Knihovna Václava Štecha Slaný  

Zdroj informací:http://libri.cz/databaze/kalendarium/10.php

HAVLÍČEK BOROVSKÝ Karel

 (* 31. 10. 1821 Borová, dnešní Havlíčkova Borová, + 29. 7. 1856 Praha) – český básník, novinář a politik, foto…

Po absolvování gymnázia v Německém (dnešním Havlíčkově) Brodě, přišel syn borovského kupce Karel Havlíček na podzim 1838 studovat do Prahy. Stržen rozvíjejícím se národním hnutím se jako osmnáctiletý student filosofie rozhodl, že se stane českým spisovatelem a život zasvětí práci na povznesení českého národa. A od té doby se na literární činnost začal cílevědomě připravovat, především studiem češtiny a světové, zejména slovanské literatury. Po skončení filosofie (1840) začal v Praze studovat teologii, neboť kněžské povolání považoval pro vlasteneckou práci za nejvhodnější. Po roce však byl ze semináře vyloučen, protože “velmi málo povolání ke stavu duchovnímu ukazoval”.

Po selhání pokusu dosáhnout místa gymnazijního učitele odjel v říjnu 1842 do Moskvy, kde na doporučení P. J. Šafaříka získal místo vychovatele v rodině universitního profesora. Přijížděl do Moskvy pln nadšení pro všechno ruské. Když však poznal realitu carského Ruska, nadšení vystřídal kritický pohled a poznání, že české národní hnutí nemůže v carském Rusku hledat oporu, že všeslovanská ideologie je “krásná, veliká, avšak nepraktická myšlenka”. (Své poznání zobrazil v povídkách, které od roku 1843 vycházely v Květech a v České včele a které po návratu doplnil a vydal knižně pod názvem Obrazy z Rus.)

Do Čech se vrátil v červenci 1844 a v dubnu 1845 přišel do Prahy, odhodlán najít vhodné zaměstnání a věnovat se literární tvorbě. Již v červenci na sebe upoutal pozornost vlastenecké veřejnosti kritikou Tylovy novely Poslední Čech. Vyslovil se v ní proti dosud běžnému nekritickému přijímání všeho, co bylo napsáno česky, a podrobil Tylovo dílo náročné kritice. Odsoudil také plané vlastenčení a jeho slova “… Byl již čas, aby nám toto vlastenčení ráčilo z úst konečně vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili …”, takřka programově vyjadřovala konstruktivní činorodost a realismus Havlíčka i nové generace národního hnutí.

Na doporučení Františka Palackého převzal Havlíček 1. ledna 1846 redakci Pražských novin a jejich literární přílohy Česká včela. Přestože šlo o vládní list, osvětloval v něm všechny aktuální problémy v národním a liberálně demokratickém duchu. Projevil při tom pozoruhodnou samostatnost úsudku a zvláštní stylistickou schopnost vysvětlit věci i prostému čtenáři působivým a srozumitelným způsobem.

V dubnu revolučního roku 1848 se stal redaktorem Národních novin, prvního listu českých liberálů. Pracoval také v Národním výboru, podílel se na přípravě i jednání Slovanského sjezdu a v červenci byl zvolen poslancem říšského sněmu. Na jednáních sněmu ve Vídni i Kroměříži však nijak aktivně nevystupoval. Cítil se více novinářem než poslancem, a tak se v prosinci 1848 poslaneckého mandátu vzdal a věnoval se plně vedení Národních novin. Ty, díky Havlíčkovi, získaly značný vliv na české veřejné mínění. Vedle článků se těšily oblibě především výstižné Havlíčkovy epigramy a satirické popěvky, které podle svědectví současníků měly mnohdy větší účinnost než projevy politiků.

Když po rozpuštění říšského sněmu v březnu 1849 nastoupilo Rakousko cestu k obnovení absolutistické vlády, většina českých liberálních politiků zanechala veřejné činnosti a stáhla se do ústraní. Havlíček se však v Národních novinách neohroženě postavil nastupujícímu absolutismu na odpor. Již 13. dubna proto stál před porotou pražského soudu, žalován pro kritiku oktrojované (nařízené) ústavy. K velké radosti české veřejnosti ho porota uznala nevinným. Po rozbití radikálně demokratického hnutí v květnu 1849 zůstaly Národní noviny jedinou veřejnou tribunou opozice proti vládě. V lednu 1850 byly zastaveny, Havlíček se však nevzdal. V květnu začal v Kutné Hoře (v Praze, kde trval stav obležení, to nebylo možné) vydávat politický týdeník Slovan a již zcela osamocen bojoval dále. Vydal zde také dva sborníky svých článků, Duch národních novin a Epištoly kutnohorské. Svou činností si vysloužil soustředěnou pozornost úřadů. Jednotlivá čísla Slovanu byla konfiskována, časopis nesměl být kolportován do Prahy a dalších míst a Havlíček byl takřka denně šikanován policií či soudem. Když po dvou úředních výstrahách bylo nutné očekávat brzký zákaz časopisu, Havlíček sám v srpnu 1851 jeho vydávání zastavil. V listopadu stál opět před porotou, tentokráte kutnohorského soudu, žalován pro články ve Slovanu. Byl však znovu uznán nevinným.

Chtěl si zakoupit statek a věnovat se hospodaření a literární tvorbě. V noci z 15. na 16. prosince 1851 byl však zatčen a s policejním doprovodem odvezen do tyrolského městečka Brixenu, kde byl přinucen žít více než tři roky. Vytržení z české společnosti a veřejné činnosti přivedlo Havlíčka do těžkých vnitřních krizí, avšak nezlomilo ho. I v Brixenu studoval, překládal a tvořil. Vznikly zde knihy, které představují vrchol jeho básnického díla: Tyrolské elegie, Křest svatého Vladimíra a Král Lávra. Z brixenského vyhnanství se vrátil na počátku května 1855. Čekalo ho jen trpké zklamání. Několik dní před příjezdem mu zemřela manželka. A když přijel do vytoužené Prahy “na návštěvu” (trvalý pobyt v Praze mu nebyl povolen), zjistil, že v atmosféře strachu vyvolané Bachovým absolutismem se mu většina známých vyhýbá. Jen Palacký, Němcová, Trojan a několik dalších přátel se k němu veřejně hlásilo. V té době měl již pokročilou tuberkulózu, očividně chřadl a brzy, třicetipětiletý, zemřel.

Havlíček je považován za zakladatele českého politického novinářství a svou básnickou tvorbou výrazně ovlivnil vývoj české satiry. Statečným zápasem proti absolutismu i tragickým osudem získal sympatie širokých vrstev českého lidu. Jeho jméno se pro český národ stalo symbolem statečnosti, boje proti útlaku, věrnosti ideálům demokracie a národní svobody.

(jk)

Chalupný E.: Havlíček – prostředí, osobnost, dílo, Praha 1929; Procházka V.: Karel Havlíček Borovský, Praha 1961. Nejtek V. M.: Karel Havlíček Borovský, Praha 1979

BASS Eduard

(* 1. 1. 1888 Praha, + 2. 10. 1946 tamtéž) – český novinář, kabaretiér a spisovatel, foto…

V mnohostranné žurnalistické činnosti E. Basse (vlastním jménem Eduard Schmidt) se projevovala jeho důvěrná znalost nejrůznějších prostředí (cirkus, varieté, podsvětí, bohéma atd.) spolu s reportérskou pohotovostí, lidovým humorem i intelektuální parodičností.

Uměleckou dráhu nastoupil roku 1910 jako zpěvák a recitátor v kabaretu Bílá labuť v Praze na Poříčí poté, co rezignoval na rodinou předurčenou dráhu v kartáčnickém závodu svého otce. Spolupracoval pak s literárním kabaretem Červená sedma, především jako autor řady satirických kupletů, z nichž mnohé zlidověly. Přispíval do předválečných humoristických časopisů (Kopřivy, Humory). V roce 1921 nastoupil do redakce Lidových novin. Zde jako fejetonista, soudničkář, reportér, kulturní zpravodaj a tvůrce týdenních veršovaných causerií, tzv. Rozhlásků, spoluvytvářel mimořádnou literární úroveň tohoto nejprestižnějšího listu předválečné republiky, jehož byl v letech 1933-42 šéfredaktorem. Spolu s K. Čapkem ručili za jejich jazykovou čistotu a vitálnost a politicky je orientovali směrem k liberálním, demokratickým, výrazně antifašistickým hodnotám.

V prostředí kabaretu mají svůj původ mnohé Bassovy literární parodie a anekdoty ze života bohémy (To Arbes nenapsal, Vrchlický nebásnil, 1930; Umělci, mecenáši a jiná čeládka, 1930) a také populární hříčka, lehce ironizující poválečné opojení českou kopanou, Klapzubova jedenáctka (1922). Všestranný Bassův talent je patrný i v kulturně historickém souboru Čtení o roce osmačtyřicátém (1940), portrétech osobností i společnosti předbřeznové Prahy. Bassovým nejvýznamnějším dílem však zůstane působivá románová kronika Cirkus Humberto (1941), dílo patetické oslavy dělnosti, solidarity i víry v schopnosti českého člověka.

