Knihovna Václava Štecha Slaný  

Zdroj informací: kalendarium

HRABAL Bohumil

(* 28. 3. 1914 Brno-Židenice, + 3. 2. 1997 Praha) – český prozaik, foto..

Dílo Bohumila Hrabala představuje jednu z nejvýraznějších hodnot poválečné české literatury. Při všech individuálních proměnách, mnohovrstevnatosti a mnohoznačnosti si jeho texty, jejichž počátky sahají už do 30. let a jež psal do posledních měsíců svého života, uchovávají mimořádnou přesvědčivost.

Po gymnaziálních studiích v Brně, Nymburce a Českém Brodě v letech 1935-39 studoval práva na pražské Univerzitě Karlově, studium však mohl vinou okupace dokončit až v roce 1946. Během války pracoval jako železniční dělník a výpravčí v Kostomlatech, což se stejně jako všechny jeho pozdější profese (pojišťovací agent, obchodní cestující, od roku 1949 brigádník v kladenských ocelárnách a po těžkém úrazu v letech 1954-59 ve Sběrných surovinách) odráží v jeho literární tvorbě.

Po úvodní nymburské etapě lyrického “básnění” (1937-48), inspirovaného surrealismem a poetismem, L. Klímou či Louisem-Ferdinandem Célinem stejně jako přátelstvím s básníkem a hudebníkem Karlem Maryskem, se na počátku 50. let rodí Hrabalův prozaický styl. Ze zkušenosti kladenských hutí vznikají prózy blízké syrové reportáži, texty totálního realismu, což je termín Hrabalovi tehdy blízkého E. Bondyho, jenž spolu s výtvarníkem V. Boudníkem a s autory Skupiny 42, tj. s J. Kolářem, J. Hiršalem či Emanuelem Fryntou, spoluovlivňuje Hrabalovu tvorbu. V roce 1956 vycházejí v úzkém okruhu Spolku českých bibliofilů Hovory lidí, obsahující dvě povídky. Připravované vydání Skřivánků na niti v roce 1959 bylo nakonec znemožněno a prvního “regulérního” vydání se Hrabal dočkal roku 1963 sborníkem Perličky na dně. Hrabal poté opustil své poslední manuální zaměstnání – kulisák v divadle S. K. Neumanna – a stal se spisovatelem z povolání. V 60. letech pak vychází Hrabalovi jedna kniha za druhou a spisovatel zúročuje, samozřejmě s jistými zásahy do původních textů, svou literární práci z předchozích desetiletí: v roce 1964 povídky Pábitelé a Taneční hodiny pro starší a pokročilé, o rok později Ostře sledované vlaky a Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, v roce 1966 výbor z povídek Automat Svět, v roce 1967 antologie oblíbených autorů Bohumil Hrabal uvádí… a textová koláž k Peterkovým fotografiím Toto město je ve společné péči obyvatel, v roce 1968 Morytáty a legendy.

Hrabal je okamžitě rozpoznatelný svou nezaměnitelnou jazykovou stylizací, jejímž základem je “pábitelský”, tedy okouzleně rétorský, verbální projev, v němž se odkrývá imaginativní svět protikladů groteskna a magična. Je masově čten a jeho texty jsou i zfilmovány: v kolektivním snímku “nové vlny” Perličky na dně (1965), v Ostře sledovaných vlacích (J. Menzel, 1966) a Skřiváncích na niti (opět Menzel, 1969, film je však okamžitě zakázán a promítán až po roce 1989).

S příchodem normalizace se Hrabal stává “spisovatelem v likvidaci” – jeho Domácí úkoly a Poupata, tato s ilustracemi V. Boudníka, jdou v roce 1969 do stoupy. Od počátku 70. let pobývá často v Kersku, kde píše většinu nových, podle názoru řady kritiků vrcholných textů: jednak retrospektivní pokusy “zastavit čas”: Postřižiny (psány 1970, roku 1980 zfilmovány Menzelem), Městečko, kde se zastavil čas (1973) a Obsluhoval jsem anglického krále (1971), především však povídkové eseje směřující k filosofickým otázkám existence i umělecké tvorby: Něžný barbar (1973) a Příliš hlučná samota (1976). Oficiálně mu bylo částečně – mnohdy po značných cenzurních úpravách – umožněno po roce 1975 publikovat, když poskytl časopisu Tvorba v podstatě zdrženlivé sebekritické prohlášení. Mohly pak vyjít Postřižiny (1976), Slavnosti sněženek (1978, zfilmovány Menzelem 1983), Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovy milióny (1981). Paralelně však poskytl v roce 1982 román Obsluhoval jsem anglického krále Jazzové sekci, jež je později perzekvována, a i Hrabal se dostává pod “zájem” státní moci. Tento konflikt se ještě přiostří, když v torontském nakladatelství J. Škvoreckého 68 Publishers vychází roku 1987 originální autobiografie Svatby v domě. V jejím třetím díle Proluky nezvykle otevřeně líčí události ze srpna 1968. A podobně se brutální potlačení lednových demonstrací roku 1989 objeví v textu Kouzelná flétna, jenž zahájí sérii Dopisů Dubence adresovaných americké bohemistce April Cliffordové. Obdoba textů, v kterých vedle sebe sousedí časová publicistika a nadčasová imaginace, vznikala v posledních letech Hrabalova života. Nakladatelství Pražská imaginace, vydávající Hrabala soustavně od roku 1985 (tehdy samizdatem), již vydalo čtyři sborníky takových textů a totéž nakladatelství v letech 1991-1997 vydalo Sebrané spisy Bohumila Hrabala v 19 svazcích.

VRCHLICKÝ Jaroslav

(*17. 2. 1853 Louny, + 9. 9. 1912 Domažlice) – český básník, dramatik, prozaik a překladatel, foto..

Vrchlický, vlastním jménem Emil Frýda, vytvořil dílo svým rozsahem zcela ojedinělé – za svého života vydal 270 knih (!). Převážně psal poezii, která mu vydobyla i vůdčí postavení mezi básníky lumírovské školy a v celé české poezii 19. století.

Do literatury vstoupil již za studií na gymnáziu v Klatovech. Po maturitě začal studovat bohoslovectví, ale už po roce přestoupil na pražskou filosofickou fakultu, kde se mj. věnoval románským jazykům. Následoval roční pobyt v Itálii a po návratu místo tajemníka na české technice, pak v České akademii pro vědy, slovesnost a umění a nakonec profesura všeobecné literatury na pražské universitě. Od počátku literární tvorby byl Vrchlický veden snahou povznést českou poezii na úroveň evropské. Proto mu byl vytýkán kosmopolitismus a nezájem o národní látky, ale kolem roku 1880 boje utichají a básník – zahrnovaný poctami doma, ale i v zahraničí – se stal uznávanou vůdčí osobností české poezie (mj. sbírky Eklogy a písně, Okna v bouři, Zlomky epopeje). Je pak paradoxem, že méně významná část Vrchlického díla, dramatická tvorba, je dnes známější: Noc na Karlštejně a trilogie Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův a Smrt Hippodamie – melodram s hudbou Z. Fibicha.

Tvorbě prozaické se věnoval bez většího úspěchu, ale neobyčejně rozsáhlé a zčásti dodnes cenné jsou Vrchlického překlady. Překládal prózu i poezii ze všech hlavních světových jazyků, a zásadně tak rozšířil rozhled českých čtenářů po světové literatuře.

Roku 1901 byl jmenován do panské sněmovny, ale za celou dobu svého působení tu pronesl jedinou řeč – a to roku 1906, kdy podporoval přijetí všeobecného a rovného hlasovacího práva. Roku 1908 ho postihla uprostřed tvůrčí práce mozková mrtvice, jejíž následky mu znemožnily v podstatě jakoukoliv duševní činnost. Sklonek svého života prožil tento “velebný kmet”, jak byl v necelých 60 letech oslovován, v Domažlicích, kde také zemřel.

BEZRUČ Petr

 (*15. 9. 1867 Opava, + 17. 2. 1958 Olomouc) – český básník, foto..

Básník jediné knihy, v níž vyjádřil svůj žal a protest a která ho rázem proslavila.

Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek, byl syn slezského vlasteneckého gymnaziálního profesora. Po studiu na gymnáziu v Brně tři roky studoval v Praze klasickou filologii, ale školu nedokončil, vrátil se do Brna a stal se úředníkem na poště. Zde pracoval – s výjimkou dvou let, kdy byl poštovním úředníkem v Místku – až do odchodu na odpočinek (1928). Krátký místecký pobyt měl však pro Bezruče zásadní význam: zblízka tu poznal velký národnostní i sociální útlak slezského lidu a zažil tu i osobní citové zklamání. Obé pak výrazně poznamenalo jeho tvorbu.

Když se v letech 1899 a 1900 začaly v Herbenově časopisu Čas objevovat básně neznámého autora, vzbudily doslova senzaci. Bezruč tu publikoval většinu básní, jež vytvořily základ proslulých Slezských písní, které poprvé vyšly knižně roku 1903 a jejichž počet se při dalších vydáních dále zvětšoval (dnešní podoby kniha nabyla roku 1928). Burcující poezií se Bezručovi podařilo upoutat pozornost veřejnosti k nelehkému osudu slezského lidu. Po vydání Slezských písní se však Bezruč v podstatě odmlčel, psal už jen příležitostné verše, které zůstaly na okraji jeho tvorby stejně jako několik prozaických, převážně povídkových prací.

ČAPEK-CHOD Karel Matěj

(* 21. 2. 1860 Domažlice, + 3. 11. 1927 Praha) – český spisovatel a novinář, foto..

