HRABAL Bohumil

(* 28. 3. 1914 Brno-Židenice, + 3. 2. 1997 Praha) – český prozaik, foto..

Dílo Bohumila Hrabala představuje jednu z nejvýraznějších hodnot poválečné české literatury. Při všech individuálních proměnách, mnohovrstevnatosti a mnohoznačnosti si jeho texty, jejichž počátky sahají už do 30. let a jež psal do posledních měsíců svého života, uchovávají mimořádnou přesvědčivost.

Po gymnaziálních studiích v Brně, Nymburce a Českém Brodě v letech 1935-39 studoval práva na pražské Univerzitě Karlově, studium však mohl vinou okupace dokončit až v roce 1946. Během války pracoval jako železniční dělník a výpravčí v Kostomlatech, což se stejně jako všechny jeho pozdější profese (pojišťovací agent, obchodní cestující, od roku 1949 brigádník v kladenských ocelárnách a po těžkém úrazu v letech 1954-59 ve Sběrných surovinách) odráží v jeho literární tvorbě.

Po úvodní nymburské etapě lyrického “básnění” (1937-48), inspirovaného surrealismem a poetismem, L. Klímou či Louisem-Ferdinandem Célinem stejně jako přátelstvím s básníkem a hudebníkem Karlem Maryskem, se na počátku 50. let rodí Hrabalův prozaický styl. Ze zkušenosti kladenských hutí vznikají prózy blízké syrové reportáži, texty totálního realismu, což je termín Hrabalovi tehdy blízkého E. Bondyho, jenž spolu s výtvarníkem V. Boudníkem a s autory Skupiny 42, tj. s J. Kolářem, J. Hiršalem či Emanuelem Fryntou, spoluovlivňuje Hrabalovu tvorbu. V roce 1956 vycházejí v úzkém okruhu Spolku českých bibliofilů Hovory lidí, obsahující dvě povídky. Připravované vydání Skřivánků na niti v roce 1959 bylo nakonec znemožněno a prvního “regulérního” vydání se Hrabal dočkal roku 1963 sborníkem Perličky na dně. Hrabal poté opustil své poslední manuální zaměstnání – kulisák v divadle S. K. Neumanna – a stal se spisovatelem z povolání. V 60. letech pak vychází Hrabalovi jedna kniha za druhou a spisovatel zúročuje, samozřejmě s jistými zásahy do původních textů, svou literární práci z předchozích desetiletí: v roce 1964 povídky Pábitelé a Taneční hodiny pro starší a pokročilé, o rok později Ostře sledované vlaky a Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, v roce 1966 výbor z povídek Automat Svět, v roce 1967 antologie oblíbených autorů Bohumil Hrabal uvádí… a textová koláž k Peterkovým fotografiím Toto město je ve společné péči obyvatel, v roce 1968 Morytáty a legendy.

Hrabal je okamžitě rozpoznatelný svou nezaměnitelnou jazykovou stylizací, jejímž základem je “pábitelský”, tedy okouzleně rétorský, verbální projev, v němž se odkrývá imaginativní svět protikladů groteskna a magična. Je masově čten a jeho texty jsou i zfilmovány: v kolektivním snímku “nové vlny” Perličky na dně (1965), v Ostře sledovaných vlacích (J. Menzel, 1966) a Skřiváncích na niti (opět Menzel, 1969, film je však okamžitě zakázán a promítán až po roce 1989).

S příchodem normalizace se Hrabal stává “spisovatelem v likvidaci” – jeho Domácí úkoly a Poupata, tato s ilustracemi V. Boudníka, jdou v roce 1969 do stoupy. Od počátku 70. let pobývá často v Kersku, kde píše většinu nových, podle názoru řady kritiků vrcholných textů: jednak retrospektivní pokusy “zastavit čas”: Postřižiny (psány 1970, roku 1980 zfilmovány Menzelem), Městečko, kde se zastavil čas (1973) a Obsluhoval jsem anglického krále (1971), především však povídkové eseje směřující k filosofickým otázkám existence i umělecké tvorby: Něžný barbar (1973) a Příliš hlučná samota (1976). Oficiálně mu bylo částečně – mnohdy po značných cenzurních úpravách – umožněno po roce 1975 publikovat, když poskytl časopisu Tvorba v podstatě zdrženlivé sebekritické prohlášení. Mohly pak vyjít Postřižiny (1976), Slavnosti sněženek (1978, zfilmovány Menzelem 1983), Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovy milióny (1981). Paralelně však poskytl v roce 1982 román Obsluhoval jsem anglického krále Jazzové sekci, jež je později perzekvována, a i Hrabal se dostává pod “zájem” státní moci. Tento konflikt se ještě přiostří, když v torontském nakladatelství J. Škvoreckého 68 Publishers vychází roku 1987 originální autobiografie Svatby v domě. V jejím třetím díle Proluky nezvykle otevřeně líčí události ze srpna 1968. A podobně se brutální potlačení lednových demonstrací roku 1989 objeví v textu Kouzelná flétna, jenž zahájí sérii Dopisů Dubence adresovaných americké bohemistce April Cliffordové. Obdoba textů, v kterých vedle sebe sousedí časová publicistika a nadčasová imaginace, vznikala v posledních letech Hrabalova života. Nakladatelství Pražská imaginace, vydávající Hrabala soustavně od roku 1985 (tehdy samizdatem), již vydalo čtyři sborníky takových textů a totéž nakladatelství v letech 1991-1997 vydalo Sebrané spisy Bohumila Hrabala v 19 svazcích.

VRCHLICKÝ Jaroslav

(*17. 2. 1853 Louny, + 9. 9. 1912 Domažlice) – český básník, dramatik, prozaik a překladatel, foto..

Vrchlický, vlastním jménem Emil Frýda, vytvořil dílo svým rozsahem zcela ojedinělé – za svého života vydal 270 knih (!). Převážně psal poezii, která mu vydobyla i vůdčí postavení mezi básníky lumírovské školy a v celé české poezii 19. století.

Do literatury vstoupil již za studií na gymnáziu v Klatovech. Po maturitě začal studovat bohoslovectví, ale už po roce přestoupil na pražskou filosofickou fakultu, kde se mj. věnoval románským jazykům. Následoval roční pobyt v Itálii a po návratu místo tajemníka na české technice, pak v České akademii pro vědy, slovesnost a umění a nakonec profesura všeobecné literatury na pražské universitě. Od počátku literární tvorby byl Vrchlický veden snahou povznést českou poezii na úroveň evropské. Proto mu byl vytýkán kosmopolitismus a nezájem o národní látky, ale kolem roku 1880 boje utichají a básník – zahrnovaný poctami doma, ale i v zahraničí – se stal uznávanou vůdčí osobností české poezie (mj. sbírky Eklogy a písně, Okna v bouři, Zlomky epopeje). Je pak paradoxem, že méně významná část Vrchlického díla, dramatická tvorba, je dnes známější: Noc na Karlštejně a trilogie Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův a Smrt Hippodamie – melodram s hudbou Z. Fibicha.

Tvorbě prozaické se věnoval bez většího úspěchu, ale neobyčejně rozsáhlé a zčásti dodnes cenné jsou Vrchlického překlady. Překládal prózu i poezii ze všech hlavních světových jazyků, a zásadně tak rozšířil rozhled českých čtenářů po světové literatuře.

Roku 1901 byl jmenován do panské sněmovny, ale za celou dobu svého působení tu pronesl jedinou řeč – a to roku 1906, kdy podporoval přijetí všeobecného a rovného hlasovacího práva. Roku 1908 ho postihla uprostřed tvůrčí práce mozková mrtvice, jejíž následky mu znemožnily v podstatě jakoukoliv duševní činnost. Sklonek svého života prožil tento “velebný kmet”, jak byl v necelých 60 letech oslovován, v Domažlicích, kde také zemřel.

BEZRUČ Petr

 (*15. 9. 1867 Opava, + 17. 2. 1958 Olomouc) – český básník, foto..

Básník jediné knihy, v níž vyjádřil svůj žal a protest a která ho rázem proslavila.

Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek, byl syn slezského vlasteneckého gymnaziálního profesora. Po studiu na gymnáziu v Brně tři roky studoval v Praze klasickou filologii, ale školu nedokončil, vrátil se do Brna a stal se úředníkem na poště. Zde pracoval – s výjimkou dvou let, kdy byl poštovním úředníkem v Místku – až do odchodu na odpočinek (1928). Krátký místecký pobyt měl však pro Bezruče zásadní význam: zblízka tu poznal velký národnostní i sociální útlak slezského lidu a zažil tu i osobní citové zklamání. Obé pak výrazně poznamenalo jeho tvorbu.

Když se v letech 1899 a 1900 začaly v Herbenově časopisu Čas objevovat básně neznámého autora, vzbudily doslova senzaci. Bezruč tu publikoval většinu básní, jež vytvořily základ proslulých Slezských písní, které poprvé vyšly knižně roku 1903 a jejichž počet se při dalších vydáních dále zvětšoval (dnešní podoby kniha nabyla roku 1928). Burcující poezií se Bezručovi podařilo upoutat pozornost veřejnosti k nelehkému osudu slezského lidu. Po vydání Slezských písní se však Bezruč v podstatě odmlčel, psal už jen příležitostné verše, které zůstaly na okraji jeho tvorby stejně jako několik prozaických, převážně povídkových prací.

ČAPEK-CHOD Karel Matěj

(* 21. 2. 1860 Domažlice, + 3. 11. 1927 Praha) – český spisovatel a novinář, foto..

Povídkář, romanopisec a dramatik, čelný představitel českého naturalismu, ale také novinář a divadelní i výtvarný kritik. Studia na právnické fakultě v Praze nedokončil a věnoval se žurnalistice – nejprve v Olomouci a od roku 1888 trvale v Praze. Redigoval tu konzervativní tisk: Hlas národa, Národní politiku a od roku 1900 Národní listy, kde se později setkal s bratry Josefem a Karlem Čapky a pro rozlišení si přidal ke svému jménu – podle Chodska, odkud pocházel – přídomek Chod. Výtvarnými a divadelními kritikami přispíval do předních časopisů – Světozor, Zvon a Česká revue.

Literárně začal publikovat na přelomu 80. a 90. let 19. století. Po povídkových prvotinách následovaly rozsáhlé románové obrazy ze života buržoasie, bohémy, městské periférie a chudiny, v nichž výstižně zachycuje bezvýchodnou situaci měšťáka své doby (Kašpar Lén mstitel, Antonín Vondrejc ad.). Naproti tomu dramatická díla patří k méně zdařilým. S románovou tvorbou pokračoval i po 1. světové válce.

SVĚTLÁ Karolina

(* 24. 2. 1830 Praha, + 7. 9. 1899 tamtéž) – česká spisovatelka, foto..

Světlá patří spolu s J. Nerudou a V. Hálkem k čelným představitelům generace májovců a současně k průkopníkům naší realistické prózy, zvláště venkovské.

Doma, v bohaté pražské měšťanské rodině, byla vychovávána ona i její sestra S. Podlipská převážně německy. České národní uvědomění v ní vzbudil domácí učitel češtiny a poté její manžel Petr Mužák, podle jehož rodiště – vesnice Světlá pod Ještědem – zvolila svůj pseudonym (dívčím jménem Johanna Rottová). Byl to také její muž, který ji uvedl do pražské vlastenecké společnosti. Tady se Světlá po několik let důvěrně přátelila s Boženou Němcovou, na jejíž tvorbu – zejména v oblasti vesnického románu – navázala.

Vedle literatury se Světlá věnovala stejně zaníceně emancipačnímu hnutí. Usilovala přitom jak o národní uvědomění, tak i o zvýšení sociální úrovně zaměstnaných žen a dívek, především prostřednictvím Ženského výrobního spolku, založeného z jejího podnětu.

Vrcholná díla Světlé vznikala především na základě jejích zkušeností ze života Podještědska, které si zamilovala během pravidelných letních pobytů (Vesnický román, Kříž u potoka, povídka Kresby z Ještědí ad.). Méně zdařilé jsou pak romány a povídky s pražskou tematikou, z nichž nejznámější je zřejmě Černý Petříček. Pro literární historii mají cenu memoáry (Upomínky), líčící život její i tehdejší pražské literární společnosti.

BASS Eduard

(* 1. 1. 1888 Praha, + 2. 10. 1946 tamtéž) – český novinář, kabaretiér a spisovatel, foto..

V mnohostranné žurnalistické činnosti E. Basse (vlastním jménem Eduard Schmidt) se projevovala jeho důvěrná znalost nejrůznějších prostředí (cirkus, varieté, podsvětí, bohéma atd.) spolu s reportérskou pohotovostí, lidovým humorem i intelektuální parodičností.

Uměleckou dráhu nastoupil roku 1910 jako zpěvák a recitátor v kabaretu Bílá labuť v Praze na Poříčí poté, co rezignoval na rodinou předurčenou dráhu v kartáčnickém závodu svého otce. Spolupracoval pak s literárním kabaretem Červená sedma, především jako autor řady satirických kupletů, z nichž mnohé zlidověly. Přispíval do předválečných humoristických časopisů (Kopřivy, Humory). V roce 1921 nastoupil do redakce Lidových novin. Zde jako fejetonista, soudničkář, reportér, kulturní zpravodaj a tvůrce týdenních veršovaných causerií, tzv. Rozhlásků, spoluvytvářel mimořádnou literární úroveň tohoto nejprestižnějšího listu předválečné republiky, jehož byl v letech 1933-42 šéfredaktorem. Spolu s K. Čapkem ručili za jejich jazykovou čistotu a vitálnost a politicky je orientovali směrem k liberálním, demokratickým, výrazně antifašistickým hodnotám.

V prostředí kabaretu mají svůj původ mnohé Bassovy literární parodie a anekdoty ze života bohémy (To Arbes nenapsal, Vrchlický nebásnil, 1930; Umělci, mecenáši a jiná čeládka, 1930) a také populární hříčka, lehce ironizující poválečné opojení českou kopanou, Klapzubova jedenáctka (1922). Všestranný Bassův talent je patrný i v kulturně historickém souboru Čtení o roce osmačtyřicátém (1940), portrétech osobností i společnosti předbřeznové Prahy. Bassovým nejvýznamnějším dílem však zůstane působivá románová kronika Cirkus Humberto (1941), dílo patetické oslavy dělnosti, solidarity i víry v schopnosti českého člověka.

WOLKER Jiří

(* 29. 3. 1900 Prostějov, + 3. 1. 1924 Prostějov) – český básník, foto..

Jiří Wolker byl jistě jedním z nejvýraznějších a nejtalentovanějších českých básníků generace, která vstoupila do literatury na počátku 20. let. Jeho počátky jsou spjaty s pocity prvních poválečných let, s představou kolektivní jednoty lidských duší; měl na něj velký vliv literární směr unanimismus francouzského spisovatele Julese Romainse a básníků Georgese Vildraca a Paula Duhamela. Vzápětí se Wolker postavil do čela tzv. proletářské poezie, v níž uplatnil svou mimořádnou etickou naléhavost stejně jako stylovou originalitu. Ta navazuje na nejlepší tradice české veršované epiky, tj. na Nerudu, Bezruče, Dyka a hlavně Erbena.

Narodil se jako syn bankovního úředníka v prostějovské patricijské rodině. Vyrůstal v prostředí rodinné pohody a blahobytu, chodil do skautingu a cvičil v Sokole, prázdniny trávil u babičky na Svatém Kopečku u Olomouce. Po maturitě na gymnáziu studoval od roku 1919 v Praze práva a rok navštěvoval na filosofické fakultě přednášky F. X. Šaldy a také Z. Nejedlého. Horlivě se účastnil pražského literárního ruchu (nejbližšími přáteli byli Z. Kalista, K. Biebl a Antonín Matěj Píša), v letech 1922-23 byl významným členem uměleckého sdružení Devětsil. V dubnu 1923 byla u něho zjištěna tuberkulóza, v červnu odjel do sanatoria v Tatranské Poliance, odkud ho tři dny před smrtí převezli do Prostějova.

Wolkerova prvotina, sbírka Host do domu (1921), je prodchnuta duchem mladistvého vitalismu a chlapeckého františkánství. V přírodě, ve velkoměstě, mezi dobrými lidmi a užitečnými věcmi nachází nekonečnou harmonii, idylu a laskavou útulnost. Kniha je rozdělena na tři části: Chlapec, v níž je chlapecká autostylizace (chlapeček bosý) nejvýraznější, dále Ukřižované srdce, obsahující lyriku sociální bídy, utrpení a lítosti, a nakonec oddíl Host do domu, přinášející poezii narovnání se světem. Ke sbírce je připojena apollinairovská poéma Svatý Kopeček, polytematická báseň – “pásmo”, v jehož asociativním proudu je již patrná tendence přetvořit svět revolučně sociálním způsobem.

Proto druhá a poslední Wolkerova sbírka Těžká hodina (1922) je otevřenou proklamací odpovědnosti ke světu, nesmířením se s ním a hlásáním nadosobního údělu básníka coby pěvce proletářské revoluce. Žít již znamená přemoci vlastní srdce a použít je k boji. Nejcharakterističtějším básnickým útvarem tu jsou balady, soustředěné na mravní problémy svých proletářských hrdinů. Sbírka nesporných uměleckých kvalit, které nijak nesnižuje ani historická tendenčnost, dosáhla vzápětí nebývalé popularity a řada jejích básní patří dosud k nejznámějším textům české poezie. Nic na tom nezměnilo ani polemické vystoupení Dosti Wolkera! z roku 1925, odmítající básníkův kult z pozic estetiky avantgardy, ba ani poúnorové přivlastnění si Wolkerova díla totalitním režimem.

ŠRÁMEK Fráňa

(* 19. 1. 1877 Sobotka, + 1. 7. 1952 Praha) – český básník, prozaik a dramatik, foto..

Šrámek je předním představitelem básnické generace, která vstoupila do literatury na prahu 20. století, a to ve znamení sociálního buřičství a s ideálem svobodně a plně prožívaného života.

Po absolvování gymnázia (v Písku a v Roudnici) vstoupil Šrámek na právnickou fakultu v Praze, ale studia nedokončil a rozhodl se pro literární dráhu. Od roku 1903 žil trvale v Praze, stal se členem literární družiny kolem S. K. Neumanna, aktivně se zapojil do anarchistického hnutí a sympatizoval i s národně socialistickou antimilitaristickou mládeží (Emil Špatný aj.). Pro účast na studentských demonstracích a za protiválečnou báseň Píšou mi psaní byl i vězněn. Za 1. světové války musel na frontu a po vzniku Československa se sblížil s okruhem lidí kolem Karla Čapka (proslulými Pátečníky), ale v podstatě už zůstával mimo literární skupiny a nevyvíjel dřívější politickou aktivitu.

Nejcennější ze Šrámkova díla jsou verše a próza z počátku 20. století, charakterizované anarchismem a odporem proti militarismu. Pak se uchyluje od společenské revolty ke chvále smyslového života (sbírky Splav, román Stříbrný vítr, dramata Léto, Měsíc nad řekou a další díla). Šrámek byl především básníkem ryzího milostného citu, lásky k přírodě, a zejména k mládí, které vnímá svět otevřenými smysly a nezkaženým citem.

MAJEROVÁ Marie

(* 1. 2. 1882 Úvaly u Prahy, + 16. 1. 1967 Praha) – česká spisovatelka, foto..

Marie Majerová (rozená Bartošová, provdaná Stivínová, pak Tusarová), prudká socialistická zápasnice a obratná publicistka – jak ji charakterizuje A. Novák – byla výraznou ženskou osobností předválečné prózy. Po válce hrála s chutí a pocitem plné oprávněnosti roli stafáže komunistického režimu, stala se chodící klasičkou socialistické literatury, patronkou horníků a tragikomickým stínem původně nikoliv špatné autorky.

