Zdroj informací:http://libri.cz/databaze/kalendarium/
BASS Eduard
(* 1. 1. 1888 Praha, + 2. 10. 1946 tamtéž)
- český novinář, kabaretiér a spisovatel V mnohostranné žurnalistické
činnosti E. Basse (vlastním jménem Eduard Schmidt) se projevovala jeho důvěrná znalost nejrůznějších prostředí (cirkus, varieté, podsvětí, bohéma atd.) spolu s reportérskou pohotovostí, lidovým humorem i intelektuální parodičností. Uměleckou dráhu nastoupil roku 1910 jako zpěvák a recitátor v kabaretu Bílá labuť v Praze na Poříčí poté, co rezignoval na rodinou předurčenou dráhu v kartáčnickém závodu svého otce. Spolupracoval pak s literárním kabaretem Červená sedma, především jako autor řady satirických kupletů, z nichž mnohé zlidověly. Přispíval do předválečných humoristických časopisů (Kopřivy, Humory). V roce 1921 nastoupil do redakce Lidových novin. Zde jako fejetonista, soudničkář, reportér, kulturní zpravodaj a tvůrce týdenních veršovaných causerií, tzv. Rozhlásků, spoluvytvářel mimořádnou literární úroveň tohoto nejprestižnějšího listu předválečné republiky, jehož byl v letech 1933-42 šéfredaktorem. Spolu s K. Čapkem ručili za jejich jazykovou čistotu a vitálnost a politicky je orientovali směrem k liberálním,
demokratickým, výrazně antifašistickým hodnotám. V prostředí kabaretu mají svůj původ mnohé Bassovy literární parodie a anekdoty ze života bohémy (To Arbes nenapsal, Vrchlický nebásnil, 1930; Umělci, mecenáši a jiná čeládka, 1930) a také populární hříčka, lehce ironizující poválečné opojení českou kopanou, Klapzubova jedenáctka (1922). Všestranný Bassův talent je patrný i v kulturně historickém souboru Čtení o roce osmačtyřicátém (1940), portrétech osobností i společnosti předbřeznové Prahy. Bassovým nejvýznamnějším dílem však zůstane působivá románová kronika Cirkus Humberto (1941), dílo patetické oslavy dělnosti, solidarity i víry v schopnosti českého člověka.
KVAPIL Jaroslav
(* 25. 9. 1868 Chudenice, + 10. 1. 1950 Praha)
- český básník a divadelník Kvapil začal původně podle otcova vzoru studovat lékařství,
brzy však přešel na filosofii. Už od roku 1888 publikoval ve Světozoru první básně. O tři roky později se stal literárním a divadelním referentem Hlasu národa, odtud odešel do Národních listů a redigoval i časopis Zlatá Praha. Jeho ženou se stala jedna z největších českých hereček Hana Kvapilová a pozvolna svůj život pevně svázal s osudy českého divadla. Roku 1900 se stal v Národním divadle dramaturgem, o šest let později vrchním režisérem a roku 1912 šéfem činohry. Vyrostla v něm snad největší dramaturgická i režisérská osobnost v historii našeho divadla.
K třístému výročí smrti W. Shakespeara inscenoval v Národním divadle monumentální cyklus jeho her, jako režisér uvedl na scénu nejnáročnější díla světového repertoáru, z nichž některá i překládal (Björnson, Ibsen). Z jeho vlastního dramatického díla byla nejúspěšnější pohádková Princezna Pampeliška a ovšem libreto k Dvořákově Rusalce. Po smrti své ženy se Kvapil-básník odmlčel. V letech 1. světové války byl duší odboje českých umělců proti Rakousku. Z jeho podnětu vznikl roku 1917 Manifest českých spisovatelů, volající po národní samostatnosti. Po vzniku republiky krátce pracoval na ministerstvu národní osvěty, ale záhy se vrátil k milovanému divadlu, tentokrát jako šéf činohry a režisér Vinohradského divadla.
