebním referentem Národních novin a Národních listů. Z rasových důvodů byl 2. prosince 1941 zatčen gestapem, odvlečen do Terezína a odtud do Osvětimi, kde zahynul.

Skladatelsky se Haas vyvíjel nejprve pod vlivem L. Janáčka (Zesmutnělé scherzo op. 5, 1921), posléze se orientoval více na francouzskou modernu. Vytvořil si široké hudební universum: využíval hebrejské psalmodie a staročeského chorálu, jazzově tanečních prvků a nové zvukovosti avantgardy, navazoval na Stravinského a Honeggera a další. Za jeho vrcholné dílo je považována tragikomická opera se středověkým námětem Šarlatán (na vlastní text, uvedená v Brně 2. dubna 1938). Kultivovaný skladatel zanechal 3 smyčcové kvartety, dechový kvintet, Suitu pro klavír, hudby k činohrám (1923 k Büchnerovu Vojckovi) a k filmům. Suita pro hoboj a klavír (1939) s citací svatováclavského chorálu a písně Ktož jsú Boží bojovníci je jednou z prvních skladeb protestujících proti nacistické okupaci čs. státu. I v koncentračním táboře pěstoval spolu se spoluvězni K. Bermanem, K. Ančerlem a dalšími v dostupné míře hudbu a také komponoval: bojovně vyznívající mužský sbor Al s’fod (Nenaříkej!) na hebrejský text, roku 1944 pro Ančerlův táborový orchestr Studie pro smyčcový orchestr a v témže roce pro Bermana Čtyři písně na slova čínské poezie pro bas a klavír.

NEFF Vladimír

(* 13. 6. 1909 Praha, + 2. 7. 1983 tamtéž) – český spisovatel Foto….

Vladimír Neff byl výjimečným a pilným vypravěčem s velkým epickým rozmachem vynalézavě fabulovaných románových kronik. V lepší části jeho díla je rozpoznatelná polemika s měšťáctvím, jeho prostředností a přizpůsobivostí.

Pocházel z pražské patricijské rodiny, dostalo se mu studií na gymnáziu v Ženevě, pracoval ve skladu porcelánu ve Vídni, byl volontérem v obchodním domě v Brémách, pak cizojazyčným lektorem v pražském nakladatelství Melantrich a od roku 1939 spisovatelem z povolání.

Do literatury vstoupil ve druhé polovině 30. let detektivními parodiemi a aktuální politickou satirou. Avšak prvním výrazným úspěchem se stal psychologický román Třináctá komnata (1944, v roce 1968 zfilmován O. Vávrou), v jehož příběhu dětských hrdinů, odkrývajících záhady citového života, se projevila jeho schopnost vést bohatě větvený děj, a vytvářet tak sugestivní čtenářskou atmosféru. Následovala hutná novela vypjaté vášně Marie a zahradník (1945), umístěná, tak jako předchozí román, do prostředí pražské Kampy. Za okupace Neff pracoval na popularizujícím slovníkovém výkladu dějin filosofie Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias, jenž vyšel na samém sklonku období, kdy byl ještě pluralitní výklad možný – roku 1948.

Zglajchšaltované literární produkci počátku 50. let se poněkud vymyká Neffův ironicko-historický, spíše vančurovský než jiráskovský román Srpnovští páni (1953): spojil zde dokonalou znalost středověkých reálií s parodií historických žánrů, pod čímž je patrný pokus upozornit na otázky lidské svobody versus determinovanosti. Neff potom pracoval na ambiciózním a v kontextu české prózy výjimečném projektu – pentalogii, zachycující kronikářskou formou vzestup dvou pražských měšťanských dynastií od pádu Bachova absolutismu až po rok 1945. První díl, Sňatky z rozumu, vyšel roku 1957 a pak následovaly: Císařské fialky (1958), Zlá krev (1959), Veselá vdova (1961) a Královský vozataj (1963). V roce 1967 Neff zkarikoval v románu Trampoty pana Humbla typ českého maloměšťáka, jehož vždy přizpůsobivá, kolaborantská duše se tu demaskuje v sebeomluvné zpovědi. Marný tajtrlík – svatoušek – pokrytec – denunciant – vědomý vrah, to je crescendo či vlastně decrescendo Humblova růstu, napsal o Neffově románu V. Černý. V 70. letech, kdy závažnější látky nebyly pro oficiálně vydávaného spisovatele na pořadu dne, se Neff znovu pokusil oživit historicko-romaneskní žánr v trilogii o neohroženém Petru Kukaňovi z Kukaně: Královny nemají nohy (1973), Prsten Borgiů (1975) a Krásná čarodějka (1980).

TOMAN Karel

(* 25. 2. 1877 Kokovice u Slaného, + 12. 6. 1946 Praha) – český básník Foto…

Toman, vlastním jménem Antonín Bernášek, zastupuje v generaci básníků vstupujících do literatury na přelomu 19. a 20. století typ čistého lyrika.