Vyrůstala v prostředí chudého Kladna, odkud brzy odešla za službou do Budapešti, pak do Vídně a jistý čas pobyla i v Paříži (1906-07). Záhy se sblížila s anarchistickým kroužkem kolem S. K. Neumanna. Vzhledem k jejímu manželství velký vliv, blízký společenské revoltě, na ni měl citový poměr s básníkem Františkem Gellnerem. S vervou se angažovala v sociálnědemokratickém hnutí a v roce 1921 se okamžitě přihlásila ke komunistické straně. V té době již pracovala pro Rudé právo, kam psala divadelní referáty a vedla dětský koutek. V roce 1929, v souvislosti s nástupem Gottwaldova vedení, ze strany vystoupila, pracovala v časopise Čin a věnovala se literatuře. Po válce se do řad KSČ ihned vrátila, působila v nejrůznějších funkcích, cestovala po světě a reprezentovala totalitní režim.

Její literární začátky jsou poznamenány zřetelem na ženské proletářské čtenářky, až próza Panenství (1907) je pokusem o nalezení osobitějšího stylu, jenž v té době představoval impresionismus míšený s naturalismem. V románu Náměstí republiky (1914), zasazeném do pařížského prostředí, se odrazila její deziluzívní zkušenost s anarchismem. Následoval částečně autobiografický román Nejkrásnější svět (1923), jenž vznikl pod vlivem koncepcí proletářské literatury – dokonce se tu v předstihu objevila postava tzv. uvědomělého kladného hrdiny. Uměleckým selháním byl utopický román Přehrada (1932), v němž použila nápad, co by se stalo, kdyby mohutná přehrada nad Prahou hrozila zatopit město – jak by se tam asi vyvíjela revoluční situace.

Vrcholem tvorby M. Majerové je rozsáhlý a ambiciózně koncipovaný román-řeka Siréna z roku 1935. V díle, jemuž samozřejmě nechybí socialistická tendence, sledovala přes čtyři pokolení kladenské hornické rodiny, a tak do svého kronikářského vyprávění pojala široký záběr společenského i technického rozvoje Čech posledních sta let. V roce 1947 natočil režisér K. Steklý podle dvou kapitol románu film, který téhož roku získal na festivalu v Benátkách hlavní cenu. Pandánem k Siréně měla být komorní novela Havířská balada (1938).

Majerová kromě toho psala i knížky pro děti, z nichž nejpopulárnější byla Robinsonka (1940), a stejně četné jako její cesty jsou i její cestopisy.

SEIFERT Jaroslav

(* 23. 9. 1901 Praha, + 10. 1. 1986 Praha) – český básník, foto..

Básnické dílo J. Seiferta představuje jednu z nejcennějších hodnot české literatury tohoto století. Přes počáteční etapu ovlivněnou proletářskou poezií a vrcholné období poetismu se Seifertova tvorba ustálila v tvarově dokonalou lyriku, schopnou poetizovat i nejprostší všechny krásy světa. Jako jediný český spisovatel obdržel Seifert v roce 1984 Nobelovu cenu za literaturu.

Pocházel z proletářského žižkovského prostředí. Ještě před maturitou nastoupil jako redaktor do levicového tisku. Jeho básnický debut Město v slzách (1921) je sice pod vlivem dobového revolučního slovníku, ale spíše jde o smyslové prožívání sociálních problémů a instinktivní, naivní okouzlení proletariátem než o “zbásňování” tezí. V druhé Seifertově knize Samá láska (1923) tento postoj již zcela převládl: opojení z moderní civilizace a touha být na ní účasten. Jeho verš se zde přiblížil k hovorovému vyprávění, banálnímu popěvku z ulice, jež dodalo básním intenzity a dynamiky a umožnilo vtahovat do poetického světa co nejširší prostor všední reality.

Seifert stál u zrodu uměleckého svazu Devětsil, jenž byl podhoubím pro vznik uměleckého směru nazvaného K. Teigem poetismus. Ten jako metoda umění žít a užívat zcela vyhovoval Seifertovu uměleckému i psychickému naturelu, jeho spontánnosti a smyslovosti. Jeho básnické sbírky z tohoto období (Na vlnách TSF 1925; Slavík zpívá špatně, 1926 a Poštovní holub, 1929) jsou také vrcholnými básnickými projevy poetismu. Jeho verš je tu ovlivněn především apollinairovským volným asociačním řazením básnických pojmenování, přičemž vždy je zachována názorná smyslová jasnost a konkrétnost.

V roce 1929, kdy nastoupilo nové Gottwaldovo vedení, byl vyloučen z KSČ, kam už se nikdy nevrátil. Jeho sbírky z 30. let Jablko z klína (1933) a Ruce Venušiny (1936) jsou neseny především tónem nostalgické vzpomínky evokující jistoty ztraceného dětství, domova a mladistvých lásek, jež ve vědomí přetrvávají jako cosi trvalejšího než pomíjivá každodennost. Od avantgardní poetiky Seifert směřoval k linii lyriky Karla Tomana a J. Hory. Od volného verše přešel k pravidelným strofickým útvarům, jeho verš nabyl ještě větší méličnosti, tj. písňového charakteru. Tato metoda pak u Seiferta již zůstala natrvalo. Uplatnila se i ve sbírce Zhasněte světla (1938), reagující na mnichovské události roku 1938, o níž kritika napsala, že měří hrůzu české katastrofy hloubkou poranění milostné něhy, která je bezmála ženského rodu. Jako zdůraznění národních hodnot v čase jejich ohrožení je zamýšlena báseň Vějíř Boženy Němcové (1940) a podobným étosem jsou neseny i sbírky Světlem oděná (1940) a Kamenný most (1944).

Po válce pracoval Seifert jako redaktor deníku Práce, od roku 1949 se věnoval již pouze literatuře. Poválečné období zahájil sbírkou Přilba hlíny (1945), spontánně reagující na květnové povstání. K české národní tradici se vztahuje i lyrická Píseň o Viktorce (1950), kladoucí paralelu mezi tragický osud literární postavy a její autorky. Vulgární stalinistická kritika (I. Skála) Seifertovu báseň napadla jako pesimistickou, odmítající přihlásit se k šťastnému zpěvu jednotného lidu. Po básních intimního návratu do dětství Maminka (1954) se Seifert na delší dobu odmlčel. Publikoval až v polovině 60. let sbírku Koncert na ostrově (1965), v níž se vrací, často ironickou, prozaickou formou ke konkrétnímu smyslovému prožitku světa. V tomto duchu (s tím, že v nich přibývá s blížícím se pocitem možného příchodu smrti tragičnosti) pokračují sbírky Odlévání zvonů (1967) a Halleyova kometa (1967).

Po srpnové intervenci, kterou rozhodně odsoudil a toto své mínění nikdy neodvolal, se stal Seifert na prvním sjezdu Svazu českých spisovatelů v roce 1969 jeho předsedou a zůstal jím až do násilného rozpuštění svazu v roce 1970. Po celá 70. léta pak Seifertovi – nepochybnému žijícímu klasikovi – mohou vycházet jen reedice a jeho vztah s režimem je trvale napjatý, což ještě posílil i jeho podpis na listině Charty 77.

Sbírka Morový sloup, zahrnující i básníkovy hořké reakce na okupaci, mohla vyjít až 10 let po svém vzniku, v roce 1981. K dávným prožitkům se s jistou ironií vrátil ve sbírkách Deštník z Piccadilly (1979) a Býti básníkem (1983). Jejich prozaickým protějškem jsou memoáry Všechny krásy světa, jež mohly v plné podobě vyjít jen v exilu (1981, Toronto), zatímco některá místa pražského vydání (1982) byla cenzurována; v úplnosti tato vzpomínková kniha vyšla u nás v roce 1993.

SCHEINPFLUGOVÁ Olga

(* 3. 12. 1902 Slaný, + 13. 4. 1968 Praha) – česká herečka a spisovatelka, foto..

Olga Scheinpflugová byla dva roky žákyní herečky Národního divadla M. Hübnerové (1918-20). Její herectví se realizovalo především na divadelních prknech, kde měla možnost vytvořit v průběhu desetiletí nejrůznější postavy v klasických i současných hrách. V angažmá v Městském divadle na Vinohradech (1922-29) umělecky dozrávala pod vedením režisérů Jaroslava Kvapila, J. Bora a K. Čapka. Vedle komediálních rolí zde vytvořila především tragickou postavu Soni z Borovy dramatizace Dostojevského Zločinu a trestu (1928). Členkou činohry Národního divadla v Praze byla od roku 1929 až do své smrti. Vytvořila zde nepřebernou řadu významných rolí širokého rejstříku typů pod vedením významných režisérů různých generací od J. Bora, K. H. Hilara až po A. Radoka a O. Krejču. Svůj nemalý komický talent si ověřovala v konverzačních hrách (Popelka Patsy, 1929), nakonec sama byla autorkou několika konverzačních her (nejúspěšnější Okénko bylo dvakrát zfilmováno). Přesto její herectví tíhlo k zobrazování především tragických moderních ženských osudů. Před rokem 1942, kdy jako vdova po K. Čapkovi (svatba se konala v roce 1935) musela opustit Národní divadlo, hrála Janu z Arku (Shaw: Svatá Jana, 1936), Julii (Shakespeare: Romeo a Julie, 1938), Mimi (Čapek: Loupežník, 1938), Lady Macbeth (Shakespeare: Macbeth, 1939), titulní role v Sofoklově Antigoně (1941) a Eurípidově Medei (1942).

Po válce se vrátila na scénu Národního divadla, ale velké herecké příležitosti již dostávala jen občas: Olga (Čechov: Tři sestry, 1955), Phoebe (Osborne: Komik, 1958), Strunová (Hrubín: Křišťálová noc, 1961), Juliina chůva (Shakespeare: Romeo a Julie, 1963) a Aurélie (Giraudoux: Bláznivá ze Chaillot, 1966). Poslední její divadelní rolí byla titulní postava Čapkovy Matky (jako host Divadla na Vinohradech, 1968). V této závěrečné etapě svého herectví navázala na tradice českého hereckého realismu. Film ji jako herečku dost opomíjel, přestože napsala řadu filmových námětů, z nichž bylo šest realizováno. Teprve v posledních letech svého života byla obsazena do snímků E. Schorma a Zdeňka Brynycha a J. Krejčíka. Jednu z mála velkých příležitostí jí dal J. Dietl, který pro ni napsal titulní roli v jednom z prvních seriálů české televize Eliška a její rod.

Vedle divadla se věnovala i literární činnosti. Je autorkou knih pro dospělé (Český román, 1946, memoárová knížka Byla jsem na světě, 1988) i pro děti a napsala několik divadelních her.

LADA Josef

(* 17. 12. 1887 Hrusice u Senohrab, + 14. 12. 1957 Praha) – český malíř, kreslíř, ilustrátor a spisovatel, foto..

Josef Lada se nejprve učil malířem pokojů, přešel však na knihtiskařství a současně navštěvoval večerní kursy kreslení na pražské Uměleckoprůmyslové škole, kam byl roku 1906 – po dvou neúspěšných pokusech – přijat do ateliéru Emanuela Dítěte a Arnošta Hofbauera. Školu po dvou semestrech opustil, neschopen přizpůsobit se výukovému programu. Patřil do uměleckého okruhu kavárny Union, byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes a Sdružení českých umělců grafiků Hollar. V roce 1947 byl jmenován národním umělcem.

Převaha Ladovy kreslířské tvorby osobitého karikaturního typu spočívala v ilustracích; kresbám se také věnoval již od počátků výtvarného snažení (tehdy je podepisoval různými pseudonymy). Kresbou byl přímo posedlý, zaplňoval obrázky každý kus papíru, a to jak levou, tak i pravou rukou. Do značné míry jej ovlivnili mistři české kresby, především Mikoláš Aleš.

Již v učňovských letech přispíval do humoristických časopisů a novinových příloh, pro tisk pracoval až do vypuknutí 1. světové války (Švanda dudák, Humoristické listy, České slovo a řada dalších, včetně zahraničních); sám byl redaktorem Karikatury (1909). Postupně se jeho způsob kresby vymanil ze závislosti na secesní linii a na Alšově vzoru ke zcela osobitému karikujícímu stylu. Již před 1. světovou válkou se Lada zapojil do knižní ilustrace (Moje abeceda, 1910), v níž později zůstalo těžiště jeho práce. Soustředil se především na obrazový doprovod satirických a humorných knih, které nejlépe odpovídaly stylu jeho kresby. Vydával vlastní knihy (Veselý přírodopis, 1917; O Mikešovi, 1934-36; Bubáci a hastrmani, 1946), ale kresbami doprovázel i jiné autory; proslavil se zejména ilustracemi Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka (s Haškem jej také pojilo osobní přátelství, jak o tom sám vypráví v autobiografii Kronika mého života), ale i děl Karla Havlíčka Borovského: Křtu sv. Vladimíra, Tyrolských elegií či Krále Lávry.

Lada má v českém umění zvláštní postavení, jeho zobrazení – dodnes reprodukovaná na pohledech či v kalendářích – se stala symbolem českého venkova, přírody, vánoc.

OLBRACHT Ivan

(* 6. 1. 1882 Semily, + 20. 12. 1952 Praha) – český spisovatel a publicista, foto..

V nejlepších dílech – a myšlena je zejména romance Nikola Šuhaj loupežník – Ivana Olbrachta (vlastním jménem Kamil Zeman) dosáhla česká próza 20. století jednoho ze svých vrcholů: vyznačuje se pevností dějové linie, jež tu působí hned vedle výrazné psychologické charakteristiky, pojetí života jako vášnivé síly jde hned ruku v ruce se smyslem pro otázky etiky a morálky a fascinující je doposud čistota, jasnost a bohatství jazyka. Olbracht vytvořil však i díla tendenční a po únoru 1948 se dal do služeb totalitního režimu a jeho poslední roky byly již jen málo důstojnou dohrou.

Jeho otcem byl spisovatel Antal Stašek. Začal studovat v Berlíně práva, pak přešel do Prahy na filosofickou fakultu, ale tu nedokončil a věnoval se žurnalistice. Psal do sociálnědemokratických listů (Dělnické listy, Právo lidu). Politicky byl od počátku orientován marxisticky: v lednu 1920 se zúčastnil v Rusku II. sjezdu Komunistické internacionály, po návratu se stal redaktorem Rudého práva a v rámci své aktivity byl i dvakrát krátce vězněn (v roce 1926 a 1928). Po bolševizaci KSČ “karlínskými kluky” v čele s Gottwaldem na V. sjezdu v roce 1929 Olbracht ze strany vystoupil, věnoval se pak především literární práci a často pobýval na Podkarpatské Rusi. Okupaci prožil ve Stříbrci u Třeboně. V květnu 1945 se stal pracovníkem tiskového odboru ministerstva informací. Opět se přidal ke straně (kdysi prohlásil, že intelektuál musí být ze strany třikrát vykopnut, a teprve když se počtvrté připlazí, je to spolehlivý komunista), od roku 1945 byl členem ÚV KSČ a pak za tutéž stranu také poslancem Národního shromáždění.

Olbrachtova prvotina O zlých samotářích (1913) je českou reakcí na dobovou, tzv. bosáckou literaturu Maxima Gorkého. Zlo se tu projevuje jako nutná vzpoura společenských vyděděnců proti vlastnímu údělu. Naproti tomu v románu Žalář nejtemnější (1916) je rozpoznatelný vliv Sigmunda Freuda: jde o příběh ambiciózního individualisty, jenž po ztrátě zraku propadne chorobné žárlivosti. Olbracht zde vytvořil precizní studii člověka propadajícího se do bludu a ztrácejícího kontakt se světem. V Podivném přátelství herce Jesenia (1919), dalším psychologickém románu, využil jako symbolu motivu dvojnictví a zároveň obsáhl široký záběr české společnosti té doby.

Nadšené dojmy ze země po bolševické revoluci zachytil v reportážních Obrazech ze soudobého Ruska (1920), na jejichž tendenčnost navázal proslulým dílkem komunistické agitace Annou proletářkou (1928). Umění se opět přihlásilo v první polovině 30. let, kdy mohutně inspirován pobyty na Podkarpatské Rusi napsal nejprve svazek reportáží Země beze jména (1932), který se později rozrostl v knihu Hory a staletí (1935). Ta je jakýmsi spisovatelovým komentářem k jeho vrcholnému dílu Nikola Šuhaj loupežník (1933). Zde se v baladickém příběhu slučuje legenda s realitou a opojný přírodní a milostný lyrismus s epickou linií. Podkarpatskou inspiraci nese také povídková kniha Golet v údolí (1937), zobrazující osudy ortodoxních Židů.

Olbracht se poté věnoval adaptacím významných literárních děl: pro mládež převyprávěl v Biblických příbězích (1939) texty Starého Zákona a v knize O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách (1947) staroindické bajky. Jasný motiv posílení národního sebevědomí mělo převyprávění kronik o době kolem smrti sv. Václava Ze starých letopisů (1940) a jinotajný podtext je rozpoznatelný i v adaptaci Prescottových Dějin dobytí Mexika, kterou vydal v roce 1947 pod názvem Dobyvatel (1947).

BLATNÝ Ivan

(21. 12. 1919 Brno, + 5. 8. 1990 Colchester v Essexu, Velká Británie) – český básník a překladatel, foto..

Básník tragického životního osudu I. Blatný se narodil v rodině brněnského prozaika Lva Blatného, jeho bratrancem je P. Blatný. Po maturitě na gymnáziu (1938) v Brně se zapsal na tamější Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity, ale studia již po dvou semestrech ukončil okupační výnos o uzavření českých vysokých škol. V roce 1940 vydal první básnickou sbírku Jitřenka a rok nato sbírku Melancholické procházky, za něž jej A. Novák označil jako lyrika svěžích smyslů a klidné pohody citu. V. Černý ho zařadil do jím redigovaného Jarního almanachu básnického. Blatný se ještě před válkou seznamuje s okruhem básníků kolem F. Halase, s Klementem Bochořákem, K. Bednářem, a zvláště J. Ortenem, s nímž dokonce v roce 1938 plánuje společnou sebevraždu. Stal se členem Skupiny 42 a po květnu 1945 vstoupil do komunistické strany. Po roce 1945 mu vycházejí dvě sbírky básní: Tento večer a Hledání přítomného času, v nichž sílí temnější, depresívnější tón.

V roce 1948 je na doporučení Syndikátu českých spisovatelů vyslán na studijní pobyt do Londýna, odkud posílá zpět jen komunistickou legitimaci a vydává prohlášení o nesvobodě v Československu. V Londýně nejprve žije z podpůrných fondů, píše pro Svobodnou Evropu, ale v roce 1954 u něj propuká psychické onemocnění. Od té doby je trvale hospitalizován v psychiatrických léčebnách, nejprve v Essexu a od roku 1964 v Ipswichi.

Ve vlasti byl prakticky zapomenut, jen v roce 1968 padne pár zmínek v tisku. Objeven je znovu exilem. Koncem 70. let si anglická zdravotní sestra všimne, že její pacient I. Blatný si stále cosi píše. Shodou okolností se tyto texty dostaly k J. Škvoreckému do Toronta; z nich pak Antonín Brousek sestavil pozoruhodnou básnickou sbírku Stará bydliště (1979) a v roce 1987 básnickou knihu “deníkových záznamů” Pomocná škola Bixley. V Blatného poezii se udržela poetika Skupiny 42, ovšem syntetizována znovuzpřítomňováním momentů, na nichž se zakládala Blatného existence, než došlo k fatálnímu porušení paměti (Antonín Brousek).

LUSTIG Arnošt

(* 21. 12. 1926 Praha) – český spisovatel, foto..

Dílo A. Lustiga, jež patří k tomu nejcennějšímu, co v moderní české próze vzniklo, je silně zasaženo zážitkem nacistických koncentračních táborů, v nichž poznal nejhlubší ponížení a poklesnutí člověka a zároveň protrpěnou víru v jeho nepokořitelnost. Tuto zkušenost uplatnil především v prózách odehrávajících se bezprostředně v likvidačních táborech a ghettech a také v dílech zkoumajících “mírové” osudy lidí poznamenaných válkou.

