Knihovna Václava Štecha Slaný  

Zdroj informací:http://libri.cz/databaze/kalendarium/

TAUFER Jiří

(* 5. 7. 1911 Boskovice, + 3. 12. 1986 Praha)

- český básník, překladatel a komunistický ideolog Postava J. Taufera zosobňuje spolu s I. Skálou a L. Štollem v nejčistší míře typ režimního stalinistického literáta, jenž spojil svůj život a tvorbu v jedno s komunistickou doktrínou. Na levé straně politického spektra působil již od svého mládí: v roce 1933 byl poprvé ilegálně v SSSR a v té době také vydával radikální tiskoviny. V červnu 1939 emigroval do Polska a pak do SSSR, kde pracoval v moskevském rozhlase a později v redakci tamních Československých listů. Drsné zážitky z válečného pobytu v něm prohloubily jistotu, že stalinskému systému se nemá vzdorovat, ale jen slepě sloužit. Po válce spolu s L. Štollem obnovoval Tvorbu, jež se stala nejúdernějším orgánem komunistické kulturní ideologie. Od roku 1948 vystřídal různá vysoce postavená místa - nejčastěji byl ministerským náměstkem – a od roku 1956 se věnoval především překládání a psaní. Tauferova poezie je již od samých začátků (kdy je však ještě rozpoznatelný “poetizující” vliv V. Nezvala) plně ve službě politické tendence (například sbírka Na shledanou CCCP, 1935), na čemž se ovšem ani v dalších letech nic nezměnilo. V jeho sbírce Letopisy (1958), kde shrnul básně vznikající od roku 1938, je deklarována především Tauferova oddanost věci komunismu a SSSR. Na formě těchto “lyricko-politických” zápisků měl nyní největší vliv styl Vladimíra Majakovského, jehož nejednoznačné dílo si Taufer svými dlouhá léta monopolními překlady přivlastnil (mimo jiné systematicky likvidoval snahy jiných překladatelů) a s jehož dílem se vždy spojoval. Po 60. letech – pro Tauferovu múzu nepříznivých – se v 70. letech opět dostal na výsluní a jeho poezii (vyšly například sbírky Pokračování příště, 1979; Tristia, 1981) se dostalo toho nejoficióznějšího postavení.

PECKA Karel

(* 6. 12. 1928 Kližská Nemá u Komárna, + 13. 3. 1997 Praha)

- český prozaik Literární dílo K. Pecky je tak jako u málokterého českého prozaika pevně spjato s autorovým životním osudem, s jeho mládím prožitým v stalinských lágrech 50. let a z toho plynoucím vědomím nutnosti podat o tomto ponížení člověka svědectví. Peckův literární význam je proto více než v samotné umělecké stránce jeho próz spíš v jeho etickém imperativu: psát pravdu. Pecka se narodil v rodině státního zaměstnance. Maturoval roku 1948 na obchodní akademii v Českých Budějovicích. Poté pracoval jako technický úředník v Tesle. V roce 1949 byl zatčen, obviněn z velezrady a odsouzen na 11 let do vězení (nejprve Jáchymov, pak od roku 1956 Bytíz u Příbrami). Vrátil se roku 1959 a nastoupil jako jevištní technik v Národním divadle, kde zůstal až do roku 1965. Poté se Pecka pustil na volnou nohu, nejdříve dobrovolně a pak již z donucení, v nemilosti normalizačního režimu. V 70. a 80. letech se zapojil do činnosti literárního disentu, byl původním signatářem Charty 77. Svými zásadovými, pro někoho až radikálními postoji k věcem morálky a politiky – podobně jako například pravopisu – se netají ani po roce 1989. Ve druhé polovině 60. let, když se uvolnily ediční podmínky, začal Pecka vydávat výsledky svého psaní předchozích let. Šlo o výrazně autobiografické prózy, zobrazující formou psychologického realismu životní podmínky v lágrech (Úniky, 1966; Horečka, 1967 a povídky Na co umírají muži, jež napsal ještě během věznění v Bytízu) nebo existenciální situaci po návratu do “civilu” – Veliký slunovrat (1968). Po znemožnění svobodného publikování poskytl Pecka jako vůbec jeden z prvních českých literátů svůj rukopis nově vznikajícímu nakladatelství Škvoreckých 68 Publishers v Torontu. Tam v roce 1974 vyšel román Štěpení, jehož látkou je autobiografický osud spisovatele Mikuláše Sovy, jenž řeší v roce 1968 klíčovou otázku emigrace. Do románu je zakomponována historická “valdštejnská” novela. Tady Pecka uplatnil nerealizovaný scénář z konce 60. let, z dob, kdy se věnoval i scenáristice. Následoval pak ambiciózní pokus o románové podobenství Pasáž (1976, Toronto) a po něm jedno z klíčových děl–svědectví české literatury 70. let: Motáky nezvěstnému (1980, Toronto). V nich vyslovil vězeňskou skutečnost naplno, v celé její celistvosti, bez jakýchkoli ohledů na cenzuru. Cenná je zde mimo jiné dokumentární hodnota románu, do něhož Pecka snesl neobyčejné množství konkrétní matérie vězeňského soukolí. Pecka s jistou nadsázkou, a ne zcela výstižně, byl ve velké míře díky této knize označován za “českého Solženicyna”. Pecka se poté rozhodl k vězeňské látce dále se nevracet a obrátil se směrem k bezprostřednímu okolí, k osudům a mravům svých sousedů na Malé Straně v Nerudově ulici. Vznikl tak povídkový cyklus, navazující svým žánrem na Jana Nerudu, Malostranské humoresky (Toronto, 1985); byl také zfilmován.

