Zdroj informací:http://libri.cz/databaze/kalendarium/
MUKAŘOVSKÝ Jan
(* 11. 11. 1891 Písek, + 8. 2. 1975 Praha)
- český estetik,jazykovědec a literární teoretik Jan Mukařovský byl nejvýznamnějším představitelem českého literárněvědného a estetického strukturalismu.
Vycházel z poznatků ruské formální školy a usiloval o vypracování přesného pojmového systému, jenž by byl použitelný pro rozbor jazykové formy uměleckého díla. Literární dílo je podle něj znakem, který má strukturální povahu, jako celek je určen svými prvky a jejich vzájemnými vztahy, přičemž jeden z prvků je strukturálně dominantní. V letech první republiky i krátce po válce plnil roli elitního vědeckého arbitra a autoritativního obhájce avantgardní, poetistické i surrealistické literatury. Po únoru 1948 neodolal nabídce moci, a dokonce popřel velký kus svého díla. Po studiích lingvistiky na pražské univerzitě (1915) působil nejdřív deset let v Plzni a od roku 1925 jako středoškolský profesor na gymnáziu v Praze. Roku 1926 začal pracovat v Pražském lingvistickém kroužku, kde se stal jednou z klíčových osobností. Roku 1929 se habilitoval jako docent estetiky na UK. V letech 1931-37 působil také na Komenského univerzitě v Bratislavě. Mukařovský se, zvláště ve své první etapě, soustředil na problém zvukové stránky verše, na jeho melodii a na rozdíl mezi jazykem básnickým a hovorovým. Příkladným dílem minuciózní slohové analýzy, v níž zcela dokáže abstrahovat od kontextu sociologického, historického i psychologického, je Mukařovského studie Máchův Máj (1928). Otázku vztahu literárního procesu ke společenské situaci si naproti tomu položil ve studii Polákova Vznešenost přírody (1934), kde analyzoval dílo obrozeneckého básníka Miloty Poláka. Tyto práce stejně jako jednotlivé rozbory charakteristických slohů českých spisovatelů (Božena Němcová, Vítězslav Hálek, T. G. Masaryk, K. Čapek, V. Nezval a V. Vančura) se vyznačují striktním vědeckým přístupem s přísně vypracovanou metodologií. Ve studii Estetická funkce, norma a hodnota (1936) hájil své pojetí literatury jako jedné z forem společenské komunikace, v níž dominuje funkce estetická. Soubor nejvýznamnějších studií vydal v roce 1941 pod názvem Kapitoly z české poetiky. Jde o jednu z nejdůležitějších knih české literární estetiky. Po válce se intenzívně zapojil do politiky, a to na straně KSČ.
Ta mu dopomohla k pozici rektora UK. Tuto funkci vykonával v letech 1948-53, tedy právě v období nejhanebnějším, během něhož byla “vyakčněna” řada demokraticky orientovaných profesorů. Aby podpořil své postavení také “vědecky” a obhájil se z možných výtek z hříchu dávno už nepřípustného “strukturalismu” a “formalismu”, vydal stať Ke kritice strukturalismu v naší literární vědě (1951), v níž popřel svou vědeckou minulost. Dokonce zde napsal, že strukturalismus je maskovaná, a tím více nebezpečná forma idealismu. V 60. letech, v době částečné liberalizace, se ke své vědecké “identitě” opět vrátil. Mukařovský se na druhé straně zasloužil o vznik Kabinetu pro studium českého divadla (1957), kde pod vedením Františka Černého vznikly v letech 1968-83 Dějiny českého divadla (4 svazky, od divadelních počátků do roku 1945), na nichž se podíleli teatrologové Jan Kopecký, Adolf Scherl, Ljuba Klosová, Milan Obst, Bořivoj Srba, Vladimír Procházka a další.