Po ukončení gymnázia v Příbrami odešel studovat práva, ale školu nedokončil. Vystřídal pak řadu úřednických míst, nedokázal nikde zakotvit, ale přitom stále psal. Roku 1898 vydal svou prvotinu Pohádky krve, o čtyři roky později sbírku Torso života. Pak podnikl s nepatrnými prostředky cestu po Evropě, kde se seznámil s poměry v anarchistickém hnutí, k němuž sám měl blízko. Zážitky z cizích velkoměst přináší sbírka Melancholická pouť, v níž vyjadřuje hluboký osobní vzdor společenského vyděděnce, sympatizujícího s podobnými “tuláky”. Díla raného mládí, naplněná skepsí a revoltou proti společnosti, vystřídala poezie, v níž došlo ke zklidnění prožitků i výrazů (Sluneční hodiny). 1. světová válka se odrazila ve sbírkách Verše rodinné a jiné a Město.

Po vzniku Československa pracoval jako archivář a vydal ještě dvě básnické sbírky, které zachytily rozpory poválečného světa.
(fh)
Buriánek F.: Karel Toman, Praha 1985

PUJMANOVÁ Marie

(* 8. 6. 1893 Praha, + 19. 5. 1958 tamtéž) – česká spisovatelka Foto….

Marie Pujmanová (rozená Hennerová) pocházela z prostředí pražské patricijské rodiny: otec byl univerzitní profesor církevního práva, bratr významný neurolog. Provdala se (po ztroskotání mladického prvního manželství) za významného operního režiséra Ferdinanda Pujmana. Její umělecký i občanský život se odehrával v rozeklanosti mezi měšťanským kultivovaným světem a salónními sympatiemi ke komunistickému hnutí, přerůstajícími později v odhodlanou participaci na jeho vládě.

Na umělecký styl Pujmanové měla značný vliv především Růžena Svobodová, ale svůj podíl mělo i vzdělání získané přímo u F. X. Šaldy. Debutovala roku 1917 knihou Pod křídly, harmonickým obrazem z dětství, po níž následovaly již deziluzívnější, expresionisticky laděné Povídky z městského sadu (1920). Poté, co vzdala práci na svém prvním generačním “eposu” – Románu školní třídy, se vrátila k dívčí tematice v novele Pacientka doktora Hegla (1931). Na začátku 30. let se angažovala ve stávce horníků na Mostecku, navštívila SSSR, o čemž nadšeně referovala v knize Pohled do nové země (1932).

V roce 1932 zahájila 15 let trvající práci na trilogii, jejíž jednotlivé části nesou názvy Lidé na křižovatce (1937), Hra s ohněm (1948) a Život proti smrti (1952). S klesající uměleckou invenčností se tu v rozsáhlé epické skladbě, románu-řece, pokusila zachytit rozhodující okamžiky doby. Vedla dvě základní kontrapunktické dějové linie osudů rodin proletáře Urbana a intelektuála Gamzy.

Poslední tvůrčí období Pujmanové je výrazně poznamenáno naprosto nekritickým, až freneticky oddaným odevzdáním se do služeb vítězného totalitního režimu. Názvy básnických knih Vyznání lásky, Milióny holubiček stejně jako cestopisů Slovanský zápisník, Čínský úsměv jsou dosti výmluvné. Snad se tolik snažila i proto, že její syn byl za neúspěšný pokus o emigraci ve vězení.

Vladislav Vančura

[23.6.1891-12.5.1942] Foto……

Vladislav Vančura byl tvůrcem jazykově experimentujících poetických próz z historie i současnosti, dramatik, filmový scénárista. Narodil se roku 1891 v Háji u Opavy.

Po otci Vančura pocházel ze starého protestantského rodu písmáků. Dětství prožil v Davli, kde byl otec hospodářským správcem. V dospívání hledal obtížně životní orientaci. Docházel na gymnázium v Benešově u Prahy, studium však na čas přerušil. Začal navštěvovat umělecko-průmyslovou školu a pokoušel se dostat na pražskou Akademii výtvarných umění. V roce 1915 nakonec odmaturoval n

a gymnáziu v Praze. Započal studovat právnickou fakultu, ale po prvním semestru přestoupil na Lékařskou fakultu Karlovy university, kterou absolvoval roku 1921. Téhož roku se oženil a s manželkou provozoval lékařskou praxi na Zbraslavi. Od roku 1929 pak Vladislav Vančura se svou lékařkou praxí skončil, aby se mohl naplno věnovat své literární tvorbě.