ŠKUTINA Vladimír
(* 16. 1. 1931 Praha, + 19. 8. 1995 tamtéž)
- český publicista, prozaik a dramatik, autor literatury faktu Vladimír Škutina
patřil v 60. letech k nejpopulárnějším českým televizním autorům, přičemž největší popularity dosáhl cyklem rozhovorů Co tomu říkáte, pane Werichu?, vysílaných v průběhu roku 1968. V 50. letech pracoval jako filmový scenárista (podílel se například na filmu Hvězda jede na jih z roku 1958). V roce 1962 byl odsouzen za urážku prezidenta Novotného na 10 měsíců do vězení a tuto absurdní zkušenost zpracoval v knížce Prezidentův vězeň, jež vyšla roku 1969. V letech 1967-69 pracoval jako redaktor Čs. televize: byl tvůrcem nebo spoluautorem revue a seriálů jako Půjčovnatalentů, Ztracená revue, Jezdec a smrt, Kriminalistická laboratoř. V srpnu 1968 patřil k organizátorům televizního vysílání koordinujícího odpor proti okupaci. Proto byl od září 1969 do května 1974 jako jedna z prvních obětí normalizace vězněn, z toho více než 20 měsíců v samovazbě. Po podpisu Charty 77 (jeden z prvních signatářů)
mu byl odebrán invalidní důchod a pracoval jako kameník. Koncem roku 1978 odešel do exilu do Švýcarska. V exilových nakladatelstvích vydal několik humoristických a dětských knih: Tisíc a jeden Švejk, Svět jako skleněná duhová kulička (ta vznikla na základě dopisů, které posílal z vězení své dceři). K drsným zážitkům ze svého druhého věznění se vrátil v knize Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů (1979) a k své spolupráci s J. Werichem v knize Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu (1981), jež vyšla v Československu krátce po listopadu 1989 v nákladu 250 000 výtisků. V prvních svobodných volbách v roce 1990 se Škutina neúspěšně (zřejmě i pod vlivem skutečnosti, že byl v novinách označen za agenta StB) pokoušel kandidovat do parlamentu za Československou stranu socialistickou.
MAJEROVÁ Marie
(* 1. 2. 1882 Úvaly u Prahy, + 16. 1. 1967 Praha)
- česká spisovatelka Marie Majerová (rozená Bartošová, provdaná Stivínová, pak Tusarová),
prudká socialistická zápasnice a obratná publicistka – jak ji charakterizuje A. Novák – byla výraznou ženskou osobností předválečné prózy. Po válce hrála s chutí a pocitem plné oprávněnosti roli stafáže komunistického režimu, stala se chodící klasičkou socialistické literatury, patronkou horníků a tragikomickým stínem původně nikoliv špatné autorky. Vyrůstala v prostředí chudého Kladna, odkud brzy odešla za službou do Budapešti, pak do Vídně a jistý čas pobyla i v Paříži (1906-07). Záhy se sblížila s anarchistickým kroužkem kolem S. K. Neumanna. Vzhledem k jejímu manželství velký vliv, blízký společenské revoltě, na ni měl citový poměr s básníkem Františkem Gellnerem. S vervou se angažovala v sociálnědemokratickém hnutí a v roce 1921 se okamžitě přihlásila ke komunistické straně. V té době již pracovala pro Rudé právo, kam psala divadelní referáty a vedla dětský koutek. V roce 1929, v souvislosti s nástupem Gottwaldova vedení, ze strany vystoupila, pracovala v časopise
Čin a věnovala se literatuře. Po válce se do řad KSČ ihned vrátila, působila v nejrůznějších funkcích, cestovala po světě a reprezentovala totalitní režim. Její literární začátky jsou poznamenány zřetelem na ženské proletářské čtenářky, až próza Panenství (1907) je pokusem o nalezení osobitějšího stylu, jenž v té době představoval impresionismus míšený s naturalismem. V románu Náměstí republiky (1914), zasazeném do pařížského prostředí, se odrazila její deziluzívní zkušenost s anarchismem. Následoval částečně autobiografický román Nejkrásnější svět (1923), jenž vznikl pod vlivem koncepcí proletářské literatury – dokonce se tu v předstihu objevila postava tzv. uvědomělého kladného hrdiny. Uměleckým selháním byl utopický román Přehrada (1932), v němž použila nápad, co by se stalo, kdyby mohutná přehrada nad Prahou hrozila zatopit město – jak by se tam asi vyvíjela revoluční situace. Vrcholem tvorby M. Majerové je rozsáhlý a ambiciózně koncipovaný román-řeka Siréna z roku 1935. V díle, jemuž samozřejmě nechybí socialistická tendence, sledovala přes čtyři pokolení kladenské hornické rodiny, a tak do svého kronikářského vyprávění pojala široký záběr společenského i technického rozvoje Čech posledních sta let. V roce 1947 natočil režisér K. Steklý podle dvou kapitol románu film, který téhož roku získal na festivalu v Benátkách hlavní cenu. Pandánem k Siréně měla být komorní novela Havířská balada (1938). Majerová kromě toho psala i knížky pro děti, z nichž nejpopulárnější byla Robinsonka (1940), a stejně četné jako její cesty jsou i její cestopisy.