SKÁLA Ivan

(* 6. 10. 1922 Brandýs nad Labem, + 6. 2. 1997 Praha) – český básník, československý komunistický funkcionář na poli kultury, foto…

Brzy po válce se Ivan Skála (vlastním jménem Karel Hell) objevil ve skupině komunistických literátů sdružených kolem Rudého práva a Tvorby (Nechvátal, Čivrný, Školaudy), nicméně v jeho dvou prvních “doúnorových” sbírkách (Křesadlo, 1946 a Přes práh, 1948) lze cítit vliv Holanův a Halasův. To však počátkem 50. let vystřídá militantní nota jeho “manifestů nového času”, příkladných sbírek stalinistických agitačních veršů (Máj země, 1950, Fronta je všude, 1951), jež měly svůj doplněk v rozvášněné publicistice, tištěné především v Rudém právu, v jehož redakci v letech 1946-59 pracoval. To Skála si žádal hlavu R. Slánského proslulým sloganem Psovi psí smrt a byl to právě on, kdo rozpoutal v Tvorbě štvanici na J. Seiferta po vydání básníkovy Písně o Viktorce (1950).

Skálova bolševická verva pak poněkud polevuje na přelomu 50. a 60. let, kdy se do dialektické osnovy svých básní snaží vetknout poněkud intimnější a smyslovější odstín a zatraktivnit je ohlasy z cest, například do Francie (A cokoliv se stane, 1957, Ranní vlak naděje, 1958), kam mohl cestovat jako prominentní kádr Svazu čs. spisovatelů, jehož byl v letech 1959-63 prvním tajemníkem.

Reformní pokusy roku 1968 sledoval Skála jen s velkou nelibostí a po srpnové okupaci (i když v prvních dnech spolukoncipoval protestní prohlášení parlamentům světa proti zásahu) se stává jedním z předních normalizátorů: od března 1969 je tajemníkem kulturního výboru České národní rady a v letech 1970-82 drží pod palcem vydávání nové české literatury jako ředitel nakladatelství Československý spisovatel. Příkladem stylové normalizační poezie se stala Skálova sbírka Co si beru na cestu (1975), jež obsahuje i proslulou báseň Položili stranickou legitimaci. Skála se i v normalizačním bezčasí snažil rozdmýchat patos a revoluční odhodlání, a opěvován dvorními vykladači – především Vítězslavem Rzounkem, Milanem Blahynkou a Oldřichem Rafajem – vydává jak sbírky nové (Oheň spěchá, 1979), tak i řadu výborů, vycházejících “národnímu umělci” rok po roce.

Od roku 1982 až do listopadu 1989 byl I. Skála předsedou Svazu českých spisovatelů.

HÁLEK Vítězslav

 (* 5. 4. 1835 Dolínek u Mělníka, + 8. 10. 1874 Praha) – český básník, prozaik, dramatik a žurnalista, foto…

Hálek byl spolu s J. Nerudou, K. Světlou, J. Arbesem, Adolfem Heydukem, Rudolfem Mayerem a dalšími představitelem generace májovců, kterou se začíná nová, poobrozenecká epocha ve vývoji naší literatury. Byl pokládán za jejího hlavního mluvčího a po celý život představoval významnou autoritu v českém národním životě.

Verše začal Hálek publikovat již jako student pražského gymnázia a po ukončení studia na filosofické fakultě pražské university se cele věnoval literatuře a žurnalistice. Ústřední místo v jeho díle patří lyrické poezii, nadšeně oceňované současníky a kladené jimi nad dílo Nerudovo. Jeho sbírky Večerní písně a V přírodě patří k základním kamenům české lyriky 19. století. Významné ve své době byly i práce prozaické – povídky a novely s tematikou pražskou, a zejména vesnickou, v nichž dospěl k realistickému ztvárnění skutečnosti. Realismus uplatňoval Hálek i ve své práci novinářské. Jako redaktor Národních listů napsal stovky fejetonů politických, literárních, divadelních, cestopisných ad. Účastnil se vydání prvního almanachu Máj (1858) a jeho ročníky sám redigoval, podílel se na vydávání Květů a obnoveného Lumíru. Významná byla jeho práce ve výboru Umělecké besedy, střediska kulturního a společenského života tehdejší Prahy. Hálkovou smrtí se definitivně rozpadla skupina májovců a do popředí nastoupila nová generace ruchovská a lumírovská. O vydávání Hálkova díla se po jeho smrti zasloužil především Ferdinand Schulz.

(fh)

Chaloupka A.: Vítězslav Hálek, Praha 1949; Novák J. V.-Novák A.: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny, Brno 1995

HALAS František

 (* 3. 10. 1901 Brno, + 27. 10. 1949 Praha) – český básník, foto…

František Halas patří k nejvýznamnějším českým básníkům 20. století. Nikdy nepřestala být hlavním zájmem jeho poezie snaha dotknout se záhad a smyslu lidské existence. V jeho díle se spojovala hluboká skepse a deziluze s hledáním pevného mravního řádu i potřebou nalézt pro toto usilování odpovídající básnickou formu.

Halasovo literární mládí je spjaté s Brnem, kde jeho otec František Halas byl předním dělnickým funkcionářem a rovněž příležitostným literátem. Zde se v letech 1920-21 učil v knihkupectví, tady organizoval komunistickou mládež a psal do deníku Rovnost. Společně s B. Václavkem v Brně založil odbočku pražského Devětsilu, podílel se na Wolkerově manifestu Proletářské umění a jeho vlastní poezie byla v té době výrazně pod vlivem Teigeho programů. Na druhé straně Halas zná expresionistickou poezii Georga Trakla a také produkci křesťanského nakladatelství Josefa Floriana Dobré dílo. Halasova první knižní sbírka Sépie (1927) tak sice ještě v mnohém odpovídá poetistickému duchu smyslovosti a fantazie, ale již značí obrat k subjektivnímu hledání mravních hodnot. Halasův debut velmi ocenil F. X. Šalda. Odpoutání od avantgardistického kánonu je ještě zřejmější ve sbírce Kohout plaší smrt (1930), v níž se objevují pro Halase typické motivy zániku, chorobnosti, zmaru, tlení, a především smrti, jež však není jen koncem, ale i předznamenáním nového života.

Halas v té době již čtyři roky (od jara 1926) pracoval v pražském nakladatelství Orbis. Přátelí se s J. Seifertem, V. Nezvalem, V. Holanem, ale velmi blízce i s katolickým básníkem J. Zahradníčkem či J. Horou, jemuž věnoval sbírku Tvář (1931), která je na rozdíl od dvou předchozích výrazně melodičtější (k této sbírce pak v pozdějším vydání z roku 1933 připojil sbírku Hořec). Litanická báseň Staré ženy (1935), v níž se síla soucitu spojuje s monumentální tragičností, vyvolala vášně v kruzích levice, politicky jinak blízkých Halasovi. S. K. Neumann psal o maloměšťáckém motivu, katolické obrazotvornosti a kňouravém pesimismu a reagoval na Halasovu báseň poémou Staří dělníci.

Ve sbírce Dokořán (1936) se objevují motivy tíživé politické situace (nástup fašismu) a Halas se tu hlásí k své účasti v “boji na barikádách”. Ale i zde ční svéhlavá zahryzlost do kostí nicoty (Miroslav Červenka) v básni Nikde, v přívalu expresívních, kakofonických slov pojmenovávajících nicotu.

O Halasově básnické sbírce Torzo naděje (1938) J. Hora napsal: Až se bude číst po letech, zatají čtenář dech, neboť v ní nalezne všechnu tragiku, všechno nadlidské napětí mysli, všechnu tíhu zkoušky, ale i všechnu mravní odvahu, kterou jsme našli, abychom od sebe odmítli nevěru a zoufání. Obsahuje básně bezprostředně vzniklé pod vlivem událostí roku 1938 (Praze, Zpěv úzkosti, Mobilizace) a díky mohutné působivosti jsou zřejmě nejznámějšími Halasovými texty.

V roce 1940 vydal Halas báseň v próze Já se tam vrátím, v níž se přimyká ke své konečně objevené krajině, kterou se od roku 1938 stal Kunštát na Moravě, a básnický cyklus Naše paní Božena Němcová, jenž patří do proudu uměleckých děl odkazujících k fundamentům české kultury (Vančurovy Obrazy z dějin národa českého). Rovněž to platí pro sbírku Ladění (1942), s lyrikou nejen reflexívní, ale i obranně politickou.

Halas v letech 1936-42 redigoval edici začínajících autorů První knížky v nakladatelství Václava Petra. Účastnil se i spisovatelské rezistence během okupace (spolu s V. Černým a J. Palivcem) a na jejím konci se musel skrývat. Po válce se vrhá do společenské činnosti: stává se předsedou Syndikátu čs. spisovatelů a poslancem Prozatímního shromáždění, pracuje na ministerstvu informací. Ovšem spolu se svým otcem veřejně odmítal praktiky KSČ už na její cestě k moci a to mu opravdoví soudruzi – především L. Štoll a V. Kopecký – nikdy nezapomněli. Nesmířil se ani s poúnorovými čistkami a cenzurními praktikami, nevstoupil dokonce ani do totalitního Svazu čs. spisovatelů. Halas se také nikdy nepřidal k opěvování Stalina a i ve sbírce V řadě (1948) neztrácí svou osobitost.

