Zdroj informací:http://libri.cz/databaze/kalendarium/
OPASEK Jan Anastáz
(* 20. 4. 1913 Vídeň, + 24. 8. 1999 klášter Rohr Bavorsko)
Foto: http://www.cesky-jazyk.cz/zivotopisy/jan-anastaz-opasek.html
- český katolický duchovní, básník a teolog Básnické dílo a životní osudy A.
Opaska zařazují do linie “druhé generace” spirituálních katolických básníků. Jejich umělecké začátky spadají do 40. let, ale než se jejich tvorba stačila rozvinout, stali se obětí komunistické justice. Patří sem J. Zahradníček, Jan Dokulil, Josef Kostohryz, V. Renč – a také sám Opasek, který byl v září 1949 zatčen a na počátku prosince 1950 odsouzen na doživotí pro “velezradu a špionáž”. V té době byl Opasek již 10 let knězem (vysvěcen v červenci 1938 a téhož roku v Římě získal i doktorát teologie), a když se roku 1939 vrátil do vlasti, stal se převorem břevnovského kláštera. Zde za okupace docházelo ke konspirativním schůzkám. Od roku 1947 byl opatem břevnovského kláštera a významným činitelem benediktinského řádu. Po odsouzení (1950) byl v různých věznicích a pracovních táborech, navíc často šikanován a držen v samovazbě. V roce 1960 byl amnestován, ale až do roku 1968 mohl pracovat jen jako stavební dělník.
Po krátkém období kolem roku 1968 mu po okupaci znovu nebylo povoleno vykonávat kněžskou činnost, a tak volil raději odchod do exilu – od roku 1969 žil v benediktinském opatství v bavorském Rohru. Zde vedl práci křesťanské laické organizace Opus bonum, která kromě publikační činnosti (vydala na 30 titulů nejen náboženské literatury) připravovala semináře a každoroční setkání exilových intelektuálů ve Frankenu. Usiloval též o česko-německé smíření. V roce 1990 se Opasek vrátil do Československa, zasloužil se o navrácení břevnovského kláštera řádu a významně se jako opat podílel na obnově kláštera k jeho mileniu v roce 1993. U příležitosti 80. narozenin jej papež Jan Pavel II. jmenoval arciopatem. V duchu svých frankenských snah podepsal počátkem roku 1995 petici Smíření 95. V roce 1974 vydal Opasek v Římě sbírku Obrazy, jež byla inspirována jeho zážitky z cizích zemí a z cest, především z Itálie, kde ještě před válkou studoval, ale též z Francie a Ameriky. Kontemplativní, k Bohu obrácenou tvář má sbírka Život upřen do středu (1978) a pokus najít klidný pevný bod jistoty je patrný i v meditativních básních Podvečerní hudba z roku 1979. K významným knihám české memoárové literatury patří Opaskovy vzpomínky Dvanáct zastavení (1992), zachycující jeho životní pouť od dětství po odchod z vlasti.
KOMÁREK Vladimír
(* 10. 8. 1928 Hořensko, okres Semily)
Foto:http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Vladim%C3%ADr_Kom%C3%A1rek.jpg
- český malíř, grafik a ilustrátor Výtvarná studia začal V. Komárek na
odborné sklářské škole v Železném Brodě, v roce 1946 byl přijat na Akademii výtvarných umění, odkud za dva roky přešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kterou dokončil v roce 1954 v ateliéru Karla Štipla. V letech 1965-71 byl členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Poprvé samostatně vystavoval v roce 1958 v České Lípě, roku 1981 získal cenu za nejkrásnější knihu roku. Svou tvorbou Komárek navázal na tradici imaginativního malířství, především J. Zrzavého. Od expresivity přešel k výraznému lyrismu a omezené realitě. Jemná barevnost bez ostrých přechodů a pouze náznak tvaru dávají jeho obrazům neskutečnou atmosféru (Dívka s fotografiemi, 1984; Loučení, 1987). Komárek se zabývá rovněž ilustrací (kresbami doprovodil například Seifertův Deštník z Piccadilly, 1979; Holanův Strom kůru shazuje, 1981; Máchův Máj, 1982) a volnou grafikou (Zátiší se zrcadlem, 1987). Patří mezi naše nejvýznamnější tvůrce drobné grafiky a ex libris.
