Knihovna Václava Štecha Slaný  

Zdroj informací: kalendarium

SCHEINPFLUGOVÁ Olga

(* 3. 12. 1902 Slaný, + 13. 4. 1968 Praha) – česká herečka a spisovatelka, foto..

Olga Scheinpflugová byla dva roky žákyní herečky Národního divadla M. Hübnerové (1918-20). Její herectví se realizovalo především na divadelních prknech, kde měla možnost vytvořit v průběhu desetiletí nejrůznější postavy v klasických i současných hrách. V angažmá v Městském divadle na Vinohradech (1922-29) umělecky dozrávala pod vedením režisérů Jaroslava Kvapila, J. Bora a K. Čapka. Vedle komediálních rolí zde vytvořila především tragickou postavu Soni z Borovy dramatizace Dostojevského Zločinu a trestu (1928). Členkou činohry Národního divadla v Praze byla od roku 1929 až do své smrti. Vytvořila zde nepřebernou řadu významných rolí širokého rejstříku typů pod vedením významných režisérů různých generací od J. Bora, K. H. Hilara až po A. Radoka a O. Krejču. Svůj nemalý komický talent si ověřovala v konverzačních hrách (Popelka Patsy, 1929), nakonec sama byla autorkou několika konverzačních her (nejúspěšnější Okénko bylo dvakrát zfilmováno). Přesto její herectví tíhlo k zobrazování především tragických moderních ženských osudů. Před rokem 1942, kdy jako vdova po K. Čapkovi (svatba se konala v roce 1935) musela opustit Národní divadlo, hrála Janu z Arku (Shaw: Svatá Jana, 1936), Julii (Shakespeare: Romeo a Julie, 1938), Mimi (Čapek: Loupežník, 1938), Lady Macbeth (Shakespeare: Macbeth, 1939), titulní role v Sofoklově Antigoně (1941) a Eurípidově Medei (1942).

Po válce se vrátila na scénu Národního divadla, ale velké herecké příležitosti již dostávala jen občas: Olga (Čechov: Tři sestry, 1955), Phoebe (Osborne: Komik, 1958), Strunová (Hrubín: Křišťálová noc, 1961), Juliina chůva (Shakespeare: Romeo a Julie, 1963) a Aurélie (Giraudoux: Bláznivá ze Chaillot, 1966). Poslední její divadelní rolí byla titulní postava Čapkovy Matky (jako host Divadla na Vinohradech, 1968). V této závěrečné etapě svého herectví navázala na tradice českého hereckého realismu. Film ji jako herečku dost opomíjel, přestože napsala řadu filmových námětů, z nichž bylo šest realizováno. Teprve v posledních letech svého života byla obsazena do snímků E. Schorma a Zdeňka Brynycha a J. Krejčíka. Jednu z mála velkých příležitostí jí dal J. Dietl, který pro ni napsal titulní roli v jednom z prvních seriálů české televize Eliška a její rod.

Vedle divadla se věnovala i literární činnosti. Je autorkou knih pro dospělé (Český román, 1946, memoárová knížka Byla jsem na světě, 1988) i pro děti a napsala několik divadelních her.

LADA Josef

(* 17. 12. 1887 Hrusice u Senohrab, + 14. 12. 1957 Praha) – český malíř, kreslíř, ilustrátor a spisovatel, foto..

Josef Lada se nejprve učil malířem pokojů, přešel však na knihtiskařství a současně navštěvoval večerní kursy kreslení na pražské Uměleckoprůmyslové škole, kam byl roku 1906 – po dvou neúspěšných pokusech – přijat do ateliéru Emanuela Dítěte a Arnošta Hofbauera. Školu po dvou semestrech opustil, neschopen přizpůsobit se výukovému programu. Patřil do uměleckého okruhu kavárny Union, byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes a Sdružení českých umělců grafiků Hollar. V roce 1947 byl jmenován národním umělcem.