Lustig byl do Terezína z rasových důvodů poslán roku 1942, poznal Osvětim i Buchenwald. V březnu 1945 uprchl z transportu smrti a až do osvobození se skrýval. Studoval pak na Vysoké škole politických a sociálních věd a přispíval do různých novin a časopisů. Roku 1948 odejel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce. Poté pracoval v rozhlase, od roku 1958 v Mladém světě, byl scenáristou na Barrandově (scénář pro filmy Transport z ráje, Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou a další). Po srpnu 1968 odešel nejdřív do Jugoslávie, poté žil v Izraeli a nakonec se usadil v USA, kde vyučoval film a literaturu na Americké univerzitě ve Washingtonu. V roce 1995 zaskočil řadu svých čtenářů a přátel, když přijal místo šéfredaktora české mutace časopisu Playboy.

Hrůzy holocaustu, utrpení židovského národa a jeho tragický úděl jako paraboly údělu novodobého člověka vůbec zobrazoval Lustig hned od svých prvních povídkových souborů (Noc a naděje, 1958; Démanty noci, 1958; Ulice ztracených bratří, 1959). Tyto prózy se svou psychologickou analytičností a mírou uměleckého zobecnění zařazují k vrcholům tzv. druhé vlny válečné prózy (patří sem i prózy J. Škvoreckého Zbabělci, L. Fukse Pan Theodor Mundstock či Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma).

Prvního vrcholu své tvorby dosáhl Lustig v sevřené novele Dita Saxová (1962), jejíž hrdinkou je osiřelá židovská dívka, hluboce poraněná zážitky z koncentračního tábora a těžce hledající své místo a jistotu v poválečném světě. V novele Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1964) Lustig zobrazil výjimečnou postavu krásné Židovky, jež se jako biblická Judita proti Holofernovi vzbouřila na prahu smrti proti svým vrahům. Před jeho odchodem z Československa vyšly povídky Hořká vůně mandlí (1968) a o rok později román Miláček (většina nákladu byla ale zničena), odehrávající se během izraelsko-arabské války roku 1948. Román vyšel v Torontu roku 1973.

V zahraničí pokračoval Lustig v prohlubování svého základního námětu. Vydal román Nemilovaná. Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.(Toronto 1979), v němž je hrdinkou dívka z Terezína, donucená se prostituovat, a v dlouhou dobu připravovaném románu Král promluvil, neřekl nic se vrátil k postavě Viliho Felda, jenž je hrdinou prózy Můj známý Vili Feld z roku 1961.

(* 2. 12. 1886 Hradec Králové, + 7. 4. 1962 Praha) – český prozaik, básník, dramatik, publicista a teolog, foto..

Osobnost Jaroslava Durycha – spolu s J. Demlem a J. Zahradníčkem byl nejvýznamnějším českým autorem katolické orientace – představovala v prostředí liberální meziválečné republiky v podstatě ojedinělý postoj principiálního konzervatismu. Durych byl, slovy A. Nováka, katolický individualista, tkvějící přísně v půdě církevního dogmatu, který nesdílí se svými literárními rovesníky zájem o sociálně uvědomělý humanismus. Durychovo já, v podstatě pyšné a pohrdavé, mohutní, roste a posléze se láme hledáním božského Absolutna. Dá se říci, že Durych stál v příkrém protikladu k jiné významné osobnosti své generace – K. Čapkovi, s nímž také od roku 1927 veřejně polemizoval.

Durych se narodil v rodině vlastivědného spisovatele Václava Durycha. Jeho pouť původně směřovala k církevnímu životu, ale ze semináře v Příbrami ho za četbu zakázané literatury vyloučili. Vystudoval proto na vojenské stipendium lékařskou fakultu v Praze (doktorát 1913). V povolání vojenského lékaře sloužil na různých místech, během 1. světové války na italské a haličské frontě. Po válce začal provozovat soukromou praxi v Přerově, zanedlouho se však vrátil do vojenské služby a působil v Užhorodě, Praze, Olomouci a opět v Praze. Dosáhl hodnosti plukovníka čs. armády.

Durych debutoval poezií, baladickými básněmi Cikánčina smrt (1916). Přestože lyriku psal nadále (Panenky, 1923; Žebrácké písně, 1925; Píseň milostná, 1928), jeho největší význam tkví v próze. Tu lze rozdělit do dvou proudů. Jeden zastupují symbolicky a zpravidla mysticky pojaté milostné příběhy s dominantní postavou žen vnímaných pod vlivem mariánského kultu; druhý pak mnohdy rozsáhlé a bohatě epicky vypravené historické románové fresky.

Do první linie patří povídkové sbírky Tři dukáty (1919), Nejvyšší naděje (1920), Tři troníčky (1923), a zvláště oslava monogamické lásky román Sedmikráska (1925). K této “spanilé” knize se vrátil komentářem z roku 1929 Jak vykvetla Sedmikráska. V Durychově současnosti se též odehrává didaktický román rodinné poslušnosti a mateřské kázně Paní Anežka Berková (1931) a apoteóza věrné lásky Píseň o růži (1934).

Svou historickou tvorbou navázal na směry z konce 19. století, byl ovlivněn expresionismem, novoklasicismem, a zvláště náboženskou mystickou literaturou. Na základě rozsáhlého studia třicetileté války vybudoval “větší valdštejnskou trilogii” Bloudění (1929), v níž vedle “slávy a pádu” Albrechta z Valdštejna figuruje symbolický milostný vztah českého protestantského emigranta Jiřího a katolické Španělky Andělky. Durych zde, stejně jako v epilogu “menší trilogie” Rekviem (1930), pojal pobělohorskou látku v českých zemích protitradičně, z hlediska přísně katolického. V barokní látce Durych pokračoval ve fresce z doby vpádu pasovských do Prahy roku 1611 Masopust (1938), a především ve svém nejrozsáhlejším prozaickém díle (více než tisíc stran), čtyřdílné historické epopeji o jezuitských misiích v Japonsku v 16. a 17. století Služebníci neužiteční. Na této epopeji, jejíž první svazek vyšel v Praze roku 1941, kompletní dílo pak v Římě 1969, pracoval plných třicet let (1931-61).

K historické linii Durychova díla náleží i divadelní hry, inspirované španělským barokním dramatem, s ústředním tématem vznešenosti mučednictví (Svatý Jiří, 1915; Svatý Vojtěch, 1921, Svatý Václav, 1925).

Během 2. světové války se Durych odmlčel, po roce 1948 žil až do své smrti v izolaci a jeho poslední “mystický” román Duše a hvězda mohl vyjít až v roce 1969. Zemřel oficiální kulturní obcí téměř nepovšimnut.

Dílo Jaroslava Durycha

Eseje

• Pláč civilisty – 1937, proti Čapkovi, kritizuje zde jeho názory, hlavně nedostatečné vlastenectví, nejednoznačnost. Dále jako voják kritizuje, že Čapek neabsolvoval základní vojenskou službu, což Durych považoval za nemorální.

Poezie

• Cikánčina smrt

• Panenky – oslava žen

• Žebrácké písně – obraz bídy

• Píseň milostná

• Eva

• Básně (1930) – soubor výše jmenovaných básní, oslava ženství, ovlivněno katolickou vírou

• Beskydy – symbol domova

Próza

• Jarmark života (1916)

• Tři dukáty (1919)

• Nejvyšší naděje

• Tři trojníčky(1923)

• Smích věrnosti (1924)

• Kouzelná lampa (1926)

Romány

• Na horách (1919)

• Paní Anežka Berková (1931)

• Sedmikráska (1925)

• Píseň o růži (1934)

• Duše a hvězda

• Boží duha (posmrtně 1969) – novela

• Děti – novela

Historické

Historické romány jsou nejvýznamnější částí Durychovy tvorby.

• Bloudění (1929) – trilogie z období třicetileté války, tzv. Velká valdštejnská trilogie

• Rekviem (1930) – valdštejnská trilogie, která je tvořena třemi povídkami, tzv. Malá valdštejnská trilogie

• Masopust (1938) – děj se odehrává za vpádu Pasovských do Prahy (1611)

• Služebníci neužiteční (1947?-?) – čtyřdílný cyklus, poslední tři díly vyšly v Římě.

Drama

Ve svých několika dramatech se Durych soustřeďuje na náboženské příběhy.

• Svatý Jiří (1915)

• Svatý Vojtěch (1921)

• Svatý Václav (1924)

• Štědrý večer (1926)

Básnická tvorba J. Kainara má dvě dominanty – 40. a 60. léta. Mezi nimi ležící desetiletí je naproti tomu ve znamení služebné loajality. Kainarova poezie ve svých vrcholech je lyricko-epickou “bluesovou” zprávou o tragickém osudu “nahého člověka”, ve svém étosu (méně již formě) blízkou poezii Kainarova generačního druha J. Ortena.

Narodil se v rodině železničáře. Po maturitě (1937) studoval až do uzavření vysokých škol (1939) na filosofické fakultě v Praze češtinu a francouzštinu. Za války vystřídal mnohá zaměstnání, po osvobození pracoval krátce jako dramaturg Divadla satiry v Praze (hra Ubu se vrací, 1949) a redaktor brněnské Rovnosti. Od roku 1947 byl spisovatelem z povolání, přispíval do různých novin a časopisů a textoval řadu tanečních, zejména bluesových a později beatových písní. Sám i skládal hudbu.

Kainarovy básnické začátky (Příběhy a menší básně, 1940) ho zařazují k tradici halasovské poezie existenciální úzkosti a anti-avantgardní poetiky, svou epičností, depoetizací a absurdizací však měl stejně blízko ke světu Skupiny 42. Zvláště po válce vydané sbírky Osudy (1947, básně z let 1940-43) a Nové mýty (1946, básně z let 1944-45) jsou příbuzné tehdejší tvorbě J. Koláře; také Kainar využívá ve svých výrazně epických básních (Stříhali dohola malého chlapečka) hovorové řeči, také jeho verše jsou výrazně intelektuální, analytické povahy. Kainar je v tomto období hořce skeptickým tvůrcem balad, “nových mýtů”, v nichž se snaží jít na dno dramatu lidské existence.

Na začátku 50. let se horlivě snažil naplnit ideologické doktríny, výsledkem pak byly ukázkové sbírky poezie stalinského období: Veliká láska (1950) a Český sen (1953). Částečným návratem k svým vlastním zdrojům imaginace se stala až kniha Člověka hořce mám rád (1957), a především sbírka trýznivé nespokojenosti Lazar a píseň (1960).

V 60. letech dostávají jeho verše ještě pregnantnější bluesovou, mollovou podobu, laděny jsou do osobní zpovědi stárnoucího sarkastika a skeptika: Moje blues (1966) a Miss Otis lituje…(1969).

V roce 1971, krátce před svou smrtí, byl Kainar designován jako první předseda znormalizovaného Svazu československých spisovatelů. Jeho nedlouhé účinkování na tomto nijak čestném postu bylo však jen nominální.

Dílo Josefa Kainara

Poezie:

• Tulák spí na louce, 1935

• Příběhy a menší básně, 1940

• Verše od vody

• Nové mýty, 1946

• Osudy, 1947

• Veliká láska, 1950

• Český sen, 1953

• Jižní Morava, 1958

• Člověka hořce mám rád, 1959

• Děvčátko v Hanoji, 1959

• Lazar a píseň, 1960 (recenze)

• O člověku a plameni, 1961

• Moje blues, 1966

• Třináct kytar, 1967

• Miss Otis lituje…, 1969

Dětská literatura:

• Nevídáno – neslýcháno, 1964

• Říkadla, 1948

• Zlatovláska, 1952

Drama:

• Cirkus Plechový, 1945

• Akce Aibiš, 1946

• Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou, 1949

• Nebožtík Nasredin, 1959

• Ubu pokračuje, 1988

MÁCHA Karel Hynek

(* 16. 11. 1810 Praha, + 6. 11. 1836 Litoměřice) – český básník, foto..

Zakladatel moderní české poezie, nejvýznamnější představitel českého romantismu K. H. Mácha se narodil v rodině mlynářského pomocníka v Praze na Újezdě. Záhy po jeho narození se rodina, postižená hospodářským krachem roku 1811, přestěhovala do chudé čtvrti kolem kostela sv. Petra, kde Mácha prožil dětství i chlapectví. Chodil do svatopetrské farní školy a v letech 1824-30 navštěvoval novoměstské gymnázium. To už si jeho otec otevřel na Dobytčím trhu (dnes Karlovo náměstí) krupařství, k němuž přiléhal i nuzný byt. V té době měl za sebou Mácha i první básnické pokusy v němčině. Po gymnáziu se stal studentem filosofie, navštěvoval Jungmannovy české přednášky a začal psát české verše. První báseň Sv. Ivan (1831) uveřejnil v Kramériově Večerním vyražení. Roku 1832 vstoupil na právnickou fakultu a účastnil se rozvíjejícího se českého společenského života. Podobně jako většina ostatních studentů neskrýval své sympatie k evropským revolučním událostem počátku 30. let, zejména k polskému povstání. Zároveň hrál jako ochotník (pod jménem Miloháj) v českých představeních Stavovského divadla a také v Kajetánském divadle, vedeném J. K. Tylem. Tady také potkal svou lásku, dceru pražského knihaře Eleonoru (Lori) Šomkovou.

Stejně jako bouřlivé politické události působila na vnímavého studenta Máchu četba. Z jeho deníků víme, že četl především polské, německé a anglické romantiky a také filosofické spisy. V duchu romantického kultu minulosti rád navštěvoval staré hrady, zámky a zříceniny, miloval divokou, nespoutanou přírodu. Dvakrát pěšky navštívil Krkonoše a pěšky se vydal i přes Alpy až do severní Itálie. Roku 1836 dostudoval práva a získal místo advokátského praktikanta v Litoměřicích. Krátce předtím vydal vlastním nákladem svůj Máj, který ovšem současníci nepochopili a ve svých kritikách příkře odsoudili – mj. Tyl a Chmelenský – jako dílo ohrožující zdravý vývoj národní společnosti. Zato už pro mladší současníky a následující generaci byl spolu s Boleslavem Jablonským a Václavem Bolemírem Nebeským idolem a jakýmsi symbolem romantické vzpoury.

Po získání místa se chtěl Mácha oženit s milovanou Lori, ale krátce před svatbou prochladl při hašení požáru a na následky nemoci v den svatby náš snad nejnadanější básník tragicky umírá ve věku necelých 26 let.

Máchova tvorba zahrnuje poezii, prózu i fragmenty dramat. Stojí u kolébky moderního historického románu (Křivoklad ze zamýšleného cyklu Kat), povídky ze současnosti (Marinka aj.) a lyrické prózy (Krkonošská pouť). Je autorem romantického románu Cikáni, řady lyrických básní a zlomků historických dramat.

Vrcholným dílem je však lyrickoepická báseň Máj, klenot české poezie nad jiné vzácný. Už Nerudova generace ho pochopila a svým almanachem Máj se manifestačně přihlásila k Máchovu odkazu. A po ní Máj čtou a milují všechny generace následující.

(fh)

Štěpánek V.: Karel Hynek Mácha, Praha 1984; Mráz B.: Karel Hynek Mácha: Hrady spatřené, Praha 1988

ERBEN Karel Jaromír

(* 7. 11. 1811 Miletín, + 21. 11. 1870 Praha) – český básník, prozaik, jazykovědec, historik, folklorista a sběratel lidové tvorby, foto..

Erben, “nejspanilejší z českých básníků”, jak ho nazval F. X. Šalda, žije v našem povědomí především jako autor Kytice a pohádkář. Daleko rozsáhlejší a neméně významná však byla jeho činnost vědecká, zejména v oboru historie a národopisu.

Erben pocházel z podkrkonošské řemeslnické rodiny s písmáckou tradicí. Po gymnáziu v Hradci Králové vystudoval právnickou fakultu v Praze a přitom se živil kondicemi a výukou hudby. Již v této době se seznámil s F. Palackým, s nímž pak spolupracoval celý život při studiu archivů. Po absolvování university (1837) vykonával bezplatnou soudní praxi, ale roku 1843 ze státní služby vystoupil a věnoval se historii, národopisu a literatuře. Na Palackého doporučení byl pověřen českými stavy, aby sbíral v mimopražských archivech materiál k historii šlechtických rodů. Toho využil i k vlastní rozsáhlé sběratelské činnosti: zachycoval písně, pohádky, zvyky, pořekadla a obyčeje po celých Čechách. Roku 1846 byl jmenován asistentem a poté sekretářem Vlasteneckého (dnes Národního) muzea a stal se i členem Královské české společnosti nauk. V revolučním období 1848-49 veřejně působil jako stoupenec politických zásad Palackého a byl zvolen do Národního výboru. Spolupřipravoval i Slovanský sjezd, kterého se však neúčastnil, protože jel jako člen deputace na chorvatský sjezd do Záhřebu. Do Prahy se tedy vrátil až po potlačení revoluce a od té doby se veřejného života stranil. Erben nebyl typem politika či veřejně vystupujícího vlastence, ale svou neuvěřitelnou pracovitostí vykonal pro český národ jako málokdo druhý. Roku 1851 byl zvolen prvním archivářem města Prahy, a získal tak vůbec poprvé zaměstnání, které ho existenčně zajistilo. Od roku 1864 až do konce života pracoval jako vysoký úředník na pražském magistrátu.

Vedle náročného archivářského zaměstnání se věnoval Erben vědecké práci, byl členem literárních porot a přispíval do Riegrova Slovníku naučného, naší první encyklopedie (v oborech slavistika, gramatika, historie, slovanská a germánská mytologie a bájesloví). Výrazně se podílel na vytvoření české právnické terminologie. Ze svých skromných prostředků podporoval jako jeden z mála B. Němcovou.

Výsledkem jeho celoživotního úsilí jsou tři sbírky Písní národních v Čechách, později rozšířené a opatřené odborným komentářem a tematicky rozčleněné (Prostonárodní české písně a říkadla), a dále antologie Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních. Tuto záslužnou práci – stejně jako zásluhy F. L. Čelakovského a B. Němcové či stejně horlivých sběratelů moravských Františka Sušila a Beneše M. Kuldy – nelze snad ani přecenit.

Se sběratelstvím úzce souvisela i Erbenova vlastní literární činnost, ať již básnická (Kytice) či prozaická (České pohádky). Neméně záslužná a bohatá byla jeho činnost vydavatelská (ze starší české literatury, historických dokumentů ad.) a překladatelská (mj. Nestorův letopis). Erben patří vedle J. Dobrovského a P. J. Šafaříka k předním představitelům evropské slavistiky a řadí se i k zakladatelům české folkloristiky a etnografie.

(fh)

Dolanský J.: Karel Jaromír Erben, Praha 1970; Novák J. V.-Novák A.: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny, Praha 1995

SKÁCEL Jan

 (* 7. 2. 1922 Vnorovy u Strážnice, + 7. 11. 1989 Brno) – český básník, prozaik a publicista, foto..

Jan Skácel byl spolu se svým moravským krajanem a celoživotním přítelem O. Mikuláškem nejvýznamnějším básníkem z generace vstupující na literární scénu ve druhé polovině 50. let. Skácel osobitě navázal na halasovskou tradici analytické, hutné poezie, pro níž nebylo podstatné rozhojňovat imaginaci dalšími a dalšími metaforami, nýbrž tvořit báseň jako existenciální šifru.

Po maturitě na gymnáziu v Brně (1941) pracoval krátce jako uvaděč v kině a pak byl totálně nasazen na práce v Rakousku. Po válce vystudoval Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity a nastoupil jako kulturní referent do brněnské Rovnosti, kde zůstal do roku 1953. V letech 1954-63 pracoval jako redaktor literární redakce brněnského rozhlasu, od roku 1963 vytvářel jako šéfredaktor profil významné moravské kulturní revue Host do domu. Po zlikvidování tohoto časopisu nastupující normalizací byla Skácelovi na několik let znemožněna další publikační činnost.