Poslední Halasova sbírka A co mohla vyjít až roku 1957. Obsahuje básníkův testament, předznamenání toho, co přijde, varovné slovo do vlastních řad – báseň A co básník.

JIŘÍ ORTEN

Vlastním jménem Jiří Ohrenstein, publikoval i pod pseudonymy Karel Jílek a Jiří Jakub. foto…..

Jiří Orten byl původem Žid, jeho dílo mu pomáhají vydávat bratři Ota a Zdeněk.

Básník a prozaik. Studoval pražskou dramatickou konzervatoř, z níž byl pro svůj židovský původ vyloučen. Prošel několika zaměstnáními, především se však věnoval literární práci. V den svých dvaadvacátých narozenin byl přejet německou sanitkou a během dvou dní zranění podlehl.

Za jeho života vyšly sbírky: Čítanka jaro, Cesta k mrazu, Jeremiášův pláč, Ohnice – první dvě pod pseudonymem Karel Jílek, druhé jako dílo Jiřího Jakuba. Po válce vyšla jím uspořádaná sbírka Elegie (vydána jeho bratry), soubor básní Dílo Jiřího Ortena, Deníky Jiřího Ortena a prozaická kniha Eta, Eta, žlutí ptáci. Vedle poezie publikoval v řadě časopisů knižní recenze a literárněkritické úvahy.

Ukázka z díla Jiřího Ortena

NENAPSANÁ

Vezmi si plášť, ať neprokřehneš zcela,

a zavři oči, abys neviděla, -

v takovém nečase, takovou cestou jdu.

Ó toho bělma, jež jsem zakrvácel,

těch západů, kterým jsem slunce vracel

v krutějším západu!

A ona prostinká a ona nenapsaná,

ona, jež věděla, ta matka mého rána,

ne veršem, pláčem sténá.

Mluvil jsem slovy, ztichám také jimi.

Vzala mi víru, život navrací mi.

Jsou odpuštěna.

Zdroj informací:http://libri.cz/databaze/kalendarium/

ORTEN Jiří
(* 30. 8. 1919 Kutná Hora, + 1. 9. 1941 Praha) – český básník, foto…

Jiří Orten (vlastním jménem Jiří Ohrenstein) byl největším básnickým zjevem generace, která vstoupila do literatury na konci 30. let a pro jejíž vnímání světa byla příznačná hluboká deziluze a prožitek krize stávajících hodnot (patřil sem K. Bednář, I. Blatný, Z. Urbánek). Určujícím se stal pocit roztržky člověka s dějinným vývojem a pocit naprosté osamocenosti uprostřed nepřátelské skutečnosti.

Po maturitě na gymnáziu v Kutné Hoře odešel J. Orten studovat do Prahy na dramatickou konzervatoř (vliv tu měl příklad bratra Oty Ornesta, pozdějšího divadelního režiséra), odkud byl však v roce 1939 z rasových důvodů vyloučen. Pracoval pak nějakou dobu v Židovské náboženské obci (spolu s básníkem podobného osudu Hanušem Bonnem). Ortenův krátký život skončil smrtelným zraněním pod koly německé sanitky. V. Černý, jehož ortenovské eseje mají – spolu s těmi, které napsal J. Grossman – pro pochopení básníka základní význam, nazval Ortena největším českým básníkem metafyzickým po Máchovi.

Kromě filosofických koncepcí Kierkegaarda a Miguela Unamuna, básní Rainera M. Rilka a R. Weinera mělo na Ortenovo tvůrčí zrání velký vliv přátelství s F. Halasem. Jako by v předtuše, jak krátký čas je mu určen, prodělal Orten během několika let horečnatý umělecký vývoj provázený mimořádnou tvořivostí. Zpočátku byl jeho postoj ke světu určován něžnou, až naivní empatií, porozuměním k běžným věcem, připomínajícím začátky J. Wolkera (unanimismus) a ovlivněným poezií Francise Jammese. Významný tu je motiv návratu k jistotám dětství, k mateřské náruči jako ke zhmotnění prostoty a jistoty. Tyto znaky převažují v prvních dvou sbírkách Čítanka jaro (1939) a Cesta k mrazu (1940), jež obě vydal pod pseudonymem Karel Jílek.

Naproti tomu do básní z následujícího období, ve skladbě Jeremiášův pláč (1941) a sbírce Ohnice (1941) – zde použil pseudonymu Jiří Jakub – proniká rozhodujícím způsobem pocit zmaru a nesmyslnosti lidské existence. Dřívější melancholie se mění v úzkostné prožívání absurdity. Tímto rysem jsou pak prodchnuty básně vydané po válce, především Elegie (vyšly posmrtně 1947), jedinečný cyklus devíti litanických básní, do nichž proniká výrazně, byť jinotajně Ortenova autobiografie.

Důležitou součástí Ortenova díla jsou jeho Deníky, které si vedl v letech 1938-41, a opomenuty nemohou být ani prózy Eta, Eta, žlutí ptáci, jejichž výbor vyšel v roce 1966.

(jp)

JELÍNEK Hanuš
(* 3. 9. 1878 Příbram, + 28. 4. 1944 Praha) – český překladatel a básník, foto….

Hanuš Jelínek byl od počátku století až do konce předválečné republiky ústřední osobností, jež zprostředkovávala rozvoj literárních styků mezi českou a francouzskou kulturou. Překládal více než 50 francouzských autorů, od Apollinaira, Cocteaua, Duhamela, Verlaina, přes Barbusse, Dumase, Musseta až po Stendhala či MoliŹra, ale i z dalších literatur (Maeterlinck atd). Zvláštní význam však mají jeho mistrná přebásnění ukázek středověké, renesanční a lidové francouzské poezie, Zpěvy sladké Francie (1925 a 1930), jež se dočkaly mimořádné popularity a mnohé básně zlidověly.

Jelínek studoval v letech 1896-1900 v Praze germanistiku a romanistiku a dva roky pobyl též na Sorbonně. Krátce přednášel před 1. světovou válkou na pařížské univerzitě českou literaturu a v letech 1919-32 působil jako vysoký úředník ministerstva zahraničí v Praze a v Paříži.

Od 90. let 19. století Jelínek hojně publikoval v nejrůznějších periodikách a své divadelní kritiky shrnul do tří svazků nazvaných S prvního balkónu (1924). Ve vlastní tvorbě Jelínek začínal jako mussetovský lyrik hned rozmarné, hned elegické noty milostné, otrávené rozkošnickým jedem dekoračního světáctví, jak o něm napsal A. Novák. Z tohoto období pochází sbírka Květnové noci (1916 a 1924) a k původní poezii se pak vrátil ještě havlíčkovsko-heinovskou burleskou Laryngiada (1929) a dále žalozpěvy Harrachovské elegie, věnované blízkému příteli V. Dykovi.

Těžiště Jelínkova díla je ovšem v překladech z francouzštiny. Vedle Zpěvů sladké Francie jsou to překlady moderní poezie Ze současné poezie francouzské (1925), podávající vývoj od symbolismu k dadaismu. Jelínek se však také svými převody z češtiny do francouzštiny zasadil o propagaci domácí literatury. V rozsáhlé Anthologie de la poésie tchéque (1930) zahrnul rozmezí od Rukopisů až po Závadu.

H. Jelínek patří do plejády velkých předválečných překladatelů – po bok germanistů P. Eisnera a O. Fischera, romanisty Jaroslava Zaorálka, rusisty B. Mathesia, anglisty A. Skoumala či všestranného Emanuela Frynty.

BEZRUČ Petr
(* 15. 9. 1867 Opava, + 17. 2. 1958 Olomouc) – český básník, foto….

Básník jediné knihy, v níž vyjádřil svůj žal a protest a která ho rázem proslavila. Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek, byl syn slezského vlasteneckého gymnaziálního profesora. Po studiu na gymnáziu v Brně tři roky studoval v Praze klasickou filologii, ale školu nedokončil, vrátil se do Brna a stal se úředníkem na poště. Zde pracoval – s výjimkou dvou let, kdy byl poštovním úředníkem v Místku – až do odchodu na odpočinek (1928). Krátký místecký pobyt měl však pro Bezruče zásadní význam: zblízka tu poznal velký národnostní i sociální útlak slezského lidu a zažil tu i osobní citové zklamání. Obé pak výrazně poznamenalo jeho tvorbu.

Když se v letech 1899 a 1900 začaly v Herbenově časopisu Čas objevovat básně neznámého autora, vzbudily doslova senzaci. Bezruč tu publikoval většinu básní, jež vytvořily základ proslulých Slezských písní, které poprvé vyšly knižně roku 1903 a jejichž počet se při dalších vydáních dále zvětšoval (dnešní podoby kniha nabyla roku 1928). Burcující poezií se Bezručovi podařilo upoutat pozornost veřejnosti k nelehkému osudu slezského lidu. Po vydání Slezských písní se však Bezruč v podstatě odmlčel, psal už jen příležitostné verše, které zůstaly na okraji jeho tvorby stejně jako několik prozaických, převážně povídkových prací.
(fh)
Ficek V.: Antonín Vašek a Petr Bezruč. Otec a syn, Ostrava 1968; Polák J.: Petr Bezruč, Praha 1977

SEKORA Ondřej
(* 25. 9. 1899 Královo Pole u Brna, + 4. 7. 1967 Praha) – český malíř, ilustrátor a spisovatel, foto…

Ondřej Sekora studoval v letech 1929-31 Uměleckoprůmyslovou školu v Praze u Arnošta Hofbauera. Již předtím však byl kreslířem a redaktorem Lidových novin (1921-39). Za okupace byl vězněn v koncentračním táboře (1944-45). Po válce se stal redaktorem deníku Práce a časopisu Dikobraz (1945-47), poté pracoval ve Státním nakladatelství dětské knihy v Praze (1948-52). Byl členem Svazu spisovatelů, Svazu československých výtvarných umělců a Sdružení českých umělců grafiků Hollar.