DYK Viktor

(* 31. 12. 1877 Pšovka u Mělníka, + 14. 5. 1931 Lopud v Jugoslávii)

- český básník, prozaik, dramatik, novinář a politik Dyk patří spolu s P. Bezručem, F. Šrámkem a K. Tomanem ke generaci protispolečenských buřičů, která vystoupila na přelomu 19. a 20. století. Viktor Dyk vystudoval gymnázium i práva, ale pak se rozhodl pro dráhu svobodného spisovatele, žurnalisty a politika. Od konce prvního desetiletí patřil spolu s Antonínem Hajnem a A. Kalinou k vůdcům státoprávně pokrokové strany, která vlastně jako jediná za Rakouska-Uherska zcela otevřeně proklamovala za svůj cíl získání státní samostatnosti, ovšem byla bez většího vlivu. Za 1. světové války byl za účast v protirakouském odboji i za svou literární činnost vězněn. Po vzniku ČSR pracoval v pravicové národně demokratické straně a jako poslanec a pak i senátor stál na pozicích českého nacionalismu a současně se podílel na profilaci tiskového orgánu této strany Národních listů. Dyk byl však především velmi plodným autorem a jeho dílo zahrnuje snad všechny literární druhy: lyriku i epiku, prózu i dramata. Nejvýznamnější je přitom jeho poezie. Raná tvorba je poznamenána dekadencí a také symbolismem 90. let minulého století (A porta inferi, Síla života), pak se zaměřil na útočnou politickou satiru (Satiry a sarkasmy, Prohrané kampaně). Politická lyrika vyvrcholila v souboru Válečná tetralogie, zahrnující vlastenecky laděnou poezii bojující za nabytí národní svobody v protirakouském zápasu. Z Dykovy prozaické tvorby vyniká novela Krysař, z dramat tragédie Zmoudření Dona Quijota. Význam má i Dykova překladatelská činnost, především přetlumočení francouzských prokletých básníků. Tragicky zahynul při koupání v Jaderském moři a jeho smrt předznamenala poslední lyrická sbírka Devátá vlna. Osudná touha po moři se však ozývala už v dřívějších básních: A zvláštním smutkem dnes má duše chora. Francouzsky: Montblanc. Česky: Bílá hora… V posled však vyšla hlubší pravdy zoře: “To všechno proto: neměli jsme moře!” (fh) Med J.: Viktor Dyk, Praha 1988

ČIVRNÝ Lumír

(* 3. 8. 1915 Červený Kostelec, + 8. 12. 2001 Praha)

- český básník, překladatel a prozaik, účastník protinacistického odboje
Na pražské Filosofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval L. Čivrný obor romanistika a germanistika, debutoval v roce 1938 básnickou sbírkou Hlavice sloupů, po ní následovaly Hladina tmy (1940) a Sonety paní (1943). Za války pracoval jako redaktor ve Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Od počátku okupace se účastnil odboje a v letech 1944-45 byl členem ilegálního ÚV KSČ, během pražského povstání členem České národní rady. V letech 1945-47 pracoval v kulturním a propagačním sekretariátu ÚV KSČ a v první polovině 50. let byl náměstkem ministra kultury. Od roku 1955 se věnoval spisovatelské činnosti. V letech 1968-69 byl poslancem České národní rady a s nástupem normalizace byl umlčen a jeho knihy dány na index.
Velmi rozsáhlá je především Čivrného práce překladatelská a editorská. Vydal a komentáři opatřil řadu překladů ze španělštiny (Federico García Lorca, Rafael Alberti, Blas de Otero, Max Aub, Félix Carpio Lope de Vega, antologie veršů Španělsko, tobě a Ty, uvězněný strome, Octavio Paz, Pablo Neruda, Nicolás Guillén a další), dále z francouzštiny (výbor z Jeana Arthura Rimbauda), z portugalštiny a z němčiny. V samizdatu vydal vzpomínkovou prózu Černá paměť stromu (1973, reedice 1991) a v mnichovském nakladatelství Poezie mimo domov mu v roce 1984 vyšla sbírka lyrické poezie Na dech.