Převaha Ladovy kreslířské tvorby osobitého karikaturního typu spočívala v ilustracích; kresbám se také věnoval již od počátků výtvarného snažení (tehdy je podepisoval různými pseudonymy). Kresbou byl přímo posedlý, zaplňoval obrázky každý kus papíru, a to jak levou, tak i pravou rukou. Do značné míry jej ovlivnili mistři české kresby, především Mikoláš Aleš.

Již v učňovských letech přispíval do humoristických časopisů a novinových příloh, pro tisk pracoval až do vypuknutí 1. světové války (Švanda dudák, Humoristické listy, České slovo a řada dalších, včetně zahraničních); sám byl redaktorem Karikatury (1909). Postupně se jeho způsob kresby vymanil ze závislosti na secesní linii a na Alšově vzoru ke zcela osobitému karikujícímu stylu. Již před 1. světovou válkou se Lada zapojil do knižní ilustrace (Moje abeceda, 1910), v níž později zůstalo těžiště jeho práce. Soustředil se především na obrazový doprovod satirických a humorných knih, které nejlépe odpovídaly stylu jeho kresby. Vydával vlastní knihy (Veselý přírodopis, 1917; O Mikešovi, 1934-36; Bubáci a hastrmani, 1946), ale kresbami doprovázel i jiné autory; proslavil se zejména ilustracemi Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka (s Haškem jej také pojilo osobní přátelství, jak o tom sám vypráví v autobiografii Kronika mého života), ale i děl Karla Havlíčka Borovského: Křtu sv. Vladimíra, Tyrolských elegií či Krále Lávry.

Lada má v českém umění zvláštní postavení, jeho zobrazení – dodnes reprodukovaná na pohledech či v kalendářích – se stala symbolem českého venkova, přírody, vánoc.

OLBRACHT Ivan

(* 6. 1. 1882 Semily, + 20. 12. 1952 Praha) – český spisovatel a publicista, foto..

V nejlepších dílech – a myšlena je zejména romance Nikola Šuhaj loupežník – Ivana Olbrachta (vlastním jménem Kamil Zeman) dosáhla česká próza 20. století jednoho ze svých vrcholů: vyznačuje se pevností dějové linie, jež tu působí hned vedle výrazné psychologické charakteristiky, pojetí života jako vášnivé síly jde hned ruku v ruce se smyslem pro otázky etiky a morálky a fascinující je doposud čistota, jasnost a bohatství jazyka. Olbracht vytvořil však i díla tendenční a po únoru 1948 se dal do služeb totalitního režimu a jeho poslední roky byly již jen málo důstojnou dohrou.

Jeho otcem byl spisovatel Antal Stašek. Začal studovat v Berlíně práva, pak přešel do Prahy na filosofickou fakultu, ale tu nedokončil a věnoval se žurnalistice. Psal do sociálnědemokratických listů (Dělnické listy, Právo lidu). Politicky byl od počátku orientován marxisticky: v lednu 1920 se zúčastnil v Rusku II. sjezdu Komunistické internacionály, po návratu se stal redaktorem Rudého práva a v rámci své aktivity byl i dvakrát krátce vězněn (v roce 1926 a 1928). Po bolševizaci KSČ “karlínskými kluky” v čele s Gottwaldem na V. sjezdu v roce 1929 Olbracht ze strany vystoupil, věnoval se pak především literární práci a často pobýval na Podkarpatské Rusi. Okupaci prožil ve Stříbrci u Třeboně. V květnu 1945 se stal pracovníkem tiskového odboru ministerstva informací. Opět se přidal ke straně (kdysi prohlásil, že intelektuál musí být ze strany třikrát vykopnut, a teprve když se počtvrté připlazí, je to spolehlivý komunista), od roku 1945 byl členem ÚV KSČ a pak za tutéž stranu také poslancem Národního shromáždění.