LOPATKA Jan
(* 7. 2. 1940 Zdíkov, + 9. 7. 1993 Praha)
- český literární kritik a editor Jan Lopatka od svých kritických začátků velmi cílevědomě a “zaujatě” vytvářel a prosazoval svou výlučnou koncepci literatury
jako autentického svědectví, tvořeného vně stylových stereotypů a ideologických doktrín. Lopatkovým celoživotním tématem není nic jiného a nic míň než otázka, co to vlastně je literatura, napsal o Lopatkových textech V. Havel. Lopatka po studiích na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy (obor čeština, historie a estetika) pracoval od roku 1962 ve studijním oddělení Čs. rozhlasu v Praze. Od toho roku také začal publikovat své kritiky v časopisech Česká literatura, Divadlo, Slovenské pohľady, a především ve Tváři, kde v druhé polovině 60. let řídil její kritickou část. Lopatka tehdy bez zvláštních skrupulí vyjadřoval pronikavé výhrady vůči obecně kladně přijímané literární produkci (například ve stati Literatura speciálních funkcí srovnal Kunderův Žert s pokleslým žánrem Pitigrilliho komentovaných historek). Havel píše, že Lopatka byl přijímán jako jakýsi mladistvý podivín, který si předsevzal za každou cenu provokovat, a ztrhává proto všechny “nejprogresivnější” knihy a provokativně chválí jen jakési okrajové kuriozity. Lopatka ještě předtím, než byl oficiálně umlčen normalizací, stihl v roce 1970 uspořádat české číslo měsíčníku Slovenské pohľady jako poslední veřejné vystoupení řady autorů, kteří nemohli v Čechách již publikovat. Stál také u zrodu samizdatového časopisu Kritický sborník a podílel se jako jeden z autorů na Slovníku českých spisovatelů (Toronto 1982). Aktivně se účastnil vydávání samizdatové produkce a od roku 1975 spolupracoval s edicí Expedice. Zde také vyšel sborník jeho kritických statí z 60. a 70. let Předpoklady tvorby (1978) a analýza rozhlasových žánrů Radiojournal v ko(s)mickém věku (1984). Významná je Lopatkova práce editorská: připravil k vydání v samizdatových edicích díla E. Bondyho, J. Hanče, Ladislava Dvořáka a Dopisy Olze V. Havla. Po listopadu 1989 působil do roku 1993 v Literárních novinách, odkud několik měsíců před svou dobrovolnou smrtí odešel.
PROCHÁZKA Jan
(* 4. 2. 1929 Ivančice, + 20. 2. 1971 Praha)
- český prozaik a filmový scenárista Přirozený vypravěčský talent J. Procházky, literáta pocházejícího z nefalšovaně selského prostředí, na sebe poprvé upozornil
(nezralá prvotina Rok života z roku 1956 si zaslouží zapomenutí) románem z venkovského prostředí Zelené obzory (1960). V té době Procházka odcházel po desetiletém funkcionaření u Svazu čs. mládeže do Filmového studia Barrandov, kde se stal dramaturgem a vedoucím jedné z tvůrčích skupin. První film natočený podle jeho scénáře vznikl již v roce 1957 (To byla noc), ale důležitým se pro další Procházkovu tvorbu stal snímek Pouta (1961), především proto, že se tu poprvé pracovně setkal s režisérem K. Kachyňou. S ním se podílel celkem na 11 filmech, jež patří k tomu nejlepšímu – byť ne snad stojícímu mimo kruh tzv. české nové vlny – co se v Československu v 60. letech natočilo. Jsou to například filmy Závrať (1962), Naděje (1963), Ať žije republika (1965), Kočár do Vídně (1966), Noc nevěsty (1967), a hlavně Ucho (1970 s vynikajícími výkony J. Bohdalové a R. Brzobohatého), legendární podobenství přízračné atmosféry zpustlosti komunistických mocenských špiček. Mezitím ovšem J. Procházkovi také hojně vycházely prózy, nejednou vzniklé v souvislosti s prací na scénáři. Po novele Závěj (1961) dosáhl ohromného úspěchu rozsáhlým románem Přestřelka (1964), odehrávajícím se v prostředí 50. let v pohraničním městě. Osu románu tvoří milostný vztah pohraničníka a knihovnice a situace se vyhrotí při akci proti “narušitelům” hranic… V roce 1965 vyšla novela Ať žije republika, vyprávějící příběh z posledních dnů války očima dvanáctiletého chlapce – novela bývá občas přirovnávána k Zbabělcům J. Škvoreckého. V baladické novele Svatá noc (1966) se vrátil k období násilné kolektivizace moravského venkova, v Kočáru do Vídně (1967) vytvořil komorní příběh z posledních dnů války, zpochybňující vžité představy o rozložení zla a dobra. Procházka byl velmi aktivním politickým publicistou (ve sborníku Politika pro každého, 1968) a člověkem stojícím vždy v proudu událostí – známé byly jeho blízké vztahy k A. Novotnému, jenž si Procházku “vydržoval” ve zjevné paralele Masaryk-Čapek. Patřil také k nejaktivnějším intelektuálním účastníkům “pražského jara” z řad reformních komunistů. Po nástupu normalizace se stal Procházka jedním z prvních umlčených spisovatelů a de facto jednou z jejích prvních obětí. Byl také otcem tří dcer, z nichž především Lenka Procházková pokračuje v literární činnosti.