Skácel již ve své prvotině Kolik příležitostí má růže (1957) postavil základní rysy své poezie: mužný výraz, který trvá na zdůrazňování základních jistot, mýtus trvání a věčného návratu, přimknutí se k rodné krajině a jejímu řádu. Následovala kompozičně promyšlená sbírka Co zbylo z anděla (1960) a pak tři výrazné knihy poezie 60. let: Hodina mezi psem a vlkem, 1962, Smuténka, 1965 a Metličky, 1968. Každá z nich po svém prohlubovala základní skácelovské motivy a zároveň je “zjednodušovala” do podoby jakéhosi poetického mýtu.

Vynucené publikační mlčení mohl přerušit až roku 1981 sbírkou Dávné proso. Projevilo se zde Skácelovo tíhnutí ke klasické veršové struktuře a k jistotám formovaným od dětství. Do sbírky Naděje s bukovými křídly (1983) zařadil soubor sta čtyřverší Chyba broskví, který v roce 1978 vyšel v nakladatelství Škvoreckých 68 Publishers. Zde stejně jako ve sbírkách Odlévání do ztraceného vosku (1984) a v posmrtně vydané sbírce A znovu láska (1991) Skácel precizoval a prohluboval své motivy – vztah k rodné Moravě, k tradici a k samotné poezii.

HVIEZDOSLAV Pavol Országh

(* 2. 2. 1849 Vyšný Kubín, + 8. 11. 1921 Dolný Kubín) – slovenský básník a překladatel, foto..

Hviezdoslav, vlastním jménem P. Országh, patřil po celé půlstoletí k vedoucím osobnostem slovenské literatury a svým básnickým dílem v ní úspěšně probojovával cestu realismu.

Pocházel z drobné zemanské rodiny, gymnázium studoval v Miškovci, kde vznikly jeho první, zatím maďarsky psané verše, a v Kežmarku. Tady se poprvé seznámil s díly slovenské literatury A. Sládkoviče, S. Chalupky ad. a svou básnickou prvotinu vydal – i díky vlivu J. Matúška – slovensky. Od roku 1870 studoval práva v Bratislavě, kde spolu s Kolomanem Bašem redigoval i almanach mladých autorů Napred (1871), který stál na počátku nové orientace slovenské literatury. Almanach vyvolal bouřlivou polemiku: starší generace v čele s J. M. Hurbanem a Andrejem Trúchlym-Sytnianským odsoudila poezii mladých, a v důsledku toho nemohl Hviezdoslav publikovat v jediném tehdejším slovenském literárním časopise Orol. Nicméně ze střetnutí obou uměleckých generací, starší romanticko-sentimentální a nové realistické, které provázelo 70., 80. i počátek 90. let 19. století, vyšel nakonec vítězně realismus. Přitom raná Hviezdoslavova díla slučují oba směry. Po skončení studií Hviezdoslav vykonával své právnické povolání a současně stále tvořil.

Nejplodnější roky svého života, období umělecké zralosti a definitivního přechodu k realismu strávil v Námestové (1879-99). Tady vznikly jeho nejkrásnější lyrické básně, sdružované do myšlenkově tematických celků (Sonety, Letorosty, Žalmy a hymny ad.), i vrcholná díla epická (Hájnikova žena, Ežo Vlkolinský ad.). Roku 1899 odchází do “Mekky slovenských básníků” Dolného Kubína, kde píše své nejvýznamnější drama – tragédii Herodes a Herodiasa, jež představuje vrchol slovenské dramatické tvorby před 1. světovou válkou (premiéru měla v Slovenském národním divadle roku 1923). Z předválečného období pochází i lyrická sbírka Krvavé sonety, která svým protiválečným ostřím jako by předvídala hrůzy nastávajícího konfliktu, a další díla. V květnu 1918 se v Praze Hviezdoslav účastnil oslav jubilea Národního divadla, které přerostly ve všenárodní demonstraci za národní a státní samostatnost, a pronesl tu projev, v němž vyslovil myšlenku bratrského soužití Čechů a Slováků. Básnické dílo P. O. Hviezdoslava představuje celou epochu ve vývoji slovenské literatury, kterou obohatil o nové básnické formy i nový způsob veršování. Svébytnost a krásu slovenštiny také dokládal četnými překlady vysoké umělecké úrovně ze světové poezie.

(fh)

Šmatlák S.: P. O. Hviezdoslav, Praha 1968

BIEBL Konstantin

 (* 26. 2. 1898 Slavětín u Loun, + 12. 11. 1951 Praha) – český básník, foto..

Konstantin Biebl, přestože byl jednou z určujících uměleckých postav avantgardního uměleckého sdružení a později, spolu s J. Seifertem a V. Nezvalem, hlavním představitelem poetismu, odlišoval se od svých druhů stálou polohou smutku, melancholie a vnitřní plachosti.

Pocházel z rodiny lékaře. Důležitým zážitkem se pro něj stalo “dobrodružství” z balkánské fronty 1. světové války, kdy byl zajat, dokonce odsouzen k smrti, před níž unikl útěkem, a teprve poté, co se u něj projevila tuberkulóza, se mohl vrátit domů. V letech 1921-26 studoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, ale již tehdy se aktivně účastnil uměleckého dění: stal se členem brněnské Literární skupiny a pak Devětsilu, blízce se přátelil s J. Wolkerem. Také jeho raná sbírka Věrný hlas z roku 1924 (předcházel jí společný debut se strýcem Arnoštem Rážem Cesta k lidem, 1923) se hlásí k Wolkerově poetice, k jeho představě o poslání lyriky oživující věci běžného života a proměňující poničený svět v místo, kde vládne láska a humanita. Ve sbírkách z roku 1924 Zloděj z Bagdádu (inspirovaná smrtí milenky) a Zlom dozníval vliv tzv. proletářské poezie, ovšem výrazně modifikovaný bieblovskou citlivostí a hledáním nadčasových etických hodnot.

Začátky poetického období jsou poznamenány slovním a výrazovým experimentátorstvím (Zlaté řetězy, 1926). Zato sbírka S lodí, jež dováží čaj a kávu (1927), inspirovaná Bieblovou cestou z roku 1926 a 1927, kdy navštívil Cejlon, Sumatru a Jávu, je již vrcholným poetistickým výtvorem. Asociativní metodou apollinairovského Pásma tu zkoncentroval poetistické vidění světa s jeho zálibou v exotismu, extenzívním hromadění jevů a zážitků, i s patosem jakési básnické přeměny nepovedeného, a přesto milovaného světa. Polytematická je i básnická skladba Nový Ikaros (1929), považovaná často za vrchol Bieblovy tvorby. Podařilo se mu zde syntetizovat do básnické zkratky množství dějů a prožitků a vyjádřit pocit smutku z věčné tragiky světa i víru v nepřekonatelnou, obrozující moc lásky. Tato skladba zároveň naznačila básníkův přechod k surrealismu: členem Surrealistické skupiny se stal roku 1934 a z tohoto období pocházejí knihy Nebe peklo ráj (1931) a Zrcadlo noci (1939).

Biebl, který žil od 30. let v Lounech, kde měl koncesi zubního technika (ale praxi nevykonával), za okupace bydlel v Praze, pracoval ve filmu a spolupracoval s nakladatelstvím Melantrich. Po válce, kdy nemocný Biebl byl členem Filmové rady, mu jediná sbírka, obsahující básně z celých 40. let, vyšla až v roce 1951. Programově se jmenovala Bez obav a je rozporuplným svědectvím o zápase bytostně levicového avantgardního umělce o uchování svobody umělecké tvorby. Obsahuje jak polemiku s veršotepeckým barbarstvím oficiální poúnorové produkce, tak snahu přidat se k dobovému směru, což se neobešlo bez schematické úlitby.

V atmosféře stalinské šikany a útoků proti tradici i představitelům avantgardy, měsíc a půl poté, co na infarkt umírá Bieblův blízký přítel K. Teige, volí básník dobrovolnou smrt. Na Bieblovu sebevraždu reagoval V. Nezval alibistickou básní s veršem Kosťo, proč nezdvihs aspoň telefon?

Karel Havlíček Borovský, též Havel, vlastním jménem Karel Havlíček, (31. října 1821 Borová u Přibyslavi – 29. července 1856 Praha) byl český básník a novinář. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k tzv. 2. generaci národních buditelů.

Přídomek “Borovský”, kterým často podepisoval své články, je odvozen od jeho místa narození (Borová).

V dětství žil ve vesnici Borová na Vysočině. V devíti letech odešel na rok do Jihlavy, kde se učil němčině a také zde začal chápat národnostní rozdíly. Od roku 1833 studoval v Havlíčkově Brodě na gymnáziu (tehdy Německý Brod, dnes je zde muzeum se stálou expozicí věnovanou jeho životu). V roce 1838 gymnázium dokončil. Od roku 1838 studoval filosofii v Praze. Havlíček toužil po tom, aby mohl působit na výchovu českého lidu, vstoupil proto do kněžského semináře. Nelíbily se mu však poměry, které zde panovaly – kněžstvo bylo vychováno v konservatismu a také v duchu protinárodním. Na podzim 1841 proto seminář opustil a stal se až do konce života nekompromisním kritikem římskokatolické církve. Nelíbilo se mu tehdejší rusofilství[zdroj?] a v jeho názoru jej hlavně utvrdil pobyt v Moskvě, kde působil jako vychovatel u významného profesora. Kdy při tomto pobytu vychází jeho první tištěné dílo v příloze Pražských novin – Obrazy z Rus. Již roku 1844 se vrátil s přesvědčením, že slovanská vzájemnost je zcela nemožná[zdroj?]. Roku 1846 se stal redaktorem Pražských novin a jejich přílohy Česká včela. Roku 1848 byl nucen odejít z Pražských novin, a založil vlastní – Národní noviny, které dosáhly velké popularity.Podílel se na organizaci Všeslovanského sjezdu, navštívil Polsko a Chorvatsko, aby přesvědčil tamní spisovatele k účasti na sjezdu. Roku 1848 byl zvolen poslancem do říšského sněmu a národního výboru. V národním výboru byl poměrně aktivní, ve Vídni však působil více jako novinář než jako poslanec. V tomto období (do vydání oktrojované ústavy v březnu 1849) byl příznivcem vlády a v Čechách byl obviňován, že se vládě zaprodal. Od března 1849 vystupoval velmi radikálně proti vládě, a tak v červnu byly Národní noviny zakázány. Ministerstvo mu za příslib mírnosti povolilo další vydávání novin. V lednu 1850 byly tyto noviny spolu s přílohou Šotek (zde uveřejňoval své epigramy) zakázány. Poté založil ještě časopis Slovan, ale i ten byl roku 1851 nucen přestat vydávat. Na radu Františka Palackého vydává knižně soubor svých článků Duch Národních novin a Kutnohorské epištoly. Prodej Kutnohorských epištol byl policií zakázán, ale přesto se prodaly všechny výtisky. V Kutné Hoře pak policie zabavila v tiskárně dalších 3000 dotištěných výtisků. V listopadu 1851 byl Havlíček postaven před soud a obviněn z pobuřování a zločinu rušení veřejného pokoje. Soud ho ale osvobodil.

Dílo K. H. Borovského

Beletrie

• Epištoly kutnohorské (1850) – kritika církevní hierarchie sloužící nastupujícímu neoabsolutismu.

• Obrazy z Rus (1843-46) – Cestopis, který je též první českou objektivní studií o tom, jak se v té době žilo v Rusku. Havlíček, zde chválí hlavně vztah k náboženství, ale “proti srsti” mu byl ruský vztah k alkoholu a také kontrast v sociální otázce obyvatelstva – bohatýři kontra obyčejný lid.

• Tyrolské elegie (1851) – Název elegie (tj. nářek, žalozpěv) je ironickou nadsázkou; dílo je humorným a satirickým popisem Havlíčkova zatčení a internace v Brixenu v Tyrolsku. Kritizuje policii, společenský systém (nenavrhuje lepší). Používá skutečných jmen a příhod (např. příhoda o zatčení, kdy se splašili koně, a Havlíček sám je musel krotit). Skládá se z devíti zpěvů. Objevují se zde satirické, lyrické a ironické prvky. Celé dílo je psáno v pravidelných rýmovaných čtyřverších.

• Král Lávra (1854) – Alegorická satirická skladba, jejíž námětem je stará irská pověst o králi s oslíma ušima, ale předělaná do českého prostředí.

• Křest svatého Vladimíra (1855, torzo) – Příběh boha Peruna (slovanský bůh hromu). Car chtěl, aby mu na jeho svátek Perun zahřměl na oslavu, Perun to odmítl splnit. Car dal Peruna chytit a utopit. Dílo je psáno velmi čtivým, hovorovým, místy vulgárním jazykem. Havlíček zde ironizuje moc státního aparátu, který může poroučet i bohu.

• Epigramy (1845) – krátké pointované veršované skladby. Většinou se jedná o kritiku, parodii, či satiru. Havlíček je definuje: „Epigramy jsou malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalévám, aby mi srdce nežral“.

• Duch Národních novin – výbor novinových článků z období působení K. Havlíčka Borovského v Národních novinách.

Literární kritika

• Kapitola o kritice

- V tomto díle Havlíček popisuje hodnocení autorů a děl v českých zemích. Ohrazoval se proti přílišnému vlastenectví a “hospodské” kritice, která je pro český národ typická. Tvrdil zde, že autorů je příliš mnoho a většina z nich nemá talent. Jejich úspěch prý tkvěl právě jen ve vlastenectví nikoli umělecké formě. Avšak celé dílo je psáno humornou formou.

- Tímto dílem položil základy pro budoucí literární kritiku.

• O literatuře (1955) – knižní soubor původně časopisecky zveřejněných článků

Žurnalistika

- Karel Havlíček se podílel na vzniku české žurnalistiky a někdy je považován i za jejího zakladatele. Dnes bychom jej označili za investigativního reportéra, jelikož byl ve svých článcích byl nejvíce kritický k tehdejší absolutistické vládě a hledal její slabiny a ty pak zprostředkovával lidem. Působil v Pražských novinách v příloze Česká včela(viz výše), Národních novinách, která sám založil a konečně také v časopise Slovan. Díky svým článkům měl velmi často problémy, ale vždy sebe a své články dokázal obhájit.

• Pražské noviny – V tehdejší době to byl jediný česky psaný list. Právě v příloze Česká včela vyšel i článek, kdy Havlíček kritizoval Josefa Kajetána Tyla, když nesouhlasil s jeho názorem, že vlastenectví je třeba vychovávat. Na Tylově teorii mu vadilo také to, že z vlastenectví se stalo praktické jediné téma tehdejší literatury. Do těchto novin psal, ale také politické články, které vedly k zákazu publikace.

• Národní noviny – Po zákazu publikace v Pražských novinách se Havlíček rozhodl založit noviny nové. Měl zde i vlastní rubriku “Šotek”. Snažil se noviny co nejvíce politizovat, jelikož se domníval, že je důležité, aby lidé věděli, co se právě v politice děje → vysvětloval zde například rozdíly mezi politickými systémy, v čem spočívají jednotlivé politické funkce a také zde kritizoval absolutismus což vedlo k opětovnému zákazu.

• Slovan – Časopis. Opět se zde snažil o politickou osvětu, ale to se mu už tentokrát nevyplatilo – byl policií tehdejší monarchie zajat ve vlastním bytě a deportován do Brixenu.

HAVLÍČEK BOROVSKÝ Karel

 (* 31. 10. 1821 Borová, dnešní Havlíčkova Borová, + 29. 7. 1856 Praha) – český básník, novinář a politik, foto…

Po absolvování gymnázia v Německém (dnešním Havlíčkově) Brodě, přišel syn borovského kupce Karel Havlíček na podzim 1838 studovat do Prahy. Stržen rozvíjejícím se národním hnutím se jako osmnáctiletý student filosofie rozhodl, že se stane českým spisovatelem a život zasvětí práci na povznesení českého národa. A od té doby se na literární činnost začal cílevědomě připravovat, především studiem češtiny a světové, zejména slovanské literatury. Po skončení filosofie (1840) začal v Praze studovat teologii, neboť kněžské povolání považoval pro vlasteneckou práci za nejvhodnější. Po roce však byl ze semináře vyloučen, protože “velmi málo povolání ke stavu duchovnímu ukazoval”.

Po selhání pokusu dosáhnout místa gymnazijního učitele odjel v říjnu 1842 do Moskvy, kde na doporučení P. J. Šafaříka získal místo vychovatele v rodině universitního profesora. Přijížděl do Moskvy pln nadšení pro všechno ruské. Když však poznal realitu carského Ruska, nadšení vystřídal kritický pohled a poznání, že české národní hnutí nemůže v carském Rusku hledat oporu, že všeslovanská ideologie je “krásná, veliká, avšak nepraktická myšlenka”. (Své poznání zobrazil v povídkách, které od roku 1843 vycházely v Květech a v České včele a které po návratu doplnil a vydal knižně pod názvem Obrazy z Rus.)

Do Čech se vrátil v červenci 1844 a v dubnu 1845 přišel do Prahy, odhodlán najít vhodné zaměstnání a věnovat se literární tvorbě. Již v červenci na sebe upoutal pozornost vlastenecké veřejnosti kritikou Tylovy novely Poslední Čech. Vyslovil se v ní proti dosud běžnému nekritickému přijímání všeho, co bylo napsáno česky, a podrobil Tylovo dílo náročné kritice. Odsoudil také plané vlastenčení a jeho slova “… Byl již čas, aby nám toto vlastenčení ráčilo z úst konečně vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili …”, takřka programově vyjadřovala konstruktivní činorodost a realismus Havlíčka i nové generace národního hnutí.

Na doporučení Františka Palackého převzal Havlíček 1. ledna 1846 redakci Pražských novin a jejich literární přílohy Česká včela. Přestože šlo o vládní list, osvětloval v něm všechny aktuální problémy v národním a liberálně demokratickém duchu. Projevil při tom pozoruhodnou samostatnost úsudku a zvláštní stylistickou schopnost vysvětlit věci i prostému čtenáři působivým a srozumitelným způsobem.

V dubnu revolučního roku 1848 se stal redaktorem Národních novin, prvního listu českých liberálů. Pracoval také v Národním výboru, podílel se na přípravě i jednání Slovanského sjezdu a v červenci byl zvolen poslancem říšského sněmu. Na jednáních sněmu ve Vídni i Kroměříži však nijak aktivně nevystupoval. Cítil se více novinářem než poslancem, a tak se v prosinci 1848 poslaneckého mandátu vzdal a věnoval se plně vedení Národních novin. Ty, díky Havlíčkovi, získaly značný vliv na české veřejné mínění. Vedle článků se těšily oblibě především výstižné Havlíčkovy epigramy a satirické popěvky, které podle svědectví současníků měly mnohdy větší účinnost než projevy politiků.

Když po rozpuštění říšského sněmu v březnu 1849 nastoupilo Rakousko cestu k obnovení absolutistické vlády, většina českých liberálních politiků zanechala veřejné činnosti a stáhla se do ústraní. Havlíček se však v Národních novinách neohroženě postavil nastupujícímu absolutismu na odpor. Již 13. dubna proto stál před porotou pražského soudu, žalován pro kritiku oktrojované (nařízené) ústavy. K velké radosti české veřejnosti ho porota uznala nevinným. Po rozbití radikálně demokratického hnutí v květnu 1849 zůstaly Národní noviny jedinou veřejnou tribunou opozice proti vládě. V lednu 1850 byly zastaveny, Havlíček se však nevzdal. V květnu začal v Kutné Hoře (v Praze, kde trval stav obležení, to nebylo možné) vydávat politický týdeník Slovan a již zcela osamocen bojoval dále. Vydal zde také dva sborníky svých článků, Duch národních novin a Epištoly kutnohorské. Svou činností si vysloužil soustředěnou pozornost úřadů. Jednotlivá čísla Slovanu byla konfiskována, časopis nesměl být kolportován do Prahy a dalších míst a Havlíček byl takřka denně šikanován policií či soudem. Když po dvou úředních výstrahách bylo nutné očekávat brzký zákaz časopisu, Havlíček sám v srpnu 1851 jeho vydávání zastavil. V listopadu stál opět před porotou, tentokráte kutnohorského soudu, žalován pro články ve Slovanu. Byl však znovu uznán nevinným.

