Zpracovávám ...
Kalendárium – září
Zdroj informací:http://libri.cz/databaze/kalendarium/
RÁZUS Martin
(* 18. 10. 1888 Vrbica u Liptovského Mikuláše, + 8. 8. 1937 Brezno nad Hronom, okres Banská Bystrica) – slovenský básník, prozaik a publicista, československý politik
foto:http://cs.wikipedia.org
Evangelický kaplan a poté farář M. Rázus vystudoval teologii v Bratislavě a skotském Edinburghu a záhy se stal uznávaným národním básníkem. Za 1. světové války se zapojil do domácího odboje a – zejména po roce 1916 – byl předním zastáncem československé vzájemnosti. Udržoval těsné kontakty s Prahou a publikoval i v českém tisku.
Po vzniku Československa byl členem Rady spisovatelů, ale poměry na Slovensku ho zejména za zplnomocněného ministra V. Šrobára neuspokojovaly. Proto v roce 1920 měl lví podíl na založení Národní strany Slovenska, v níž byl do roku 1925 předsedou a poté až do smrti čestným předsedou. Jeho strana ovšem nezískala větší vliv – sám byl zvolen do parlamentu až v roce 1929, kdy ještě spolupracoval s národními demokraty a stal se za ně také poslancem. Ale už rok nato začal podporovat autonomistický program Hlinkovy Slovenské ľudové strany a v roce 1935 vydal jasné prohlášení, že do voleb půjde tentokrát s ľudovou stranou. Zvolen byl za autonomistický klub a v parlamentu zasedal jako hospitant Hlinkovy strany. Předčasná smrt ukončila jeho dílo a nechala otevřenou otázku jeho dalšího politického vývoje.
V Rázusově poezii, která se postupně z vlasteneckého akcentu ovlivněného válkou (Z tichých a búrných chvíľ, 1917) a snahou o národní emancipaci ve 20. letech přeorientovala na sociální a národnostní otázky, má ústřední postavení skladba Stretnutie (1937). Je ovšem i autorem řady románů, především s historickou tematikou (Júlia, 1930, Odkaz mŕtvych, 1936), v nichž se autor vrací na předválečné Slovensko (Krčmársky kráľ, 1935). Čtivá je jeho memoárová tvorba (Maroško, 1932, Maroško studuje, 1933) a činný byl i publicisticky. Jeho sestra Mária Rázusová-Martáková byla uznávaná spisovatelka, překladatelka a publicistka, z jejíž tvorby vyniká především literatura určená dětem (Od jari do zimy, 1939).
FRIČ Josef Václav
(* 5. 9. 1829 Praha, + 14. 10. 1890 tamtéž) – český politik, básník, publicista
foto:http://www.ceska-beseda-zg.hr/cz
J. V. Frič byl synem pražského advokáta a předního vlastence J. F. Friče. Fričova rodina byla jedním ze společenských středisek českých vlastenců, a tak měl Josef Václav možnost již jako chlapec poznat výkvět českého kulturního a vlasteneckého života. Ovlivněn prostředím, ve kterém vyrůstal, se již v době studií na akademickém gymnáziu v Praze rozhodl stát básníkem, “věštcem budoucnosti a vychovatelem lidu”. Hořící touhou proslavit se prací pro vlast a přesvědčen, že je povolán k vykonání věcí velikých, byl silně ovlivněn dobovým romantismem, který se projevoval v jeho literární tvorbě i životě.
V revolučním roce 1848 se Frič, tehdy student filosofie, stal mluvčím radikální části českého studentského spolku Slávie, a když vypuklo v Praze povstání, patřil spolu s Johannem Rittigem a dalšími k vůdcům studentů bojujících na barikádách v Klementinu a okolí. Po porážce povstání uprchl před hrozícím zatčením do Chorvatska. Zde vstoupil do oddílu slovenských dobrovolníků a zúčastnil se v jejich řadách výpravy na Slovensko. Začátkem roku 1849 se vrátil do Prahy. S radikálními studenty založil spolek Českomoravské bratrstvo a zapojil se do příprav povstání inspirovaného Bakuninem. Spolu s dalšími byl 10. května 1851 odsouzen pro zločin velezrady na 18 let. Lépe tak dopadli ti z Fričových přátel a spolubojovníků, kteří raději zvolili exil. Patřil k nim pozdější srbský generál František A. Zach i kníže Rudolf Thurn-Taxis, který se uchýlil do Bulharska.