Povídkář, romanopisec a dramatik, čelný představitel českého naturalismu, ale také novinář a divadelní i výtvarný kritik. Studia na právnické fakultě v Praze nedokončil a věnoval se žurnalistice – nejprve v Olomouci a od roku 1888 trvale v Praze. Redigoval tu konzervativní tisk: Hlas národa, Národní politiku a od roku 1900 Národní listy, kde se později setkal s bratry Josefem a Karlem Čapky a pro rozlišení si přidal ke svému jménu – podle Chodska, odkud pocházel – přídomek Chod. Výtvarnými a divadelními kritikami přispíval do předních časopisů – Světozor, Zvon a Česká revue.

Literárně začal publikovat na přelomu 80. a 90. let 19. století. Po povídkových prvotinách následovaly rozsáhlé románové obrazy ze života buržoasie, bohémy, městské periférie a chudiny, v nichž výstižně zachycuje bezvýchodnou situaci měšťáka své doby (Kašpar Lén mstitel, Antonín Vondrejc ad.). Naproti tomu dramatická díla patří k méně zdařilým. S románovou tvorbou pokračoval i po 1. světové válce.

SVĚTLÁ Karolina

(* 24. 2. 1830 Praha, + 7. 9. 1899 tamtéž) – česká spisovatelka, foto..

Světlá patří spolu s J. Nerudou a V. Hálkem k čelným představitelům generace májovců a současně k průkopníkům naší realistické prózy, zvláště venkovské.

Doma, v bohaté pražské měšťanské rodině, byla vychovávána ona i její sestra S. Podlipská převážně německy. České národní uvědomění v ní vzbudil domácí učitel češtiny a poté její manžel Petr Mužák, podle jehož rodiště – vesnice Světlá pod Ještědem – zvolila svůj pseudonym (dívčím jménem Johanna Rottová). Byl to také její muž, který ji uvedl do pražské vlastenecké společnosti. Tady se Světlá po několik let důvěrně přátelila s Boženou Němcovou, na jejíž tvorbu – zejména v oblasti vesnického románu – navázala.

Vedle literatury se Světlá věnovala stejně zaníceně emancipačnímu hnutí. Usilovala přitom jak o národní uvědomění, tak i o zvýšení sociální úrovně zaměstnaných žen a dívek, především prostřednictvím Ženského výrobního spolku, založeného z jejího podnětu.

Vrcholná díla Světlé vznikala především na základě jejích zkušeností ze života Podještědska, které si zamilovala během pravidelných letních pobytů (Vesnický román, Kříž u potoka, povídka Kresby z Ještědí ad.). Méně zdařilé jsou pak romány a povídky s pražskou tematikou, z nichž nejznámější je zřejmě Černý Petříček. Pro literární historii mají cenu memoáry (Upomínky), líčící život její i tehdejší pražské literární společnosti.

Zdroj informací:  kalendarium

BASS Eduard

(* 1. 1. 1888 Praha, + 2. 10. 1946 tamtéž) – český novinář, kabaretiér a spisovatel, foto..

V mnohostranné žurnalistické činnosti E. Basse (vlastním jménem Eduard Schmidt) se projevovala jeho důvěrná znalost nejrůznějších prostředí (cirkus, varieté, podsvětí, bohéma atd.) spolu s reportérskou pohotovostí, lidovým humorem i intelektuální parodičností.

Uměleckou dráhu nastoupil roku 1910 jako zpěvák a recitátor v kabaretu Bílá labuť v Praze na Poříčí poté, co rezignoval na rodinou předurčenou dráhu v kartáčnickém závodu svého otce. Spolupracoval pak s literárním kabaretem Červená sedma, především jako autor řady satirických kupletů, z nichž mnohé zlidověly. Přispíval do předválečných humoristických časopisů (Kopřivy, Humory). V roce 1921 nastoupil do redakce Lidových novin. Zde jako fejetonista, soudničkář, reportér, kulturní zpravodaj a tvůrce týdenních veršovaných causerií, tzv. Rozhlásků, spoluvytvářel mimořádnou literární úroveň tohoto nejprestižnějšího listu předválečné republiky, jehož byl v letech 1933-42 šéfredaktorem. Spolu s K. Čapkem ručili za jejich jazykovou čistotu a vitálnost a politicky je orientovali směrem k liberálním, demokratickým, výrazně antifašistickým hodnotám.

V prostředí kabaretu mají svůj původ mnohé Bassovy literární parodie a anekdoty ze života bohémy (To Arbes nenapsal, Vrchlický nebásnil, 1930; Umělci, mecenáši a jiná čeládka, 1930) a také populární hříčka, lehce ironizující poválečné opojení českou kopanou, Klapzubova jedenáctka (1922). Všestranný Bassův talent je patrný i v kulturně historickém souboru Čtení o roce osmačtyřicátém (1940), portrétech osobností i společnosti předbřeznové Prahy. Bassovým nejvýznamnějším dílem však zůstane působivá románová kronika Cirkus Humberto (1941), dílo patetické oslavy dělnosti, solidarity i víry v schopnosti českého člověka.

WOLKER Jiří

(* 29. 3. 1900 Prostějov, + 3. 1. 1924 Prostějov) – český básník, foto..

Jiří Wolker byl jistě jedním z nejvýraznějších a nejtalentovanějších českých básníků generace, která vstoupila do literatury na počátku 20. let. Jeho počátky jsou spjaty s pocity prvních poválečných let, s představou kolektivní jednoty lidských duší; měl na něj velký vliv literární směr unanimismus francouzského spisovatele Julese Romainse a básníků Georgese Vildraca a Paula Duhamela. Vzápětí se Wolker postavil do čela tzv. proletářské poezie, v níž uplatnil svou mimořádnou etickou naléhavost stejně jako stylovou originalitu. Ta navazuje na nejlepší tradice české veršované epiky, tj. na Nerudu, Bezruče, Dyka a hlavně Erbena.

Narodil se jako syn bankovního úředníka v prostějovské patricijské rodině. Vyrůstal v prostředí rodinné pohody a blahobytu, chodil do skautingu a cvičil v Sokole, prázdniny trávil u babičky na Svatém Kopečku u Olomouce. Po maturitě na gymnáziu studoval od roku 1919 v Praze práva a rok navštěvoval na filosofické fakultě přednášky F. X. Šaldy a také Z. Nejedlého. Horlivě se účastnil pražského literárního ruchu (nejbližšími přáteli byli Z. Kalista, K. Biebl a Antonín Matěj Píša), v letech 1922-23 byl významným členem uměleckého sdružení Devětsil. V dubnu 1923 byla u něho zjištěna tuberkulóza, v červnu odjel do sanatoria v Tatranské Poliance, odkud ho tři dny před smrtí převezli do Prostějova.

Wolkerova prvotina, sbírka Host do domu (1921), je prodchnuta duchem mladistvého vitalismu a chlapeckého františkánství. V přírodě, ve velkoměstě, mezi dobrými lidmi a užitečnými věcmi nachází nekonečnou harmonii, idylu a laskavou útulnost. Kniha je rozdělena na tři části: Chlapec, v níž je chlapecká autostylizace (chlapeček bosý) nejvýraznější, dále Ukřižované srdce, obsahující lyriku sociální bídy, utrpení a lítosti, a nakonec oddíl Host do domu, přinášející poezii narovnání se světem. Ke sbírce je připojena apollinairovská poéma Svatý Kopeček, polytematická báseň – “pásmo”, v jehož asociativním proudu je již patrná tendence přetvořit svět revolučně sociálním způsobem.

Proto druhá a poslední Wolkerova sbírka Těžká hodina (1922) je otevřenou proklamací odpovědnosti ke světu, nesmířením se s ním a hlásáním nadosobního údělu básníka coby pěvce proletářské revoluce. Žít již znamená přemoci vlastní srdce a použít je k boji. Nejcharakterističtějším básnickým útvarem tu jsou balady, soustředěné na mravní problémy svých proletářských hrdinů. Sbírka nesporných uměleckých kvalit, které nijak nesnižuje ani historická tendenčnost, dosáhla vzápětí nebývalé popularity a řada jejích básní patří dosud k nejznámějším textům české poezie. Nic na tom nezměnilo ani polemické vystoupení Dosti Wolkera! z roku 1925, odmítající básníkův kult z pozic estetiky avantgardy, ba ani poúnorové přivlastnění si Wolkerova díla totalitním režimem.

ŠRÁMEK Fráňa

(* 19. 1. 1877 Sobotka, + 1. 7. 1952 Praha) – český básník, prozaik a dramatik, foto..

Šrámek je předním představitelem básnické generace, která vstoupila do literatury na prahu 20. století, a to ve znamení sociálního buřičství a s ideálem svobodně a plně prožívaného života.

Po absolvování gymnázia (v Písku a v Roudnici) vstoupil Šrámek na právnickou fakultu v Praze, ale studia nedokončil a rozhodl se pro literární dráhu. Od roku 1903 žil trvale v Praze, stal se členem literární družiny kolem S. K. Neumanna, aktivně se zapojil do anarchistického hnutí a sympatizoval i s národně socialistickou antimilitaristickou mládeží (Emil Špatný aj.). Pro účast na studentských demonstracích a za protiválečnou báseň Píšou mi psaní byl i vězněn. Za 1. světové války musel na frontu a po vzniku Československa se sblížil s okruhem lidí kolem Karla Čapka (proslulými Pátečníky), ale v podstatě už zůstával mimo literární skupiny a nevyvíjel dřívější politickou aktivitu.