Chtěl si zakoupit statek a věnovat se hospodaření a literární tvorbě. V noci z 15. na 16. prosince 1851 byl však zatčen a s policejním doprovodem odvezen do tyrolského městečka Brixenu, kde byl přinucen žít více než tři roky. Vytržení z české společnosti a veřejné činnosti přivedlo Havlíčka do těžkých vnitřních krizí, avšak nezlomilo ho. I v Brixenu studoval, překládal a tvořil. Vznikly zde knihy, které představují vrchol jeho básnického díla: Tyrolské elegie, Křest svatého Vladimíra a Král Lávra. Z brixenského vyhnanství se vrátil na počátku května 1855. Čekalo ho jen trpké zklamání. Několik dní před příjezdem mu zemřela manželka. A když přijel do vytoužené Prahy “na návštěvu” (trvalý pobyt v Praze mu nebyl povolen), zjistil, že v atmosféře strachu vyvolané Bachovým absolutismem se mu většina známých vyhýbá. Jen Palacký, Němcová, Trojan a několik dalších přátel se k němu veřejně hlásilo. V té době měl již pokročilou tuberkulózu, očividně chřadl a brzy, třicetipětiletý, zemřel.

Havlíček je považován za zakladatele českého politického novinářství a svou básnickou tvorbou výrazně ovlivnil vývoj české satiry. Statečným zápasem proti absolutismu i tragickým osudem získal sympatie širokých vrstev českého lidu. Jeho jméno se pro český národ stalo symbolem statečnosti, boje proti útlaku, věrnosti ideálům demokracie a národní svobody.

(jk)

Chalupný E.: Havlíček – prostředí, osobnost, dílo, Praha 1929; Procházka V.: Karel Havlíček Borovský, Praha 1961. Nejtek V. M.: Karel Havlíček Borovský, Praha 1979

BASS Eduard

(* 1. 1. 1888 Praha, + 2. 10. 1946 tamtéž) – český novinář, kabaretiér a spisovatel, foto…

V mnohostranné žurnalistické činnosti E. Basse (vlastním jménem Eduard Schmidt) se projevovala jeho důvěrná znalost nejrůznějších prostředí (cirkus, varieté, podsvětí, bohéma atd.) spolu s reportérskou pohotovostí, lidovým humorem i intelektuální parodičností.

Uměleckou dráhu nastoupil roku 1910 jako zpěvák a recitátor v kabaretu Bílá labuť v Praze na Poříčí poté, co rezignoval na rodinou předurčenou dráhu v kartáčnickém závodu svého otce. Spolupracoval pak s literárním kabaretem Červená sedma, především jako autor řady satirických kupletů, z nichž mnohé zlidověly. Přispíval do předválečných humoristických časopisů (Kopřivy, Humory). V roce 1921 nastoupil do redakce Lidových novin. Zde jako fejetonista, soudničkář, reportér, kulturní zpravodaj a tvůrce týdenních veršovaných causerií, tzv. Rozhlásků, spoluvytvářel mimořádnou literární úroveň tohoto nejprestižnějšího listu předválečné republiky, jehož byl v letech 1933-42 šéfredaktorem. Spolu s K. Čapkem ručili za jejich jazykovou čistotu a vitálnost a politicky je orientovali směrem k liberálním, demokratickým, výrazně antifašistickým hodnotám.

V prostředí kabaretu mají svůj původ mnohé Bassovy literární parodie a anekdoty ze života bohémy (To Arbes nenapsal, Vrchlický nebásnil, 1930; Umělci, mecenáši a jiná čeládka, 1930) a také populární hříčka, lehce ironizující poválečné opojení českou kopanou, Klapzubova jedenáctka (1922). Všestranný Bassův talent je patrný i v kulturně historickém souboru Čtení o roce osmačtyřicátém (1940), portrétech osobností i společnosti předbřeznové Prahy. Bassovým nejvýznamnějším dílem však zůstane působivá románová kronika Cirkus Humberto (1941), dílo patetické oslavy dělnosti, solidarity i víry v schopnosti českého člověka.

SKÁLA Ivan

(* 6. 10. 1922 Brandýs nad Labem, + 6. 2. 1997 Praha) – český básník, československý komunistický funkcionář na poli kultury, foto…

Brzy po válce se Ivan Skála (vlastním jménem Karel Hell) objevil ve skupině komunistických literátů sdružených kolem Rudého práva a Tvorby (Nechvátal, Čivrný, Školaudy), nicméně v jeho dvou prvních “doúnorových” sbírkách (Křesadlo, 1946 a Přes práh, 1948) lze cítit vliv Holanův a Halasův. To však počátkem 50. let vystřídá militantní nota jeho “manifestů nového času”, příkladných sbírek stalinistických agitačních veršů (Máj země, 1950, Fronta je všude, 1951), jež měly svůj doplněk v rozvášněné publicistice, tištěné především v Rudém právu, v jehož redakci v letech 1946-59 pracoval. To Skála si žádal hlavu R. Slánského proslulým sloganem Psovi psí smrt a byl to právě on, kdo rozpoutal v Tvorbě štvanici na J. Seiferta po vydání básníkovy Písně o Viktorce (1950).

Skálova bolševická verva pak poněkud polevuje na přelomu 50. a 60. let, kdy se do dialektické osnovy svých básní snaží vetknout poněkud intimnější a smyslovější odstín a zatraktivnit je ohlasy z cest, například do Francie (A cokoliv se stane, 1957, Ranní vlak naděje, 1958), kam mohl cestovat jako prominentní kádr Svazu čs. spisovatelů, jehož byl v letech 1959-63 prvním tajemníkem.

Reformní pokusy roku 1968 sledoval Skála jen s velkou nelibostí a po srpnové okupaci (i když v prvních dnech spolukoncipoval protestní prohlášení parlamentům světa proti zásahu) se stává jedním z předních normalizátorů: od března 1969 je tajemníkem kulturního výboru České národní rady a v letech 1970-82 drží pod palcem vydávání nové české literatury jako ředitel nakladatelství Československý spisovatel. Příkladem stylové normalizační poezie se stala Skálova sbírka Co si beru na cestu (1975), jež obsahuje i proslulou báseň Položili stranickou legitimaci. Skála se i v normalizačním bezčasí snažil rozdmýchat patos a revoluční odhodlání, a opěvován dvorními vykladači – především Vítězslavem Rzounkem, Milanem Blahynkou a Oldřichem Rafajem – vydává jak sbírky nové (Oheň spěchá, 1979), tak i řadu výborů, vycházejících “národnímu umělci” rok po roce.

Od roku 1982 až do listopadu 1989 byl I. Skála předsedou Svazu českých spisovatelů.

HÁLEK Vítězslav

 (* 5. 4. 1835 Dolínek u Mělníka, + 8. 10. 1874 Praha) – český básník, prozaik, dramatik a žurnalista, foto…

Hálek byl spolu s J. Nerudou, K. Světlou, J. Arbesem, Adolfem Heydukem, Rudolfem Mayerem a dalšími představitelem generace májovců, kterou se začíná nová, poobrozenecká epocha ve vývoji naší literatury. Byl pokládán za jejího hlavního mluvčího a po celý život představoval významnou autoritu v českém národním životě.

Verše začal Hálek publikovat již jako student pražského gymnázia a po ukončení studia na filosofické fakultě pražské university se cele věnoval literatuře a žurnalistice. Ústřední místo v jeho díle patří lyrické poezii, nadšeně oceňované současníky a kladené jimi nad dílo Nerudovo. Jeho sbírky Večerní písně a V přírodě patří k základním kamenům české lyriky 19. století. Významné ve své době byly i práce prozaické – povídky a novely s tematikou pražskou, a zejména vesnickou, v nichž dospěl k realistickému ztvárnění skutečnosti. Realismus uplatňoval Hálek i ve své práci novinářské. Jako redaktor Národních listů napsal stovky fejetonů politických, literárních, divadelních, cestopisných ad. Účastnil se vydání prvního almanachu Máj (1858) a jeho ročníky sám redigoval, podílel se na vydávání Květů a obnoveného Lumíru. Významná byla jeho práce ve výboru Umělecké besedy, střediska kulturního a společenského života tehdejší Prahy. Hálkovou smrtí se definitivně rozpadla skupina májovců a do popředí nastoupila nová generace ruchovská a lumírovská. O vydávání Hálkova díla se po jeho smrti zasloužil především Ferdinand Schulz.

(fh)

Chaloupka A.: Vítězslav Hálek, Praha 1949; Novák J. V.-Novák A.: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny, Brno 1995

HALAS František

 (* 3. 10. 1901 Brno, + 27. 10. 1949 Praha) – český básník, foto…

František Halas patří k nejvýznamnějším českým básníkům 20. století. Nikdy nepřestala být hlavním zájmem jeho poezie snaha dotknout se záhad a smyslu lidské existence. V jeho díle se spojovala hluboká skepse a deziluze s hledáním pevného mravního řádu i potřebou nalézt pro toto usilování odpovídající básnickou formu.

Halasovo literární mládí je spjaté s Brnem, kde jeho otec František Halas byl předním dělnickým funkcionářem a rovněž příležitostným literátem. Zde se v letech 1920-21 učil v knihkupectví, tady organizoval komunistickou mládež a psal do deníku Rovnost. Společně s B. Václavkem v Brně založil odbočku pražského Devětsilu, podílel se na Wolkerově manifestu Proletářské umění a jeho vlastní poezie byla v té době výrazně pod vlivem Teigeho programů. Na druhé straně Halas zná expresionistickou poezii Georga Trakla a také produkci křesťanského nakladatelství Josefa Floriana Dobré dílo. Halasova první knižní sbírka Sépie (1927) tak sice ještě v mnohém odpovídá poetistickému duchu smyslovosti a fantazie, ale již značí obrat k subjektivnímu hledání mravních hodnot. Halasův debut velmi ocenil F. X. Šalda. Odpoutání od avantgardistického kánonu je ještě zřejmější ve sbírce Kohout plaší smrt (1930), v níž se objevují pro Halase typické motivy zániku, chorobnosti, zmaru, tlení, a především smrti, jež však není jen koncem, ale i předznamenáním nového života.

Halas v té době již čtyři roky (od jara 1926) pracoval v pražském nakladatelství Orbis. Přátelí se s J. Seifertem, V. Nezvalem, V. Holanem, ale velmi blízce i s katolickým básníkem J. Zahradníčkem či J. Horou, jemuž věnoval sbírku Tvář (1931), která je na rozdíl od dvou předchozích výrazně melodičtější (k této sbírce pak v pozdějším vydání z roku 1933 připojil sbírku Hořec). Litanická báseň Staré ženy (1935), v níž se síla soucitu spojuje s monumentální tragičností, vyvolala vášně v kruzích levice, politicky jinak blízkých Halasovi. S. K. Neumann psal o maloměšťáckém motivu, katolické obrazotvornosti a kňouravém pesimismu a reagoval na Halasovu báseň poémou Staří dělníci.

Ve sbírce Dokořán (1936) se objevují motivy tíživé politické situace (nástup fašismu) a Halas se tu hlásí k své účasti v “boji na barikádách”. Ale i zde ční svéhlavá zahryzlost do kostí nicoty (Miroslav Červenka) v básni Nikde, v přívalu expresívních, kakofonických slov pojmenovávajících nicotu.

O Halasově básnické sbírce Torzo naděje (1938) J. Hora napsal: Až se bude číst po letech, zatají čtenář dech, neboť v ní nalezne všechnu tragiku, všechno nadlidské napětí mysli, všechnu tíhu zkoušky, ale i všechnu mravní odvahu, kterou jsme našli, abychom od sebe odmítli nevěru a zoufání. Obsahuje básně bezprostředně vzniklé pod vlivem událostí roku 1938 (Praze, Zpěv úzkosti, Mobilizace) a díky mohutné působivosti jsou zřejmě nejznámějšími Halasovými texty.

V roce 1940 vydal Halas báseň v próze Já se tam vrátím, v níž se přimyká ke své konečně objevené krajině, kterou se od roku 1938 stal Kunštát na Moravě, a básnický cyklus Naše paní Božena Němcová, jenž patří do proudu uměleckých děl odkazujících k fundamentům české kultury (Vančurovy Obrazy z dějin národa českého). Rovněž to platí pro sbírku Ladění (1942), s lyrikou nejen reflexívní, ale i obranně politickou.

Halas v letech 1936-42 redigoval edici začínajících autorů První knížky v nakladatelství Václava Petra. Účastnil se i spisovatelské rezistence během okupace (spolu s V. Černým a J. Palivcem) a na jejím konci se musel skrývat. Po válce se vrhá do společenské činnosti: stává se předsedou Syndikátu čs. spisovatelů a poslancem Prozatímního shromáždění, pracuje na ministerstvu informací. Ovšem spolu se svým otcem veřejně odmítal praktiky KSČ už na její cestě k moci a to mu opravdoví soudruzi – především L. Štoll a V. Kopecký – nikdy nezapomněli. Nesmířil se ani s poúnorovými čistkami a cenzurními praktikami, nevstoupil dokonce ani do totalitního Svazu čs. spisovatelů. Halas se také nikdy nepřidal k opěvování Stalina a i ve sbírce V řadě (1948) neztrácí svou osobitost.

Poslední Halasova sbírka A co mohla vyjít až roku 1957. Obsahuje básníkův testament, předznamenání toho, co přijde, varovné slovo do vlastních řad – báseň A co básník.

Vlastním jménem Jiří Ohrenstein, publikoval i pod pseudonymy Karel Jílek a Jiří Jakub. foto…..

Jiří Orten byl původem Žid, jeho dílo mu pomáhají vydávat bratři Ota a Zdeněk.

Básník a prozaik. Studoval pražskou dramatickou konzervatoř, z níž byl pro svůj židovský původ vyloučen. Prošel několika zaměstnáními, především se však věnoval literární práci. V den svých dvaadvacátých narozenin byl přejet německou sanitkou a během dvou dní zranění podlehl.

Za jeho života vyšly sbírky: Čítanka jaro, Cesta k mrazu, Jeremiášův pláč, Ohnice – první dvě pod pseudonymem Karel Jílek, druhé jako dílo Jiřího Jakuba. Po válce vyšla jím uspořádaná sbírka Elegie (vydána jeho bratry), soubor básní Dílo Jiřího Ortena, Deníky Jiřího Ortena a prozaická kniha Eta, Eta, žlutí ptáci. Vedle poezie publikoval v řadě časopisů knižní recenze a literárněkritické úvahy.

Ukázka z díla Jiřího Ortena

NENAPSANÁ

Vezmi si plášť, ať neprokřehneš zcela,

a zavři oči, abys neviděla, -

v takovém nečase, takovou cestou jdu.

Ó toho bělma, jež jsem zakrvácel,

těch západů, kterým jsem slunce vracel

v krutějším západu!

A ona prostinká a ona nenapsaná,

ona, jež věděla, ta matka mého rána,

ne veršem, pláčem sténá.

Mluvil jsem slovy, ztichám také jimi.

Vzala mi víru, život navrací mi.

Jsou odpuštěna.

ORTEN Jiří
(* 30. 8. 1919 Kutná Hora, + 1. 9. 1941 Praha) – český básník, foto…

Jiří Orten (vlastním jménem Jiří Ohrenstein) byl největším básnickým zjevem generace, která vstoupila do literatury na konci 30. let a pro jejíž vnímání světa byla příznačná hluboká deziluze a prožitek krize stávajících hodnot (patřil sem K. Bednář, I. Blatný, Z. Urbánek). Určujícím se stal pocit roztržky člověka s dějinným vývojem a pocit naprosté osamocenosti uprostřed nepřátelské skutečnosti.

Po maturitě na gymnáziu v Kutné Hoře odešel J. Orten studovat do Prahy na dramatickou konzervatoř (vliv tu měl příklad bratra Oty Ornesta, pozdějšího divadelního režiséra), odkud byl však v roce 1939 z rasových důvodů vyloučen. Pracoval pak nějakou dobu v Židovské náboženské obci (spolu s básníkem podobného osudu Hanušem Bonnem). Ortenův krátký život skončil smrtelným zraněním pod koly německé sanitky. V. Černý, jehož ortenovské eseje mají – spolu s těmi, které napsal J. Grossman – pro pochopení básníka základní význam, nazval Ortena největším českým básníkem metafyzickým po Máchovi.

Kromě filosofických koncepcí Kierkegaarda a Miguela Unamuna, básní Rainera M. Rilka a R. Weinera mělo na Ortenovo tvůrčí zrání velký vliv přátelství s F. Halasem. Jako by v předtuše, jak krátký čas je mu určen, prodělal Orten během několika let horečnatý umělecký vývoj provázený mimořádnou tvořivostí. Zpočátku byl jeho postoj ke světu určován něžnou, až naivní empatií, porozuměním k běžným věcem, připomínajícím začátky J. Wolkera (unanimismus) a ovlivněným poezií Francise Jammese. Významný tu je motiv návratu k jistotám dětství, k mateřské náruči jako ke zhmotnění prostoty a jistoty. Tyto znaky převažují v prvních dvou sbírkách Čítanka jaro (1939) a Cesta k mrazu (1940), jež obě vydal pod pseudonymem Karel Jílek.

Naproti tomu do básní z následujícího období, ve skladbě Jeremiášův pláč (1941) a sbírce Ohnice (1941) – zde použil pseudonymu Jiří Jakub – proniká rozhodujícím způsobem pocit zmaru a nesmyslnosti lidské existence. Dřívější melancholie se mění v úzkostné prožívání absurdity. Tímto rysem jsou pak prodchnuty básně vydané po válce, především Elegie (vyšly posmrtně 1947), jedinečný cyklus devíti litanických básní, do nichž proniká výrazně, byť jinotajně Ortenova autobiografie.

Důležitou součástí Ortenova díla jsou jeho Deníky, které si vedl v letech 1938-41, a opomenuty nemohou být ani prózy Eta, Eta, žlutí ptáci, jejichž výbor vyšel v roce 1966.

(jp)

JELÍNEK Hanuš
(* 3. 9. 1878 Příbram, + 28. 4. 1944 Praha) – český překladatel a básník, foto….

Hanuš Jelínek byl od počátku století až do konce předválečné republiky ústřední osobností, jež zprostředkovávala rozvoj literárních styků mezi českou a francouzskou kulturou. Překládal více než 50 francouzských autorů, od Apollinaira, Cocteaua, Duhamela, Verlaina, přes Barbusse, Dumase, Musseta až po Stendhala či MoliŹra, ale i z dalších literatur (Maeterlinck atd). Zvláštní význam však mají jeho mistrná přebásnění ukázek středověké, renesanční a lidové francouzské poezie, Zpěvy sladké Francie (1925 a 1930), jež se dočkaly mimořádné popularity a mnohé básně zlidověly.

Jelínek studoval v letech 1896-1900 v Praze germanistiku a romanistiku a dva roky pobyl též na Sorbonně. Krátce přednášel před 1. světovou válkou na pařížské univerzitě českou literaturu a v letech 1919-32 působil jako vysoký úředník ministerstva zahraničí v Praze a v Paříži.

Od 90. let 19. století Jelínek hojně publikoval v nejrůznějších periodikách a své divadelní kritiky shrnul do tří svazků nazvaných S prvního balkónu (1924). Ve vlastní tvorbě Jelínek začínal jako mussetovský lyrik hned rozmarné, hned elegické noty milostné, otrávené rozkošnickým jedem dekoračního světáctví, jak o něm napsal A. Novák. Z tohoto období pochází sbírka Květnové noci (1916 a 1924) a k původní poezii se pak vrátil ještě havlíčkovsko-heinovskou burleskou Laryngiada (1929) a dále žalozpěvy Harrachovské elegie, věnované blízkému příteli V. Dykovi.

Těžiště Jelínkova díla je ovšem v překladech z francouzštiny. Vedle Zpěvů sladké Francie jsou to překlady moderní poezie Ze současné poezie francouzské (1925), podávající vývoj od symbolismu k dadaismu. Jelínek se však také svými převody z češtiny do francouzštiny zasadil o propagaci domácí literatury. V rozsáhlé Anthologie de la poésie tchéque (1930) zahrnul rozmezí od Rukopisů až po Závadu.