J. V. Frič si trest odbýval v uherské pevnosti Komárno, kde vzniklo mnoho jeho literárních děl. Amnestií v dubnu 1854 mu byl zbytek trestu prominut.
Po návratu domů se Frič spolu se Sabinou marně snažili o vydávání časopisu. V roce 1855 se mu však podařilo vydat almanach Lada-Nióla, ve kterém mladí autoři (ze starších jen Němcová) manifestovali své národní a demokratické smýšlení. Byl spoluiniciátorem vytvářející se skupiny “májovců” a autorsky i redakčně se podílel na přípravě almanachu Máj (květen 1858).
V srpnu 1858 byl Frič “pro své nenapravitelné chování” internován v sedmihradském městě Déeši. Od března 1859, když vláda vyhověla jeho žádosti o vystěhování, žil Frič více než dvacet let v emigraci. V 60. letech působil postupně v Londýně, Paříži a Berlíně a vedl neúnavný boj proti Rakousku. Doufal, že v Evropě dojde k výrazným revolučním či mocenským přeměnám, které umožní vytvoření samostatného českého státu. Proto navazoval styky s představiteli revolučního hnutí (Hercenem, Bakuninem, Kossuthem, Garibaldim, vůdci polského povstání) i evropskými státníky a snažil se je získat pro myšlenku české samostatnosti. Vyvinul také mnoho úsilí k tomu, aby seznámil veřejnost západních států se snahami pro ni téměř neznámého českého národa. Ne všechny Fričovy akce byly šťastné. Platí to především o plánu využít prusko-rakouské války v roce 1866 k vytvoření samostatného českého státu pod patronací Pruska, odmítnutém českými politiky i veřejností. Jen krátkou dobu se Fričovi dařilo vydávat časopis, jímž chtěl ovlivňovat politickou situaci doma (1861 – Čech, 1868 – Blaník).
Fričovy představy a plány se ukázaly být nereálné. Beznadějnost jeho činnosti, únava, životní strádání i touha žít doma se svou rodinou přinutily Friče svůj boj vzdát. V 70. letech žil v Budapešti a Záhřebu a snažil se získat souhlas rakouské vlády k návratu domů. Podařilo se to až v roce 1880. Po návratu do Prahy se Frič setkal s prostředím, s kterým si nerozuměl. Našel zde “generace jiné, s jinými tužbami, jdoucí po jiných cestách” (Machar). Vydával svá literární díla, která byla přijímána s rozpačitou úctou, psal do mladočeských listů, ale v politickém životě se výrazněji neuplatnil.
Literární dílo J. V. Friče je velmi rozsáhlé. Nejznámější z jeho tvorby jsou čtyřsvazkové Paměti a sbírka politických básní Písně z bašty.