Vančura byl prvním předsedou uměleckého spolku Devětsil (založeného roku 1920), spolutvůrcem programu avantgardní literatury. Podnikl několik zahraničních cest do Francie a Sovětského svazu. Spolupracoval též s komunistickým hnutím, ale roku 1929 podepsal prohlášení proti novému gottwaldovskému vedení a byl z KSČ vyloučen. Ve 30. letech Vančura působil v nakladatelství Družstevní práce.

První Vančurovy literární pokusy vznikly již za studií na gymnáziu. Významnější práce však pocházejí až z konce druhého desetiletí 20. století. Jeho drobné příspěvky se objevovaly v různých časopisech a novinách (Nebojsa, Rudé právo, Kmen aj.). Z celé Vančurovy tvorby vyvěrá touha odstranit vše, co brání rozvoji svobodné lidské přirozenosti a aktivity. Autor zápasil s konvencemi dosavadní prózy. Nápadný je jeho jazyk čerpající z archaismů biblické češtiny, ale i z hovorové řeči. Čerpal i z tradice velkého evropského románu i současných podnětů expresionismu a dadaismu.

Za okupace byl Vladislav Vančura činný v odboji. V květnu 1942 za stanného práva byl zatčen a 1. června téhož roku popraven.

Vladislav Vančura – dílo

Romány:

• Amazonský proud, 1923
• Dlouhý, Široký a Bystrozraký
• Pekař Jan Marhoul)
• Pole orná a válečná
• Rozmarné léto
• Poslední soud, 1929
• Hrdelní pře anebo přísloví, 1930
• Markéta Lazarová, 1931
• Útěk do Budína, 1932
• Konec starých časů, 1934
• Tři řeky, 1936

Povídky:

• Občan Don Quijote
• Kněz Gudari
• Kosmas
• Kubula a Kuba Kubikula, 1931
• Luk královny Dorotky

Drama:

• Jezero Ukereve, 1935
• Učitel a žák, 1927
• Nemocná dívka, 1928
• Alchymista, 1932

Josefína, 1941

Zdroj informací:http://libri.cz/databaze/kalendarium/

FLORIAN Miroslav (* 10. 5. 1931 Kutná Hora, + 10. 5. 1996 Praha) – český básník
Foto……

Po prvních dialekticko-lyrických sbírkách ze začátku 50. let se absolvent knihovnictví na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a tehdejší redaktor rozhlasu M. Florian objevil v roce 1955 v okruhu nově založeného časopisu Květen (J. Šotola, Bohuslav Březovský, K. Šiktanc), provozujícího tzv. poezii všedního dne. Její povšechný program, reagující především na schematickou literaturu, se projevil například ve Florianově sbírce Závrať (1958). V roce 1958 nastoupil jako redaktor do nakladatelství Československý spisovatel, kde až do roku 1977 bděl nad oficiálně vydávanou poezií.

Florian vydal v 60. letech čtyři sbírky, ale jeho pravý čas začal až v 70. letech, kdy se ochotně změnil v jakéhosi “poetu laureata” normalizačního režimu, a do roku 1989 se objevilo 14 sbírek, několik výborů z tvorby a 3 svazky Vybraných spisů. Florian je v té době schopen a ochoten zveršovat cokoli, takže jeho poezie získává rysy rozbředle lyrické, stále se množící hmoty, obalující realitu znormalizovaného Československa do výjevů harmonické malebnosti a iluzívního optimismu. Aparátní vykladač Milan Blahynka jeho poezii popisuje slovy: Směřuje k básnickému obrazu mravně vyspělého, nejvýš zodpovědného, všestranně rozvinutého socialistického člověka, pohrdajícího ideály konzumní společnosti. V. Černý o Florianově poezii naproti tomu soudí: Vyměšovač hektolitrů citové banality, jíž politická ortodoxie půjčuje koženky, aby z nich po zadku klouzala z plytkého srdce do světa papíru.

TATARKA Dominik (* 14. 3. 1913 Drienové, + 10. 5. 1989 Bratislava) – slovenský spisovatel
Foto……

Dominik Tatarka byl nejvýznamnějším ze slovenských autorů, které normalizace na začátku 70. let odsunula do postavení persona non grata, a svá díla mohl vydávat jen v samizdatu, případně v exilu. Vzhledem k odlišné situaci na Slovensku, kde se spisovatelské disidentské hnutí výrazněji nerozvinulo, byl i jedním z mála slovenských intelektuálů, kteří udržovali kontakty s českou opozicí – Tatarka signoval již při jeho vzniku prohlášení Charta 77.

Tatarkovy literární počátky ve 40. letech jsou spjaty s dozvuky slovenského nadrealismu a poznamenal ho i vliv existencialismu (V úzkosti hľadania, 1942; Panna zázračnica, 1945). V novele Farská republika (1948) vytvořil groteskně přízračné podobenství slovenského fašistického státu. Již v druhé polovině 50. let Tatarka psal částečně alegorické, silně lyrizované novely, jež odrážely vystřízlivění z iluzí o spasitelnosti vyšším rozumem – dogmatem řízené společnosti. Knižního vydání se dočkaly až v dekádě následující: Démon súhlasu (1963), Prútené kreslá (1963).