Nejcennější ze Šrámkova díla jsou verše a próza z počátku 20. století, charakterizované anarchismem a odporem proti militarismu. Pak se uchyluje od společenské revolty ke chvále smyslového života (sbírky Splav, román Stříbrný vítr, dramata Léto, Měsíc nad řekou a další díla). Šrámek byl především básníkem ryzího milostného citu, lásky k přírodě, a zejména k mládí, které vnímá svět otevřenými smysly a nezkaženým citem.

MAJEROVÁ Marie

(* 1. 2. 1882 Úvaly u Prahy, + 16. 1. 1967 Praha) – česká spisovatelka, foto..

Marie Majerová (rozená Bartošová, provdaná Stivínová, pak Tusarová), prudká socialistická zápasnice a obratná publicistka – jak ji charakterizuje A. Novák – byla výraznou ženskou osobností předválečné prózy. Po válce hrála s chutí a pocitem plné oprávněnosti roli stafáže komunistického režimu, stala se chodící klasičkou socialistické literatury, patronkou horníků a tragikomickým stínem původně nikoliv špatné autorky.

Vyrůstala v prostředí chudého Kladna, odkud brzy odešla za službou do Budapešti, pak do Vídně a jistý čas pobyla i v Paříži (1906-07). Záhy se sblížila s anarchistickým kroužkem kolem S. K. Neumanna. Vzhledem k jejímu manželství velký vliv, blízký společenské revoltě, na ni měl citový poměr s básníkem Františkem Gellnerem. S vervou se angažovala v sociálnědemokratickém hnutí a v roce 1921 se okamžitě přihlásila ke komunistické straně. V té době již pracovala pro Rudé právo, kam psala divadelní referáty a vedla dětský koutek. V roce 1929, v souvislosti s nástupem Gottwaldova vedení, ze strany vystoupila, pracovala v časopise Čin a věnovala se literatuře. Po válce se do řad KSČ ihned vrátila, působila v nejrůznějších funkcích, cestovala po světě a reprezentovala totalitní režim.

Její literární začátky jsou poznamenány zřetelem na ženské proletářské čtenářky, až próza Panenství (1907) je pokusem o nalezení osobitějšího stylu, jenž v té době představoval impresionismus míšený s naturalismem. V románu Náměstí republiky (1914), zasazeném do pařížského prostředí, se odrazila její deziluzívní zkušenost s anarchismem. Následoval částečně autobiografický román Nejkrásnější svět (1923), jenž vznikl pod vlivem koncepcí proletářské literatury – dokonce se tu v předstihu objevila postava tzv. uvědomělého kladného hrdiny. Uměleckým selháním byl utopický román Přehrada (1932), v němž použila nápad, co by se stalo, kdyby mohutná přehrada nad Prahou hrozila zatopit město – jak by se tam asi vyvíjela revoluční situace.

Vrcholem tvorby M. Majerové je rozsáhlý a ambiciózně koncipovaný román-řeka Siréna z roku 1935. V díle, jemuž samozřejmě nechybí socialistická tendence, sledovala přes čtyři pokolení kladenské hornické rodiny, a tak do svého kronikářského vyprávění pojala široký záběr společenského i technického rozvoje Čech posledních sta let. V roce 1947 natočil režisér K. Steklý podle dvou kapitol románu film, který téhož roku získal na festivalu v Benátkách hlavní cenu. Pandánem k Siréně měla být komorní novela Havířská balada (1938).

Majerová kromě toho psala i knížky pro děti, z nichž nejpopulárnější byla Robinsonka (1940), a stejně četné jako její cesty jsou i její cestopisy.

SEIFERT Jaroslav

(* 23. 9. 1901 Praha, + 10. 1. 1986 Praha) – český básník, foto..

Básnické dílo J. Seiferta představuje jednu z nejcennějších hodnot české literatury tohoto století. Přes počáteční etapu ovlivněnou proletářskou poezií a vrcholné období poetismu se Seifertova tvorba ustálila v tvarově dokonalou lyriku, schopnou poetizovat i nejprostší všechny krásy světa. Jako jediný český spisovatel obdržel Seifert v roce 1984 Nobelovu cenu za literaturu.

Pocházel z proletářského žižkovského prostředí. Ještě před maturitou nastoupil jako redaktor do levicového tisku. Jeho básnický debut Město v slzách (1921) je sice pod vlivem dobového revolučního slovníku, ale spíše jde o smyslové prožívání sociálních problémů a instinktivní, naivní okouzlení proletariátem než o “zbásňování” tezí. V druhé Seifertově knize Samá láska (1923) tento postoj již zcela převládl: opojení z moderní civilizace a touha být na ní účasten. Jeho verš se zde přiblížil k hovorovému vyprávění, banálnímu popěvku z ulice, jež dodalo básním intenzity a dynamiky a umožnilo vtahovat do poetického světa co nejširší prostor všední reality.

Seifert stál u zrodu uměleckého svazu Devětsil, jenž byl podhoubím pro vznik uměleckého směru nazvaného K. Teigem poetismus. Ten jako metoda umění žít a užívat zcela vyhovoval Seifertovu uměleckému i psychickému naturelu, jeho spontánnosti a smyslovosti. Jeho básnické sbírky z tohoto období (Na vlnách TSF 1925; Slavík zpívá špatně, 1926 a Poštovní holub, 1929) jsou také vrcholnými básnickými projevy poetismu. Jeho verš je tu ovlivněn především apollinairovským volným asociačním řazením básnických pojmenování, přičemž vždy je zachována názorná smyslová jasnost a konkrétnost.

V roce 1929, kdy nastoupilo nové Gottwaldovo vedení, byl vyloučen z KSČ, kam už se nikdy nevrátil. Jeho sbírky z 30. let Jablko z klína (1933) a Ruce Venušiny (1936) jsou neseny především tónem nostalgické vzpomínky evokující jistoty ztraceného dětství, domova a mladistvých lásek, jež ve vědomí přetrvávají jako cosi trvalejšího než pomíjivá každodennost. Od avantgardní poetiky Seifert směřoval k linii lyriky Karla Tomana a J. Hory. Od volného verše přešel k pravidelným strofickým útvarům, jeho verš nabyl ještě větší méličnosti, tj. písňového charakteru. Tato metoda pak u Seiferta již zůstala natrvalo. Uplatnila se i ve sbírce Zhasněte světla (1938), reagující na mnichovské události roku 1938, o níž kritika napsala, že měří hrůzu české katastrofy hloubkou poranění milostné něhy, která je bezmála ženského rodu. Jako zdůraznění národních hodnot v čase jejich ohrožení je zamýšlena báseň Vějíř Boženy Němcové (1940) a podobným étosem jsou neseny i sbírky Světlem oděná (1940) a Kamenný most (1944).

Po válce pracoval Seifert jako redaktor deníku Práce, od roku 1949 se věnoval již pouze literatuře. Poválečné období zahájil sbírkou Přilba hlíny (1945), spontánně reagující na květnové povstání. K české národní tradici se vztahuje i lyrická Píseň o Viktorce (1950), kladoucí paralelu mezi tragický osud literární postavy a její autorky. Vulgární stalinistická kritika (I. Skála) Seifertovu báseň napadla jako pesimistickou, odmítající přihlásit se k šťastnému zpěvu jednotného lidu. Po básních intimního návratu do dětství Maminka (1954) se Seifert na delší dobu odmlčel. Publikoval až v polovině 60. let sbírku Koncert na ostrově (1965), v níž se vrací, často ironickou, prozaickou formou ke konkrétnímu smyslovému prožitku světa. V tomto duchu (s tím, že v nich přibývá s blížícím se pocitem možného příchodu smrti tragičnosti) pokračují sbírky Odlévání zvonů (1967) a Halleyova kometa (1967).

Po srpnové intervenci, kterou rozhodně odsoudil a toto své mínění nikdy neodvolal, se stal Seifert na prvním sjezdu Svazu českých spisovatelů v roce 1969 jeho předsedou a zůstal jím až do násilného rozpuštění svazu v roce 1970. Po celá 70. léta pak Seifertovi – nepochybnému žijícímu klasikovi – mohou vycházet jen reedice a jeho vztah s režimem je trvale napjatý, což ještě posílil i jeho podpis na listině Charty 77.

Sbírka Morový sloup, zahrnující i básníkovy hořké reakce na okupaci, mohla vyjít až 10 let po svém vzniku, v roce 1981. K dávným prožitkům se s jistou ironií vrátil ve sbírkách Deštník z Piccadilly (1979) a Býti básníkem (1983). Jejich prozaickým protějškem jsou memoáry Všechny krásy světa, jež mohly v plné podobě vyjít jen v exilu (1981, Toronto), zatímco některá místa pražského vydání (1982) byla cenzurována; v úplnosti tato vzpomínková kniha vyšla u nás v roce 1993.

Zdroj informací: kalendarium

SCHEINPFLUGOVÁ Olga

(* 3. 12. 1902 Slaný, + 13. 4. 1968 Praha) – česká herečka a spisovatelka, foto..