HAVLÍČEK Jaroslav
(* 3. 2. 1896 Jilemnice, + 7. 4. 1943 Praha)
- český romanopisec Jaroslav Havlíček patří k nejvýznamnějším autorům českého psychologického románu. Na jeho stylu je patrné dědictví romantizujícího
naturalismu Karla Matěje Čapka-Choda, ale zároveň lze rozpoznat i vliv učení Sigmunda Freuda, jeho pojetí podvědomí, pudové stránky člověka a další aspekty hlubinné psychologie. Pocházel z učitelské rodiny; studia musel přerušit po vypuknutí 1. světové války, kterou prožil na ruské frontě. Po návratu se stal úředníkem devizového oddělení Živnobanky. Svůj život musel rozdělit na každodenní úřední práci a vytouženou, nocím zasvěcenou literární činnost. Na okraji literárního dění vznikalo dílo, které se dnes jeví jako jedna z nejvýraznějších prozaických hodnot 30. let. Svědčí o tom i zfilmování základních Havlíčkových románů. Havlíček poměrně pozdně debutoval povídkami vznícené smyslovosti a její tragiky Neopatrné panny (knižně 1943), v nichž se již projevil jeho vypravěčský talent a dar analýzy nitra. V jediném dokončeném díle z původně plánované “jilemnické” trilogie, románu
Petrolejové lampy (1935, vydány pod komerčním titulem Vyprahlé touhy), které roku 1969 zfilmoval J. Herz, podal dramatický příběh ženy nucené žít s paralytickým mužem. Tragický osud tu slouží jako symbol rozpadu a degenerace měšťanského světa a zároveň je oslavou silné, vitální ženy, schopné vzepřít se osudu. Sugestivním námětem, šílenstvím postihujícím celý rod, je naplněn román Neviditelný (1937). Slabošství, sobectví a zbabělost jsou povahové vlastnosti hlavního hrdiny románu Ta třetí (1939). Naopak smířlivý, epicky čistý a jemně nostalgický je tón Havlíčkovy prózy Helimadoe (1940) a baladickou zkratkovitostí se vyznačuje novela o smrti Synáček (1942).
HVIEZDOSLAV Pavol Országh
(* 2. 2. 1849 Vyšný Kubín, + 8. 11. 1921 Dolný Kubín)
- slovenský básník a překladatel Hviezdoslav, vlastním jménem P. Országh, patřil po celé půlstoletí k vedoucím osobnostem slovenské literatury a svým básnickým
dílem v ní úspěšně probojovával cestu realismu. Pocházel z drobné zemanské rodiny, gymnázium studoval v Miškovci, kde vznikly jeho první, zatím maďarsky psané verše, a v Kežmarku. Tady se poprvé seznámil s díly slovenské literatury A. Sládkoviče, S. Chalupky ad. a svou básnickou prvotinu vydal – i díky vlivu J. Matúška – slovensky. Od roku 1870 studoval práva v Bratislavě, kde spolu s Kolomanem Bašem redigoval i almanach mladých autorů Napred (1871), který stál na počátku nové orientace slovenské literatury. Almanach vyvolal bouřlivou polemiku: starší generace v čele s J. M. Hurbanem a Andrejem Trúchlym-Sytnianským odsoudila poezii mladých, a v důsledku toho nemohl Hviezdoslav publikovat v jediném tehdejším slovenském literárním časopise Orol. Nicméně ze střetnutí obou uměleckých generací, starší romanticko-sentimentální a nové realistické, které provázelo 70., 80. i počátek 90. let 19. století, vyšel nakonec vítězně realismus. Přitom raná Hviezdoslavova díla slučují oba směry. Po skončení studií Hviezdoslav vykonával své právnické povolání a současně stále tvořil. Nejplodnější roky svého života, období umělecké zralosti a definitivního přechodu k realismu strávil v Námestové (1879-99).
Tady vznikly jeho nejkrásnější lyrické básně, sdružované do myšlenkově tematických celků (Sonety, Letorosty, Žalmy a hymny ad.), i vrcholná díla epická (Hájnikova žena, Ežo Vlkolinský ad.). Roku 1899 odchází do “Mekky slovenských básníků” Dolného Kubína, kde píše své nejvýznamnější drama – tragédii Herodes a Herodiasa, jež představuje vrchol slovenské dramatické tvorby před 1. světovou válkou (premiéru měla v Slovenském národním divadle roku 1923). Z předválečného období pochází i lyrická sbírka Krvavé sonety, která svým protiválečným ostřím jako by předvídala hrůzy nastávajícího konfliktu, a další díla. V květnu 1918 se v Praze Hviezdoslav účastnil oslav jubilea Národního divadla, které přerostly ve všenárodní demonstraci za národní a státní samostatnost, a pronesl tu projev, v němž vyslovil myšlenku bratrského soužití Čechů a Slováků. Básnické dílo P. O. Hviezdoslava představuje celou epochu ve vývoji slovenské literatury, kterou obohatil o nové básnické formy i nový způsob veršování. Svébytnost a krásu slovenštiny také dokládal četnými překlady vysoké umělecké úrovně ze světové poezie. (fh) Šmatlák S.: P. O. Hviezdoslav, Praha 1968