Těžiště Sekorova díla ovšem spočívalo v knižní ilustraci pro děti, proslavil se zejména postavičkou Ferdy Mravence, uveřejňovanou od roku 1935 v četných publikacích (Ferda Mravenec, 1935; Ferda v cizích službách, 1936; Ferda v mraveništi, 1938; Trampoty brouka Pytlíka, 1938; Kousky mládence Ferdy Mravence, 1950), které vycházely v četných reedicích a byly i přeloženy do řady jazyků. Spolu s J. Ladou byl i průkopníkem specifické české formy comicsu. Ilustroval také cizí díla (například Vančurova Kubulu a Kubu Kubikulu, Langerovo Bratrstvo bílého klíče), věnoval se i drobné grafice (ex libris, novoročenky) a karikatuře. Ve 30. letech spolu s F. Bidlem (ten v koncentračním táboře zahynul) patřili k protagonistům antifašistické karikatury. Sekora se pak v 50. letech zapojil do propagandistických kampaní typu Poručíme větru, dešti, oproti jiným se však snažil udržet na tehdejší poměry alespoň únosnou mez.

(vl)

KVAPIL Jaroslav (* 25. 9. 1868 Chudenice, + 10. 1. 1950 Praha) – český básník a divadelník, foto….

Kvapil začal původně podle otcova vzoru studovat lékařství, brzy však přešel na filosofii. Už od roku 1888 publikoval ve Světozoru první básně. O tři roky později se stal literárním a divadelním referentem Hlasu národa, odtud odešel do Národních listů a redigoval i časopis Zlatá Praha. Za ženu si vzal Hanu Kubešovou, jednu z největších českých hereček, a pozvolna svůj život pevně svázal s osudy českého divadla.

Roku 1900 se stal v Národním divadle dramaturgem, o šest let později vrchním režisérem a roku 1912 šéfem činohry. Vyrostla v něm snad největší dramaturgická i režisérská osobnost v historii našeho divadla. K třístému výročí smrti W. Shakespeara inscenoval v Národním divadle monumentální cyklus jeho her, jako režisér uvedl na scénu nejnáročnější díla světového repertoáru.

Z jeho vlastního dramatického díla byla nejúspěšnější Princezna Pampeliška a ovšem libreto k Dvořákově Rusalce.

Po smrti své ženy se Kvapil-básník odmlčel. V letech 1. světové války byl duší odboje českých umělců proti Rakousku. Z jeho podnětu vznikl roku 1917 Manifest českých spisovatelů, volající po národní samostatnosti. Po vzniku republiky krátce pracoval na ministerstvu, ale záhy se vrátil k milovanému divadlu, tentokrát jako šéf činohry Vinohradského divadla.
(pa)
Borecký J.: Jaroslav Kvapil, Praha 1918; Dějiny českého divadla III, Činohra 1848 až 1918, Praha 1977

Zdroj informací:http://libri.cz/databaze/kalendarium/

JIRÁSEK Alois

(* 23. 8. 1851 Hronov, + 12. 3. 1930 Praha) – český prozaik a dramatik
Foto……

Tvůrce našeho historického realistického románu A. Jirásek po ukončení gymnaziálních studií váhal mezi zálibou v malířství, pro něž měl skutečný talent, a náklonností k historii. Zvolil nakonec studium dějin na pražské universitě. V Praze se seznámil s řadou spisovatelů z okruhu časopisu Lumír a spřátelil se s M. Alšem. Po skončení studia působil 14 let jako středoškolský profesor v Litomyšli. Zde nalezl řadu podnětů ke své tvorbě a měl velký podíl na tom, že se Litomyšl stala významným mimopražským kulturním centrem. Poté působil do roku 1909 na gymnáziu v Praze a zde také napsal většinu svých velkých románů.

Jiráskovo rozsáhlé dílo v podstatě objímá celou národní historii od dob mytických (Staré pověsti české) až po 19. století, ale soustřeďuje se především na tři významná období českých dějin: dobu husitskou (Mezi proudy, Proti všem ad.), dobu pobělohorskou (Skály, Skaláci, Temno, Psohlavci ad.) a na národní obrození (F. L. Věk, U nás ad.).

Úspěch znamenala i dramata (Jan Hus, Lucerna, Vojnarka ad.), hraná na Národním divadle často s E. Vojanem v hlavní roli.

Své pokrokové a vlastenecké smýšlení dal Jirásek neohroženě najevo i v době 1. světové války, když v květnu roku 1917 stál spolu s J. Kvapilem v čele 222 signatářů proslulého Manifestu českých spisovatelů, žádajícího na českých poslancích důsledné hájení národních zájmů. Stejně aktivní byl i při národní přísaze v dubnu roku 1918, která se už otevřeně dovolávala práva na samostatnost. Po vzniku Československa byl zvolen do revolučního Národního shromáždění a v letech 1920 až 1925 byl senátorem za pravicovou národní demokracii. Roku 1925 však odešel do ústraní a o politické dění se už nezajímal.
(fh)
Janáčková J.: Alois Jirásek, Praha 1987

OPASEK Jan Anastáz

(* 20. 4. 1913 Vídeň, + 24. 8. 1999 klášter Rohr Bavorsko)
Foto: http://www.cesky-jazyk.cz/zivotopisy/jan-anastaz-opasek.html

- český katolický duchovní, básník a teolog Básnické dílo a životní osudy A. Opaska zařazují do linie “druhé generace” spirituálních katolických básníků. Jejich umělecké začátky spadají do 40. let, ale než se jejich tvorba stačila rozvinout, stali se obětí komunistické justice. Patří sem J. Zahradníček, Jan Dokulil, Josef Kostohryz, V. Renč – a také sám Opasek, který byl v září 1949 zatčen a na počátku prosince 1950 odsouzen na doživotí pro “velezradu a špionáž”. V té době byl Opasek již 10 let knězem (vysvěcen v červenci 1938 a téhož roku v Římě získal i doktorát teologie), a když se roku 1939 vrátil do vlasti, stal se převorem břevnovského kláštera. Zde za okupace docházelo ke konspirativním schůzkám. Od roku 1947 byl opatem břevnovského kláštera a významným činitelem benediktinského řádu. Po odsouzení (1950) byl v různých věznicích a pracovních táborech, navíc často šikanován a držen v samovazbě. V roce 1960 byl amnestován, ale až do roku 1968 mohl pracovat jen jako stavební dělník. Po krátkém období kolem roku 1968 mu po okupaci znovu nebylo povoleno vykonávat kněžskou činnost, a tak volil raději odchod do exilu – od roku 1969 žil v benediktinském opatství v bavorském Rohru. Zde vedl práci křesťanské laické organizace Opus bonum, která kromě publikační činnosti (vydala na 30 titulů nejen náboženské literatury) připravovala semináře a každoroční setkání exilových intelektuálů ve Frankenu. Usiloval též o česko-německé smíření. V roce 1990 se Opasek vrátil do Československa, zasloužil se o navrácení břevnovského kláštera řádu a významně se jako opat podílel na obnově kláštera k jeho mileniu v roce 1993. U příležitosti 80. narozenin jej papež Jan Pavel II. jmenoval arciopatem. V duchu svých frankenských snah podepsal počátkem roku 1995 petici Smíření 95. V roce 1974 vydal Opasek v Římě sbírku Obrazy, jež byla inspirována jeho zážitky z cizích zemí a z cest, především z Itálie, kde ještě před válkou studoval, ale též z Francie a Ameriky. Kontemplativní, k Bohu obrácenou tvář má sbírka Život upřen do středu (1978) a pokus najít klidný pevný bod jistoty je patrný i v meditativních básních Podvečerní hudba z roku 1979. K významným knihám české memoárové literatury patří Opaskovy vzpomínky Dvanáct zastavení (1992), zachycující jeho životní pouť od dětství po odchod z vlasti.

KOMÁREK Vladimír

(* 10. 8. 1928 Hořensko, okres Semily)
Foto:http://commons.wikimedia.org

- český malíř, grafik a ilustrátor Výtvarná studia začal V. Komárek na odborné sklářské škole v Železném Brodě, v roce 1946 byl přijat na Akademii výtvarných umění, odkud za dva roky přešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kterou dokončil v roce 1954 v ateliéru Karla Štipla. V letech 1965-71 byl členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Poprvé samostatně vystavoval v roce 1958 v České Lípě, roku 1981 získal cenu za nejkrásnější knihu roku. Svou tvorbou Komárek navázal na tradici imaginativního malířství, především J. Zrzavého. Od expresivity přešel k výraznému lyrismu a omezené realitě. Jemná barevnost bez ostrých přechodů a pouze náznak tvaru dávají jeho obrazům neskutečnou atmosféru (Dívka s fotografiemi, 1984; Loučení, 1987). Komárek se zabývá rovněž ilustrací (kresbami doprovodil například Seifertův Deštník z Piccadilly, 1979; Holanův Strom kůru shazuje, 1981; Máchův Máj, 1982) a volnou grafikou (Zátiší se zrcadlem, 1987). Patří mezi naše nejvýznamnější tvůrce drobné grafiky a ex libris.