RILKE Rainer Maria

(* 4. 12. 1875 Praha, + 29. 12. 1926 Valmont)

- německý básník, spisovatel, překladatel a dramatik původem z Čech Necelých prvních dvacet let svého života prožil René Maria Rilke ve své vlasti, bylo to však období v mnohém rozhodující. Neopakovatelná atmosféra tehdejší Prahy, města obestřeného podivuhodnou historií i legendami, místa, kde se střetávaly a prolínaly česká, německá a židovská kultura, ale kde také vládl zatuchlý maloměšťácký duch odsuzující vše nespoutané – to vše mělo na vnímavou duši mladého básníka nesmazatelný vliv. Rilke byl syn úředníka, navštěvoval vojenské školy a na maturitu se připravoval doma (1892-95), aby poté studoval v Praze výtvarné umění, literaturu a práva. Roku 1896 ale odejel do Mnichova a pak už svůj život trávil v cizině, věčně na cestách – v Itálii, Rusku, Africe, Španělsku – s výjimkou osmiletého pobytu ve Francii (zde se seznámil s Cézannem a Rodinem) a pak od roku 1919 ve Švýcarsku. Zde na leukémii zemřel. Svůj vztah k rodišti reflektoval už v jedné z raných sbírek básní Larenopfer (1896, česky Můj domov), kde vyslovil i obdiv k české lidové písni a některé verše věnoval českým umělcům: Tylovi, Vrchlickému, Zeyerovi. Svůj vřelý vztah k českému národu vyjádřil i ve Dvou pražských povídkách (1898) a bez kontextu české historie by nemohly vzniknout ani básně v próze Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho (1913). Rilke, který neměl úspěch s dramatickou tvorbou, byl nadaný překladatel (a to z angličtiny, italštiny, francouzštiny i ruštiny), ale vrchol díla tvořila nesporně poezie. Téma putování, hledání Boha, lásky a smrti provázelo básníka celou jeho tvorbou. Jako první z pražských Němců si vydobyl světovou proslulost. Záhy ho mělo následovat hned celé trojhvězdí – Franz Werfel, Franz Kafka a Max Brod – když pomineme další rodáky z Čech (Paul Leppin, Alfred Kubin), jejichž proslulost nebyla o mnoho menší.

KNAP Josef

(* 28. 7. 1900 Podůlší u Jičína, + 13. 12. 1973 Praha)

- český prozaik, divadelní a literární kritik, básník Josef Knap přísluší spolu s J. Čepem a Františkem Křelinou k nejdůležitějším představitelům tzv. ruralistické literatury 30. let. Navázal na vesnický román Antala Staška, Josefa Karla Šlejhara a Karla Václava Raise, přičemž se inspiroval v osudovém rozvrstvení vztahu člověka a půdy u severských autorů. Knap pracoval přes 25 let v Národním muzeu (1925-51), v jeho divadelním oddělení, jež nakonec vedl. V literatuře debutoval esejistickou knihou Alej srdcí (1920), což byl jeden z prvních pokusů o utřídění poválečné české poezie. Šrámkovský impresionismus (Šrámkovi věnoval celou monografii) a realistická věcnost, daná sounáležitostí s venkovským stavem, charakterizují povídkové knihy Píseň na samotě (1924), Zaváté šlépěje (1929) a zejména Polní kytice (1935). Jednou z vrcholných Knapových próz je “román selství” Réva na zdi (1926). V knihách Muži a hory (1928) a Puszta (1937) se snažil postihnout široký obraz české přítomnosti na Podkarpatské Rusi. V srpnu 1951 byl Knap zatčen a odsouzen v procesu s katolickými intelektuály na jedenáct let. Po propuštění v roce 1955 nastoupil do zaměstnání jako stavební dělník, později získal zaměstnání v Památníku národního písemnictví. Rehabilitován byl v roce 1967. Mohl pak přijmout pozvání do Skandinávie, jejíž literaturu propagoval mezi válkami jako redaktor v Topičově nakladatelství. V 60. letech se Knap zabýval dějinami divadelních společností i jednotlivých osobností a přepracovával své romány. V roce 1970 vyšel v omezeném nákladu (jeho část byla zabavena) povídkový soubor Čas kopřiv, jenž je podle Z. Rotrekla klíčem k celé tvorbě spisovatele podivuhodně čistého, hledajícího vlastně od začátku vysvětlení tajemství sepětí člověka vesnického a jeho rodné půdy s celým mravním dosahem tohoto pojmu. V roce 1997 vyšly knižně Knapovy vzpomínky nazvané Bez poslední kapitoly.