Olga Scheinpflugová byla dva roky žákyní herečky Národního divadla M. Hübnerové (1918-20). Její herectví se realizovalo především na divadelních prknech, kde měla možnost vytvořit v průběhu desetiletí nejrůznější postavy v klasických i současných hrách. V angažmá v Městském divadle na Vinohradech (1922-29) umělecky dozrávala pod vedením režisérů Jaroslava Kvapila, J. Bora a K. Čapka. Vedle komediálních rolí zde vytvořila především tragickou postavu Soni z Borovy dramatizace Dostojevského Zločinu a trestu (1928). Členkou činohry Národního divadla v Praze byla od roku 1929 až do své smrti. Vytvořila zde nepřebernou řadu významných rolí širokého rejstříku typů pod vedením významných režisérů různých generací od J. Bora, K. H. Hilara až po A. Radoka a O. Krejču. Svůj nemalý komický talent si ověřovala v konverzačních hrách (Popelka Patsy, 1929), nakonec sama byla autorkou několika konverzačních her (nejúspěšnější Okénko bylo dvakrát zfilmováno). Přesto její herectví tíhlo k zobrazování především tragických moderních ženských osudů. Před rokem 1942, kdy jako vdova po K. Čapkovi (svatba se konala v roce 1935) musela opustit Národní divadlo, hrála Janu z Arku (Shaw: Svatá Jana, 1936), Julii (Shakespeare: Romeo a Julie, 1938), Mimi (Čapek: Loupežník, 1938), Lady Macbeth (Shakespeare: Macbeth, 1939), titulní role v Sofoklově Antigoně (1941) a Eurípidově Medei (1942).

Po válce se vrátila na scénu Národního divadla, ale velké herecké příležitosti již dostávala jen občas: Olga (Čechov: Tři sestry, 1955), Phoebe (Osborne: Komik, 1958), Strunová (Hrubín: Křišťálová noc, 1961), Juliina chůva (Shakespeare: Romeo a Julie, 1963) a Aurélie (Giraudoux: Bláznivá ze Chaillot, 1966). Poslední její divadelní rolí byla titulní postava Čapkovy Matky (jako host Divadla na Vinohradech, 1968). V této závěrečné etapě svého herectví navázala na tradice českého hereckého realismu. Film ji jako herečku dost opomíjel, přestože napsala řadu filmových námětů, z nichž bylo šest realizováno. Teprve v posledních letech svého života byla obsazena do snímků E. Schorma a Zdeňka Brynycha a J. Krejčíka. Jednu z mála velkých příležitostí jí dal J. Dietl, který pro ni napsal titulní roli v jednom z prvních seriálů české televize Eliška a její rod.

Vedle divadla se věnovala i literární činnosti. Je autorkou knih pro dospělé (Český román, 1946, memoárová knížka Byla jsem na světě, 1988) i pro děti a napsala několik divadelních her.

LADA Josef

(* 17. 12. 1887 Hrusice u Senohrab, + 14. 12. 1957 Praha) – český malíř, kreslíř, ilustrátor a spisovatel, foto..

Josef Lada se nejprve učil malířem pokojů, přešel však na knihtiskařství a současně navštěvoval večerní kursy kreslení na pražské Uměleckoprůmyslové škole, kam byl roku 1906 – po dvou neúspěšných pokusech – přijat do ateliéru Emanuela Dítěte a Arnošta Hofbauera. Školu po dvou semestrech opustil, neschopen přizpůsobit se výukovému programu. Patřil do uměleckého okruhu kavárny Union, byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes a Sdružení českých umělců grafiků Hollar. V roce 1947 byl jmenován národním umělcem.

Převaha Ladovy kreslířské tvorby osobitého karikaturního typu spočívala v ilustracích; kresbám se také věnoval již od počátků výtvarného snažení (tehdy je podepisoval různými pseudonymy). Kresbou byl přímo posedlý, zaplňoval obrázky každý kus papíru, a to jak levou, tak i pravou rukou. Do značné míry jej ovlivnili mistři české kresby, především Mikoláš Aleš.

Již v učňovských letech přispíval do humoristických časopisů a novinových příloh, pro tisk pracoval až do vypuknutí 1. světové války (Švanda dudák, Humoristické listy, České slovo a řada dalších, včetně zahraničních); sám byl redaktorem Karikatury (1909). Postupně se jeho způsob kresby vymanil ze závislosti na secesní linii a na Alšově vzoru ke zcela osobitému karikujícímu stylu. Již před 1. světovou válkou se Lada zapojil do knižní ilustrace (Moje abeceda, 1910), v níž později zůstalo těžiště jeho práce. Soustředil se především na obrazový doprovod satirických a humorných knih, které nejlépe odpovídaly stylu jeho kresby. Vydával vlastní knihy (Veselý přírodopis, 1917; O Mikešovi, 1934-36; Bubáci a hastrmani, 1946), ale kresbami doprovázel i jiné autory; proslavil se zejména ilustracemi Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka (s Haškem jej také pojilo osobní přátelství, jak o tom sám vypráví v autobiografii Kronika mého života), ale i děl Karla Havlíčka Borovského: Křtu sv. Vladimíra, Tyrolských elegií či Krále Lávry.

Lada má v českém umění zvláštní postavení, jeho zobrazení – dodnes reprodukovaná na pohledech či v kalendářích – se stala symbolem českého venkova, přírody, vánoc.

OLBRACHT Ivan

(* 6. 1. 1882 Semily, + 20. 12. 1952 Praha) – český spisovatel a publicista, foto..

V nejlepších dílech – a myšlena je zejména romance Nikola Šuhaj loupežník – Ivana Olbrachta (vlastním jménem Kamil Zeman) dosáhla česká próza 20. století jednoho ze svých vrcholů: vyznačuje se pevností dějové linie, jež tu působí hned vedle výrazné psychologické charakteristiky, pojetí života jako vášnivé síly jde hned ruku v ruce se smyslem pro otázky etiky a morálky a fascinující je doposud čistota, jasnost a bohatství jazyka. Olbracht vytvořil však i díla tendenční a po únoru 1948 se dal do služeb totalitního režimu a jeho poslední roky byly již jen málo důstojnou dohrou.

Jeho otcem byl spisovatel Antal Stašek. Začal studovat v Berlíně práva, pak přešel do Prahy na filosofickou fakultu, ale tu nedokončil a věnoval se žurnalistice. Psal do sociálnědemokratických listů (Dělnické listy, Právo lidu). Politicky byl od počátku orientován marxisticky: v lednu 1920 se zúčastnil v Rusku II. sjezdu Komunistické internacionály, po návratu se stal redaktorem Rudého práva a v rámci své aktivity byl i dvakrát krátce vězněn (v roce 1926 a 1928). Po bolševizaci KSČ “karlínskými kluky” v čele s Gottwaldem na V. sjezdu v roce 1929 Olbracht ze strany vystoupil, věnoval se pak především literární práci a často pobýval na Podkarpatské Rusi. Okupaci prožil ve Stříbrci u Třeboně. V květnu 1945 se stal pracovníkem tiskového odboru ministerstva informací. Opět se přidal ke straně (kdysi prohlásil, že intelektuál musí být ze strany třikrát vykopnut, a teprve když se počtvrté připlazí, je to spolehlivý komunista), od roku 1945 byl členem ÚV KSČ a pak za tutéž stranu také poslancem Národního shromáždění.

Olbrachtova prvotina O zlých samotářích (1913) je českou reakcí na dobovou, tzv. bosáckou literaturu Maxima Gorkého. Zlo se tu projevuje jako nutná vzpoura společenských vyděděnců proti vlastnímu údělu. Naproti tomu v románu Žalář nejtemnější (1916) je rozpoznatelný vliv Sigmunda Freuda: jde o příběh ambiciózního individualisty, jenž po ztrátě zraku propadne chorobné žárlivosti. Olbracht zde vytvořil precizní studii člověka propadajícího se do bludu a ztrácejícího kontakt se světem. V Podivném přátelství herce Jesenia (1919), dalším psychologickém románu, využil jako symbolu motivu dvojnictví a zároveň obsáhl široký záběr české společnosti té doby.

Nadšené dojmy ze země po bolševické revoluci zachytil v reportážních Obrazech ze soudobého Ruska (1920), na jejichž tendenčnost navázal proslulým dílkem komunistické agitace Annou proletářkou (1928). Umění se opět přihlásilo v první polovině 30. let, kdy mohutně inspirován pobyty na Podkarpatské Rusi napsal nejprve svazek reportáží Země beze jména (1932), který se později rozrostl v knihu Hory a staletí (1935). Ta je jakýmsi spisovatelovým komentářem k jeho vrcholnému dílu Nikola Šuhaj loupežník (1933). Zde se v baladickém příběhu slučuje legenda s realitou a opojný přírodní a milostný lyrismus s epickou linií. Podkarpatskou inspiraci nese také povídková kniha Golet v údolí (1937), zobrazující osudy ortodoxních Židů.

Olbracht se poté věnoval adaptacím významných literárních děl: pro mládež převyprávěl v Biblických příbězích (1939) texty Starého Zákona a v knize O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách (1947) staroindické bajky. Jasný motiv posílení národního sebevědomí mělo převyprávění kronik o době kolem smrti sv. Václava Ze starých letopisů (1940) a jinotajný podtext je rozpoznatelný i v adaptaci Prescottových Dějin dobytí Mexika, kterou vydal v roce 1947 pod názvem Dobyvatel (1947).

BLATNÝ Ivan

(21. 12. 1919 Brno, + 5. 8. 1990 Colchester v Essexu, Velká Británie) – český básník a překladatel, foto..

Básník tragického životního osudu I. Blatný se narodil v rodině brněnského prozaika Lva Blatného, jeho bratrancem je P. Blatný. Po maturitě na gymnáziu (1938) v Brně se zapsal na tamější Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity, ale studia již po dvou semestrech ukončil okupační výnos o uzavření českých vysokých škol. V roce 1940 vydal první básnickou sbírku Jitřenka a rok nato sbírku Melancholické procházky, za něž jej A. Novák označil jako lyrika svěžích smyslů a klidné pohody citu. V. Černý ho zařadil do jím redigovaného Jarního almanachu básnického. Blatný se ještě před válkou seznamuje s okruhem básníků kolem F. Halase, s Klementem Bochořákem, K. Bednářem, a zvláště J. Ortenem, s nímž dokonce v roce 1938 plánuje společnou sebevraždu. Stal se členem Skupiny 42 a po květnu 1945 vstoupil do komunistické strany. Po roce 1945 mu vycházejí dvě sbírky básní: Tento večer a Hledání přítomného času, v nichž sílí temnější, depresívnější tón.

