Knihovna Václava Štecha Slaný  

Zdroj informací:http://libri.cz/databaze/kalendarium/

KOKOSCHKA Oskar

(* 1. 3. 1886 Pöchlarn v Rakousku, + 22. 2. 1980 Villeneuve ve Švýcarsku)
– rakouský malíř, spisovatel a dramatik

S Čechami O. Kokoschku spojovala především národnost jeho otce, který do Rakouska přišel z Prahy. Roku 1904 Kokoschku přijali na Školu uměleckých řemesel ve Vídni, odkud však byl vyloučen roku 1908, po uveřejnění své knihy Die träumenden Knaben, kterou doprovodil také vlastními ilustracemi. Znovu se na školu vrátil roku 1911, to však již jako asistent. Po vyloučení především portrétoval, jeho podobizny vzbudily pozornost a širší uznání. Roku 1910 odcestoval do Berlína, kde spolupracoval s expresionistickým časopisem Der Sturm, v jehož galerii také poprvé samostatně vystavoval. Stýkal se zde s předními německými expresionisty, k nimž se sám přiřadil. Za války byl vážně zraněn na hlavě, po delším léčení byl roku 1919 jmenován profesorem drážďanské akademie, zde zůstal do roku 1924. Pak žil v Paříži, od roku 1931 ve Vídni, odkud odešel do Prahy (1934), kde setrval až do rozpadu republiky. Poté před nacisty uprchl do Anglie a posléze zde získal občanství. Jeho dílo bylo v hitlerovském Německu zařazeno mezi “entartete Kunst” (zvrhlé umění) a konfiskováno. Kokoschka odpověděl svérázným způsobem, provokativní malbou Autoportrét zvrhlého umělce (1937). V letech 1953-63 vedl v rakouském Salzburgu letní školu, tzv. Školu vidění.

Kokoschkovu ranou tvorbu zprvu ovlivnila vídeňská secese, od které se však odlišoval větší expresívností podání a barevností, také jeho malířská technika byla uvolněnější (Zátiší s mrtvým skopcem, 1909; Podobizna Herwartha Waldena, 1910; Podobizna Augusta Forela, 1910). Poznání berlínského expresionismu přivodilo osobité přejmutí výtvarného principu tohoto stylu (Autoportrét, 1913; Vystěhovalci, 1917). Později se věnoval více krajinomalbě, u nás jsou známé především jeho pražské obrazy (například Pohled na Karlův most v Praze, 1934, Pohled na vltavský přístav v Praze, 1936); krajině se věnoval i během anglického pobytu (Polperro v Cornwallu, 1939). Od 50. let vytvářel také monumentální kompozice (Spolkový prezident Theodor Heuss, 1950).

Kokoschka se věnoval nadále i literatuře, především dramatu. Svou první divadelní hru, Vrah, naděje žen, napsal již roku 1910. V letech 1936-38 napsal i hru Commenius (přepracoval ji pak v roce 1972 – Komenský) a některá z jeho dramat byla i zhudebněna.

LANGER František

(* 3. 3. 1888 Praha, + 2. 8. 1965 tamtéž)
– český dramatik a prozaik, původním povoláním lékař

František Langer patřil k předním představitelům takzvané čapkovské generace. Byl blízkým přítelem bratří Čapků i například F. Šrámka, stálým hostem schůzek pátečníků a ve své tvorbě se programově řídil hlavním krédem svých “pragmatických” druhů: oslava obyčejného života a prostého člověka.

Těsně před vypuknutím 1. světové války dokončil doktorát na medicíně, což mohl uplatnit jako šéflékař 1. pluku čs. legií v Rusku, kam se dostal po zajetí na haličské frontě. I po roce 1920 působil jako vojenský lékař, vedle toho se věnoval psaní a pravidelně přispíval do Lidových novin. V letech 1935-38 zastával funkci dramaturga Městského divadla na Královských Vinohradech. V červenci 1939 byl nucen emigrovat, přes Polsko se dostal do Francie, kde byl šéfem zdravotnictví čs. armády a po porážce Francie tuto činnost vykonával v Anglii. V červenci 1945 se vrátil. Po únoru 1948 vycházely jeho knihy jen sporadicky.