Olbrachtova prvotina O zlých samotářích (1913) je českou reakcí na dobovou, tzv. bosáckou literaturu Maxima Gorkého. Zlo se tu projevuje jako nutná vzpoura společenských vyděděnců proti vlastnímu údělu. Naproti tomu v románu Žalář nejtemnější (1916) je rozpoznatelný vliv Sigmunda Freuda: jde o příběh ambiciózního individualisty, jenž po ztrátě zraku propadne chorobné žárlivosti. Olbracht zde vytvořil precizní studii člověka propadajícího se do bludu a ztrácejícího kontakt se světem. V Podivném přátelství herce Jesenia (1919), dalším psychologickém románu, využil jako symbolu motivu dvojnictví a zároveň obsáhl široký záběr české společnosti té doby.

Nadšené dojmy ze země po bolševické revoluci zachytil v reportážních Obrazech ze soudobého Ruska (1920), na jejichž tendenčnost navázal proslulým dílkem komunistické agitace Annou proletářkou (1928). Umění se opět přihlásilo v první polovině 30. let, kdy mohutně inspirován pobyty na Podkarpatské Rusi napsal nejprve svazek reportáží Země beze jména (1932), který se později rozrostl v knihu Hory a staletí (1935). Ta je jakýmsi spisovatelovým komentářem k jeho vrcholnému dílu Nikola Šuhaj loupežník (1933). Zde se v baladickém příběhu slučuje legenda s realitou a opojný přírodní a milostný lyrismus s epickou linií. Podkarpatskou inspiraci nese také povídková kniha Golet v údolí (1937), zobrazující osudy ortodoxních Židů.

Olbracht se poté věnoval adaptacím významných literárních děl: pro mládež převyprávěl v Biblických příbězích (1939) texty Starého Zákona a v knize O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách (1947) staroindické bajky. Jasný motiv posílení národního sebevědomí mělo převyprávění kronik o době kolem smrti sv. Václava Ze starých letopisů (1940) a jinotajný podtext je rozpoznatelný i v adaptaci Prescottových Dějin dobytí Mexika, kterou vydal v roce 1947 pod názvem Dobyvatel (1947).

BLATNÝ Ivan

(21. 12. 1919 Brno, + 5. 8. 1990 Colchester v Essexu, Velká Británie) – český básník a překladatel, foto..

Básník tragického životního osudu I. Blatný se narodil v rodině brněnského prozaika Lva Blatného, jeho bratrancem je P. Blatný. Po maturitě na gymnáziu (1938) v Brně se zapsal na tamější Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity, ale studia již po dvou semestrech ukončil okupační výnos o uzavření českých vysokých škol. V roce 1940 vydal první básnickou sbírku Jitřenka a rok nato sbírku Melancholické procházky, za něž jej A. Novák označil jako lyrika svěžích smyslů a klidné pohody citu. V. Černý ho zařadil do jím redigovaného Jarního almanachu básnického. Blatný se ještě před válkou seznamuje s okruhem básníků kolem F. Halase, s Klementem Bochořákem, K. Bednářem, a zvláště J. Ortenem, s nímž dokonce v roce 1938 plánuje společnou sebevraždu. Stal se členem Skupiny 42 a po květnu 1945 vstoupil do komunistické strany. Po roce 1945 mu vycházejí dvě sbírky básní: Tento večer a Hledání přítomného času, v nichž sílí temnější, depresívnější tón.

V roce 1948 je na doporučení Syndikátu českých spisovatelů vyslán na studijní pobyt do Londýna, odkud posílá zpět jen komunistickou legitimaci a vydává prohlášení o nesvobodě v Československu. V Londýně nejprve žije z podpůrných fondů, píše pro Svobodnou Evropu, ale v roce 1954 u něj propuká psychické onemocnění. Od té doby je trvale hospitalizován v psychiatrických léčebnách, nejprve v Essexu a od roku 1964 v Ipswichi.