V roce 1948 je na doporučení Syndikátu českých spisovatelů vyslán na studijní pobyt do Londýna, odkud posílá zpět jen komunistickou legitimaci a vydává prohlášení o nesvobodě v Československu. V Londýně nejprve žije z podpůrných fondů, píše pro Svobodnou Evropu, ale v roce 1954 u něj propuká psychické onemocnění. Od té doby je trvale hospitalizován v psychiatrických léčebnách, nejprve v Essexu a od roku 1964 v Ipswichi.

Ve vlasti byl prakticky zapomenut, jen v roce 1968 padne pár zmínek v tisku. Objeven je znovu exilem. Koncem 70. let si anglická zdravotní sestra všimne, že její pacient I. Blatný si stále cosi píše. Shodou okolností se tyto texty dostaly k J. Škvoreckému do Toronta; z nich pak Antonín Brousek sestavil pozoruhodnou básnickou sbírku Stará bydliště (1979) a v roce 1987 básnickou knihu “deníkových záznamů” Pomocná škola Bixley. V Blatného poezii se udržela poetika Skupiny 42, ovšem syntetizována znovuzpřítomňováním momentů, na nichž se zakládala Blatného existence, než došlo k fatálnímu porušení paměti (Antonín Brousek).

LUSTIG Arnošt

(* 21. 12. 1926 Praha) – český spisovatel, foto..

Dílo A. Lustiga, jež patří k tomu nejcennějšímu, co v moderní české próze vzniklo, je silně zasaženo zážitkem nacistických koncentračních táborů, v nichž poznal nejhlubší ponížení a poklesnutí člověka a zároveň protrpěnou víru v jeho nepokořitelnost. Tuto zkušenost uplatnil především v prózách odehrávajících se bezprostředně v likvidačních táborech a ghettech a také v dílech zkoumajících “mírové” osudy lidí poznamenaných válkou.

Lustig byl do Terezína z rasových důvodů poslán roku 1942, poznal Osvětim i Buchenwald. V březnu 1945 uprchl z transportu smrti a až do osvobození se skrýval. Studoval pak na Vysoké škole politických a sociálních věd a přispíval do různých novin a časopisů. Roku 1948 odejel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce. Poté pracoval v rozhlase, od roku 1958 v Mladém světě, byl scenáristou na Barrandově (scénář pro filmy Transport z ráje, Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou a další). Po srpnu 1968 odešel nejdřív do Jugoslávie, poté žil v Izraeli a nakonec se usadil v USA, kde vyučoval film a literaturu na Americké univerzitě ve Washingtonu. V roce 1995 zaskočil řadu svých čtenářů a přátel, když přijal místo šéfredaktora české mutace časopisu Playboy.

Hrůzy holocaustu, utrpení židovského národa a jeho tragický úděl jako paraboly údělu novodobého člověka vůbec zobrazoval Lustig hned od svých prvních povídkových souborů (Noc a naděje, 1958; Démanty noci, 1958; Ulice ztracených bratří, 1959). Tyto prózy se svou psychologickou analytičností a mírou uměleckého zobecnění zařazují k vrcholům tzv. druhé vlny válečné prózy (patří sem i prózy J. Škvoreckého Zbabělci, L. Fukse Pan Theodor Mundstock či Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma).

Prvního vrcholu své tvorby dosáhl Lustig v sevřené novele Dita Saxová (1962), jejíž hrdinkou je osiřelá židovská dívka, hluboce poraněná zážitky z koncentračního tábora a těžce hledající své místo a jistotu v poválečném světě. V novele Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1964) Lustig zobrazil výjimečnou postavu krásné Židovky, jež se jako biblická Judita proti Holofernovi vzbouřila na prahu smrti proti svým vrahům. Před jeho odchodem z Československa vyšly povídky Hořká vůně mandlí (1968) a o rok později román Miláček (většina nákladu byla ale zničena), odehrávající se během izraelsko-arabské války roku 1948. Román vyšel v Torontu roku 1973.

V zahraničí pokračoval Lustig v prohlubování svého základního námětu. Vydal román Nemilovaná. Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.(Toronto 1979), v němž je hrdinkou dívka z Terezína, donucená se prostituovat, a v dlouhou dobu připravovaném románu Král promluvil, neřekl nic se vrátil k postavě Viliho Felda, jenž je hrdinou prózy Můj známý Vili Feld z roku 1961.

DURYCH Jaroslav

(* 2. 12. 1886 Hradec Králové, + 7. 4. 1962 Praha) – český prozaik, básník, dramatik, publicista a teolog, foto..

Osobnost Jaroslava Durycha – spolu s J. Demlem a J. Zahradníčkem byl nejvýznamnějším českým autorem katolické orientace – představovala v prostředí liberální meziválečné republiky v podstatě ojedinělý postoj principiálního konzervatismu. Durych byl, slovy A. Nováka, katolický individualista, tkvějící přísně v půdě církevního dogmatu, který nesdílí se svými literárními rovesníky zájem o sociálně uvědomělý humanismus. Durychovo já, v podstatě pyšné a pohrdavé, mohutní, roste a posléze se láme hledáním božského Absolutna. Dá se říci, že Durych stál v příkrém protikladu k jiné významné osobnosti své generace – K. Čapkovi, s nímž také od roku 1927 veřejně polemizoval.

Durych se narodil v rodině vlastivědného spisovatele Václava Durycha. Jeho pouť původně směřovala k církevnímu životu, ale ze semináře v Příbrami ho za četbu zakázané literatury vyloučili. Vystudoval proto na vojenské stipendium lékařskou fakultu v Praze (doktorát 1913). V povolání vojenského lékaře sloužil na různých místech, během 1. světové války na italské a haličské frontě. Po válce začal provozovat soukromou praxi v Přerově, zanedlouho se však vrátil do vojenské služby a působil v Užhorodě, Praze, Olomouci a opět v Praze. Dosáhl hodnosti plukovníka čs. armády.

Durych debutoval poezií, baladickými básněmi Cikánčina smrt (1916). Přestože lyriku psal nadále (Panenky, 1923; Žebrácké písně, 1925; Píseň milostná, 1928), jeho největší význam tkví v próze. Tu lze rozdělit do dvou proudů. Jeden zastupují symbolicky a zpravidla mysticky pojaté milostné příběhy s dominantní postavou žen vnímaných pod vlivem mariánského kultu; druhý pak mnohdy rozsáhlé a bohatě epicky vypravené historické románové fresky.

Do první linie patří povídkové sbírky Tři dukáty (1919), Nejvyšší naděje (1920), Tři troníčky (1923), a zvláště oslava monogamické lásky román Sedmikráska (1925). K této “spanilé” knize se vrátil komentářem z roku 1929 Jak vykvetla Sedmikráska. V Durychově současnosti se též odehrává didaktický román rodinné poslušnosti a mateřské kázně Paní Anežka Berková (1931) a apoteóza věrné lásky Píseň o růži (1934).

Svou historickou tvorbou navázal na směry z konce 19. století, byl ovlivněn expresionismem, novoklasicismem, a zvláště náboženskou mystickou literaturou. Na základě rozsáhlého studia třicetileté války vybudoval “větší valdštejnskou trilogii” Bloudění (1929), v níž vedle “slávy a pádu” Albrechta z Valdštejna figuruje symbolický milostný vztah českého protestantského emigranta Jiřího a katolické Španělky Andělky. Durych zde, stejně jako v epilogu “menší trilogie” Rekviem (1930), pojal pobělohorskou látku v českých zemích protitradičně, z hlediska přísně katolického. V barokní látce Durych pokračoval ve fresce z doby vpádu pasovských do Prahy roku 1611 Masopust (1938), a především ve svém nejrozsáhlejším prozaickém díle (více než tisíc stran), čtyřdílné historické epopeji o jezuitských misiích v Japonsku v 16. a 17. století Služebníci neužiteční. Na této epopeji, jejíž první svazek vyšel v Praze roku 1941, kompletní dílo pak v Římě 1969, pracoval plných třicet let (1931-61).

K historické linii Durychova díla náleží i divadelní hry, inspirované španělským barokním dramatem, s ústředním tématem vznešenosti mučednictví (Svatý Jiří, 1915; Svatý Vojtěch, 1921, Svatý Václav, 1925).

Během 2. světové války se Durych odmlčel, po roce 1948 žil až do své smrti v izolaci a jeho poslední “mystický” román Duše a hvězda mohl vyjít až v roce 1969. Zemřel oficiální kulturní obcí téměř nepovšimnut.

Dílo Jaroslava Durycha

Eseje

• Pláč civilisty – 1937, proti Čapkovi, kritizuje zde jeho názory, hlavně nedostatečné vlastenectví, nejednoznačnost. Dále jako voják kritizuje, že Čapek neabsolvoval základní vojenskou službu, což Durych považoval za nemorální.