FUKS Ladislav

(* 24. 9. 1923 Praha, + 19. 8. 1994 tamtéž)
http://www.slovnikceskeliteratury.cz/

- český prozaik Fuksova prvotina Pan Theodor Mundstock (1963) se stala jednou z největších literárních událostí první poloviny 60. let. Přihlásil se v ní vyzrálý, magickou silou stylistiky suverénně vládnoucí tvůrce, jemuž se v novele dokonale podařilo evokovat přízračnou a absurdní existenciální situaci člověka odsouzeného k rasové smrti. V té době již však měl autor, jenž do té doby působil v památkové péči a pak v Národní galerii, napsán cyklus povídek Mí černovlasí bratři (1964), odehrávající se rovněž za okupace a sledující osudy pěti chlapců (tři z nich jsou Židé) z jedné gymnaziální třídy. Tajemná, osudová atmosféra provází i román Variace pro temnou strunu (1966) s ústřední postavou senzitivního chlapce z pražské patricijské rodiny. Mistrnou alegorií inklinace maloměšťáctví k fašismu je Fuksova hororová novela Spalovač mrtvol z roku 1967. V postavě zaměstnance krematoria pana Kopfrkingla vytvořil autor jeden z nejmorbidnějších typů moderní české prózy (rovněž zdařile zfilmovaná s R. Hrušínským v hlavní roli). Téma vykořenění lidské existence ve století holocaustu a osud Židů jako metafora všeobecného údělu je tématem dvou próz z konce 60. let: souboru povídek Smrt morčete (1969) a románu, v němž se spojuje horor a pohádka, Myši Natálie Mooshabrové (1970). Po románu Příběh kriminálního rady (1971), zpracovávajícím zápletku synovské nenávisti k otci, vydal roku 1972 Fuks novelu apokalyptické vize zla a utrpení Oslovení ze tmy, v níž se židovský chlapec, který přežil jadernou katastrofu, setkává s ďáblem. Po burlesce Nebožtíci na bále (1972), evokující svět pražského měšťanstva před 1. světovou válkou, Fuks vydal několik knih, v nichž vyhověl ideologickým požadavkům normalizačního období: antiemigrační moralitu Návrat z žitného pole (1974), baladu z kolektivizující se poválečné slovenské vesnice Pasáček z doliny (1977) či banalitku z dětství J. Fučíka Křišťálový pantoflíček (1978). Posrpnová normalizace, spojená s vydíráním “oficiálních kruhů”, se neblaze podepsala i na jeho mravní integritě. Návratem k závažným látkám a také k uměleckým kvalitám byla až “spisovatelská” novela o vině a trestu Obraz Martina Blaskowitze (1980), a pak především rozsáhlý román Vévodkyně a kuchařka (1983). Zde jde o virtuózně prokomponované dílo, hlásící se jak látkou (období vídeňské secese, soumrak habsburské monarchie), tak uměleckými prostředky (posílení symboliky, psychologická drobnokresba) k tradici středoevropského románu, jak ho představují jména F. Kafky, Roberta Musila a Hermanna Brocha. Rok po Fuksově smrti vyšly jeho impresionisticky zabarvené paměti nazvané Moje zrcadlo. (jp)

ŠVEJDA Jiří

(* 29. 8. 1949 Litvínov)
http://www.slovnikceskeliteratury.cz/

- český prozaik a scenárista Literární debut zdatného fabulátora J. Švejdy, původem chemika, ale posléze absolventa scenáristiky a dramaturgie FAMU, se odehrál pod vlivem próz V. Párala. Švejdova prvotina a bestseller Havárie (1975) byla vítaným textem vrcholné normalizace: tovární, ale přesto atraktivní prostředí, v němž se pohybuje ambiciózní hrdina, vše podáno s výrazným, nekomplikovaným epickým tahem. Nic pak nebránilo tomu, aby s krátkou frekvencí vycházely další a další Švejdovy prózy, jejichž úroveň je kolísavá. Patrný je sklon k myšlenkové a stylové plochosti, k psychologické povrchnosti a stereotypům při vedení dějových schémat. Na tom horším pólu Švejdových próz stojí romány Dva tisíce světelných let a Kdybych zemřel (oba z roku 1978) a pak vyloženě slabé “autobiografické” romány Dlouhé dny (1981) a Krasohled (1989). Na tom lepším pak Požáry a spáleniště (1979) a 1. díl trilogie Moloch, nazvaný Hledání rovnováhy (1983). Řada Švejdových próz byla zfilmována, což ostatně umožnila i skutečnost, že sám autor pracoval před listopadem 1989 jako šéfdramaturg na Barrandově; navíc byl v polistopadovém tisku označen za spolupracovníka StB. Po roce 1989 se Švejda stal v Ústí nad Labem šéfem nakladatelství Dialog, orientujícího se na komerční literaturu.

BOUDA Cyril

(* 14. 11. 1901 Kladno, + 29. 8. 1984 Praha)
http://www.swaton.sk/

- český malíř, grafika ilustrátor Cyril Bouda pocházel z rodiny, jejímž přítelem byl Mikoláš Aleš; otec byl středoškolským profesorem kreslení a matka, věnující se rovněž výtvarné práci, pocházela ze sochařské rodiny Suchardů. Bouda absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze u F. Kysely (1919-23), pokračoval pak na grafické speciálce M. Švabinského na Akademii výtvarných umění v Praze (1923-26). Od roku 1932 učil figurální kresbu na ČVUT, v letech 1946-72 působil jako profesor na Pedagogické fakultě UK. Jeho osobitou tvorbu, a to i malířskou, silně ovlivnilo školení a výrazná záliba v kresbě. Uplatnil se zejména jako ilustrátor, který obsáhl všechny grafické techniky a žánry. Výrazných úspěchů dosáhl jak v dřevorytu (ilustrace Wildeova Strašidla cantervillského, 1928; Jiráskovy Nevolnice, 1936; Erbenovy Kytice a Máchova Máje, 1939), tak v leptu (Andersenovy Pohádky, 1927), mědirytu (Vlastní životopis Celliniho, 1938), a především v barevné litografii (Svatopluka Čecha Ve stínu lípy a Wolkerovy Balady, 1944). Barevnou litografií provedl i proslavené městské veduty (Olomouc, 1941; Klatovy, České Budějovice 1943; Praha 1948; Brno, 1962). Známé jsou i Boudovy náměty poštovních známek a plakáty. (vl)

Životopis Aloise Jiráska

Alois Jirásek se narodil 23.sprna 1851 v Hronově u Náchoda. Jirásek pocházal se starého rodu, jeho otec byl Josef Jirásek a matka Vincencie Jirásková. Jirásek se narodil do rodiny pekaře. Měl spoustu sourozenců, všechny starší. Foto…..

Jirásek jako mladý studoval gymnázium v Broumově, poté v Hradci Králové. Když dostudoval gymnázium, odstěhoval se do Prahy, kde studoval na pražské univerzitě historii. Následně pracoval jako středoškolský profesor dějepisu a zeměpisu v Litomyšli.

V roce 1888 se znovu přestěhoval do Prahy, kde bydlel v ulici Resslova, která se později přejmenovala na Jiráskovo náměstí. Jirásek zde spolupracoval s Mikolášem Alešem a stýkal se se členy lumírovského kruhu. Těmi byli například J.V.Sládek, Jaroslav Vrchlický nebo  Josef Thomayer. Stal se také velkým přítelem Zikmunda Wintra.

Roku 1909 šel Jirásek do penze a začal se věnovat výhradně literatuře. Vracel se nejen do svého rodného Hronova, ale cestoval i do spousty míst, kam poté umisťoval děje svých děl.

V roce 1917 podepsal Jirásek Manifest českých spisovatelů. Ten podporoval politické úsilí o státní samostatnosti českého národa.

Když vznikla Československá republika, Jirásek se stal senátorem za stranu Československé národní demokracie. Zde působil až do doby, kdy onemocněl. Onemocněl tak vážně, že už ani nemohl psát.

Jirásek zemřel těžce nemocen dne 12.3.1930 v Praze, pořhben byl ale ve svém rodném Hronově.Jirásek byl několikrát navržen na Nobelovu cenu a to v letech 1918, 1919, 1921 a 1930.

Alois Jirásek byl jedním z nejznámějších českých autorů. Psal prózy i poezie. Psal i spousty divadelních her, pro něž je nejslavnější. Mezi jeho nejslavnější díla patří Staré pověsti české, Temno, Psohlavci a nebo divadelní hra Lucerna. Foto dům……

Jiráskovo dílo

Jiráskovo dílo dovršilo buditelskou tradici české literatury. Svou demokratickou představu národních dějin, vycházející v podstatě z koncepce Palackého, ztělesnil Jirásek umělecky v obrazech velkých a pro národ rozhodujících dějinných epoch, v nichž ukázal lid jako nositele historického dění. Vrchol národní minulosti spatřoval v husitství a bratrství, významně také vyzdvihl lidový charakter národního obrození.Ačkoli Jiráskovo rozsáhlé dílo objímá v podstatě celou národní minulost od doby mytické až po dobu spisovatelova mládí (povídky odehrávající se v době prusko-rakouské války), látkově se autor soustředil především ke třem významným obdobím českých dějin: době husitské, době pobělohorské a době národního obrození.