Tatarka razantně odmítl srpnovou intervenci a nehodlal se “zpacifikovat” ani při snesitelnější a pragmatičtější politice slovenského kulturně režimního establishmentu. Od roku 1970 žil pod stálým policejním dohledem. Jeho texty nabyly podoby nikdy nekončícího, stylově zcela neohraničeného, polymorfního deníku, v němž se lyrickým sítem autorova vnímání odrážely intimní (mnohdy i silně erotické) a společenské skutečnosti. Tatarka tu přijal stylizaci “karpatského pastiera”, zosobňujícího umlčený hlas svého národa. Z reflexívních zápisů vznikla – i díky historikovi Jánu Mlynárikovi, jenž text editoval – volná trilogie Písačky. V samizdatu je v roce 1979 vydal v Praze (což bylo příznačné) L. Vaculík ve své edici Petlice, později byly vydány v exilových nakladatelstvích. Pandánem k Písačkám se stala kniha Nahrávačky, jež přepsáním z magnetofonových pásků pořídila Tatarkova důvěrná přítelkyně Eva Štolbová a roku 1988 vyšly v kolínském nakladatelství Index.

Tatarkovo dílo bylo jako první (1986) odměněno Cenou Jaroslava Seiferta.

VÁCHAL Josef (* 23. 9. 1884 Milavče u Domažlic, + 10. 5. 1969 Studeňany u Jičína) – český malíř, grafik a spisovatel
Foto…..

Váchalův protestní postoj k měšťáckému světu podmínilo jeho nemanželské narození (otec byl bratrancem Mikoláše Alše), k němuž se později přidalo i trauma 1. světové války (mobilizován 1916). Vyučil se knihvazačem (1902), krátce pracoval jako knihař v Bělé pod Bezdězem, pak studoval soukromě malbu u Aloise Kalvody a Rudolfa Béma (1905), také grafické znalosti si osvojoval na soukromé škole (1906). V roce 1903 vstoupil do pražské Theosofické společnosti, byl zakládajícím členem skupiny Sursum (1910).

J. Váchal se soustředil především na grafickou tvorbu, v níž se zařadil mezi nejvýznamnější české symbolisty. Jeho expresívně pojaté práce, částečně podmíněné secesí, patří do oblasti fantaskního a démonického umění. Formálně jsou založeny na abstrahujícím primitivismu a jsou vedeny protestem proti křesťanské morálce, hledají zdroj lidského osvobození v okultismu a spiritismu (kolorované kresby Pláň astrální – Spiritistická sedánka, 1906; Pláň elementální – Pláň vášní a pudů, 1907; cyklus leptů Ženy, do 1908; barevný dřevořez Magie, 1909). Po krátkém příklonu ke katolictví se opět stal příznivcem nejrůznějších herezí a proti Bohu stavěl představu Satana (“oltář” Vzývači ďábla, 1911-20); jeho tvorba se tak dostala do zřetelné myšlenkové polarity s dílem F. Bílka.

Řezáním originálních tiskových desek vytvářel knihu jako rukodělné umělecké dílo. Nejznámější je bezesporu Váchalův Krvavý román, který i po literární stránce osobitě přetváří bulvární čtivo. Dále pak Vigilie o hodině hrůzy (1914), Koruna bludařstva, to jest Postila kacířská (1926) či Dokonalá magie budoucnosti. Jeho knížky Šumava umírající a romantická (1931) a Receptář barevného dřevotisku (1934) se řadí k nejvýznamnějším dílům české knižní grafiky. Váchal vůbec vynikl v grafických technikách, do kterých přinesl řadu nových postupů – například vícebarevný tisk z jedné desky. Po roce 1948 – s výjimkou krátkého období “pražského jara” – bylo jeho dílo až do listopadu 1989 fakticky na indexu.

HOSTOVSKÝ Egon (* 23. 4. 1908 Hronov, + 7. 5. 1973 Montclair-New Jersey v USA) – český spisovatel
Foto…..

Egon Hostovský patří k předním českým prozaikům 20. století. Nic na tom nemění fakt, že až na výjimky jeho romány nevycházely ve vlasti, z níž jejich autor odešel po roce 1948.

Hostovský pocházel z rodiny majitele nevelké textilní továrny v Hronově. Již jako náchodský gymnazista vydal roku 1926 expresionismem ovlivněné povídky Zavřené dveře a o rok později, to už jako student Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, vydal svůj první román Stezka podél cesty. Následovala novela Ghetto v nich (1928), jež už obsahovala psychologickou analýzu vyděděnosti a tragické odlišnosti – jedno ze základních témat Hostovského, v nichž je mimo jiné shledávána podobnost s látkami F. Kafky.