Poezie

• Cikánčina smrt

• Panenky – oslava žen

• Žebrácké písně – obraz bídy

• Píseň milostná

• Eva

• Básně (1930) – soubor výše jmenovaných básní, oslava ženství, ovlivněno katolickou vírou

• Beskydy – symbol domova

Próza

• Jarmark života (1916)

• Tři dukáty (1919)

• Nejvyšší naděje

• Tři trojníčky(1923)

• Smích věrnosti (1924)

• Kouzelná lampa (1926)

Romány

• Na horách (1919)

• Paní Anežka Berková (1931)

• Sedmikráska (1925)

• Píseň o růži (1934)

• Duše a hvězda

• Boží duha (posmrtně 1969) – novela

• Děti – novela

Historické

Historické romány jsou nejvýznamnější částí Durychovy tvorby.

• Bloudění (1929) – trilogie z období třicetileté války, tzv. Velká valdštejnská trilogie

• Rekviem (1930) – valdštejnská trilogie, která je tvořena třemi povídkami, tzv. Malá valdštejnská trilogie

• Masopust (1938) – děj se odehrává za vpádu Pasovských do Prahy (1611)

• Služebníci neužiteční (1947?-?) – čtyřdílný cyklus, poslední tři díly vyšly v Římě.

Drama

Ve svých několika dramatech se Durych soustřeďuje na náboženské příběhy.

• Svatý Jiří (1915)

• Svatý Vojtěch (1921)

• Svatý Václav (1924)

• Štědrý večer (1926)

KAINAR Josef (* 29. 7. 1917 Přerov, + 16. 11. 1971 Dobříš) – český básník, foto…

Básnická tvorba J. Kainara má dvě dominanty – 40. a 60. léta. Mezi nimi ležící desetiletí je naproti tomu ve znamení služebné loajality. Kainarova poezie ve svých vrcholech je lyricko-epickou “bluesovou” zprávou o tragickém osudu “nahého člověka”, ve svém étosu (méně již formě) blízkou poezii Kainarova generačního druha J. Ortena.

Narodil se v rodině železničáře. Po maturitě (1937) studoval až do uzavření vysokých škol (1939) na filosofické fakultě v Praze češtinu a francouzštinu. Za války vystřídal mnohá zaměstnání, po osvobození pracoval krátce jako dramaturg Divadla satiry v Praze (hra Ubu se vrací, 1949) a redaktor brněnské Rovnosti. Od roku 1947 byl spisovatelem z povolání, přispíval do různých novin a časopisů a textoval řadu tanečních, zejména bluesových a později beatových písní. Sám i skládal hudbu.

Kainarovy básnické začátky (Příběhy a menší básně, 1940) ho zařazují k tradici halasovské poezie existenciální úzkosti a anti-avantgardní poetiky, svou epičností, depoetizací a absurdizací však měl stejně blízko ke světu Skupiny 42. Zvláště po válce vydané sbírky Osudy (1947, básně z let 1940-43) a Nové mýty (1946, básně z let 1944-45) jsou příbuzné tehdejší tvorbě J. Koláře; také Kainar využívá ve svých výrazně epických básních (Stříhali dohola malého chlapečka) hovorové řeči, také jeho verše jsou výrazně intelektuální, analytické povahy. Kainar je v tomto období hořce skeptickým tvůrcem balad, “nových mýtů”, v nichž se snaží jít na dno dramatu lidské existence.

Na začátku 50. let se horlivě snažil naplnit ideologické doktríny, výsledkem pak byly ukázkové sbírky poezie stalinského období: Veliká láska (1950) a Český sen (1953). Částečným návratem k svým vlastním zdrojům imaginace se stala až kniha Člověka hořce mám rád (1957), a především sbírka trýznivé nespokojenosti Lazar a píseň (1960).

V 60. letech dostávají jeho verše ještě pregnantnější bluesovou, mollovou podobu, laděny jsou do osobní zpovědi stárnoucího sarkastika a skeptika: Moje blues (1966) a Miss Otis lituje…(1969).

V roce 1971, krátce před svou smrtí, byl Kainar designován jako první předseda znormalizovaného Svazu československých spisovatelů. Jeho nedlouhé účinkování na tomto nijak čestném postu bylo však jen nominální.

Dílo Josefa Kainara

Poezie:

• Tulák spí na louce, 1935

• Příběhy a menší básně, 1940

• Verše od vody

• Nové mýty, 1946

• Osudy, 1947

• Veliká láska, 1950

• Český sen, 1953

• Jižní Morava, 1958

• Člověka hořce mám rád, 1959

• Děvčátko v Hanoji, 1959

• Lazar a píseň, 1960 (recenze)

• O člověku a plameni, 1961

• Moje blues, 1966

• Třináct kytar, 1967

• Miss Otis lituje…, 1969

Dětská literatura:

• Nevídáno – neslýcháno, 1964

• Říkadla, 1948

• Zlatovláska, 1952

Drama:

• Cirkus Plechový, 1945

• Akce Aibiš, 1946

• Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou, 1949

• Nebožtík Nasredin, 1959

• Ubu pokračuje, 1988

Zdroj informací:http://libri.cz/databaze/kalendarium/11.php

MÁCHA Karel Hynek

(* 16. 11. 1810 Praha, + 6. 11. 1836 Litoměřice) – český básník, foto..

Zakladatel moderní české poezie, nejvýznamnější představitel českého romantismu K. H. Mácha se narodil v rodině mlynářského pomocníka v Praze na Újezdě. Záhy po jeho narození se rodina, postižená hospodářským krachem roku 1811, přestěhovala do chudé čtvrti kolem kostela sv. Petra, kde Mácha prožil dětství i chlapectví. Chodil do svatopetrské farní školy a v letech 1824-30 navštěvoval novoměstské gymnázium. To už si jeho otec otevřel na Dobytčím trhu (dnes Karlovo náměstí) krupařství, k němuž přiléhal i nuzný byt. V té době měl za sebou Mácha i první básnické pokusy v němčině. Po gymnáziu se stal studentem filosofie, navštěvoval Jungmannovy české přednášky a začal psát české verše. První báseň Sv. Ivan (1831) uveřejnil v Kramériově Večerním vyražení. Roku 1832 vstoupil na právnickou fakultu a účastnil se rozvíjejícího se českého společenského života. Podobně jako většina ostatních studentů neskrýval své sympatie k evropským revolučním událostem počátku 30. let, zejména k polskému povstání. Zároveň hrál jako ochotník (pod jménem Miloháj) v českých představeních Stavovského divadla a také v Kajetánském divadle, vedeném J. K. Tylem. Tady také potkal svou lásku, dceru pražského knihaře Eleonoru (Lori) Šomkovou.

Stejně jako bouřlivé politické události působila na vnímavého studenta Máchu četba. Z jeho deníků víme, že četl především polské, německé a anglické romantiky a také filosofické spisy. V duchu romantického kultu minulosti rád navštěvoval staré hrady, zámky a zříceniny, miloval divokou, nespoutanou přírodu. Dvakrát pěšky navštívil Krkonoše a pěšky se vydal i přes Alpy až do severní Itálie. Roku 1836 dostudoval práva a získal místo advokátského praktikanta v Litoměřicích. Krátce předtím vydal vlastním nákladem svůj Máj, který ovšem současníci nepochopili a ve svých kritikách příkře odsoudili – mj. Tyl a Chmelenský – jako dílo ohrožující zdravý vývoj národní společnosti. Zato už pro mladší současníky a následující generaci byl spolu s Boleslavem Jablonským a Václavem Bolemírem Nebeským idolem a jakýmsi symbolem romantické vzpoury.

Po získání místa se chtěl Mácha oženit s milovanou Lori, ale krátce před svatbou prochladl při hašení požáru a na následky nemoci v den svatby náš snad nejnadanější básník tragicky umírá ve věku necelých 26 let.

Máchova tvorba zahrnuje poezii, prózu i fragmenty dramat. Stojí u kolébky moderního historického románu (Křivoklad ze zamýšleného cyklu Kat), povídky ze současnosti (Marinka aj.) a lyrické prózy (Krkonošská pouť). Je autorem romantického románu Cikáni, řady lyrických básní a zlomků historických dramat.

Vrcholným dílem je však lyrickoepická báseň Máj, klenot české poezie nad jiné vzácný. Už Nerudova generace ho pochopila a svým almanachem Máj se manifestačně přihlásila k Máchovu odkazu. A po ní Máj čtou a milují všechny generace následující.

(fh)

Štěpánek V.: Karel Hynek Mácha, Praha 1984; Mráz B.: Karel Hynek Mácha: Hrady spatřené, Praha 1988

ERBEN Karel Jaromír

(* 7. 11. 1811 Miletín, + 21. 11. 1870 Praha) – český básník, prozaik, jazykovědec, historik, folklorista a sběratel lidové tvorby, foto..

Erben, “nejspanilejší z českých básníků”, jak ho nazval F. X. Šalda, žije v našem povědomí především jako autor Kytice a pohádkář. Daleko rozsáhlejší a neméně významná však byla jeho činnost vědecká, zejména v oboru historie a národopisu.