Jirásek a doba husitská:Dobu husitskou zobrazil Jirásek ve třech rozměrných románových skladbách. Trilogie Mezi proudy (jednotlivé části: 1. Dvojí dvůr, 2. Syn ohnivcův, 3. Do tří hlasů) vypravuje o vzniku české reformace v době Václava IV. Druhá trilogie Proti všem (jednotlivé části: 1. Skonání věků, 2. Kruciata, 3. Boží zástup) líčí vlastní vznik husitství od jeho chiliastických počátků, jeho rozmach v době vzniku Tábora a jeho vyvrcholení bitvou proti křižákům na Vítkově. Umělecky nejhodnotnější je třetí trilogie, Bratrstvo (jednotlivé části: 1. Bitva u Lučence, 2. Maria, 3. Žebráci), o bratřických vojscích na Slovensku, zobrazující husitství v jeho pozdním období.K tematice husitské a reformační patří ještě nedokončený dvoudílný román o Jiřím Poděbradském Husitský král, román Konec a počátek o počátcích jednoty bratrské a povídka Zemanka.

Jirásek a doba pobělohorská:Umělecké ztvárnění doby pobělohorské je tématem románu Skály, představujícího na osudech drobné zemanské rodiny pobělohorskou tragédii národa i útlak lidu, bouřícího se proti poddanství. Román Psohlavá s ústřední postavou legendárního chodského hrdiny Jana Sladkého-Koziny je rovněž obrazem protifeudálního boje lidu. Skaláci, román s podobnou tematikou, zobrazuje velkou selskou vzpouru na Náchodsku r. 1775.Nejvyzrálejším Jiráskovým románem je Temno. Široká románová freska předvádí morální, kulturní a společenskou situaci národa ve dvacátých letech 18. století v prostředí pražského měšťanstva, tajných nekatolíků a drobné venkovské šlechty. V románu je také zachycena postava proslulého ničitele českých nekatolických knih, jezuity Antonína Koniáše.Umělecky velmi šťastný byl Jirásek v látkách zobrazujících doznívání protireformační doby, dobu rokoka a osvícenství. Sem patří např. romány Poklad, Sousedé, povídka Pandurek a dvě další povídky dotýkající se panského života na dvoře vévody Zaháňského v protikladu k bídě nevolných sedláků Na dvoře vévodském a Ráj světa, zobrazující poživačný život rokokových kavalírů v době vídeňského kongresu (1815).

Jirásek a doba národního obrození obu národního obrození zobrazuje především rozsáhlý pětidílný román F. L. Věk, zahrnující období od konce sedmdesátých let 18. stol. do dvacátých let 19. století. Páteří románu jsou životní osudy dobrušského studenta a později kupce a osvícenského vlastence F. L. Veka (vlastně Heká) a jeho syna Václava. Jirásek sleduje obrozenský proces v Praze i na venkově v souvislosti s ostatními událostmi v Evropě. Obrození chápe jako hnutí lidové, v jehož čele jsou uvědomělí vlastenci, pocházející vesměs z venkovských rodin. Vedle Veka se v románu setkáváme s řadou dalších obrozenců. Je to Václav Thám O, Jan Theobald Held, Stanislav Vydra, V. M. Kramerius, Š. Hněvkovský aj. Velké množství látky zahrnuté v románě způsobilo, že celková kompozice není dostatečně vyvážená, zejména v posledních dvou dílech.Volným pokračováním F. L. Veka je čtyřdílná kronika U nás (jednotlivé části: 1. Úhor, 2. Novina, 3. Osetek, 4. Zeměžluč), vypravující o národním obrození v rodném kraji autorově, s ústřední postavou sympatického obrozenského kněze Havlovického (ví. jm. Josefa Regnera).Konci obrozenské doby je věnována povídka Filosofská historie, studentská idyla z Litomyšle, se skvěle vystiženou atmosférou maloměsta v době tzv. biedermeieru, do něhož zavanou naděje revolučního roku 1848.

Jirásek a díla pro mládež:Neobyčejné popularity dosáhl Jirásek dvěma knihami pro mládež. Povídka Z Čech až na konec světa je beletristickým zpracováním staročeského cestopisu Václava Šaška z Bířkova o cestě poselstva krále Jiřího po západoevropských zemích, kniha Staré pověsti české působivě archaizujícím stylem vypráví hlavní české pověsti národní i některé místní. Umělecky nejdokonalejší je soubor nejstarších kmenových pověstí.
Jiráskova pozdní tvorba oměrně pozdní Jiráskova dramatická tvorba je nestejné hodnoty. Počíná dodnes populární Vojnarkou, vesnickou tragédií z minulého století, a dramatem Otec ze stejné látkové oblasti. K tylovské pohádkové symboličnosti se obrátil Jirásek hrami Lucerna a Pan Johanes ze života, šlechty a utiskovaného lidu v době rokoka.Analogií k Jiráskovým husitským trilogiím je dramatická trilogie Jan Žižka, Jan Hus a Jan Roháč. Doby obrozenské a milované Litomyšle se týká veselohra AT. D. Rettigová.

Jiráskův vliv na českou literaturu:Jirásek patří k našim nejvýznamnějším spisovatelům. Dovedl mistrovsky využít příznačných historických detailů k podrobnému překreslení doby. Jeho postavy jsou zároveň nositeli i tvůrci historie. Výrazným znakem Jiráskova mistrovství je soulad mezi individuálním a obecným významem jeho postav. Jiráskovi vždy šlo především o obraz společenského dění, proto jedinec je u něho volen tak, aby zároveň reprezentoval svou dobu, její tendence a myšlenky.

Zdroj informací:http://libri.cz/databaze/kalendarium/

BEDNÁŘ Kamil

Foto:http://www.spisovatele.cz/kamil-bednar

(* 4. 7. 1912 Praha, + 23. 5. 1972 Mělník)

- český básník a překladatel Kamil Bednář patřil k vůdčím osobnostem básnické generace – z nichž nejtalentovanějším tvůrcem byl J. Orten – která umělecky dorůstala v období krátce před německou okupací. Této generaci, formované pocity úzkosti, bezvýchodnosti, tragiky, byla již cizí ideologičnost předchozí wolkrovsko-nezvalovské tvorby a orientovala se k nadčasovým hodnotám konkrétního, “nahého” člověka. Toto usilování vyjádřil Bednář pregnantně v programovém eseji Slovo k mladým (1940), jenž se stal textem, kolem něhož se polemicky tříbily názory celé literární generace. Celou touto generační atmosférou (tvořily ji dále osobnosti jako Bohuslav Březovský, Hanuš Bonn, I. Blatný, J. Kainar, Z. Urbánek) se zabývá V. Černý v Druhém sešitu o existencialismu). Bednářovým debutem byla sbírka spirituální, programově antiavantgardní lyriky Kámen v dlažbě (1937), vydaná v Halasově edici První knížky a Halasovou poetikou též značně ovlivněná. Následovaly pak sbírky Milenka modř (1939) a Kamenný pláč (1939). Též v básnických knihách uveřejněných za okupace (Po všech svatbách světa, Bosé oblohy, Hladiny tůní) Bednář vychází z prožitku úzkostné doby a blízkosti smrti. Zároveň se sbližuje s autory Skupiny 42 a i v jeho poezii se objevují motivy města a jeho periférie. S válečnou dobou se vyrovnává ve skladbě Jim hostinou bylo (1948) a předkládá tu svou vizi o spasitelské síle utrpení. Pokusem vyjít vstříc dobové společenské situaci a zároveň uchránit před jejím tlakem svou básnickou integritu je kniha Dějiny srdce (1957), shrnující Bednářovu lyriku z let 1946-56. I jako projev distance od poválečného politického vývoje se Bednář, zaměstnaný od roku 1949 v nakladatelství Československý spisovatel, věnoval zejména tvorbě pro děti, a především překladatelství. Vyniká zvláště jeho přetlumočení díla amerického básníka Robinsona Jefferse: Mara (1958), Jestřábí křik (1960) a Pastýřka putující k dubnu (1961).