Když Hostovský zanechal studií, spolupracoval v letech 1930-37 s nakladatelstvími Melantrich, Šolc a Šimáček a roku 1937 vstoupil do služeb ministerstva zahraničí. V únoru 1939 přijel do Bruselu na přednáškové turné, po březnu 1939 odjel do Francie, poté do Portugalska a v únoru 1940 do USA, kde se stal úředníkem čs. konzulátu v New Yorku.

V té době již byl ovšem v Čechách uznávaným prozaikem: vydal romány Ztracený stín (1931), Případ profesora Körnera (1932), Černá tlupa (1933), Žhář (1935). Jde o příběhy bezvýsledného hledání obsahu lidského života a o introspekce vnitřní krize. Základním pocitem Hostovského postav je prožívání sebe sama jako cizince mezi cizinci. Nejrozsáhlejším románem z předválečného období byl Dům bez pána (1935), který vznikl pod dojmem setkání s ortodoxními chasidy, jež potkal při své cestě na Podkarpatskou Rus. Hostovský psal i během války. Hlavní látkou se mu stala nemoc a intelektuální krach soudobé Evropy. Za první emigrace vznikly a poprvé v USA byly vydány Listy z vyhnanství (1941), úspěšný román Sedmkrát v hlavní úloze (1942), novela Úkryt (1943) a již znovu v Praze vydaný román Cizinec hledá byt (1946), jehož místem děje byla poprvé Amerika.

Hostovský se roku 1946 znovu vrátil do Československa. V letech 1948-49 pracoval na velvyslanectví v Norsku jako legační tajemník, později jako chargé d’affaires. V roce 1949 zůstal natrvalo v zahraničí. Žil v Norsku, od února 1950 v USA (učil češtinu na jazykové škole, psal do amerických novin, spolupracoval s rozhlasem, byl poradcem pro evropské literatury). Emigraci přitom prožíval tragicky, s poúnorovým exilem se nesžil a v Americe se cítil jako cizinec.

Emigrace, vykořenění a nenormalita světa, jenž to vše způsobil, jsou látkami Hostovského próz z druhého, nyní již definitivního amerického období. Jeho knihy mají blízko k “dobrodružným” psychologickým románům Grahama Greena, s nímž se ostatně Hostovský spřátelil. “Špionážní” román Nezvěstný (1951), Hostovského nejpřekládanější kniha, je zasazen do pražského labyrintu, jehož pozadím jsou události z února 1948. Panoptikální povahu má též román Půlnoční pacient (1954) a groteskní je ladění exilového “kolektivního portrétu” Dobročinný večírek (1957). Knihou osobní bilance, shrnutím autorova životního názoru a Hostovského nejrozsáhlejším románem je Všeobecné spiknutí (1967). Memoáry Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině vydal v roce 1966.

Do Čech se Hostovského dílo vracelo v náznacích na konci 60. let: romány z prvního exilu pod názvem Cizinci hledají byt (1967) a ukázky z memoárů. Roku 1994 začaly v pražském nakladatelství ERM vycházet Hostovského spisy.

SCHULZ Karel (* 6. 5. 1899 Městec Králové, + 27. 2. 1943 Praha) – český prozaik, novinář
Foto…..

Ačkoliv K. Schulz umělecky vyšel z prostředí levicové avantgardy a prozaické i básnické prvotiny jsou plně pod vlivem jejích tehdejších umělecko-literárních doktrín, do dějin české literatury se zapsal jako tvůrce monumentální románové historické fresky, která již duchovně vychází ze zcela jiného pramene – z tradice římského katolicismu.

Pocházel ze staré pražské kulturní rodiny (vnuk spisovatele a novináře Ferdinanda Schulze). Po maturitě v roce 1918 nejdříve navštěvoval práva, ale záhy přestoupil na medicínu, kde ho přitahovala především psychiatrie. Z existenčních důvodů však studium přerušil a v letech 1927-30 působil jako divadelní kritik v brněnské redakci Lidových novin. Po návratu do Prahy (1930) nastoupil na místo parlamentního zpravodaje do Lidových listů a ty za pět let vyměnil za místo vedoucího redaktora Národní politiky, kde zůstal až do své předčasné smrti.

Schulz stál u zrodu levicového uměleckého sdružení Devětsil. Jeho raný dobrodružný román Tegtmaierovy železárny (1922) nese jak “ideové” znaky dobové produkce “proletářské literatury”, tak znaky expresionismu: využívání snových, halucinačních prvků, zkoumání podvědomí, škleb marnosti a bezvýchodnosti. Jeho básnické pokusy z tohoto období jsou poznamenány podlehnutím poetismu, aniž by se však jeho vnější znaky (euforie z techniky, exotismus, fantasknost) hlouběji zapojily do uměleckého výrazu.