(jk)
Žáček V.: Josef Václav Frič, Praha 1979
NOVOMESKÝ Ladislav
(* 27. 12. 1904 Budapešť, + 4. 9. 1976 Bratislava) – slovenský básník, publicista a politik
foto:http://sk.wikipedia.org
Ladislav “Laco” Novomeský byl od 30. let nejvýznamnější postavou slovenské levicové kultury, činný v nejrůznějších jejích orgánech, básník vždy ideově oddaný věci komunistické utopie. Na začátku 20. let působil jako učitel v Bratislavě, v roce 1925 vstoupil do komunistické strany a od té doby pracoval v jejích tiskovinách. V roce 1929 se přestěhoval do Prahy a psal do levicových novin českých i slovenských. Po roce 1938 se vrátil do Bratislavy, kde roku 1943 utvořil spolu s K. Šmidkem, G. Husákem 5. ilegální výbor KSS a později se stal jedním z organizátorů Slovenského národního povstání, od září 1944 přímo z Banské Bystrice. V říjnu 1944 odletěl na jednání do Londýna a později do Moskvy. Začátkem roku 1945 se vrátil na osvobozené území Slovenska. V letech 1945-50 byl podpředsedou Slovenské národní rady a povereníkem pro školství a osvětu. V roce 1950 byl obviněn z buržoazního nacionalismu, o rok později uvězněn a v roce 1954 spolu s G. Husákem odsouzen na 10 let. Roku 1956 byl podmínečně propuštěn. V letech 1956-62 pracoval v Památníku národního písemnictví v Praze. V roce 1963 byl rehabilitován a opět mohl, celý vděčný, vstoupit do komunistické strany. Vrátil se do Bratislavy, kde pracoval v Ústavu slovenské literatury SAV. Po jistém váhání se na začátku normalizace postavil za Husákovo vedení, byť byl zklamán ve svých nadějích na prezidentské křeslo. Aspoň byl odměněn v roce 1969 Leninovým řádem…
Básnické začátky L. Novomeského jsou spjaty se skupinou levicově orientovaných literátů (Ján Poničan, Daniel Okáli, Peter Jilemnický) kolem časopisu DAV, který vznikl roku 1924 a vycházel do roku 1937. První Novomeského sbírka se jmenovala Nedeľa (1927) a byla ve znamení proletářské poezie wolkerovského střihu. Naopak sbírka Romboid (1932) nese znaky poetismu. Následující Otvorené okná (1935) a Svätý za dedinou (1939) v sobě nesou stopy dobové politické atmosféry a byly pokládány za vzorové výtvory tzv. socialistické literatury.
V 60. letech vydal poémy Vila Tereza (1963) a Do mesta 30 minút (1963) a lyrickou sbírku Stamodtiaľ a iné (1964), pozoruhodné tím, jak v nich vytěsnil svou hořkou zkušenost z předchozího desetiletí a jak tu horlivě proklamuje svou věrnost systému, jehož se sám stal obětí.
(jp)
JELÍNEK Hanuš
(* 3. 9. 1878 Příbram, + 28. 4. 1944 Praha) – český překladatel a básník
foto:http://cs.wikipedia.org
Hanuš Jelínek byl od počátku století až do konce předválečné republiky ústřední osobností, jež zprostředkovávala rozvoj literárních styků mezi českou a francouzskou kulturou. Překládal více než 50 francouzských autorů, od Apollinaira, Cocteaua, Duhamela, Verlaina, přes Barbusse, Dumase, Musseta až po Stendhala či MoliŹra, ale i z dalších literatur (Maeterlinck atd). Zvláštní význam však mají jeho mistrná přebásnění ukázek středověké, renesanční a lidové francouzské poezie, Zpěvy sladké Francie (1925 a 1930), jež se dočkaly mimořádné popularity a mnohé básně zlidověly.
Jelínek studoval v letech 1896-1900 v Praze germanistiku a romanistiku a dva roky pobyl též na Sorbonně. Krátce přednášel před 1. světovou válkou na pařížské univerzitě českou literaturu a v letech 1919-32 působil jako vysoký úředník ministerstva zahraničí v Praze a v Paříži.
Od 90. let 19. století Jelínek hojně publikoval v nejrůznějších periodikách a své divadelní kritiky shrnul do tří svazků nazvaných S prvního balkónu (1924). Ve vlastní tvorbě Jelínek začínal jako mussetovský lyrik hned rozmarné, hned elegické noty milostné, otrávené rozkošnickým jedem dekoračního světáctví, jak o něm napsal A. Novák. Z tohoto období pochází sbírka Květnové noci (1916 a 1924) a k původní poezii se pak vrátil ještě havlíčkovsko-heinovskou burleskou Laryngiada (1929) a dále žalozpěvy Harrachovské elegie, věnované blízkému příteli V. Dykovi.