ČERNÝ Václav

(* 26. 3. 1905 Jizbice u Náchoda, + 2. 7. 1987 Praha)
Foto:http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=357

- český literární kritik a teoretik, historik, překladatel, autor pamětí a účastník protinacistického odboje Osobnost V. Černého patří bezesporu ke klíčovým zjevům české duchovní kultury tohoto století. Jde zřejmě po Šaldovi o nejvýznamnějšího uměleckého kritika s mohutným rozhledem po celé šíři světové (především románské) kultury, jehož osud, přinášející mu prakticky od 40. let stálé ústrky a vylučování z řad domácí kultury, charakterizuje úděl nekonformního vzdělance tohoto věku. Pocházel z rodiny pedagoga a literárního historika Václava Černého. Po studiích na reálném gymnáziu v Náchodě a na lyceu Carnot ve francouzském Dijonu (baccalauréat v roce 1924) studoval na univerzitě v Praze obor čeština-francouzština (doktorát 1929). Po krátkém působení v Brně se stal sekretářem Institutu d’Etudes Slaves v Ženevě (1931-36). Po návratu do Prahy byl jmenován docentem románských literatur na UK a od roku 1938 profesorem Masarykovy univerzity v Brně. Po uzavření vysokých škol působil v letech 1939-44 na gymnáziu v Praze. Publikovat začal již v roce 1927 studií Ideové kořeny současného umění, v níž analyzoval vliv Bergsonovy filosofie v literatuře. Významná byla stať Esej o básnickém baroku (1937), která odpovídala dalšímu duchovnímu směřování Černého: hledání absolutních mravních hodnot, jimiž je umělec zavázán svému talentu i dílu. Během okupace se Černý aktivně účastnil protinacistického odboje. V roce 1944 byl uvězněn na Pankráci a osvobodilo ho až pražské povstání. Okamžitě se zapojil do práce v České národní radě – budoucnost Československa spatřoval sice v socialismu, ale ten mu nepředstavoval totalitní model stalinistického Ruska. Polemickou platformou se stal Kritický měsíčník, který Černý založil již před válkou, ale za okupace nesměl vycházet. Z diskusí o další podobu národního směřování vznikl soubor statí a polemik Boje a směry socialistické kultury (1946). Ve studiích Osobnost, tvorba a boj (1947) pak Černý obhajoval nenahraditelnou roli tvůrčí a svobodné osobnosti, hájící především mravní poselství umění. V té době také obrací svůj zájem k literatuře a filosofii existencialismu a nalézá jeho českou obdobu v tvorbě mladých básníků kolem J. Ortena. Výsledkem jsou přednášky shrnuté do sborníku První sešit o existencialismu; jeho pokračování Druhý sešit o existencialismu již po únorovém převratu nemohlo být vydáno (čtenáři se ho dočkali až roku 1992). Černý se logicky dostal do konfliktu s nastupující totalitní mocí a roku 1951 byl nucen odejít z pražské filosofické fakulty, kde byl od června 1945 profesorem obecné a komparativní literatury. V roce 1953 byl dokonce několik měsíců vězněn, k procesu však nedošlo. Roku 1954 nastoupil do ČSAV, avšak na místa, která zdaleka neodpovídala jeho schopnostem a erudici. Přesto v ústraní dál připravoval významné vědecké práce: jednak z oblasti starší evropské literatury (Lid a literatura ve středověku, zvláště v románských zemích, 1958; Stredoveká dráma, 1964), ze starší české literatury (Staročeská milostná lyrika, 1948; Mastičkář, 1955) a studie Jaroslav Seifert. Náčrt k portrétu (1954) a Knížka o Babičce (1963, Toronto 1984). V roce 1963 vydal Calderónovu hru El gran duque de Gandia, jejíž rukopis objevil v zámecké knihovně v Mladé Vožici. Teprve ve druhé polovině 60. let mohl znovu publikovat a v roce 1968 dokonce opět přednášet na univerzitě. Na sklonku 60. let uveřejnil dvě významné práce: Studie a eseje z moderní světové literatury (1969) a Studie ze starší světové literatury (1969). Své názory na funkci literární kritiky shrnul v knížce Co je kritika, co není a k čemu je na světě (1968). Po roce 1968 se stal terčem nenávistné kampaně normalizační propagandy, roku 1970 byl z profesorského místa propuštěn a bylo mu prakticky znemožněno veřejně vyslovit své názory. V 70. letech se Černý soustředil na psaní svých Pamětí, jež představují jeden ze základních, byť výrazně subjektivních pramenů pro poznání naší národní existence ve 20. století. V prvním díle (samizdat 1978, Brno 1994) zachytil svá studentská léta ve francouzském Dijonu, okupační dobu ztvárnil v díle nazvaném Pláč koruny české (samizdat 1976, Toronto 1977, Brno 1993) a období 1945-72 ve 3. dílu (Toronto, 1983, Brno 1992), jenž obsahuje nekompromisní soud nad úpadkem českého národního charakteru. Obecně se k němu pak vyjádřil v eseji O povaze české kultury (samizdat 1975, Brno 1991). I v posledních desetiletích svého života, kdy se neváhal svou autoritou připojit k iniciativě Charty 77, nepřestal Černý sledovat soudobou literární produkci – dokladem jsou statě Z nových kritických studií (1974) či analýza Za hádankami Bohumila Hrabala (1976). Reprezentativní výbor z Černého kritické a esejistické tvorby vyšel v dvoudílné knize Tvorba a osobnost (1992, 1993).

FUČÍK Bedřich

(* 4. 1. 1900 Čáslavice u Třebíče, + 2. 7. 1984 Praha)
Foto:http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=367

- český literární kritik a historik, editor a překladatel Bedřicha Fučíka lze označit vedle Alberta Vyskočila, Miloše Dvořáka a Rudolfa Černého za významného představitele literární kritiky orientované katolickým směrem. Šlo o pozici stavící se odmítavě k avantgardnímu umění, jež s sebou neslo spolu s idejí proletářské revoluce i tvarovou destrukci. Tito kritici, lišící se od dob Katolické moderny již tím, že šlo o laiky, zdůrazňovali řád, spirituální obsah díla a jeho ideovou hodnotu vůbec. Řadu podnětů přijali od F. X. Šaldy a velkou duchovní podporu nacházeli v díle a veřejném působení J. Durycha. B. Fučík své eseje a kritické stati publikoval v časopisech Tvar, Akord, Listy pro umění a kritiku, Vyšehrad. Fučíkův zájem však rozhodně nebyl omezen pouze na literární osobnosti z katolických kruhů. Jako dlouholetý ředitel nakladatelství Melantrich (1929-39) a poté šéfredaktor nakladatelství Josef Richard Vilímek (1939-43) se výrazně zasloužil o publikování řady děl patřících k trvalým hodnotám české literatury. Řídil se při tom jen hodnotami estetickými, takže v Melantrichu vycházel jak J. Durych a J. Čep, tak i I. Olbracht nebo E. Hostovský, V. Fischl. J. Firt, ve 30. letech ředitel nakladatelství F. Borový, na něj ve svých pamětech Knihy a osudy vzpomíná jako na svého největšího a nejnebezpečnějšího konkurenta, zároveň však trvalého a upřímného přítele. Po válce Fučík působil jako korektor v nakladatelství Vyšehrad. Roku 1951 byl zatčen a spolu s jinými katolickými literáty (J. Zahradníčkem, V. Renčem, Josefem Kostohryzem a dalšími) ve
vykonstruovaném procesu z června 1952 odsouzen k 15 letům vězení. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960 a roku 1967 rehabilitován v plném rozsahu. Na léta strávená ve vězení vzpomíná v rozhovoru Zpovídání (1989, Toronto), jež vedl s “polepšeným”, původně zuřivě marxistickým historikem Karlem Bartoškem. Fučíkův trvalý vklad do české umělecko-esejistické literatury představuje memoárový soubor Sedmero zastavení (1981, Arkýř). Později k nim Fučík přidal ještě dalších sedm vzpomínkových kapitol a celá kniha Čtrnáctero zastavení vyšla v samizdatu v roce 1985, oficiálně pak roku 1992. Vzpomíná a zároveň nabízí svůj výklad tvůrčích osobností, s nimiž se za svůj život setkal a jejichž dílu nejednou pomohl (F. Halas, V. Závada, J. Zahradníček, Jan Kameník, J. Seifert aj.). Významná je ovšem také Fučíkova činnost editorská: od roku 1937 byl pořadatelem díla F. X. Šaldy, uspořádal a komentoval řadu výborů a souborů (J. Demla, J. Čepa, J. Zahradníčka). Jeho ženou i spolupracovnicí byla překladatelka (především z němčiny) Jitka Fučíková.

NEFF Vladimír

(* 13. 6. 1909 Praha, + 2. 7. 1983 tamtéž)
Foto:http://www.cesky-jazyk.cz/zivotopisy/vladimir-neff.html