Duchovní zlom u autora přichází v polovině 20. let. V roce 1926 je vyloučen z Devětsilu a téhož roku otevřeně konvertuje ke katolicismu. Literární výsledky tohoto obratu však na sebe nechávají nějakou dobu čekat. Až roku 1940, respektive 1941, se přihlásí se sbírkou povídek Peníz z noclehárny a Prsten královnin, v nichž se přihlásil k tradici barokizujícího, patetického stylu křesťanské milosti, který je v české literatuře spojen s prózami J. Durycha. Brzy nato začal vycházet i jeho rozsáhlý, po dlouhou dobu připravovaný a neobyčejně důkladnými studiemi podložený historický román o životě a díle Michelangela Buonarrotiho. Přestože ze zamýšlené trilogie zůstalo jen torzo – 1. díl, Kámen a bolest, vyšel roku 1942, díl druhý, Papežská mše, vydaný o rok později, již Schulz nestačil dokončit – jde zcela nesporně o vrcholné dílo českého, ne-li přímo evropského, životopisného románu.

ŘEZÁČ Václav (* 5. 5. 1901 Praha, + 22. 6. 1956 tamtéž) – český spisovatel
Foto…..

Václav Řezáč byl ve 30. a 40. letech spolu s J. Havlíčkem a E. Hostovským nejvýraznějším představitelem českého psychologického románu, přičemž se odlišoval tím, že výrazněji akcentoval prvky sociální a třídní. Po uchopení moci komunisty se stal jedním z předních mocenských přisluhovačů horlivě prosazujícím doktríny stalinistické kultury a jeho nová tvorba byla vnímána jako reprezentativní vzor angažované socialistické literatury.

Řezáč pocházel z chudé proletářské rodiny, otec mu brzy zemřel a mezi mladým Řezáčem a nevlastním otcem panoval vztah otevřené nenávisti, jenž se mimochodem odrazil i v některých Řezáčových raných prózách. Po studiu na reálce a absolvování kursu při obchodní akademii pracoval v letech 1920-40 jako zaměstnanec Státního úřadu statistického. V roce 1923 se oženil s pozdější spisovatelkou Emou Řezáčovou. Během okupace působil v dětské rubrice Lidových novin a v roce 1945 přešel do deníku Práce. V letech 1947-48 vedl jednu z tvůrčích filmových skupin na Barrandově a od roku 1949 až do své dobrovolné smrti (k níž přispělo zděšení nad závěry XX. sjezdu KSSS s jeho “odhalením kultu osobnosti”) byl ředitelem nakladatelství Český spisovatel. V této funkci měl nemalý podíl na bezprecedentním okleštění české literatury a v důsledku i na zjalovění soudobé knižní produkce.

Řezáčova “vážná” prozaická prvotina (lyriku, recenze a časopisecké povídky psal již od 20. let) Větrná setba (1935) je lyricko-psychologickým pokusem zprostředkovat generační pocit svých vrstevníků, dospívajících v letech 1. světové války. Větší úspěch však měly svižně napsané dětské romány (Kluci, hurá za ním, 1933 a Poplach v Kovářské uličce, 1934) s postavami ze světa proletářské periferie. Prvním výrazným psychologickým románem V. Řezáče se stalo Černé světlo (1940), s ústředním hrdinou eticky zmrzačelého ambiciózního člověka, snažícího se prorazit ve světě, jenž je determinován penězi. V částečně alegorickém románu Svědek (1942) ještě dál rozvíjel motiv zla a pudového nutkání k němu. Přivedl tu na scénu portrét postavy drcené pocitem méněcennosti a mstící se za svůj stav vnitřní prázdnoty. Též v “románu o vzniku románu” Rozhraní (1944), jenž je zřejmým vrcholem Řezáčova literárního díla, rozehrál podobné motivy, a navíc se pokusil postihnout otázky psychického naturelu a umělecké tvorby.

Druhou, umělecky podstatně slabší, zato politicky mimořádně aplaudovanou Řezáčovu etapu zahájil příkladný román první vlny českého “socialistického realismu” Nástup (1951, již o rok později zfilmovaný O. Vávrou). Zasazen byl do prostředí vysídlených Sudet, jež byly v románovém světě obydleny dokonale třídně podmíněnými, a tak také jednajícími typy. Komunisté, ztělesnění dokonalým Bagárem, tu jsou prezentováni jako předurčení vůdci, uskutečňující toužebnou vidinu pozemského ráje. Tyto rysy se až ke komičnosti ještě zvýraznily v posledním Řezáčově románu, v Bitvě (1954).