Erben pocházel z podkrkonošské řemeslnické rodiny s písmáckou tradicí. Po gymnáziu v Hradci Králové vystudoval právnickou fakultu v Praze a přitom se živil kondicemi a výukou hudby. Již v této době se seznámil s F. Palackým, s nímž pak spolupracoval celý život při studiu archivů. Po absolvování university (1837) vykonával bezplatnou soudní praxi, ale roku 1843 ze státní služby vystoupil a věnoval se historii, národopisu a literatuře. Na Palackého doporučení byl pověřen českými stavy, aby sbíral v mimopražských archivech materiál k historii šlechtických rodů. Toho využil i k vlastní rozsáhlé sběratelské činnosti: zachycoval písně, pohádky, zvyky, pořekadla a obyčeje po celých Čechách. Roku 1846 byl jmenován asistentem a poté sekretářem Vlasteneckého (dnes Národního) muzea a stal se i členem Královské české společnosti nauk. V revolučním období 1848-49 veřejně působil jako stoupenec politických zásad Palackého a byl zvolen do Národního výboru. Spolupřipravoval i Slovanský sjezd, kterého se však neúčastnil, protože jel jako člen deputace na chorvatský sjezd do Záhřebu. Do Prahy se tedy vrátil až po potlačení revoluce a od té doby se veřejného života stranil. Erben nebyl typem politika či veřejně vystupujícího vlastence, ale svou neuvěřitelnou pracovitostí vykonal pro český národ jako málokdo druhý. Roku 1851 byl zvolen prvním archivářem města Prahy, a získal tak vůbec poprvé zaměstnání, které ho existenčně zajistilo. Od roku 1864 až do konce života pracoval jako vysoký úředník na pražském magistrátu.

Vedle náročného archivářského zaměstnání se věnoval Erben vědecké práci, byl členem literárních porot a přispíval do Riegrova Slovníku naučného, naší první encyklopedie (v oborech slavistika, gramatika, historie, slovanská a germánská mytologie a bájesloví). Výrazně se podílel na vytvoření české právnické terminologie. Ze svých skromných prostředků podporoval jako jeden z mála B. Němcovou.

Výsledkem jeho celoživotního úsilí jsou tři sbírky Písní národních v Čechách, později rozšířené a opatřené odborným komentářem a tematicky rozčleněné (Prostonárodní české písně a říkadla), a dále antologie Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních. Tuto záslužnou práci – stejně jako zásluhy F. L. Čelakovského a B. Němcové či stejně horlivých sběratelů moravských Františka Sušila a Beneše M. Kuldy – nelze snad ani přecenit.

Se sběratelstvím úzce souvisela i Erbenova vlastní literární činnost, ať již básnická (Kytice) či prozaická (České pohádky). Neméně záslužná a bohatá byla jeho činnost vydavatelská (ze starší české literatury, historických dokumentů ad.) a překladatelská (mj. Nestorův letopis). Erben patří vedle J. Dobrovského a P. J. Šafaříka k předním představitelům evropské slavistiky a řadí se i k zakladatelům české folkloristiky a etnografie.

(fh)

Dolanský J.: Karel Jaromír Erben, Praha 1970; Novák J. V.-Novák A.: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny, Praha 1995

SKÁCEL Jan

 (* 7. 2. 1922 Vnorovy u Strážnice, + 7. 11. 1989 Brno) – český básník, prozaik a publicista, foto..

Jan Skácel byl spolu se svým moravským krajanem a celoživotním přítelem O. Mikuláškem nejvýznamnějším básníkem z generace vstupující na literární scénu ve druhé polovině 50. let. Skácel osobitě navázal na halasovskou tradici analytické, hutné poezie, pro níž nebylo podstatné rozhojňovat imaginaci dalšími a dalšími metaforami, nýbrž tvořit báseň jako existenciální šifru.

Po maturitě na gymnáziu v Brně (1941) pracoval krátce jako uvaděč v kině a pak byl totálně nasazen na práce v Rakousku. Po válce vystudoval Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity a nastoupil jako kulturní referent do brněnské Rovnosti, kde zůstal do roku 1953. V letech 1954-63 pracoval jako redaktor literární redakce brněnského rozhlasu, od roku 1963 vytvářel jako šéfredaktor profil významné moravské kulturní revue Host do domu. Po zlikvidování tohoto časopisu nastupující normalizací byla Skácelovi na několik let znemožněna další publikační činnost.

Skácel již ve své prvotině Kolik příležitostí má růže (1957) postavil základní rysy své poezie: mužný výraz, který trvá na zdůrazňování základních jistot, mýtus trvání a věčného návratu, přimknutí se k rodné krajině a jejímu řádu. Následovala kompozičně promyšlená sbírka Co zbylo z anděla (1960) a pak tři výrazné knihy poezie 60. let: Hodina mezi psem a vlkem, 1962, Smuténka, 1965 a Metličky, 1968. Každá z nich po svém prohlubovala základní skácelovské motivy a zároveň je “zjednodušovala” do podoby jakéhosi poetického mýtu.

Vynucené publikační mlčení mohl přerušit až roku 1981 sbírkou Dávné proso. Projevilo se zde Skácelovo tíhnutí ke klasické veršové struktuře a k jistotám formovaným od dětství. Do sbírky Naděje s bukovými křídly (1983) zařadil soubor sta čtyřverší Chyba broskví, který v roce 1978 vyšel v nakladatelství Škvoreckých 68 Publishers. Zde stejně jako ve sbírkách Odlévání do ztraceného vosku (1984) a v posmrtně vydané sbírce A znovu láska (1991) Skácel precizoval a prohluboval své motivy – vztah k rodné Moravě, k tradici a k samotné poezii.

HVIEZDOSLAV Pavol Országh

(* 2. 2. 1849 Vyšný Kubín, + 8. 11. 1921 Dolný Kubín) – slovenský básník a překladatel, foto..

Hviezdoslav, vlastním jménem P. Országh, patřil po celé půlstoletí k vedoucím osobnostem slovenské literatury a svým básnickým dílem v ní úspěšně probojovával cestu realismu.

Pocházel z drobné zemanské rodiny, gymnázium studoval v Miškovci, kde vznikly jeho první, zatím maďarsky psané verše, a v Kežmarku. Tady se poprvé seznámil s díly slovenské literatury A. Sládkoviče, S. Chalupky ad. a svou básnickou prvotinu vydal – i díky vlivu J. Matúška – slovensky. Od roku 1870 studoval práva v Bratislavě, kde spolu s Kolomanem Bašem redigoval i almanach mladých autorů Napred (1871), který stál na počátku nové orientace slovenské literatury. Almanach vyvolal bouřlivou polemiku: starší generace v čele s J. M. Hurbanem a Andrejem Trúchlym-Sytnianským odsoudila poezii mladých, a v důsledku toho nemohl Hviezdoslav publikovat v jediném tehdejším slovenském literárním časopise Orol. Nicméně ze střetnutí obou uměleckých generací, starší romanticko-sentimentální a nové realistické, které provázelo 70., 80. i počátek 90. let 19. století, vyšel nakonec vítězně realismus. Přitom raná Hviezdoslavova díla slučují oba směry. Po skončení studií Hviezdoslav vykonával své právnické povolání a současně stále tvořil.

Nejplodnější roky svého života, období umělecké zralosti a definitivního přechodu k realismu strávil v Námestové (1879-99). Tady vznikly jeho nejkrásnější lyrické básně, sdružované do myšlenkově tematických celků (Sonety, Letorosty, Žalmy a hymny ad.), i vrcholná díla epická (Hájnikova žena, Ežo Vlkolinský ad.). Roku 1899 odchází do “Mekky slovenských básníků” Dolného Kubína, kde píše své nejvýznamnější drama – tragédii Herodes a Herodiasa, jež představuje vrchol slovenské dramatické tvorby před 1. světovou válkou (premiéru měla v Slovenském národním divadle roku 1923). Z předválečného období pochází i lyrická sbírka Krvavé sonety, která svým protiválečným ostřím jako by předvídala hrůzy nastávajícího konfliktu, a další díla. V květnu 1918 se v Praze Hviezdoslav účastnil oslav jubilea Národního divadla, které přerostly ve všenárodní demonstraci za národní a státní samostatnost, a pronesl tu projev, v němž vyslovil myšlenku bratrského soužití Čechů a Slováků. Básnické dílo P. O. Hviezdoslava představuje celou epochu ve vývoji slovenské literatury, kterou obohatil o nové básnické formy i nový způsob veršování. Svébytnost a krásu slovenštiny také dokládal četnými překlady vysoké umělecké úrovně ze světové poezie.

(fh)

Šmatlák S.: P. O. Hviezdoslav, Praha 1968

BIEBL Konstantin

 (* 26. 2. 1898 Slavětín u Loun, + 12. 11. 1951 Praha) – český básník, foto..

Konstantin Biebl, přestože byl jednou z určujících uměleckých postav avantgardního uměleckého sdružení a později, spolu s J. Seifertem a V. Nezvalem, hlavním představitelem poetismu, odlišoval se od svých druhů stálou polohou smutku, melancholie a vnitřní plachosti.

Pocházel z rodiny lékaře. Důležitým zážitkem se pro něj stalo “dobrodružství” z balkánské fronty 1. světové války, kdy byl zajat, dokonce odsouzen k smrti, před níž unikl útěkem, a teprve poté, co se u něj projevila tuberkulóza, se mohl vrátit domů. V letech 1921-26 studoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, ale již tehdy se aktivně účastnil uměleckého dění: stal se členem brněnské Literární skupiny a pak Devětsilu, blízce se přátelil s J. Wolkerem. Také jeho raná sbírka Věrný hlas z roku 1924 (předcházel jí společný debut se strýcem Arnoštem Rážem Cesta k lidem, 1923) se hlásí k Wolkerově poetice, k jeho představě o poslání lyriky oživující věci běžného života a proměňující poničený svět v místo, kde vládne láska a humanita. Ve sbírkách z roku 1924 Zloděj z Bagdádu (inspirovaná smrtí milenky) a Zlom dozníval vliv tzv. proletářské poezie, ovšem výrazně modifikovaný bieblovskou citlivostí a hledáním nadčasových etických hodnot.