Na Langerovy literární počátky mělo vliv přátelství s anarchistickými literáty, scházejícími se před první válkou v pražské kavárně Demínka (F. Šrámek, S. K. Neumann, Karel Toman). S J. Haškem dokonce spoluzakládal parodickou Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Jeho debutem se stala povídková sbírka Zlatá Venuše (1910), v níž je výrazně znát stopa dobového lyrizujícího neoklasicismu. Zato v povídkách Železný vlk (1920), čerpajících ze sibiřské anabáze, dozrála jeho epika již do formy jadrného vypravěčství. K legionářské látce se vrátil ještě v románu, jenž byl určen spíš pro mládež, Pes druhé roty (1923) a po letech v dramatu, v heroické oslavě mužného bratrství Jízdní hlídka (1935). Tato hra je spolu s individualisticky pojatým dramatem R. Medka Plukovník Švec (1928) nejvýznamnějším literárním odkazem významné tradice demokratické republiky – legií.

Prostředím, jež Langera obzvlášť přitahovalo, byl městský okraj se svými rázovitými, často pudovými figurami: vznikly tak povídkové soubory Snílci a vrahové (1920) a Předměstské povídky (1926), ale především divadelní hry, jež představují zřejmý vrchol Langerovy tvorby. Nejúspěšnějšími se staly veseloherní oslava zdravého plebejství Velbloud uchem jehly (1923), fraška o přeměně předměstského ničemy Obrácení Ferdyše Pištory (1929) a ze všeho nejvíc freudovská hra o zločinu a trestu z pražského předměstí Periférie (1925), která se hrála i na evropských scénách. Filosofií pragmatismu s jeho relativizujícím vztahem k pravdě a důvěrou v kolektivní instanci je poznamenána dvoudílná hra Dvaasedmdesátka (1937), v níž použil motivu divadla na divadle.

Za války v exilu napsal knížku Děti a dýka, která musela být paradoxně cenzurována, protože příběh se blížil skutečným událostem v Protektorátu a mohl znamenat nebezpečí pro odboj. (Dětem je určena i úsměvná knížka Bratrstvo bílého klíče.) Po válce se Langer odmlčel a přihlásil se pak v roce 1963 vydanými cennými paměťmi Byli a bylo, v nichž vzpomíná na své přátele z počátku století a z let meziválečné republiky.

Literárně byl činný i jeho bratr, básník, spisovatel a znalec kabaly J. Langer.

MALÝ Jakub Josef Dominik

(* 4. 8. 1811 Praha, + 7. 3. 1885 tamtéž)
– český historik, spisovatel a novinář

Jakub Malý je pro své polemiky s Havlíčkem, Hálkem, Nerudou a s dalšími pro mnohé přímo prototypem literárního zpátečníka. Rozhodně patří mezi nejkontroverznější české postavy 19. století.

Byl neobyčejně vzdělaný a rozhledem převyšoval většinu svých současníků. Jako žurnalista publikoval od třicátých let v listech konzervativně vlasteneckého zaměření. Pomáhal Jungmannovi s dokončením jeho Slovníku. Psal básně, novely, pokoušel se o dramata. Jako první se věnoval soustavné literární kritice. V letech 1835-44 redigoval Bibliotéku zábavného čtení, jež přinášela řadu překladů cizí beletrie. V roce 1848 stál jako politik, člen Národního výboru i jako žurnalista na pozicích konzervativismu.

Od konce padesátých let byl redaktorem a spolupracovníkem Riegrova slovníku naučného. Do této doby patří i jeho kritické výpady proti literární generaci májovců.

Z jeho rozsáhlého díla stojí nejvýše Národní české pohádky a pověsti, paměti Vzpomínky a úvahy starého vlastence, rozsáhlé dějiny národního obrození Naše znovuzrození, jakož i populární Dějepis národu českého pro čtenáře každého stavu. Jeho překladatelská činnost se soustřeďovala zejména na literaturu německou, francouzskou a anglickou. Pozoruhodný je jeho překlad 11 Shakespearových dramat v rámci projektu Matice české. Svou práci na Riegrově slovníku pak zúročil ve vydání Vlastenského slovníku historického (1877), který vzdor řadě nepřesností (včetně neochvějné důvěry Malého v pravost tzv. Rukopisů) i nevyváženosti nebyl dodnes podobným dílem překonán.