(jp)

Miroslav  FLORIAN

*10. 5. 1931, Kutná Hora

+10. 5. 1996, Praha

Básník a překladatel

Po maturitě na gymnáziu v Kutné Hoře (1950) studoval Florian na FF UK obor knihovnictví. 1952–1954 absolvoval vojenskou službu v Mikulově a v redakci Čs. vojáka v Praze. 1954–1958 působil jako redaktor Čs. rozhlasu, 1958–1977 jako redaktor nakladatelství Čs. spisovatel, poté ve svobodném povolání. V letech 1976–1981 byl poslancem České národní rady. Zemřel při besedě se svými čtenáři u příležitosti předání autorského výtisku knihy Vroubky.

Časopisecky začal publikovat až po knižním debutu 1950 v Lidových novinách. Básně uveřejňoval v celé škále českých periodik, včetně regionálních a časopisů pro děti, významněji přispíval do časopisů a novin: Nový život, Literární noviny, Host do domu, Květen, Rudé právo, Čs. voják (i publicistika), od 70. let rovněž do Tvorby, Literárního měsíčníku aj., po roce 1989 do Naší pravdy a Haló novin.

Již v prvních sbírkách přinášel Florian do lyriky 50. let nové polohy: mladické okouzlení poezií (Snubní prsten), improvizační lehkost, smyslovost, programový obrat k intimitě a k písni, jež měla svůj zdroj v opomíjené tradici tomanovské a šrámkovské (Cestou k slunci, Blízký hlas). Důrazem na účast poezie v každodennosti a okázalou přirozeností lyrického subjektu se Florian přimkl k vlně poezie všedního dne kolem časopisu Květen. Třebaže si vyzkoušel i delší rozměr pásmové skladby, navazující na oblíbený žánr české avantgardy a soustředěný k tématu prostupování jedince a mnohotvárného světa (Závrať), těžiště jeho tvorby bylo v kratších, výrazně melodických útvarech, v nichž s oblibou využíval pravidelnou čtyřveršovou sloku. Intimní prožitky, láska a příroda jsou kladeny proti velkým dějinám, proti mýtu a oficialitě (Záznam o potopě, Tichá pošta). Od 70. let harmonický svět Florianových veršů stále více sugeruje idylu (Iniciály, Jízda na luční kobylce, Zelená flétna). Předkládá se v něm soulad přírody, kultury, civilizace, společnosti, a dokonce i oficiální politiky, která se v této perspektivě zdá být naplněním věčných kosmických zákonů, výtvorem přírodních procesů. Jako jediný ze skupiny Května setrval Florian na pozicích ideologických iluzí a zahrnul do nich i dogmata normalizační. Jeho poezie pracuje s úzkým okruhem motivů. Ustálila se v zásadě na tvaru dosaženém v polovině 60. let, uzavřeností témat a lyrickou gnómičností se často blíží formám japonské tradiční poezie. V tomto stylovém klíči se z Florianovy poezie takřka programově vytrácí vývoj, sbírka za sbírkou v obměnách opakuje jedinou výchozí lyrickou situaci. Tradiční repertoár motivů revoltujícího, věčně mladého jara postavil Florian do služeb zápasu s polistopadovým vývojem ve sbírce Sonetarium aneb Večer v králíkárně. Z totožných hodnotových pozic vychází i texty zařazené do posmtrně vydaného souboru Archandělský happening.

BIBLIOGRAFIE

Poezie: Snubní prsten (BB 1948); Cestou k slunci (BB 1953); Blízký hlas (BB 1955); Otevřený dům (BB 1957; přeprac. 1972); Závrať (BB 1957; rozšíř. 1964); Stopy (BB 1960); Labutí peříčko (BB pro děti, 1961); Záznam o potopě (BB 1963); Tichá pošta (BB 1965); Vzdušná čára (BB 1967); Jaké oči má vítr (BB pro děti, 1968); Svatá pravda (BB 1969, obsahuje i sbírku Vzdušná čára; přeprac. 1971); Iniciály (BB 1972); Třesky plesky (BB pro děti, 1972); Jízda na luční kobylce (BB 1974); Modré z nebe (BB 1976); Jaro, napověz (BB 1977, obsahuje sbírky Labutí peříčko, Jaké oči má vítr, Třesky plesky + nové verše; rozšíř. 1981); Jeřabiny (BB 1977); Zelená flétna (BB 1979); Odliv noci (BB 1980); Zítřejší sněhy (BB 1981); Vidět Neapol (BB 1982); Verše do kapsy (BB 1984); Proměny světla (BB 1985); Letokruh (BB pro děti, 1986); Dráha blesku (BB 1986); Prodloužený čas (BB 1987); Nonstop (BB 1989); Sonetarium aneb Večer v králíkárně (BB, Mnichov 1995); Archandělský happening (BB 2006, eds. D. Strož, K. Sýs).