H. Jelínek patří do plejády velkých předválečných překladatelů – po bok germanistů P. Eisnera a O. Fischera, romanisty Jaroslava Zaorálka, rusisty B. Mathesia, anglisty A. Skoumala či všestranného Emanuela Frynty.

BEZRUČ Petr
(* 15. 9. 1867 Opava, + 17. 2. 1958 Olomouc) – český básník, foto….

Básník jediné knihy, v níž vyjádřil svůj žal a protest a která ho rázem proslavila. Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek, byl syn slezského vlasteneckého gymnaziálního profesora. Po studiu na gymnáziu v Brně tři roky studoval v Praze klasickou filologii, ale školu nedokončil, vrátil se do Brna a stal se úředníkem na poště. Zde pracoval – s výjimkou dvou let, kdy byl poštovním úředníkem v Místku – až do odchodu na odpočinek (1928). Krátký místecký pobyt měl však pro Bezruče zásadní význam: zblízka tu poznal velký národnostní i sociální útlak slezského lidu a zažil tu i osobní citové zklamání. Obé pak výrazně poznamenalo jeho tvorbu.

Když se v letech 1899 a 1900 začaly v Herbenově časopisu Čas objevovat básně neznámého autora, vzbudily doslova senzaci. Bezruč tu publikoval většinu básní, jež vytvořily základ proslulých Slezských písní, které poprvé vyšly knižně roku 1903 a jejichž počet se při dalších vydáních dále zvětšoval (dnešní podoby kniha nabyla roku 1928). Burcující poezií se Bezručovi podařilo upoutat pozornost veřejnosti k nelehkému osudu slezského lidu. Po vydání Slezských písní se však Bezruč v podstatě odmlčel, psal už jen příležitostné verše, které zůstaly na okraji jeho tvorby stejně jako několik prozaických, převážně povídkových prací.
(fh)
Ficek V.: Antonín Vašek a Petr Bezruč. Otec a syn, Ostrava 1968; Polák J.: Petr Bezruč, Praha 1977

SEKORA Ondřej
(* 25. 9. 1899 Královo Pole u Brna, + 4. 7. 1967 Praha) – český malíř, ilustrátor a spisovatel, foto…

Ondřej Sekora studoval v letech 1929-31 Uměleckoprůmyslovou školu v Praze u Arnošta Hofbauera. Již předtím však byl kreslířem a redaktorem Lidových novin (1921-39). Za okupace byl vězněn v koncentračním táboře (1944-45). Po válce se stal redaktorem deníku Práce a časopisu Dikobraz (1945-47), poté pracoval ve Státním nakladatelství dětské knihy v Praze (1948-52). Byl členem Svazu spisovatelů, Svazu československých výtvarných umělců a Sdružení českých umělců grafiků Hollar.

Těžiště Sekorova díla ovšem spočívalo v knižní ilustraci pro děti, proslavil se zejména postavičkou Ferdy Mravence, uveřejňovanou od roku 1935 v četných publikacích (Ferda Mravenec, 1935; Ferda v cizích službách, 1936; Ferda v mraveništi, 1938; Trampoty brouka Pytlíka, 1938; Kousky mládence Ferdy Mravence, 1950), které vycházely v četných reedicích a byly i přeloženy do řady jazyků. Spolu s J. Ladou byl i průkopníkem specifické české formy comicsu. Ilustroval také cizí díla (například Vančurova Kubulu a Kubu Kubikulu, Langerovo Bratrstvo bílého klíče), věnoval se i drobné grafice (ex libris, novoročenky) a karikatuře. Ve 30. letech spolu s F. Bidlem (ten v koncentračním táboře zahynul) patřili k protagonistům antifašistické karikatury. Sekora se pak v 50. letech zapojil do propagandistických kampaní typu Poručíme větru, dešti, oproti jiným se však snažil udržet na tehdejší poměry alespoň únosnou mez.

(vl)

KVAPIL Jaroslav (* 25. 9. 1868 Chudenice, + 10. 1. 1950 Praha) – český básník a divadelník, foto….

Kvapil začal původně podle otcova vzoru studovat lékařství, brzy však přešel na filosofii. Už od roku 1888 publikoval ve Světozoru první básně. O tři roky později se stal literárním a divadelním referentem Hlasu národa, odtud odešel do Národních listů a redigoval i časopis Zlatá Praha. Za ženu si vzal Hanu Kubešovou, jednu z největších českých hereček, a pozvolna svůj život pevně svázal s osudy českého divadla.

Roku 1900 se stal v Národním divadle dramaturgem, o šest let později vrchním režisérem a roku 1912 šéfem činohry. Vyrostla v něm snad největší dramaturgická i režisérská osobnost v historii našeho divadla. K třístému výročí smrti W. Shakespeara inscenoval v Národním divadle monumentální cyklus jeho her, jako režisér uvedl na scénu nejnáročnější díla světového repertoáru.

Z jeho vlastního dramatického díla byla nejúspěšnější Princezna Pampeliška a ovšem libreto k Dvořákově Rusalce.

Po smrti své ženy se Kvapil-básník odmlčel. V letech 1. světové války byl duší odboje českých umělců proti Rakousku. Z jeho podnětu vznikl roku 1917 Manifest českých spisovatelů, volající po národní samostatnosti. Po vzniku republiky krátce pracoval na ministerstvu, ale záhy se vrátil k milovanému divadlu, tentokrát jako šéf činohry Vinohradského divadla.
(pa)
Borecký J.: Jaroslav Kvapil, Praha 1918; Dějiny českého divadla III, Činohra 1848 až 1918, Praha 1977

JIRÁSEK Alois

(* 23. 8. 1851 Hronov, + 12. 3. 1930 Praha) – český prozaik a dramatik
Foto……

Tvůrce našeho historického realistického románu A. Jirásek po ukončení gymnaziálních studií váhal mezi zálibou v malířství, pro něž měl skutečný talent, a náklonností k historii. Zvolil nakonec studium dějin na pražské universitě. V Praze se seznámil s řadou spisovatelů z okruhu časopisu Lumír a spřátelil se s M. Alšem. Po skončení studia působil 14 let jako středoškolský profesor v Litomyšli. Zde nalezl řadu podnětů ke své tvorbě a měl velký podíl na tom, že se Litomyšl stala významným mimopražským kulturním centrem. Poté působil do roku 1909 na gymnáziu v Praze a zde také napsal většinu svých velkých románů.

Jiráskovo rozsáhlé dílo v podstatě objímá celou národní historii od dob mytických (Staré pověsti české) až po 19. století, ale soustřeďuje se především na tři významná období českých dějin: dobu husitskou (Mezi proudy, Proti všem ad.), dobu pobělohorskou (Skály, Skaláci, Temno, Psohlavci ad.) a na národní obrození (F. L. Věk, U nás ad.).

Úspěch znamenala i dramata (Jan Hus, Lucerna, Vojnarka ad.), hraná na Národním divadle často s E. Vojanem v hlavní roli.

Své pokrokové a vlastenecké smýšlení dal Jirásek neohroženě najevo i v době 1. světové války, když v květnu roku 1917 stál spolu s J. Kvapilem v čele 222 signatářů proslulého Manifestu českých spisovatelů, žádajícího na českých poslancích důsledné hájení národních zájmů. Stejně aktivní byl i při národní přísaze v dubnu roku 1918, která se už otevřeně dovolávala práva na samostatnost. Po vzniku Československa byl zvolen do revolučního Národního shromáždění a v letech 1920 až 1925 byl senátorem za pravicovou národní demokracii. Roku 1925 však odešel do ústraní a o politické dění se už nezajímal.
(fh)
Janáčková J.: Alois Jirásek, Praha 1987

OPASEK Jan Anastáz

(* 20. 4. 1913 Vídeň, + 24. 8. 1999 klášter Rohr Bavorsko)
Foto: http://www.cesky-jazyk.cz/zivotopisy/jan-anastaz-opasek.html

- český katolický duchovní, básník a teolog Básnické dílo a životní osudy A. Opaska zařazují do linie “druhé generace” spirituálních katolických básníků. Jejich umělecké začátky spadají do 40. let, ale než se jejich tvorba stačila rozvinout, stali se obětí komunistické justice. Patří sem J. Zahradníček, Jan Dokulil, Josef Kostohryz, V. Renč – a také sám Opasek, který byl v září 1949 zatčen a na počátku prosince 1950 odsouzen na doživotí pro “velezradu a špionáž”. V té době byl Opasek již 10 let knězem (vysvěcen v červenci 1938 a téhož roku v Římě získal i doktorát teologie), a když se roku 1939 vrátil do vlasti, stal se převorem břevnovského kláštera. Zde za okupace docházelo ke konspirativním schůzkám. Od roku 1947 byl opatem břevnovského kláštera a významným činitelem benediktinského řádu. Po odsouzení (1950) byl v různých věznicích a pracovních táborech, navíc často šikanován a držen v samovazbě. V roce 1960 byl amnestován, ale až do roku 1968 mohl pracovat jen jako stavební dělník. Po krátkém období kolem roku 1968 mu po okupaci znovu nebylo povoleno vykonávat kněžskou činnost, a tak volil raději odchod do exilu – od roku 1969 žil v benediktinském opatství v bavorském Rohru. Zde vedl práci křesťanské laické organizace Opus bonum, která kromě publikační činnosti (vydala na 30 titulů nejen náboženské literatury) připravovala semináře a každoroční setkání exilových intelektuálů ve Frankenu. Usiloval též o česko-německé smíření. V roce 1990 se Opasek vrátil do Československa, zasloužil se o navrácení břevnovského kláštera řádu a významně se jako opat podílel na obnově kláštera k jeho mileniu v roce 1993. U příležitosti 80. narozenin jej papež Jan Pavel II. jmenoval arciopatem. V duchu svých frankenských snah podepsal počátkem roku 1995 petici Smíření 95. V roce 1974 vydal Opasek v Římě sbírku Obrazy, jež byla inspirována jeho zážitky z cizích zemí a z cest, především z Itálie, kde ještě před válkou studoval, ale též z Francie a Ameriky. Kontemplativní, k Bohu obrácenou tvář má sbírka Život upřen do středu (1978) a pokus najít klidný pevný bod jistoty je patrný i v meditativních básních Podvečerní hudba z roku 1979. K významným knihám české memoárové literatury patří Opaskovy vzpomínky Dvanáct zastavení (1992), zachycující jeho životní pouť od dětství po odchod z vlasti.

KOMÁREK Vladimír

(* 10. 8. 1928 Hořensko, okres Semily)
Foto:http://commons.wikimedia.org

- český malíř, grafik a ilustrátor Výtvarná studia začal V. Komárek na odborné sklářské škole v Železném Brodě, v roce 1946 byl přijat na Akademii výtvarných umění, odkud za dva roky přešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kterou dokončil v roce 1954 v ateliéru Karla Štipla. V letech 1965-71 byl členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Poprvé samostatně vystavoval v roce 1958 v České Lípě, roku 1981 získal cenu za nejkrásnější knihu roku. Svou tvorbou Komárek navázal na tradici imaginativního malířství, především J. Zrzavého. Od expresivity přešel k výraznému lyrismu a omezené realitě. Jemná barevnost bez ostrých přechodů a pouze náznak tvaru dávají jeho obrazům neskutečnou atmosféru (Dívka s fotografiemi, 1984; Loučení, 1987). Komárek se zabývá rovněž ilustrací (kresbami doprovodil například Seifertův Deštník z Piccadilly, 1979; Holanův Strom kůru shazuje, 1981; Máchův Máj, 1982) a volnou grafikou (Zátiší se zrcadlem, 1987). Patří mezi naše nejvýznamnější tvůrce drobné grafiky a ex libris.

FUKS Ladislav

(* 24. 9. 1923 Praha, + 19. 8. 1994 tamtéž)
http://www.slovnikceskeliteratury.cz/

- český prozaik Fuksova prvotina Pan Theodor Mundstock (1963) se stala jednou z největších literárních událostí první poloviny 60. let. Přihlásil se v ní vyzrálý, magickou silou stylistiky suverénně vládnoucí tvůrce, jemuž se v novele dokonale podařilo evokovat přízračnou a absurdní existenciální situaci člověka odsouzeného k rasové smrti. V té době již však měl autor, jenž do té doby působil v památkové péči a pak v Národní galerii, napsán cyklus povídek Mí černovlasí bratři (1964), odehrávající se rovněž za okupace a sledující osudy pěti chlapců (tři z nich jsou Židé) z jedné gymnaziální třídy. Tajemná, osudová atmosféra provází i román Variace pro temnou strunu (1966) s ústřední postavou senzitivního chlapce z pražské patricijské rodiny. Mistrnou alegorií inklinace maloměšťáctví k fašismu je Fuksova hororová novela Spalovač mrtvol z roku 1967. V postavě zaměstnance krematoria pana Kopfrkingla vytvořil autor jeden z nejmorbidnějších typů moderní české prózy (rovněž zdařile zfilmovaná s R. Hrušínským v hlavní roli). Téma vykořenění lidské existence ve století holocaustu a osud Židů jako metafora všeobecného údělu je tématem dvou próz z konce 60. let: souboru povídek Smrt morčete (1969) a románu, v němž se spojuje horor a pohádka, Myši Natálie Mooshabrové (1970). Po románu Příběh kriminálního rady (1971), zpracovávajícím zápletku synovské nenávisti k otci, vydal roku 1972 Fuks novelu apokalyptické vize zla a utrpení Oslovení ze tmy, v níž se židovský chlapec, který přežil jadernou katastrofu, setkává s ďáblem. Po burlesce Nebožtíci na bále (1972), evokující svět pražského měšťanstva před 1. světovou válkou, Fuks vydal několik knih, v nichž vyhověl ideologickým požadavkům normalizačního období: antiemigrační moralitu Návrat z žitného pole (1974), baladu z kolektivizující se poválečné slovenské vesnice Pasáček z doliny (1977) či banalitku z dětství J. Fučíka Křišťálový pantoflíček (1978). Posrpnová normalizace, spojená s vydíráním “oficiálních kruhů”, se neblaze podepsala i na jeho mravní integritě. Návratem k závažným látkám a také k uměleckým kvalitám byla až “spisovatelská” novela o vině a trestu Obraz Martina Blaskowitze (1980), a pak především rozsáhlý román Vévodkyně a kuchařka (1983). Zde jde o virtuózně prokomponované dílo, hlásící se jak látkou (období vídeňské secese, soumrak habsburské monarchie), tak uměleckými prostředky (posílení symboliky, psychologická drobnokresba) k tradici středoevropského románu, jak ho představují jména F. Kafky, Roberta Musila a Hermanna Brocha. Rok po Fuksově smrti vyšly jeho impresionisticky zabarvené paměti nazvané Moje zrcadlo. (jp)

ŠVEJDA Jiří

(* 29. 8. 1949 Litvínov)
http://www.slovnikceskeliteratury.cz/

- český prozaik a scenárista Literární debut zdatného fabulátora J. Švejdy, původem chemika, ale posléze absolventa scenáristiky a dramaturgie FAMU, se odehrál pod vlivem próz V. Párala. Švejdova prvotina a bestseller Havárie (1975) byla vítaným textem vrcholné normalizace: tovární, ale přesto atraktivní prostředí, v němž se pohybuje ambiciózní hrdina, vše podáno s výrazným, nekomplikovaným epickým tahem. Nic pak nebránilo tomu, aby s krátkou frekvencí vycházely další a další Švejdovy prózy, jejichž úroveň je kolísavá. Patrný je sklon k myšlenkové a stylové plochosti, k psychologické povrchnosti a stereotypům při vedení dějových schémat. Na tom horším pólu Švejdových próz stojí romány Dva tisíce světelných let a Kdybych zemřel (oba z roku 1978) a pak vyloženě slabé “autobiografické” romány Dlouhé dny (1981) a Krasohled (1989). Na tom lepším pak Požáry a spáleniště (1979) a 1. díl trilogie Moloch, nazvaný Hledání rovnováhy (1983). Řada Švejdových próz byla zfilmována, což ostatně umožnila i skutečnost, že sám autor pracoval před listopadem 1989 jako šéfdramaturg na Barrandově; navíc byl v polistopadovém tisku označen za spolupracovníka StB. Po roce 1989 se Švejda stal v Ústí nad Labem šéfem nakladatelství Dialog, orientujícího se na komerční literaturu.

BOUDA Cyril

(* 14. 11. 1901 Kladno, + 29. 8. 1984 Praha)
http://www.swaton.sk/

- český malíř, grafika ilustrátor Cyril Bouda pocházel z rodiny, jejímž přítelem byl Mikoláš Aleš; otec byl středoškolským profesorem kreslení a matka, věnující se rovněž výtvarné práci, pocházela ze sochařské rodiny Suchardů. Bouda absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze u F. Kysely (1919-23), pokračoval pak na grafické speciálce M. Švabinského na Akademii výtvarných umění v Praze (1923-26). Od roku 1932 učil figurální kresbu na ČVUT, v letech 1946-72 působil jako profesor na Pedagogické fakultě UK. Jeho osobitou tvorbu, a to i malířskou, silně ovlivnilo školení a výrazná záliba v kresbě. Uplatnil se zejména jako ilustrátor, který obsáhl všechny grafické techniky a žánry. Výrazných úspěchů dosáhl jak v dřevorytu (ilustrace Wildeova Strašidla cantervillského, 1928; Jiráskovy Nevolnice, 1936; Erbenovy Kytice a Máchova Máje, 1939), tak v leptu (Andersenovy Pohádky, 1927), mědirytu (Vlastní životopis Celliniho, 1938), a především v barevné litografii (Svatopluka Čecha Ve stínu lípy a Wolkerovy Balady, 1944). Barevnou litografií provedl i proslavené městské veduty (Olomouc, 1941; Klatovy, České Budějovice 1943; Praha 1948; Brno, 1962). Známé jsou i Boudovy náměty poštovních známek a plakáty. (vl)

Alois Jirásek se narodil 23.sprna 1851 v Hronově u Náchoda. Jirásek pocházal se starého rodu, jeho otec byl Josef Jirásek a matka Vincencie Jirásková. Jirásek se narodil do rodiny pekaře. Měl spoustu sourozenců, všechny starší. Foto…..

Jirásek jako mladý studoval gymnázium v Broumově, poté v Hradci Králové. Když dostudoval gymnázium, odstěhoval se do Prahy, kde studoval na pražské univerzitě historii. Následně pracoval jako středoškolský profesor dějepisu a zeměpisu v Litomyšli.

V roce 1888 se znovu přestěhoval do Prahy, kde bydlel v ulici Resslova, která se později přejmenovala na Jiráskovo náměstí. Jirásek zde spolupracoval s Mikolášem Alešem a stýkal se se členy lumírovského kruhu. Těmi byli například J.V.Sládek, Jaroslav Vrchlický nebo  Josef Thomayer. Stal se také velkým přítelem Zikmunda Wintra.

Roku 1909 šel Jirásek do penze a začal se věnovat výhradně literatuře. Vracel se nejen do svého rodného Hronova, ale cestoval i do spousty míst, kam poté umisťoval děje svých děl.

V roce 1917 podepsal Jirásek Manifest českých spisovatelů. Ten podporoval politické úsilí o státní samostatnosti českého národa.

Když vznikla Československá republika, Jirásek se stal senátorem za stranu Československé národní demokracie. Zde působil až do doby, kdy onemocněl. Onemocněl tak vážně, že už ani nemohl psát.

Jirásek zemřel těžce nemocen dne 12.3.1930 v Praze, pořhben byl ale ve svém rodném Hronově.Jirásek byl několikrát navržen na Nobelovu cenu a to v letech 1918, 1919, 1921 a 1930.