VALENTA Edvard
(* 22. 1. 1901 Prostějov, + 21. 8. 1978 Praha)
- český publicista, spisovatel Edvard Valenta v sobě spojoval mistrně
zvládnuté řemeslo publicisty, vyznačující se jazykovou kultivovaností a přehledným podáním, se schopností pronikavé psychologické analýzy, kterou uplatnil na velkých románových plochách. Jeho samozřejmý demokratismus a nezkorumpovatelná povaha byly “příčinou” Valentových věčných ústrků ze strany komunistického režimu, jenž mu dovolil se literárně připomínat jen zřídka a v krátkých “liberalizačních” mezietapách. Pocházel z rodiny lékaře. Po maturitě (1918) krátce studoval na brněnské technice, záhy však odtamtud odešel a věnoval se novinářství. V roce 1920 nastoupil do brněnské redakce Lidových novin, kde zůstal (s přestávkou let 1940-42, kdy mu okupační režim práci novináře zakázal) až do února 1948. Spolu s Bedřichem Golombkem byl sloupem “moravské větve” Lidovek, bezkonkurenčně nejkvalitnějšího liberálního deníku demokratické republiky. Velmi populární se stalo převyprávění osobitých vzpomínek českého polárního cestovatele Jana “Eskyma” Welzla, které spolu s Golombkem uvedl ve 30. letech. Postupně vycházely knihy Třicet let na zlatém severu, 1930; Po stopách polárních pokladů, 1932; Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě, 1932 a Ledové povídky, 1934. Blízko k cestovatelskému žánru mají i ohlasy dvou Valentových cest do Ameriky (Světem pro nic za nic, 1947). K žánru životopisného
románu se přiblížil v knize Druhé housle (1943), zpracovávající trpké osudy cestovatele Emila Holuba. Valenta byl hned v únoru 1948 spolu s řadou dalších demokraticky orientovaných autorů “vyakčněn” ze Syndikátu českých spisovatelů, pak i ze Svazu novinářů a byl také prvním redaktorem Lidových novin vyhozeným na dlažbu, když se vedení deníku chopil J. Drda. V prosinci 1948 byl dokonce zatčen, v červnu 1949 souzen, a přestože ho brzy propustili, odrazilo se věznění nepříznivě na jeho zdravotním stavu. Nejvýznamnějším Valentovým dílem zůstane rozsáhlý psychologický portrét intelektuálovy existenciální situace za okupace Jdi za zeleným světlem. Vyšel v roce 1956, ve velmi krátkém období poněkud “uvolněnějších” publikačních omezení. Ve stejném roce vychází i Krabice živých Norberta Frýda a Město na hranici Karla Ptáčníka. Román, jenž se výrazně vymykal dobové schematické produkci, také okamžitě vzbudil příslušný, a zdaleka ne jen vstřícný ohlas. Valenta navázal na bohatě koncipovaný a psychologicky do hloubky prokreslený román 30. let, jak ho pěstoval ve světě například Aldous Huxley, u nás K. Čapek a E. Hostovský. K tématu postavení intelektuála se Valenta vrátil ještě v hořké novele Trám (1963). Do období první republiky se Valenta vrátil knihou věnovanou vzpomínkám na Tomáše Baťu Žil jsem s milionářem (Kolín nad Rýnem, 1980) a lehce detektivní novelou Žít ještě jednou (Kolín nad Rýnem, 1983); a je jen příznačné, že obě díla vyšla až posmrtně a v exilu.
Zpracovávám ...
