Knihovna Václava Štecha Slaný  

Stanislav Kostka Neumann

Básník, prozaik, publicista, překladatel, výrazná kulturní osobnost spjatá s aktuálními problémy společenského vývoje.

Narodil se 5.6.1875 v zámožné rodině pražského advokáta a poslance. Po přerušení středoškolských studií se stal novinářem a později svobodným spisovatelem. Aktivně se podílel na pokrokovém studentském hnutí 90.let a roku 1893 byl v procesu s Omladinou odsouzen na 14 měsíců, trest si odpykal na plzeňských Borech. Od poloviny 90.let spolupracoval s Moderní revue. V roce 1896 uspořádal Almanach secese, v němž chtěl soustředit všechny vyznavače moderních směrů. Na konci století S.K.Neumann pracuje v anarchistickém hnutí. Roku 1897 založil první vlastní časopis Nový kult (vycházel v letech 1897-1905). Časopis se stal nejvýznamnější politickou a kulturní revue českého anarchismu. Kolem časopisu se soustředila skupina mladých básníků a výtvarníků – např. F.Šrámek, K.Toman, F.Gellner a další. S.K.Neumann vydával krom Nového kultu ještě další časopisy – Šibeničky, Anarchistická revue, Knihovna Nového kultu aj. Roku 1904 odešel na čas do Vídně a poté na Moravu, kde strávil deset let. Na Moravě spolupracoval s deníkem Lidových novin, kde otiskl většinu své tvorby. Setkání s J.Čapkem, V.Špálou dalo Neumannovy nové impulsy, v tomto období vznikají jeho nejvýznamnější díla. V květnu 1915 nastoupil S.K.Neumann na frontu do Albánie. Domů se vrátil roku 1917, navázal na svou dosavadní literární činnost, ale sled událostí daly jeho aktivitě nový směr. Vstoupil do České strany socialistické, stal se poslancem v prvním československém parlamentu. Stranu opustil a roku 1920 zorganizoval bývalé anarchistické skupiny ve Svaz komunistických skupin, který se stal jednou ze zakládajících složek KSČ v r. 1921. Jeho činnost se soustřeďovala kolem jeho časopisů Červen, Kmen, Proletkult – časopisy se staly nejvýznamnějšími orgány hnutí proletářské kultury, především nejmladší wolkrovské generace. S.K.Neumann se aktivně podílel na organizaci levé kulturní fronty a na programu proletářské literatury. Po dlouhodobé cestě po republice onemocněl těžkou srdeční chorobou, léčil se v Poděbradech, kam se na čas i přestěhoval. Po opuštění Poděbrad roku 1939 našel ilegální útočiště ve Vápenném Podole v Železných horách, kde zůstal až do konce okupace. Poslední léta svého života strávil v Praze. V roce 1945 byl jmenován národním umělcem. 28.6.1947 zemřel.