Začátky poetického období jsou poznamenány slovním a výrazovým experimentátorstvím (Zlaté řetězy, 1926). Zato sbírka S lodí, jež dováží čaj a kávu (1927), inspirovaná Bieblovou cestou z roku 1926 a 1927, kdy navštívil Cejlon, Sumatru a Jávu, je již vrcholným poetistickým výtvorem. Asociativní metodou apollinairovského Pásma tu zkoncentroval poetistické vidění světa s jeho zálibou v exotismu, extenzívním hromadění jevů a zážitků, i s patosem jakési básnické přeměny nepovedeného, a přesto milovaného světa. Polytematická je i básnická skladba Nový Ikaros (1929), považovaná často za vrchol Bieblovy tvorby. Podařilo se mu zde syntetizovat do básnické zkratky množství dějů a prožitků a vyjádřit pocit smutku z věčné tragiky světa i víru v nepřekonatelnou, obrozující moc lásky. Tato skladba zároveň naznačila básníkův přechod k surrealismu: členem Surrealistické skupiny se stal roku 1934 a z tohoto období pocházejí knihy Nebe peklo ráj (1931) a Zrcadlo noci (1939).

Biebl, který žil od 30. let v Lounech, kde měl koncesi zubního technika (ale praxi nevykonával), za okupace bydlel v Praze, pracoval ve filmu a spolupracoval s nakladatelstvím Melantrich. Po válce, kdy nemocný Biebl byl členem Filmové rady, mu jediná sbírka, obsahující básně z celých 40. let, vyšla až v roce 1951. Programově se jmenovala Bez obav a je rozporuplným svědectvím o zápase bytostně levicového avantgardního umělce o uchování svobody umělecké tvorby. Obsahuje jak polemiku s veršotepeckým barbarstvím oficiální poúnorové produkce, tak snahu přidat se k dobovému směru, což se neobešlo bez schematické úlitby.

V atmosféře stalinské šikany a útoků proti tradici i představitelům avantgardy, měsíc a půl poté, co na infarkt umírá Bieblův blízký přítel K. Teige, volí básník dobrovolnou smrt. Na Bieblovu sebevraždu reagoval V. Nezval alibistickou básní s veršem Kosťo, proč nezdvihs aspoň telefon?

Karel Havlíček Borovský

Karel Havlíček Borovský, též Havel, vlastním jménem Karel Havlíček, (31. října 1821 Borová u Přibyslavi – 29. července 1856 Praha) byl český básník a novinář. Je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k tzv. 2. generaci národních buditelů.

Přídomek “Borovský”, kterým často podepisoval své články, je odvozen od jeho místa narození (Borová).

V dětství žil ve vesnici Borová na Vysočině. V devíti letech odešel na rok do Jihlavy, kde se učil němčině a také zde začal chápat národnostní rozdíly. Od roku 1833 studoval v Havlíčkově Brodě na gymnáziu (tehdy Německý Brod, dnes je zde muzeum se stálou expozicí věnovanou jeho životu). V roce 1838 gymnázium dokončil. Od roku 1838 studoval filosofii v Praze. Havlíček toužil po tom, aby mohl působit na výchovu českého lidu, vstoupil proto do kněžského semináře. Nelíbily se mu však poměry, které zde panovaly – kněžstvo bylo vychováno v konservatismu a také v duchu protinárodním. Na podzim 1841 proto seminář opustil a stal se až do konce života nekompromisním kritikem římskokatolické církve. Nelíbilo se mu tehdejší rusofilství[zdroj?] a v jeho názoru jej hlavně utvrdil pobyt v Moskvě, kde působil jako vychovatel u významného profesora. Kdy při tomto pobytu vychází jeho první tištěné dílo v příloze Pražských novin – Obrazy z Rus. Již roku 1844 se vrátil s přesvědčením, že slovanská vzájemnost je zcela nemožná[zdroj?]. Roku 1846 se stal redaktorem Pražských novin a jejich přílohy Česká včela. Roku 1848 byl nucen odejít z Pražských novin, a založil vlastní – Národní noviny, které dosáhly velké popularity.Podílel se na organizaci Všeslovanského sjezdu, navštívil Polsko a Chorvatsko, aby přesvědčil tamní spisovatele k účasti na sjezdu. Roku 1848 byl zvolen poslancem do říšského sněmu a národního výboru. V národním výboru byl poměrně aktivní, ve Vídni však působil více jako novinář než jako poslanec. V tomto období (do vydání oktrojované ústavy v březnu 1849) byl příznivcem vlády a v Čechách byl obviňován, že se vládě zaprodal. Od března 1849 vystupoval velmi radikálně proti vládě, a tak v červnu byly Národní noviny zakázány. Ministerstvo mu za příslib mírnosti povolilo další vydávání novin. V lednu 1850 byly tyto noviny spolu s přílohou Šotek (zde uveřejňoval své epigramy) zakázány. Poté založil ještě časopis Slovan, ale i ten byl roku 1851 nucen přestat vydávat. Na radu Františka Palackého vydává knižně soubor svých článků Duch Národních novin a Kutnohorské epištoly. Prodej Kutnohorských epištol byl policií zakázán, ale přesto se prodaly všechny výtisky. V Kutné Hoře pak policie zabavila v tiskárně dalších 3000 dotištěných výtisků. V listopadu 1851 byl Havlíček postaven před soud a obviněn z pobuřování a zločinu rušení veřejného pokoje. Soud ho ale osvobodil.

Dílo K. H. Borovského

Beletrie

• Epištoly kutnohorské (1850) – kritika církevní hierarchie sloužící nastupujícímu neoabsolutismu.

• Obrazy z Rus (1843-46) – Cestopis, který je též první českou objektivní studií o tom, jak se v té době žilo v Rusku. Havlíček, zde chválí hlavně vztah k náboženství, ale “proti srsti” mu byl ruský vztah k alkoholu a také kontrast v sociální otázce obyvatelstva – bohatýři kontra obyčejný lid.

• Tyrolské elegie (1851) – Název elegie (tj. nářek, žalozpěv) je ironickou nadsázkou; dílo je humorným a satirickým popisem Havlíčkova zatčení a internace v Brixenu v Tyrolsku. Kritizuje policii, společenský systém (nenavrhuje lepší). Používá skutečných jmen a příhod (např. příhoda o zatčení, kdy se splašili koně, a Havlíček sám je musel krotit). Skládá se z devíti zpěvů. Objevují se zde satirické, lyrické a ironické prvky. Celé dílo je psáno v pravidelných rýmovaných čtyřverších.

• Král Lávra (1854) – Alegorická satirická skladba, jejíž námětem je stará irská pověst o králi s oslíma ušima, ale předělaná do českého prostředí.

• Křest svatého Vladimíra (1855, torzo) – Příběh boha Peruna (slovanský bůh hromu). Car chtěl, aby mu na jeho svátek Perun zahřměl na oslavu, Perun to odmítl splnit. Car dal Peruna chytit a utopit. Dílo je psáno velmi čtivým, hovorovým, místy vulgárním jazykem. Havlíček zde ironizuje moc státního aparátu, který může poroučet i bohu.

• Epigramy (1845) – krátké pointované veršované skladby. Většinou se jedná o kritiku, parodii, či satiru. Havlíček je definuje: „Epigramy jsou malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalévám, aby mi srdce nežral“.

• Duch Národních novin – výbor novinových článků z období působení K. Havlíčka Borovského v Národních novinách.

Literární kritika

• Kapitola o kritice

- V tomto díle Havlíček popisuje hodnocení autorů a děl v českých zemích. Ohrazoval se proti přílišnému vlastenectví a “hospodské” kritice, která je pro český národ typická. Tvrdil zde, že autorů je příliš mnoho a většina z nich nemá talent. Jejich úspěch prý tkvěl právě jen ve vlastenectví nikoli umělecké formě. Avšak celé dílo je psáno humornou formou.

- Tímto dílem položil základy pro budoucí literární kritiku.

• O literatuře (1955) – knižní soubor původně časopisecky zveřejněných článků

Žurnalistika

- Karel Havlíček se podílel na vzniku české žurnalistiky a někdy je považován i za jejího zakladatele. Dnes bychom jej označili za investigativního reportéra, jelikož byl ve svých článcích byl nejvíce kritický k tehdejší absolutistické vládě a hledal její slabiny a ty pak zprostředkovával lidem. Působil v Pražských novinách v příloze Česká včela(viz výše), Národních novinách, která sám založil a konečně také v časopise Slovan. Díky svým článkům měl velmi často problémy, ale vždy sebe a své články dokázal obhájit.

• Pražské noviny – V tehdejší době to byl jediný česky psaný list. Právě v příloze Česká včela vyšel i článek, kdy Havlíček kritizoval Josefa Kajetána Tyla, když nesouhlasil s jeho názorem, že vlastenectví je třeba vychovávat. Na Tylově teorii mu vadilo také to, že z vlastenectví se stalo praktické jediné téma tehdejší literatury. Do těchto novin psal, ale také politické články, které vedly k zákazu publikace.

• Národní noviny – Po zákazu publikace v Pražských novinách se Havlíček rozhodl založit noviny nové. Měl zde i vlastní rubriku “Šotek”. Snažil se noviny co nejvíce politizovat, jelikož se domníval, že je důležité, aby lidé věděli, co se právě v politice děje → vysvětloval zde například rozdíly mezi politickými systémy, v čem spočívají jednotlivé politické funkce a také zde kritizoval absolutismus což vedlo k opětovnému zákazu.

• Slovan – Časopis. Opět se zde snažil o politickou osvětu, ale to se mu už tentokrát nevyplatilo – byl policií tehdejší monarchie zajat ve vlastním bytě a deportován do Brixenu.