LITERATURA

Knižně: M. Blahynka: Miroslav Florian (1981, s bibliografií).
Studie a články: M. Grygar in sb. Jak číst poezii (1963); Z. Heřman: Básně M. Floriana, HD 1957, s. 569; J. Svoboda: Básnické dílo M. Floriana, Sb. prací Ped. institutu v Ostravě, Společenské vědy l, č. 2 (1962); B. Svozil: Významový rozbor poezie M. Floriana, ČL 1964, s. 30; týž: doslov, in Závrať (1964); M. Červenka: Jmenovatel, LitN 1964, č. 27; jšr (J. Šnobr): M. Florian, ZM 1967, č. 7, příloha; S. Šmatlák: O statočnosti básníka, Slovenské pohľady (Bratislava) 1973, č. 9, česky: doslov, in Verše (1975); B. Svozil: doslov, in Hvězdná réva (1975, 1978); M. Blahynka in Pozemská poezie (1977); M. Pohorský: Z lyrického deníku M. Floriana, LM 1978, č. 8; M. Blahynka: Od Otevřeného domu ke Stopám, ČL 1979, s. 289; M. Pohorský: doslov, in Jednou provždy (1980); M. Blahynka: doslovy, in Vybrané spisy (1981–1983); M. Švehlák – T. Baldýnský: Causa M. F., Reflex 1993, č. 29 + k tomu polemika: Z. Nová (= M. Blahynka), Naše pravda 1993, č. 32, příloha Pecka; (jan) (J. Janouškovec), Haló noviny 19. 7. 1993; M. F., Haló noviny 30. 7. 1993; J. Šařec, Naše pravda 1993, č. 31, příloha Pecka; V. Macura: Poezie mimo, Tvar 1995, č. 14 + k tomu polemika: M. B. (M. Blahynka), Obrys-Kmen 1995, č. 1; R. Svoboda: Prométheus po Poučení z krizového vývoje, Tvar 1996, č. 3, též in sb. Normy normalizace (1996); P. Blažíček: Poezie všedního dne: skupina Května 1956–1958, ČL 2001, č. 1 + Generace Května v šedesátých letech, ČL 2002, č. 3, obojí též in Kritika a intepretace (2002); V. M. Kozák: Obrana mrtvých, Obrys-Kmen 2001, č. 17; P. Lyčka: Normalizace (a) poezie čili z literární periferie k vrcholům socialistického parnasu, Host 2005, č. 6.
Recenze: Závrať: F. Kautman, Kultura 1958, č. 2; M. Červenka – M. Schulz, Květen 1958, s. 492; J. Opelík, HD 1958, s. 176 * Verše: S. Machonin, Plamen 1959, č. 2 * Stopy: J. Opelík, Plamen 1960, č. 7; M. Červenka, Kultúrny život (Bratislava) 1960, č. 27 * Tichá pošta: M. Grygar, LitN 1965, č. 40; M. Petříček, HD 1965, č. 7 * Zelená flétna: I. Mojík, Romboid (Bratislava) 1980, č. 3 * Vidět Neapol: M. Blahynka, Tvorba 1982, č. 3; I. Mojík: Romboid (Bratislava) 1983, č. 3 * Závrať: J. Trávníček, ČL 1989, s. 358 * Sonetarium aneb Večer v králíkárně: mb (M. Blahynka), Haló noviny 1995, č. 79; J. Zlomek, Naše pravda 1995, č. 12; J. Švejda, Haló noviny 1995, č. 144; J. Peňás, LidN 26. 7. 1995, přetištěno in: Deset procent naděje (2002) + k tomu polemika: K. Sýs, Naše pravda 1995, č. 32 * Vroubky: M. Blahynka, Obrys-Kmen 1996, č. 5; J. Vacková, NK 1996, č. 22 * Vypálilas mi znamení: Haló noviny 21. 10. 1996; O. Rafaj, Naše pravda 1996, č. 42 * Archandělský happening: J. Hrobař, Naše pravda 2006, č. 19; M. Blahynka, Obrys-Kmen 2006, č. 36; P. Janík, Obrys-Kmen 2006, č. 36.
Nekrology: J. Vacková, Haló noviny 11. 5. 1996; Z. Hoření, Haló noviny 13. 5. 1996; K. Sýs, Naše pravda 1996, č. 19 + Haló noviny 13. 5. 1996 + Naše pravda 1996, č. 23, otištěno též in: Obrys-Kmen 1996, č. 6; J. Maštálka, Haló noviny 14. 5. 1996; V. Hrouda, Haló noviny 21. 5. 1996; H. Hrzalová, Naše pravda 1996, č. 21; (vl) (Š. Vlašín), Naše pravda 1996, č. 21; A. Brousek, LitN 1996, č. 24 + k tomu polemika: K. Sýs, Naše pravda 1996, č. 27; M. Černík, Obrys-Kmen 1996, č. 6; J. Bednář, Obrys-Kmen 1996, č. 6.