Ve vlasti byl prakticky zapomenut, jen v roce 1968 padne pár zmínek v tisku. Objeven je znovu exilem. Koncem 70. let si anglická zdravotní sestra všimne, že její pacient I. Blatný si stále cosi píše. Shodou okolností se tyto texty dostaly k J. Škvoreckému do Toronta; z nich pak Antonín Brousek sestavil pozoruhodnou básnickou sbírku Stará bydliště (1979) a v roce 1987 básnickou knihu “deníkových záznamů” Pomocná škola Bixley. V Blatného poezii se udržela poetika Skupiny 42, ovšem syntetizována znovuzpřítomňováním momentů, na nichž se zakládala Blatného existence, než došlo k fatálnímu porušení paměti (Antonín Brousek).

LUSTIG Arnošt

(* 21. 12. 1926 Praha) – český spisovatel, foto..

Dílo A. Lustiga, jež patří k tomu nejcennějšímu, co v moderní české próze vzniklo, je silně zasaženo zážitkem nacistických koncentračních táborů, v nichž poznal nejhlubší ponížení a poklesnutí člověka a zároveň protrpěnou víru v jeho nepokořitelnost. Tuto zkušenost uplatnil především v prózách odehrávajících se bezprostředně v likvidačních táborech a ghettech a také v dílech zkoumajících “mírové” osudy lidí poznamenaných válkou.

Lustig byl do Terezína z rasových důvodů poslán roku 1942, poznal Osvětim i Buchenwald. V březnu 1945 uprchl z transportu smrti a až do osvobození se skrýval. Studoval pak na Vysoké škole politických a sociálních věd a přispíval do různých novin a časopisů. Roku 1948 odejel do Izraele jako zpravodaj Lidových novin v izraelsko-arabské válce. Poté pracoval v rozhlase, od roku 1958 v Mladém světě, byl scenáristou na Barrandově (scénář pro filmy Transport z ráje, Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou a další). Po srpnu 1968 odešel nejdřív do Jugoslávie, poté žil v Izraeli a nakonec se usadil v USA, kde vyučoval film a literaturu na Americké univerzitě ve Washingtonu. V roce 1995 zaskočil řadu svých čtenářů a přátel, když přijal místo šéfredaktora české mutace časopisu Playboy.

Hrůzy holocaustu, utrpení židovského národa a jeho tragický úděl jako paraboly údělu novodobého člověka vůbec zobrazoval Lustig hned od svých prvních povídkových souborů (Noc a naděje, 1958; Démanty noci, 1958; Ulice ztracených bratří, 1959). Tyto prózy se svou psychologickou analytičností a mírou uměleckého zobecnění zařazují k vrcholům tzv. druhé vlny válečné prózy (patří sem i prózy J. Škvoreckého Zbabělci, L. Fukse Pan Theodor Mundstock či Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma).

Prvního vrcholu své tvorby dosáhl Lustig v sevřené novele Dita Saxová (1962), jejíž hrdinkou je osiřelá židovská dívka, hluboce poraněná zážitky z koncentračního tábora a těžce hledající své místo a jistotu v poválečném světě. V novele Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1964) Lustig zobrazil výjimečnou postavu krásné Židovky, jež se jako biblická Judita proti Holofernovi vzbouřila na prahu smrti proti svým vrahům. Před jeho odchodem z Československa vyšly povídky Hořká vůně mandlí (1968) a o rok později román Miláček (většina nákladu byla ale zničena), odehrávající se během izraelsko-arabské války roku 1948. Román vyšel v Torontu roku 1973.

V zahraničí pokračoval Lustig v prohlubování svého základního námětu. Vydal román Nemilovaná. Z deníku sedmnáctileté Perly Sch.(Toronto 1979), v němž je hrdinkou dívka z Terezína, donucená se prostituovat, a v dlouhou dobu připravovaném románu Král promluvil, neřekl nic se vrátil k postavě Viliho Felda, jenž je hrdinou prózy Můj známý Vili Feld z roku 1961.