FUKS Ladislav
(* 24. 9. 1923 Praha, + 19. 8. 1994 tamtéž)
http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=325
- český prozaik Fuksova prvotina Pan Theodor Mundstock (1963) se stala
jednou z největších literárních událostí první poloviny 60. let. Přihlásil se v ní vyzrálý, magickou silou stylistiky suverénně vládnoucí tvůrce, jemuž se v novele dokonale podařilo evokovat přízračnou a absurdní existenciální situaci člověka odsouzeného k rasové smrti. V té době již však měl autor, jenž do té doby působil v památkové péči a pak v Národní galerii, napsán cyklus povídek Mí černovlasí bratři (1964), odehrávající se rovněž za okupace a sledující osudy pěti chlapců (tři z nich jsou Židé) z jedné gymnaziální třídy. Tajemná, osudová atmosféra provází i román Variace pro temnou strunu (1966) s ústřední postavou senzitivního chlapce z pražské patricijské rodiny. Mistrnou alegorií inklinace maloměšťáctví k fašismu je Fuksova hororová novela Spalovač mrtvol z roku 1967. V postavě zaměstnance krematoria pana Kopfrkingla vytvořil autor jeden z nejmorbidnějších typů moderní české prózy (rovněž zdařile zfilmovaná s R. Hrušínským v hlavní roli). Téma vykořenění lidské existence ve století holocaustu a osud Židů jako metafora všeobecného údělu je tématem dvou próz z konce 60. let: souboru povídek Smrt morčete (1969) a románu, v němž se spojuje horor a pohádka, Myši Natálie Mooshabrové (1970). Po románu Příběh kriminálního rady (1971), zpracovávajícím zápletku synovské nenávisti k otci, vydal roku 1972 Fuks novelu apokalyptické vize zla a utrpení Oslovení ze tmy, v níž se židovský chlapec, který přežil jadernou katastrofu, setkává s ďáblem. Po burlesce Nebožtíci na bále (1972), evokující svět pražského měšťanstva před 1. světovou válkou, Fuks vydal několik knih, v nichž vyhověl ideologickým požadavkům normalizačního období: antiemigrační moralitu Návrat z žitného pole (1974), baladu z kolektivizující se poválečné slovenské vesnice Pasáček z doliny (1977) či banalitku z dětství J. Fučíka Křišťálový pantoflíček (1978). Posrpnová normalizace, spojená s vydíráním “oficiálních kruhů”, se neblaze podepsala i na jeho mravní integritě. Návratem k závažným látkám a také k uměleckým kvalitám byla až “spisovatelská” novela o vině a trestu Obraz Martina Blaskowitze (1980), a pak především rozsáhlý román Vévodkyně a kuchařka (1983). Zde jde o virtuózně prokomponované dílo, hlásící se jak látkou (období vídeňské secese, soumrak habsburské monarchie), tak uměleckými prostředky (posílení symboliky, psychologická drobnokresba) k tradici středoevropského románu, jak ho představují jména F. Kafky, Roberta Musila a Hermanna Brocha. Rok po Fuksově smrti vyšly jeho impresionisticky zabarvené paměti nazvané Moje zrcadlo. (jp)
ŠVEJDA Jiří
(* 29. 8. 1949 Litvínov)
http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=489
- český prozaik a scenárista Literární debut zdatného fabulátora J. Švejdy,
původem chemika, ale posléze absolventa scenáristiky a dramaturgie FAMU, se odehrál pod vlivem próz V. Párala. Švejdova prvotina a bestseller Havárie (1975) byla vítaným textem vrcholné normalizace: tovární, ale přesto atraktivní prostředí, v němž se pohybuje ambiciózní hrdina, vše podáno s výrazným, nekomplikovaným epickým tahem. Nic pak nebránilo tomu, aby s krátkou frekvencí vycházely další a další Švejdovy prózy, jejichž úroveň je kolísavá. Patrný je sklon k myšlenkové a stylové plochosti, k psychologické povrchnosti a stereotypům při vedení dějových schémat. Na tom horším pólu Švejdových próz stojí romány Dva tisíce světelných let a Kdybych zemřel (oba z roku 1978) a pak vyloženě slabé “autobiografické” romány Dlouhé dny (1981) a Krasohled (1989). Na tom lepším pak Požáry a spáleniště (1979) a 1. díl trilogie Moloch, nazvaný Hledání rovnováhy (1983). Řada Švejdových próz byla zfilmována, což ostatně umožnila i skutečnost, že sám autor pracoval před listopadem 1989 jako šéfdramaturg na Barrandově; navíc byl v polistopadovém tisku označen za spolupracovníka StB. Po roce 1989 se Švejda stal v Ústí nad Labem šéfem nakladatelství Dialog, orientujícího se na komerční literaturu.
BOUDA Cyril
(* 14. 11. 1901 Kladno, + 29. 8. 1984 Praha)
http://www.swaton.sk/index.php?go=autogramy/mix/maliari1
- český malíř, grafika ilustrátor Cyril Bouda pocházel z rodiny, jejímž
přítelem byl Mikoláš Aleš; otec byl středoškolským profesorem kreslení a matka, věnující se rovněž výtvarné práci, pocházela ze sochařské rodiny Suchardů. Bouda absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze u F. Kysely (1919-23), pokračoval pak na grafické speciálce M. Švabinského na Akademii výtvarných umění v Praze (1923-26). Od roku 1932 učil figurální kresbu na ČVUT, v letech 1946-72 působil jako profesor na Pedagogické fakultě UK. Jeho osobitou tvorbu, a to i malířskou, silně ovlivnilo školení a výrazná záliba v kresbě. Uplatnil se zejména jako ilustrátor, který obsáhl všechny grafické techniky a žánry. Výrazných úspěchů dosáhl jak v dřevorytu (ilustrace Wildeova Strašidla cantervillského, 1928; Jiráskovy Nevolnice, 1936; Erbenovy Kytice a Máchova Máje, 1939), tak v leptu (Andersenovy Pohádky, 1927), mědirytu (Vlastní životopis Celliniho, 1938), a především v barevné litografii (Svatopluka Čecha Ve stínu lípy a Wolkerovy Balady, 1944). Barevnou litografií provedl i proslavené městské veduty (Olomouc, 1941; Klatovy, České Budějovice 1943; Praha 1948; Brno, 1962). Známé jsou i Boudovy náměty poštovních známek a plakáty. (vl)
Zpracovávám ...