Alois Jirásek byl jedním z nejznámějších českých autorů. Psal prózy i poezie. Psal i spousty divadelních her, pro něž je nejslavnější. Mezi jeho nejslavnější díla patří Staré pověsti české, Temno, Psohlavci a nebo divadelní hra Lucerna. Foto dům……

Jiráskovo dílo

Jiráskovo dílo dovršilo buditelskou tradici české literatury. Svou demokratickou představu národních dějin, vycházející v podstatě z koncepce Palackého, ztělesnil Jirásek umělecky v obrazech velkých a pro národ rozhodujících dějinných epoch, v nichž ukázal lid jako nositele historického dění. Vrchol národní minulosti spatřoval v husitství a bratrství, významně také vyzdvihl lidový charakter národního obrození.Ačkoli Jiráskovo rozsáhlé dílo objímá v podstatě celou národní minulost od doby mytické až po dobu spisovatelova mládí (povídky odehrávající se v době prusko-rakouské války), látkově se autor soustředil především ke třem významným obdobím českých dějin: době husitské, době pobělohorské a době národního obrození.

Jirásek a doba husitská:Dobu husitskou zobrazil Jirásek ve třech rozměrných románových skladbách. Trilogie Mezi proudy (jednotlivé části: 1. Dvojí dvůr, 2. Syn ohnivcův, 3. Do tří hlasů) vypravuje o vzniku české reformace v době Václava IV. Druhá trilogie Proti všem (jednotlivé části: 1. Skonání věků, 2. Kruciata, 3. Boží zástup) líčí vlastní vznik husitství od jeho chiliastických počátků, jeho rozmach v době vzniku Tábora a jeho vyvrcholení bitvou proti křižákům na Vítkově. Umělecky nejhodnotnější je třetí trilogie, Bratrstvo (jednotlivé části: 1. Bitva u Lučence, 2. Maria, 3. Žebráci), o bratřických vojscích na Slovensku, zobrazující husitství v jeho pozdním období.K tematice husitské a reformační patří ještě nedokončený dvoudílný román o Jiřím Poděbradském Husitský král, román Konec a počátek o počátcích jednoty bratrské a povídka Zemanka.

Jirásek a doba pobělohorská:Umělecké ztvárnění doby pobělohorské je tématem románu Skály, představujícího na osudech drobné zemanské rodiny pobělohorskou tragédii národa i útlak lidu, bouřícího se proti poddanství. Román Psohlavá s ústřední postavou legendárního chodského hrdiny Jana Sladkého-Koziny je rovněž obrazem protifeudálního boje lidu. Skaláci, román s podobnou tematikou, zobrazuje velkou selskou vzpouru na Náchodsku r. 1775.Nejvyzrálejším Jiráskovým románem je Temno. Široká románová freska předvádí morální, kulturní a společenskou situaci národa ve dvacátých letech 18. století v prostředí pražského měšťanstva, tajných nekatolíků a drobné venkovské šlechty. V románu je také zachycena postava proslulého ničitele českých nekatolických knih, jezuity Antonína Koniáše.Umělecky velmi šťastný byl Jirásek v látkách zobrazujících doznívání protireformační doby, dobu rokoka a osvícenství. Sem patří např. romány Poklad, Sousedé, povídka Pandurek a dvě další povídky dotýkající se panského života na dvoře vévody Zaháňského v protikladu k bídě nevolných sedláků Na dvoře vévodském a Ráj světa, zobrazující poživačný život rokokových kavalírů v době vídeňského kongresu (1815).

Jirásek a doba národního obrození obu národního obrození zobrazuje především rozsáhlý pětidílný román F. L. Věk, zahrnující období od konce sedmdesátých let 18. stol. do dvacátých let 19. století. Páteří románu jsou životní osudy dobrušského studenta a později kupce a osvícenského vlastence F. L. Veka (vlastně Heká) a jeho syna Václava. Jirásek sleduje obrozenský proces v Praze i na venkově v souvislosti s ostatními událostmi v Evropě. Obrození chápe jako hnutí lidové, v jehož čele jsou uvědomělí vlastenci, pocházející vesměs z venkovských rodin. Vedle Veka se v románu setkáváme s řadou dalších obrozenců. Je to Václav Thám O, Jan Theobald Held, Stanislav Vydra, V. M. Kramerius, Š. Hněvkovský aj. Velké množství látky zahrnuté v románě způsobilo, že celková kompozice není dostatečně vyvážená, zejména v posledních dvou dílech.Volným pokračováním F. L. Veka je čtyřdílná kronika U nás (jednotlivé části: 1. Úhor, 2. Novina, 3. Osetek, 4. Zeměžluč), vypravující o národním obrození v rodném kraji autorově, s ústřední postavou sympatického obrozenského kněze Havlovického (ví. jm. Josefa Regnera).Konci obrozenské doby je věnována povídka Filosofská historie, studentská idyla z Litomyšle, se skvěle vystiženou atmosférou maloměsta v době tzv. biedermeieru, do něhož zavanou naděje revolučního roku 1848.

Jirásek a díla pro mládež:Neobyčejné popularity dosáhl Jirásek dvěma knihami pro mládež. Povídka Z Čech až na konec světa je beletristickým zpracováním staročeského cestopisu Václava Šaška z Bířkova o cestě poselstva krále Jiřího po západoevropských zemích, kniha Staré pověsti české působivě archaizujícím stylem vypráví hlavní české pověsti národní i některé místní. Umělecky nejdokonalejší je soubor nejstarších kmenových pověstí.
Jiráskova pozdní tvorba oměrně pozdní Jiráskova dramatická tvorba je nestejné hodnoty. Počíná dodnes populární Vojnarkou, vesnickou tragédií z minulého století, a dramatem Otec ze stejné látkové oblasti. K tylovské pohádkové symboličnosti se obrátil Jirásek hrami Lucerna a Pan Johanes ze života, šlechty a utiskovaného lidu v době rokoka.Analogií k Jiráskovým husitským trilogiím je dramatická trilogie Jan Žižka, Jan Hus a Jan Roháč. Doby obrozenské a milované Litomyšle se týká veselohra AT. D. Rettigová.

Jiráskův vliv na českou literaturu:Jirásek patří k našim nejvýznamnějším spisovatelům. Dovedl mistrovsky využít příznačných historických detailů k podrobnému překreslení doby. Jeho postavy jsou zároveň nositeli i tvůrci historie. Výrazným znakem Jiráskova mistrovství je soulad mezi individuálním a obecným významem jeho postav. Jiráskovi vždy šlo především o obraz společenského dění, proto jedinec je u něho volen tak, aby zároveň reprezentoval svou dobu, její tendence a myšlenky.

BEDNÁŘ Kamil

Foto:http://www.spisovatele.cz/kamil-bednar

(* 4. 7. 1912 Praha, + 23. 5. 1972 Mělník)

- český básník a překladatel Kamil Bednář patřil k vůdčím osobnostem básnické generace – z nichž nejtalentovanějším tvůrcem byl J. Orten – která umělecky dorůstala v období krátce před německou okupací. Této generaci, formované pocity úzkosti, bezvýchodnosti, tragiky, byla již cizí ideologičnost předchozí wolkrovsko-nezvalovské tvorby a orientovala se k nadčasovým hodnotám konkrétního, “nahého” člověka. Toto usilování vyjádřil Bednář pregnantně v programovém eseji Slovo k mladým (1940), jenž se stal textem, kolem něhož se polemicky tříbily názory celé literární generace. Celou touto generační atmosférou (tvořily ji dále osobnosti jako Bohuslav Březovský, Hanuš Bonn, I. Blatný, J. Kainar, Z. Urbánek) se zabývá V. Černý v Druhém sešitu o existencialismu). Bednářovým debutem byla sbírka spirituální, programově antiavantgardní lyriky Kámen v dlažbě (1937), vydaná v Halasově edici První knížky a Halasovou poetikou též značně ovlivněná. Následovaly pak sbírky Milenka modř (1939) a Kamenný pláč (1939). Též v básnických knihách uveřejněných za okupace (Po všech svatbách světa, Bosé oblohy, Hladiny tůní) Bednář vychází z prožitku úzkostné doby a blízkosti smrti. Zároveň se sbližuje s autory Skupiny 42 a i v jeho poezii se objevují motivy města a jeho periférie. S válečnou dobou se vyrovnává ve skladbě Jim hostinou bylo (1948) a předkládá tu svou vizi o spasitelské síle utrpení. Pokusem vyjít vstříc dobové společenské situaci a zároveň uchránit před jejím tlakem svou básnickou integritu je kniha Dějiny srdce (1957), shrnující Bednářovu lyriku z let 1946-56. I jako projev distance od poválečného politického vývoje se Bednář, zaměstnaný od roku 1949 v nakladatelství Československý spisovatel, věnoval zejména tvorbě pro děti, a především překladatelství. Vyniká zvláště jeho přetlumočení díla amerického básníka Robinsona Jefferse: Mara (1958), Jestřábí křik (1960) a Pastýřka putující k dubnu (1961).

ČERNÝ Václav

(* 26. 3. 1905 Jizbice u Náchoda, + 2. 7. 1987 Praha)
Foto:http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=357

- český literární kritik a teoretik, historik, překladatel, autor pamětí a účastník protinacistického odboje Osobnost V. Černého patří bezesporu ke klíčovým zjevům české duchovní kultury tohoto století. Jde zřejmě po Šaldovi o nejvýznamnějšího uměleckého kritika s mohutným rozhledem po celé šíři světové (především románské) kultury, jehož osud, přinášející mu prakticky od 40. let stálé ústrky a vylučování z řad domácí kultury, charakterizuje úděl nekonformního vzdělance tohoto věku. Pocházel z rodiny pedagoga a literárního historika Václava Černého. Po studiích na reálném gymnáziu v Náchodě a na lyceu Carnot ve francouzském Dijonu (baccalauréat v roce 1924) studoval na univerzitě v Praze obor čeština-francouzština (doktorát 1929). Po krátkém působení v Brně se stal sekretářem Institutu d’Etudes Slaves v Ženevě (1931-36). Po návratu do Prahy byl jmenován docentem románských literatur na UK a od roku 1938 profesorem Masarykovy univerzity v Brně. Po uzavření vysokých škol působil v letech 1939-44 na gymnáziu v Praze. Publikovat začal již v roce 1927 studií Ideové kořeny současného umění, v níž analyzoval vliv Bergsonovy filosofie v literatuře. Významná byla stať Esej o básnickém baroku (1937), která odpovídala dalšímu duchovnímu směřování Černého: hledání absolutních mravních hodnot, jimiž je umělec zavázán svému talentu i dílu. Během okupace se Černý aktivně účastnil protinacistického odboje. V roce 1944 byl uvězněn na Pankráci a osvobodilo ho až pražské povstání. Okamžitě se zapojil do práce v České národní radě – budoucnost Československa spatřoval sice v socialismu, ale ten mu nepředstavoval totalitní model stalinistického Ruska. Polemickou platformou se stal Kritický měsíčník, který Černý založil již před válkou, ale za okupace nesměl vycházet. Z diskusí o další podobu národního směřování vznikl soubor statí a polemik Boje a směry socialistické kultury (1946). Ve studiích Osobnost, tvorba a boj (1947) pak Černý obhajoval nenahraditelnou roli tvůrčí a svobodné osobnosti, hájící především mravní poselství umění. V té době také obrací svůj zájem k literatuře a filosofii existencialismu a nalézá jeho českou obdobu v tvorbě mladých básníků kolem J. Ortena. Výsledkem jsou přednášky shrnuté do sborníku První sešit o existencialismu; jeho pokračování Druhý sešit o existencialismu již po únorovém převratu nemohlo být vydáno (čtenáři se ho dočkali až roku 1992). Černý se logicky dostal do konfliktu s nastupující totalitní mocí a roku 1951 byl nucen odejít z pražské filosofické fakulty, kde byl od června 1945 profesorem obecné a komparativní literatury. V roce 1953 byl dokonce několik měsíců vězněn, k procesu však nedošlo. Roku 1954 nastoupil do ČSAV, avšak na místa, která zdaleka neodpovídala jeho schopnostem a erudici. Přesto v ústraní dál připravoval významné vědecké práce: jednak z oblasti starší evropské literatury (Lid a literatura ve středověku, zvláště v románských zemích, 1958; Stredoveká dráma, 1964), ze starší české literatury (Staročeská milostná lyrika, 1948; Mastičkář, 1955) a studie Jaroslav Seifert. Náčrt k portrétu (1954) a Knížka o Babičce (1963, Toronto 1984). V roce 1963 vydal Calderónovu hru El gran duque de Gandia, jejíž rukopis objevil v zámecké knihovně v Mladé Vožici. Teprve ve druhé polovině 60. let mohl znovu publikovat a v roce 1968 dokonce opět přednášet na univerzitě. Na sklonku 60. let uveřejnil dvě významné práce: Studie a eseje z moderní světové literatury (1969) a Studie ze starší světové literatury (1969). Své názory na funkci literární kritiky shrnul v knížce Co je kritika, co není a k čemu je na světě (1968). Po roce 1968 se stal terčem nenávistné kampaně normalizační propagandy, roku 1970 byl z profesorského místa propuštěn a bylo mu prakticky znemožněno veřejně vyslovit své názory. V 70. letech se Černý soustředil na psaní svých Pamětí, jež představují jeden ze základních, byť výrazně subjektivních pramenů pro poznání naší národní existence ve 20. století. V prvním díle (samizdat 1978, Brno 1994) zachytil svá studentská léta ve francouzském Dijonu, okupační dobu ztvárnil v díle nazvaném Pláč koruny české (samizdat 1976, Toronto 1977, Brno 1993) a období 1945-72 ve 3. dílu (Toronto, 1983, Brno 1992), jenž obsahuje nekompromisní soud nad úpadkem českého národního charakteru. Obecně se k němu pak vyjádřil v eseji O povaze české kultury (samizdat 1975, Brno 1991). I v posledních desetiletích svého života, kdy se neváhal svou autoritou připojit k iniciativě Charty 77, nepřestal Černý sledovat soudobou literární produkci – dokladem jsou statě Z nových kritických studií (1974) či analýza Za hádankami Bohumila Hrabala (1976). Reprezentativní výbor z Černého kritické a esejistické tvorby vyšel v dvoudílné knize Tvorba a osobnost (1992, 1993).

FUČÍK Bedřich

(* 4. 1. 1900 Čáslavice u Třebíče, + 2. 7. 1984 Praha)
Foto:http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=367

- český literární kritik a historik, editor a překladatel Bedřicha Fučíka lze označit vedle Alberta Vyskočila, Miloše Dvořáka a Rudolfa Černého za významného představitele literární kritiky orientované katolickým směrem. Šlo o pozici stavící se odmítavě k avantgardnímu umění, jež s sebou neslo spolu s idejí proletářské revoluce i tvarovou destrukci. Tito kritici, lišící se od dob Katolické moderny již tím, že šlo o laiky, zdůrazňovali řád, spirituální obsah díla a jeho ideovou hodnotu vůbec. Řadu podnětů přijali od F. X. Šaldy a velkou duchovní podporu nacházeli v díle a veřejném působení J. Durycha. B. Fučík své eseje a kritické stati publikoval v časopisech Tvar, Akord, Listy pro umění a kritiku, Vyšehrad. Fučíkův zájem však rozhodně nebyl omezen pouze na literární osobnosti z katolických kruhů. Jako dlouholetý ředitel nakladatelství Melantrich (1929-39) a poté šéfredaktor nakladatelství Josef Richard Vilímek (1939-43) se výrazně zasloužil o publikování řady děl patřících k trvalým hodnotám české literatury. Řídil se při tom jen hodnotami estetickými, takže v Melantrichu vycházel jak J. Durych a J. Čep, tak i I. Olbracht nebo E. Hostovský, V. Fischl. J. Firt, ve 30. letech ředitel nakladatelství F. Borový, na něj ve svých pamětech Knihy a osudy vzpomíná jako na svého největšího a nejnebezpečnějšího konkurenta, zároveň však trvalého a upřímného přítele. Po válce Fučík působil jako korektor v nakladatelství Vyšehrad. Roku 1951 byl zatčen a spolu s jinými katolickými literáty (J. Zahradníčkem, V. Renčem, Josefem Kostohryzem a dalšími) ve
vykonstruovaném procesu z června 1952 odsouzen k 15 letům vězení. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960 a roku 1967 rehabilitován v plném rozsahu. Na léta strávená ve vězení vzpomíná v rozhovoru Zpovídání (1989, Toronto), jež vedl s “polepšeným”, původně zuřivě marxistickým historikem Karlem Bartoškem. Fučíkův trvalý vklad do české umělecko-esejistické literatury představuje memoárový soubor Sedmero zastavení (1981, Arkýř). Později k nim Fučík přidal ještě dalších sedm vzpomínkových kapitol a celá kniha Čtrnáctero zastavení vyšla v samizdatu v roce 1985, oficiálně pak roku 1992. Vzpomíná a zároveň nabízí svůj výklad tvůrčích osobností, s nimiž se za svůj život setkal a jejichž dílu nejednou pomohl (F. Halas, V. Závada, J. Zahradníček, Jan Kameník, J. Seifert aj.). Významná je ovšem také Fučíkova činnost editorská: od roku 1937 byl pořadatelem díla F. X. Šaldy, uspořádal a komentoval řadu výborů a souborů (J. Demla, J. Čepa, J. Zahradníčka). Jeho ženou i spolupracovnicí byla překladatelka (především z němčiny) Jitka Fučíková.

NEFF Vladimír

(* 13. 6. 1909 Praha, + 2. 7. 1983 tamtéž)
Foto:http://www.cesky-jazyk.cz/zivotopisy/vladimir-neff.html

- český spisovatel Vladimír Neff byl výjimečným a pilným vypravěčem s velkým epickým rozmachem vynalézavě fabulovaných románových kronik. V lepší části jeho díla je rozpoznatelná polemika s měšťáctvím, jeho prostředností a přizpůsobivostí. Pocházel z pražské patricijské rodiny, dostalo se mu studií na gymnáziu v Ženevě, pracoval ve skladu porcelánu ve Vídni, byl volontérem v obchodním domě v Brémách, pak cizojazyčným lektorem v pražském nakladatelství Melantrich a od roku 1939 spisovatelem z povolání. Do literatury vstoupil ve druhé polovině 30. let detektivními parodiemi a aktuální politickou satirou. Avšak prvním výrazným úspěchem se stal psychologický román Třináctá komnata (1944, v roce 1968 zfilmován O. Vávrou), v jehož příběhu dětských hrdinů, odkrývajících záhady citového života, se projevila jeho schopnost vést bohatě větvený děj, a vytvářet tak sugestivní čtenářskou atmosféru. Následovala hutná novela vypjaté vášně Marie a zahradník (1945), umístěná, tak jako předchozí román, do prostředí pražské Kampy. Za okupace Neff pracoval na popularizujícím slovníkovém výkladu dějin filosofie Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias,
jenž vyšel na samém sklonku období, kdy byl ještě pluralitní výklad možný
– roku 1948. Zglajchšaltované literární produkci počátku 50. let se poněkud vymyká Neffův ironicko-historický, spíše vančurovský než jiráskovský román Srpnovští páni (1953): spojil zde dokonalou znalost středověkých reálií s parodií historických žánrů, pod čímž je patrný pokus upozornit na otázky lidské svobody versus determinovanosti. Neff potom pracoval na ambiciózním a v kontextu české prózy výjimečném projektu – pentalogii, zachycující kronikářskou formou vzestup dvou pražských měšťanských dynastií od pádu Bachova absolutismu až po rok 1945. První díl, Sňatky z rozumu, vyšel roku 1957 a pak následovaly: Císařské fialky (1958), Zlá krev (1959), Veselá vdova (1961) a Královský vozataj (1963). V roce 1967 Neff zkarikoval v románu Trampoty pana Humbla typ českého maloměšťáka, jehož vždy přizpůsobivá, kolaborantská duše se tu demaskuje v sebeomluvné zpovědi. Marný tajtrlík – svatoušek – pokrytec – denunciant – vědomý vrah, to je crescendo či vlastně decrescendo Humblova růstu, napsal o Neffově románu V. Černý. V 70. letech, kdy závažnější látky nebyly pro oficiálně vydávaného spisovatele na pořadu dne, se Neff znovu pokusil oživit historicko-romaneskní žánr v trilogii o neohroženém Petru Kukaňovi z Kukaně: Královny nemají nohy (1973), Prsten Borgiů (1975) a Krásná čarodějka (1980).