Těžiště Jelínkova díla je ovšem v překladech z francouzštiny. Vedle Zpěvů sladké Francie jsou to překlady moderní poezie Ze současné poezie francouzské (1925), podávající vývoj od symbolismu k dadaismu. Jelínek se však také svými převody z češtiny do francouzštiny zasadil o propagaci domácí literatury. V rozsáhlé Anthologie de la poésie tchéque (1930) zahrnul rozmezí od Rukopisů až po Závadu.
H. Jelínek patří do plejády velkých předválečných překladatelů – po bok germanistů P. Eisnera a O. Fischera, romanisty Jaroslava Zaorálka, rusisty B. Mathesia, anglisty A. Skoumala či všestranného Emanuela Frynty.
ORTEN Jiří
(* 30. 8. 1919 Kutná Hora, + 1. 9. 1941 Praha) – český básník
foto:http://www.citarny.cz
Jiří Orten (vlastním jménem Jiří Ohrenstein) byl největším básnickým zjevem generace, která vstoupila do literatury na konci 30. let a pro jejíž vnímání světa byla příznačná hluboká deziluze a prožitek krize stávajících hodnot (patřil sem K. Bednář, I. Blatný, Z. Urbánek). Určujícím se stal pocit roztržky člověka s dějinným vývojem a pocit naprosté osamocenosti uprostřed nepřátelské skutečnosti.
Po maturitě na gymnáziu v Kutné Hoře odešel J. Orten studovat do Prahy na dramatickou konzervatoř (vliv tu měl příklad bratra Oty Ornesta, pozdějšího divadelního režiséra), odkud byl však v roce 1939 z rasových důvodů vyloučen. Pracoval pak nějakou dobu v Židovské náboženské obci (spolu s básníkem podobného osudu Hanušem Bonnem). Ortenův krátký život skončil smrtelným zraněním pod koly německé sanitky. V. Černý, jehož ortenovské eseje mají – spolu s těmi, které napsal J. Grossman – pro pochopení básníka základní význam, nazval Ortena největším českým básníkem metafyzickým po Máchovi.
Kromě filosofických koncepcí Kierkegaarda a Miguela Unamuna, básní Rainera M. Rilka a R. Weinera mělo na Ortenovo tvůrčí zrání velký vliv přátelství s F. Halasem. Jako by v předtuše, jak krátký čas je mu určen, prodělal Orten během několika let horečnatý umělecký vývoj provázený mimořádnou tvořivostí. Zpočátku byl jeho postoj ke světu určován něžnou, až naivní empatií, porozuměním k běžným věcem, připomínajícím začátky J. Wolkera (unanimismus) a ovlivněným poezií Francise Jammese. Významný tu je motiv návratu k jistotám dětství, k mateřské náruči jako ke zhmotnění prostoty a jistoty. Tyto znaky převažují v prvních dvou sbírkách Čítanka jaro (1939) a Cesta k mrazu (1940), jež obě vydal pod pseudonymem Karel Jílek.
Naproti tomu do básní z následujícího období, ve skladbě Jeremiášův pláč (1941) a sbírce Ohnice (1941) – zde použil pseudonymu Jiří Jakub – proniká rozhodujícím způsobem pocit zmaru a nesmyslnosti lidské existence. Dřívější melancholie se mění v úzkostné prožívání absurdity. Tímto rysem jsou pak prodchnuty básně vydané po válce, především Elegie (vyšly posmrtně 1947), jedinečný cyklus devíti litanických básní, do nichž proniká výrazně, byť jinotajně Ortenova autobiografie.
Důležitou součástí Ortenova díla jsou jeho Deníky, které si vedl v letech 1938-41, a opomenuty nemohou být ani prózy Eta, Eta, žlutí ptáci, jejichž výbor vyšel v roce 1966.K