- český spisovatel Vladimír Neff byl výjimečným a pilným vypravěčem s velkým epickým rozmachem vynalézavě fabulovaných románových kronik. V lepší části jeho díla je rozpoznatelná polemika s měšťáctvím, jeho prostředností a přizpůsobivostí. Pocházel z pražské patricijské rodiny, dostalo se mu studií na gymnáziu v Ženevě, pracoval ve skladu porcelánu ve Vídni, byl volontérem v obchodním domě v Brémách, pak cizojazyčným lektorem v pražském nakladatelství Melantrich a od roku 1939 spisovatelem z povolání. Do literatury vstoupil ve druhé polovině 30. let detektivními parodiemi a aktuální politickou satirou. Avšak prvním výrazným úspěchem se stal psychologický román Třináctá komnata (1944, v roce 1968 zfilmován O. Vávrou), v jehož příběhu dětských hrdinů, odkrývajících záhady citového života, se projevila jeho schopnost vést bohatě větvený děj, a vytvářet tak sugestivní čtenářskou atmosféru. Následovala hutná novela vypjaté vášně Marie a zahradník (1945), umístěná, tak jako předchozí román, do prostředí pražské Kampy. Za okupace Neff pracoval na popularizujícím slovníkovém výkladu dějin filosofie Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias,
jenž vyšel na samém sklonku období, kdy byl ještě pluralitní výklad možný
– roku 1948. Zglajchšaltované literární produkci počátku 50. let se poněkud vymyká Neffův ironicko-historický, spíše vančurovský než jiráskovský román Srpnovští páni (1953): spojil zde dokonalou znalost středověkých reálií s parodií historických žánrů, pod čímž je patrný pokus upozornit na otázky lidské svobody versus determinovanosti. Neff potom pracoval na ambiciózním a v kontextu české prózy výjimečném projektu – pentalogii, zachycující kronikářskou formou vzestup dvou pražských měšťanských dynastií od pádu Bachova absolutismu až po rok 1945. První díl, Sňatky z rozumu, vyšel roku 1957 a pak následovaly: Císařské fialky (1958), Zlá krev (1959), Veselá vdova (1961) a Královský vozataj (1963). V roce 1967 Neff zkarikoval v románu Trampoty pana Humbla typ českého maloměšťáka, jehož vždy přizpůsobivá, kolaborantská duše se tu demaskuje v sebeomluvné zpovědi. Marný tajtrlík – svatoušek – pokrytec – denunciant – vědomý vrah, to je crescendo či vlastně decrescendo Humblova růstu, napsal o Neffově románu V. Černý. V 70. letech, kdy závažnější látky nebyly pro oficiálně vydávaného spisovatele na pořadu dne, se Neff znovu pokusil oživit historicko-romaneskní žánr v trilogii o neohroženém Petru Kukaňovi z Kukaně: Královny nemají nohy (1973), Prsten Borgiů (1975) a Krásná čarodějka (1980).

PAVEL Ota

(* 2. 7. 1930 Praha, + 31. 3. 1973 tamtéž)

- český prozaik a novinář Prózy Oty Pavla patří k trvalým, a vzhledem k dobové mizérii i výjimečným hodnotám české literatury, jež mohly být na začátku 70. let vydány (byť s cenzurními zásahy) i v oficiálních nakladatelstvích. Pavel, vlastním jménem Otto Popper, byl zprvu sportovní redaktor, debutoval jako autor doprovodného textu ve fotografické publikaci V. Heckela Hory a lidé (1964), ale známým se stal až po vydání dvou sportovních knih, kde se mísí beletristická fikce se sportovní reportáží, Dukla mezi mrakodrapy (1964) a Plná bedna šampaňského (1967). Na tento druh literatury navázal pak v roce 1974 “sportovní bajkou” Pohádka o Raškovi. Nejcennější jsou však Pavlovy prózy autobiografického charakteru, vydané v souborech Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974). Autor se v nich vrátil do světa svého dětství, do jakoby idylickou clonou zamlženého stavu čistoty a prvotní svěžesti. Vzpomíná zde průzračným jazykem na svého otce, svérázného židovského obchodníka Leo Poppera, na chvíle strávené v kruhu rodiny na venkově u Berounky na chalupě rázovitého převozníka Proška. V druhém souboru je zvýrazněno téma přírody, koloběhu života a smrti i záblesků duševní choroby, se kterou O. Pavel bojoval od roku 1964. Typické je, že dvě povídky situované do 50. let a líčící otcovu deziluzi z komunismu (Běh Prahou a Prase nebude) cenzura do souboru nepustila a kolovaly po 20 let pouze v opisech. Ve své celistvosti vyšly Pavlovy prózy až v knize Zlatí úhoři (1991). Pavlovy prózy byly i zfilmovány pod názvy Zlatí úhoři v hlavní roli s V. Menšíkem a Smrt krásných srnců s Karlem Heřmánkem a jejich uvedení na televizní obrazovku představovalo před rokem 1989 jeden z mála skutečných zážitků.

ŠRÁMEK Fráňa

(* 19. 1. 1877 Sobotka, + 1. 7. 1952 Praha)

- český básník, prozaik a dramatik Šrámek je předním představitelem básnické generace, která vstoupila do literatury na prahu 20. století, a to ve znamení sociálního buřičství a s ideálem svobodně a plně prožívaného života. Po absolvování gymnázia (v Písku a v Roudnici) vstoupil Šrámek na právnickou fakultu v Praze, ale studia nedokončil a rozhodl se pro literární dráhu. Od roku 1903 žil trvale v Praze, stal se členem literární družiny kolem S. K. Neumanna, aktivně se zapojil do anarchistického hnutí a sympatizoval i s národně socialistickou antimilitaristickou mládeží (Emil Špatný aj.). Pro účast na studentských demonstracích a za protiválečnou báseň Píšou mi psaní byl i vězněn. Za 1. světové války musel na frontu a po vzniku Československa se sblížil s okruhem lidí kolem Karla Čapka (proslulými Pátečníky), ale v podstatě už zůstával mimo literární skupiny a nevyvíjel dřívější politickou aktivitu. Nejcennější ze Šrámkova díla jsou verše a próza z počátku 20. století, charakterizované anarchismem a odporem proti militarismu. Pak se uchyluje od společenské revolty ke chvále smyslového života (sbírky Splav, román Stříbrný vítr, dramata Léto, Měsíc nad řekou a další díla). Šrámek byl především básníkem ryzího milostného citu, lásky k přírodě, a zejména k mládí, které vnímá svět otevřenými smysly a nezkaženým citem. (fh) Buriánek F.: Fráňa Šrámek, Praha 1981; Kolektiv: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha 1994

JIŘÍ VOSKOVEC

Jiří Voskovec, vlastním jménem Jiří Wachsmann, byl avantgardní dramatik a básník, spolutvůrce Osvobozeného divadla, divadelní a filmový herec a režisér. Foto zdroj…..

Otec jiřího Voskovce Vilém Wachsmann emigroval koncem 19. století do Ruska, v roce 1905 se vrátil a za 1. světové války začal používat počeštěné jméno Václav Voskovec. Toto příjmení používal i jeho syn Jiří. Ten navštěvoval gymnázium v Praze, maturoval na Lycée Carnot v Dijonu, kde studoval v letech 1921 – 24.

V Paříži se Jiří Voskovec sblížil s českým malířem J. Šímou, který ho uvedl do moderního francouzského umění. Po návratu z Francie se rozhodl studovat práva na UK v Praze, ale od počátku 20. let se věnoval především kulturní činnosti.

Jiří Voskovec byl členem Devětsilu, publikoval dadaistické, poetistické a obrazové básně, psal články, recenze a překlady do řady avantgardních časopisů a sborníků např. Disk, Pásmo. ReD, Fronta aj. Od roku 1927 se spolu s Janem Werichem podílel na avantgardním Osvobozeném divadle, které bylo založeno v roce 1925 režiséry J. Honzlem a J. Frejkou. Teprve s příchodem Voskovce a Wericha se divadlo stalo v české kultuře nesmrtelným pojmem. Nejprve se oba v divadle střídali s Frejkovými inscenacemi jiných her, většinou vybíraných V. Nezvalem. Od roku 1929 se divadla ujali pouze sami.

Před okupací emigroval J. Voskovec s J. Werichem do USA. Tam oba hráli pro americké publikum a české krajany.

Po 2. světové válce se Voskovec na kratší dobu vrátil. V letech 1946 – 48 působil v Divadle Voskovce a Wericha. Koncem 40. let pracoval v UNESCO a v Paříži založil a provozoval americké moderní divadlo.

Koncem 50. let se Jiří Voskovec natrvalo usídlil v USA. Až do své smrti se živil jako divadelní a filmový herec. U nás ho známe především z amerického filmu Dvanáct rozhněvaných mužů.

Citát:

Člověk vymyslel řeč proto, aby se mu vešel do hlavy celý svět.

Dílo Jiřího Voskovce

Hlavní přínos Jiřího Voskovce pro českou kulturu spočívá v jeho dramatické a literární tvorbě z 20. a 30. let: od Vest Pocket Revue z roku 1927 až po Pěst na oko aneb Caesarovo finále z roku 1938. Psal hry spolu s Janem Werichem, s nímž utvořil klaunskou hereckou dvojici.

Divadelní hry:

Hry měly převážně revuální podobu. Vyznačovaly se uvolněnou dramatickou stavbou, volnou montáží děje,písní, tanců a z velké části improvizovaných komentářů, tzv. předscény – forbíny, ve třicátých letech i politicky a občansky angažované satiry.

Caesar – 1932
Osel a stín – 1933
Kat a blázen – 1934
Balada z hadrů – 1935
Rub a líc – 1936
Těžká Barbora – 1937

Hry Osvobozeného divadla – 1981 – 85, souborné vydání, 3 sv.

Některé hry se staly základem libret pro úspěšné filmové veselohry režírované J. Honzlem a M. Fričem:
Pudr a benzin
Peníze nebo život
Hej rup
Svět patří nám

Faustovy skleněné hodiny – básnická sbírka

Klobouk ve křoví – 1965, výbor písňových textů z her Osvobozeného divadla, který Voskovec sestavil a okomentoval, kniha má význam pro poznání Voskovcova díla.V Osvobozeném divadle s nimi učinkoval a hudbu a texty k písním pro Jiřího Voskovce a Jana Wericha skládal Jaroslav Ježek,který s nimi odešel do Ameriky a tam také zemřel v chudobě.