PAVEL Ota

(* 2. 7. 1930 Praha, + 31. 3. 1973 tamtéž)

- český prozaik a novinář Prózy Oty Pavla patří k trvalým, a vzhledem k dobové mizérii i výjimečným hodnotám české literatury, jež mohly být na začátku 70. let vydány (byť s cenzurními zásahy) i v oficiálních nakladatelstvích. Pavel, vlastním jménem Otto Popper, byl zprvu sportovní redaktor, debutoval jako autor doprovodného textu ve fotografické publikaci V. Heckela Hory a lidé (1964), ale známým se stal až po vydání dvou sportovních knih, kde se mísí beletristická fikce se sportovní reportáží, Dukla mezi mrakodrapy (1964) a Plná bedna šampaňského (1967). Na tento druh literatury navázal pak v roce 1974 “sportovní bajkou” Pohádka o Raškovi. Nejcennější jsou však Pavlovy prózy autobiografického charakteru, vydané v souborech Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974). Autor se v nich vrátil do světa svého dětství, do jakoby idylickou clonou zamlženého stavu čistoty a prvotní svěžesti. Vzpomíná zde průzračným jazykem na svého otce, svérázného židovského obchodníka Leo Poppera, na chvíle strávené v kruhu rodiny na venkově u Berounky na chalupě rázovitého převozníka Proška. V druhém souboru je zvýrazněno téma přírody, koloběhu života a smrti i záblesků duševní choroby, se kterou O. Pavel bojoval od roku 1964. Typické je, že dvě povídky situované do 50. let a líčící otcovu deziluzi z komunismu (Běh Prahou a Prase nebude) cenzura do souboru nepustila a kolovaly po 20 let pouze v opisech. Ve své celistvosti vyšly Pavlovy prózy až v knize Zlatí úhoři (1991). Pavlovy prózy byly i zfilmovány pod názvy Zlatí úhoři v hlavní roli s V. Menšíkem a Smrt krásných srnců s Karlem Heřmánkem a jejich uvedení na televizní obrazovku představovalo před rokem 1989 jeden z mála skutečných zážitků.

ŠRÁMEK Fráňa

(* 19. 1. 1877 Sobotka, + 1. 7. 1952 Praha)

- český básník, prozaik a dramatik Šrámek je předním představitelem básnické generace, která vstoupila do literatury na prahu 20. století, a to ve znamení sociálního buřičství a s ideálem svobodně a plně prožívaného života. Po absolvování gymnázia (v Písku a v Roudnici) vstoupil Šrámek na právnickou fakultu v Praze, ale studia nedokončil a rozhodl se pro literární dráhu. Od roku 1903 žil trvale v Praze, stal se členem literární družiny kolem S. K. Neumanna, aktivně se zapojil do anarchistického hnutí a sympatizoval i s národně socialistickou antimilitaristickou mládeží (Emil Špatný aj.). Pro účast na studentských demonstracích a za protiválečnou báseň Píšou mi psaní byl i vězněn. Za 1. světové války musel na frontu a po vzniku Československa se sblížil s okruhem lidí kolem Karla Čapka (proslulými Pátečníky), ale v podstatě už zůstával mimo literární skupiny a nevyvíjel dřívější politickou aktivitu. Nejcennější ze Šrámkova díla jsou verše a próza z počátku 20. století, charakterizované anarchismem a odporem proti militarismu. Pak se uchyluje od společenské revolty ke chvále smyslového života (sbírky Splav, román Stříbrný vítr, dramata Léto, Měsíc nad řekou a další díla). Šrámek byl především básníkem ryzího milostného citu, lásky k přírodě, a zejména k mládí, které vnímá svět otevřenými smysly a nezkaženým citem. (fh) Buriánek F.: Fráňa Šrámek, Praha 1981; Kolektiv: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha 1994

Jiří Voskovec, vlastním jménem Jiří Wachsmann, byl avantgardní dramatik a básník, spolutvůrce Osvobozeného divadla, divadelní a filmový herec a režisér. Foto zdroj…..

Otec jiřího Voskovce Vilém Wachsmann emigroval koncem 19. století do Ruska, v roce 1905 se vrátil a za 1. světové války začal používat počeštěné jméno Václav Voskovec. Toto příjmení používal i jeho syn Jiří. Ten navštěvoval gymnázium v Praze, maturoval na Lycée Carnot v Dijonu, kde studoval v letech 1921 – 24.

V Paříži se Jiří Voskovec sblížil s českým malířem J. Šímou, který ho uvedl do moderního francouzského umění. Po návratu z Francie se rozhodl studovat práva na UK v Praze, ale od počátku 20. let se věnoval především kulturní činnosti.

Jiří Voskovec byl členem Devětsilu, publikoval dadaistické, poetistické a obrazové básně, psal články, recenze a překlady do řady avantgardních časopisů a sborníků např. Disk, Pásmo. ReD, Fronta aj. Od roku 1927 se spolu s Janem Werichem podílel na avantgardním Osvobozeném divadle, které bylo založeno v roce 1925 režiséry J. Honzlem a J. Frejkou. Teprve s příchodem Voskovce a Wericha se divadlo stalo v české kultuře nesmrtelným pojmem. Nejprve se oba v divadle střídali s Frejkovými inscenacemi jiných her, většinou vybíraných V. Nezvalem. Od roku 1929 se divadla ujali pouze sami.

Před okupací emigroval J. Voskovec s J. Werichem do USA. Tam oba hráli pro americké publikum a české krajany.

Po 2. světové válce se Voskovec na kratší dobu vrátil. V letech 1946 – 48 působil v Divadle Voskovce a Wericha. Koncem 40. let pracoval v UNESCO a v Paříži založil a provozoval americké moderní divadlo.

Koncem 50. let se Jiří Voskovec natrvalo usídlil v USA. Až do své smrti se živil jako divadelní a filmový herec. U nás ho známe především z amerického filmu Dvanáct rozhněvaných mužů.

Citát:

Člověk vymyslel řeč proto, aby se mu vešel do hlavy celý svět.

Dílo Jiřího Voskovce

Hlavní přínos Jiřího Voskovce pro českou kulturu spočívá v jeho dramatické a literární tvorbě z 20. a 30. let: od Vest Pocket Revue z roku 1927 až po Pěst na oko aneb Caesarovo finále z roku 1938. Psal hry spolu s Janem Werichem, s nímž utvořil klaunskou hereckou dvojici.

Divadelní hry:

Hry měly převážně revuální podobu. Vyznačovaly se uvolněnou dramatickou stavbou, volnou montáží děje,písní, tanců a z velké části improvizovaných komentářů, tzv. předscény – forbíny, ve třicátých letech i politicky a občansky angažované satiry.

Caesar – 1932
Osel a stín – 1933
Kat a blázen – 1934
Balada z hadrů – 1935
Rub a líc – 1936
Těžká Barbora – 1937

Hry Osvobozeného divadla – 1981 – 85, souborné vydání, 3 sv.

Některé hry se staly základem libret pro úspěšné filmové veselohry režírované J. Honzlem a M. Fričem:
Pudr a benzin
Peníze nebo život
Hej rup
Svět patří nám

Faustovy skleněné hodiny – básnická sbírka

Klobouk ve křoví – 1965, výbor písňových textů z her Osvobozeného divadla, který Voskovec sestavil a okomentoval, kniha má význam pro poznání Voskovcova díla.V Osvobozeném divadle s nimi učinkoval a hudbu a texty k písním pro Jiřího Voskovce a Jana Wericha skládal Jaroslav Ježek,který s nimi odešel do Ameriky a tam také zemřel v chudobě.

VANČURA Vladislav

(* 23. 6. 1891 Háj u Opavy, + 1. 6. 1942 Praha) – český prozaik, filmový scenárista a publicista
Foto……

Literární dílo V. Vančury představuje jednu z nejryzejších hodnot moderní české prózy. Vančura ji obohatil o nevšedně bohatý jazyk, čerpající především z pramenů češtiny humanistického období, stejně jako o imaginativnost a patetické podání příběhu.

Vančura vystudoval medicínu na Univerzitě Karlově v Praze, ale lékařské praxi se věnoval jen krátce. Soustředil se na literaturu. Debutoval povídkovými soubory Amazonský proud (1923) a Dlouhý, Široký, Bystrozraký (1924), jimiž se přihlásil k avantgardní poetice Devětsilu. Uvádí tu své typické hrdiny: tiší a mírní lidé srdce, uživatelé krás světa a vedle nich rebelující postavy planoucích vášní. Téma “tichých a mírných” je rozvedeno v patetickou obžalobu světa v románu o zchudlém čestném člověku Pekař Jan Marhoul (1924). Také v románu Pole orná a válečná (1925) je svět předveden jako chaotický rej beze smyslu, nutně se šinoucí k revoluční změně (Vančurovo levicové přesvědčení náleželo k výbavě avantgardního umělce). Poetickým odbočením od tragických látek je populární humoreska Rozmarné léto (1926), idylický obrázek městečka Krokovy Vary (v roce 1968 novelu brilantně zfilmoval J. Menzel). Také román Hrdelní pře anebo Přísloví, ironicky využívající syžet detektivního příběhu, je psán spíše v odlehčeném duchu.

Na přelomu 20. a 30. let Vančura řeší “krizi románu” prohloubením jeho artistních, uměleckých prvků: prózy vynikají slohovou náročností, lyrizací a subjektivizací, jinými slovy tvoří prózy, které by měly sílu a zdravost starých vyprávění. Příkladem je jednak Poslední soud, těžící z prostředí Podkarpatské Rusi (viz I. Olbracht a K. Čapek), a potom především Vančurovo dílo vrcholné, baladický román Markéta Lazarová (1931, v roce 1967 zfilmován F. Vláčilem). Příběh se odehrává v blíže neurčeném středověku, osou je mocný citový vztah titulní hrdinky s příslušníkem znepřátelené rodiny Kozlíků. M. Kundera kdysi o románu napsal: Aktuálnost tohoto starého příběhu plného velikých a krásných vášní tkví právě v tom, že působí jako nápadná kontrastní antithese k běžným příběhům a námětům současným.

Následovaly pak romány Útěk do Budína (1932) a soubor povídek Luk královny Dorotky (1932). Vančura tu poněkud posílil dějovost a zprůhlednil jazykové vyjádření. V románě Konec starých časů (1934) vytvořil postavu ruského emigranta Megalrogova, jenž se přiřazuje k literárním typům barona Prášila a dona Quijota. V románu Tři řeky (1936) se vrátil k prožitku 1. světové války.

Dva rozsáhlé Vančurovy projekty zůstaly nedokončeny. Ze zamýšlené trilogie o vývoji české společnosti od počátku 20. století Kůň a vůz dokončil jen první část Rodina Horvatova (1938). A rovněž torzem zůstal monumentální projekt Obrazy z dějin národa českého (1939, 1940, část 3. dílu v roce 1948), vzniklý v situaci existenčního ohrožení českého národa a ze strany V. Vančury předložený jako gesto duchovní a mravní nepoddajnosti a touhy po svobodě.

Vančura stejně důsledně, jako plnil své krédo umělecké, postavil se tváří v tvář i ke své odpovědnosti občanské: za okupace se stal vedoucí osobností spisovatelské sekce ilegálního výboru inteligence. Za stanného práva po atentátu na Heydricha byl spisovatel V. Vančura zastřelen v Kobylisích.

HAAS Pavel

(* 21. 6. 1899 Brno, + 17. 10. 1944 Osvětim) – český skladatel a publicista Foto…

Pavel Haas, bratr herce H. Haase, byl synem obchodníka s obuví. V rodišti studoval na reálce, 1919-21 na konzervatoři (Jan Kunc, Vilém Petrželka) a posléze na brněnské odbočce mistrovské školy pražské konzervatoře u L. Janáčka (1921-22). Byl korepetitorem divadla v Brně, jednatelem Klubu moravských skladatelů a hudebním referentem Národních novin a Národních listů. Z rasových důvodů byl 2. prosince 1941 zatčen gestapem, odvlečen do Terezína a odtud do Osvětimi, kde zahynul.

Skladatelsky se Haas vyvíjel nejprve pod vlivem L. Janáčka (Zesmutnělé scherzo op. 5, 1921), posléze se orientoval více na francouzskou modernu. Vytvořil si široké hudební universum: využíval hebrejské psalmodie a staročeského chorálu, jazzově tanečních prvků a nové zvukovosti avantgardy, navazoval na Stravinského a Honeggera a další. Za jeho vrcholné dílo je považována tragikomická opera se středověkým námětem Šarlatán (na vlastní text, uvedená v Brně 2. dubna 1938). Kultivovaný skladatel zanechal 3 smyčcové kvartety, dechový kvintet, Suitu pro klavír, hudby k činohrám (1923 k Büchnerovu Vojckovi) a k filmům. Suita pro hoboj a klavír (1939) s citací svatováclavského chorálu a písně Ktož jsú Boží bojovníci je jednou z prvních skladeb protestujících proti nacistické okupaci čs. státu. I v koncentračním táboře pěstoval spolu se spoluvězni K. Bermanem, K. Ančerlem a dalšími v dostupné míře hudbu a také komponoval: bojovně vyznívající mužský sbor Al s’fod (Nenaříkej!) na hebrejský text, roku 1944 pro Ančerlův táborový orchestr Studie pro smyčcový orchestr a v témže roce pro Bermana Čtyři písně na slova čínské poezie pro bas a klavír.

NEFF Vladimír

(* 13. 6. 1909 Praha, + 2. 7. 1983 tamtéž) – český spisovatel Foto….

Vladimír Neff byl výjimečným a pilným vypravěčem s velkým epickým rozmachem vynalézavě fabulovaných románových kronik. V lepší části jeho díla je rozpoznatelná polemika s měšťáctvím, jeho prostředností a přizpůsobivostí.

Pocházel z pražské patricijské rodiny, dostalo se mu studií na gymnáziu v Ženevě, pracoval ve skladu porcelánu ve Vídni, byl volontérem v obchodním domě v Brémách, pak cizojazyčným lektorem v pražském nakladatelství Melantrich a od roku 1939 spisovatelem z povolání.

Do literatury vstoupil ve druhé polovině 30. let detektivními parodiemi a aktuální politickou satirou. Avšak prvním výrazným úspěchem se stal psychologický román Třináctá komnata (1944, v roce 1968 zfilmován O. Vávrou), v jehož příběhu dětských hrdinů, odkrývajících záhady citového života, se projevila jeho schopnost vést bohatě větvený děj, a vytvářet tak sugestivní čtenářskou atmosféru. Následovala hutná novela vypjaté vášně Marie a zahradník (1945), umístěná, tak jako předchozí román, do prostředí pražské Kampy. Za okupace Neff pracoval na popularizujícím slovníkovém výkladu dějin filosofie Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias, jenž vyšel na samém sklonku období, kdy byl ještě pluralitní výklad možný – roku 1948.

Zglajchšaltované literární produkci počátku 50. let se poněkud vymyká Neffův ironicko-historický, spíše vančurovský než jiráskovský román Srpnovští páni (1953): spojil zde dokonalou znalost středověkých reálií s parodií historických žánrů, pod čímž je patrný pokus upozornit na otázky lidské svobody versus determinovanosti. Neff potom pracoval na ambiciózním a v kontextu české prózy výjimečném projektu – pentalogii, zachycující kronikářskou formou vzestup dvou pražských měšťanských dynastií od pádu Bachova absolutismu až po rok 1945. První díl, Sňatky z rozumu, vyšel roku 1957 a pak následovaly: Císařské fialky (1958), Zlá krev (1959), Veselá vdova (1961) a Královský vozataj (1963). V roce 1967 Neff zkarikoval v románu Trampoty pana Humbla typ českého maloměšťáka, jehož vždy přizpůsobivá, kolaborantská duše se tu demaskuje v sebeomluvné zpovědi. Marný tajtrlík – svatoušek – pokrytec – denunciant – vědomý vrah, to je crescendo či vlastně decrescendo Humblova růstu, napsal o Neffově románu V. Černý. V 70. letech, kdy závažnější látky nebyly pro oficiálně vydávaného spisovatele na pořadu dne, se Neff znovu pokusil oživit historicko-romaneskní žánr v trilogii o neohroženém Petru Kukaňovi z Kukaně: Královny nemají nohy (1973), Prsten Borgiů (1975) a Krásná čarodějka (1980).

TOMAN Karel

(* 25. 2. 1877 Kokovice u Slaného, + 12. 6. 1946 Praha) – český básník Foto…

Toman, vlastním jménem Antonín Bernášek, zastupuje v generaci básníků vstupujících do literatury na přelomu 19. a 20. století typ čistého lyrika.

Po ukončení gymnázia v Příbrami odešel studovat práva, ale školu nedokončil. Vystřídal pak řadu úřednických míst, nedokázal nikde zakotvit, ale přitom stále psal. Roku 1898 vydal svou prvotinu Pohádky krve, o čtyři roky později sbírku Torso života. Pak podnikl s nepatrnými prostředky cestu po Evropě, kde se seznámil s poměry v anarchistickém hnutí, k němuž sám měl blízko. Zážitky z cizích velkoměst přináší sbírka Melancholická pouť, v níž vyjadřuje hluboký osobní vzdor společenského vyděděnce, sympatizujícího s podobnými “tuláky”. Díla raného mládí, naplněná skepsí a revoltou proti společnosti, vystřídala poezie, v níž došlo ke zklidnění prožitků i výrazů (Sluneční hodiny). 1. světová válka se odrazila ve sbírkách Verše rodinné a jiné a Město.

Po vzniku Československa pracoval jako archivář a vydal ještě dvě básnické sbírky, které zachytily rozpory poválečného světa.
(fh)
Buriánek F.: Karel Toman, Praha 1985

PUJMANOVÁ Marie

(* 8. 6. 1893 Praha, + 19. 5. 1958 tamtéž) – česká spisovatelka Foto….

Marie Pujmanová (rozená Hennerová) pocházela z prostředí pražské patricijské rodiny: otec byl univerzitní profesor církevního práva, bratr významný neurolog. Provdala se (po ztroskotání mladického prvního manželství) za významného operního režiséra Ferdinanda Pujmana. Její umělecký i občanský život se odehrával v rozeklanosti mezi měšťanským kultivovaným světem a salónními sympatiemi ke komunistickému hnutí, přerůstajícími později v odhodlanou participaci na jeho vládě.

Na umělecký styl Pujmanové měla značný vliv především Růžena Svobodová, ale svůj podíl mělo i vzdělání získané přímo u F. X. Šaldy. Debutovala roku 1917 knihou Pod křídly, harmonickým obrazem z dětství, po níž následovaly již deziluzívnější, expresionisticky laděné Povídky z městského sadu (1920). Poté, co vzdala práci na svém prvním generačním “eposu” – Románu školní třídy, se vrátila k dívčí tematice v novele Pacientka doktora Hegla (1931). Na začátku 30. let se angažovala ve stávce horníků na Mostecku, navštívila SSSR, o čemž nadšeně referovala v knize Pohled do nové země (1932).

V roce 1932 zahájila 15 let trvající práci na trilogii, jejíž jednotlivé části nesou názvy Lidé na křižovatce (1937), Hra s ohněm (1948) a Život proti smrti (1952). S klesající uměleckou invenčností se tu v rozsáhlé epické skladbě, románu-řece, pokusila zachytit rozhodující okamžiky doby. Vedla dvě základní kontrapunktické dějové linie osudů rodin proletáře Urbana a intelektuála Gamzy.

Poslední tvůrčí období Pujmanové je výrazně poznamenáno naprosto nekritickým, až freneticky oddaným odevzdáním se do služeb vítězného totalitního režimu. Názvy básnických knih Vyznání lásky, Milióny holubiček stejně jako cestopisů Slovanský zápisník, Čínský úsměv jsou dosti výmluvné. Snad se tolik snažila i proto, že její syn byl za neúspěšný pokus o emigraci ve vězení.