Knihovna Václava Štecha Slaný  

Zdroj informací:http://libri.cz/databaze/kalendarium/

BRANALD Adolf

(* 4. 10. 1910 Praha)

- český spisovatel Literární začátky romanopisce A. Branalda jsou spjaty s divadelním prostředím, z něhož jako syn režiséra a herce Richarda Františka Branalda pocházel. Spolu s otcem napsal několik ochotnických veseloher a divadlu je věnován i Branaldův první román Stříbrná paruka (1947), dvoudílná kronika o českých kočovných hereckých společnostech. Nicméně výrazným uměleckým dílem se stala až následující románová dilogie Severní nádraží (1949) a Lazaretní vlak (1950), časově zasazená do doby pražského povstání. Branald zde bohatě těžil ze zkušeností z práce u železnice, kam nastoupil roku 1936. V situaci oficiálně fedrovaného, tzv. budovatelského románu působily tyto romány – díky jeho metodě založené na důkladné znalosti prostředí, na čapkovské citlivosti pro nepatetickou dělnou solidaritu – takřka jako kacířská výzva.
Když v letech 1952-59 pracoval jako redaktor nakladatelství Československý spisovatel, bylo to i jeho zásluhou, že se postupně uvolňovaly publikační možnosti i pro autory nevyhovující dogmatu (B. Hrabal, J. Škvorecký). Z 50. let pochází několik rozsáhlých a rozmáchlých kronikářských fresek v podstatě odpovídajících dobovému úzu: Chléb a písně (1952), Král železnic (1959), reportážní kniha z dějin technického pokroku (Dědeček automobil (1955, zfilmováno A. Radokem), stejně jako knížky pro děti (Vandrovali vandrovníci, 1956). Naopak v 60. letech usiloval v reportážních knihách o neschematické zachycení současnosti (Ztráty a nálezy, 1961; Promenáda s jelenem, 1963). Metoda spojující prvky románu s metodou literatury faktu, důraz na faktografii – často až neúměrný a dílo příliš zatěžující – zůstaly typické i pro Branaldovy knihy ze 70. a 80. let: Dva muži v jedné válce (1979), biografické romány Zlaté stíny (1980) a My od filmu (1988) či Zrození velkoměsta (1985).

SKÁLA Ivan

(* 6. 10. 1922 Brandýs nad Labem, + 6. 2. 1997 Praha)

- český básník, československý komunistický funkcionář na poli kultury Brzy po válce se Ivan Skála (vlastním jménem Karel Hell) objevil ve skupině komunistických literátů sdružených kolem Rudého 
práva a Tvorby (Nechvátal, Čivrný, Školaudy), nicméně v jeho dvou prvních “doúnorových” sbírkách (Křesadlo, 1946 a Přes práh, 1948) lze cítit vliv Holanův a Halasův. To však počátkem 50. let vystřídá militantní nota jeho “manifestů nového času”, příkladných sbírek stalinistických agitačních veršů (Máj země, 1950, Fronta je všude, 1951), jež měly svůj doplněk v rozvášněné publicistice, tištěné především v Rudém právu, v jehož redakci v letech 1946-59 pracoval. To Skála si žádal hlavu R. Slánského proslulým sloganem Psovi psí smrt a byl to právě on, kdo rozpoutal v Tvorbě štvanici na J. Seiferta po vydání básníkovy Písně o Viktorce (1950). Skálova bolševická verva pak poněkud polevuje na přelomu 50. a 60. let, kdy se do dialektické osnovy svých básní snaží vetknout poněkud intimnější a smyslovější odstín a zatraktivnit je ohlasy z cest, například do Francie (A cokoliv se stane, 1957, Ranní vlak naděje, 1958), kam mohl cestovat jako prominentní kádr Svazu čs. spisovatelů, jehož byl v letech 1959-63 prvním tajemníkem. Reformní pokusy roku 1968 sledoval Skála jen s velkou nelibostí a po srpnové okupaci (i když v prvních dnech spolukoncipoval protestní prohlášení parlamentům světa proti zásahu) se stává jedním z předních normalizátorů: od března 1969 je tajemníkem kulturního výboru České národní rady a v letech 1970-82 drží pod palcem vydávání nové české literatury jako ředitel nakladatelství Československý spisovatel. Příkladem stylové normalizační poezie se stala Skálova sbírka Co si beru na cestu (1975), jež obsahuje i proslulou báseň Položili stranickou legitimaci. Skála se i v normalizačním bezčasí snažil rozdmýchat patos a revoluční odhodlání, a opěvován dvorními vykladači – především Vítězslavem Rzounkem, Milanem Blahynkou a Oldřichem Rafajem – vydává jak sbírky nové (Oheň spěchá, 1979), tak i řadu výborů, vycházejících “národnímu umělci” rok po roce. Od roku 1982 až do listopadu 1989 byl I. Skála předsedou Svazu českých spisovatelů.

PALIVEC Josef

(* 7. 10. 1886 Zbiroh, + 30. 1. 1975 Praha)

- český básník, esejista a překladatel, účastník protinacistického odboje Palivcova rozsahem nijak obsáhlá poezie představuje výraznou hodnotu české spirituální literatury.
Řečeno slovy V. Černého: Palivec vytvořil výsostnou poezii sebezření vzpomínkou, poezii osobní celistvosti a jednoty z moci paměti, poezii času tvůrčího. Palivec studoval na gymnáziu v Rokycanech a Plzni, ale pak odešel roku 1904 do Prahy, kde zprvu pracoval jako opisovač díla Jaroslava Vrchlického. Po vypuknutí války byl mobilizován a účastnil se srbského tažení. Po těžkém zranění byl v roce 1916 z armády propuštěn. O rok později si dodělal externě maturitu. Po válce nastoupil do diplomatických služeb, kde působil jako legační rada pro informační služby v Ženevě a Paříži. V roce 1930 se oženil se sestrou bratří Čapků H. Koželuhovou. V letech 1930-38 zastával vysoké funkce na ministerstvu zahraničních věcí v Praze. Po březnu 1939 se podílel na domácím protifašistickém odboji, zejména v Ústředním výboru odboje domácího (ÚVOD), později v Přípravném revolučním národním výboru, přičemž mnohdy patřil mezi koordinátory odbojových akcí různě orientovaných skupin. Roku 1944 byl zatčen a do konce války vězněn na Pankráci. Po válce se opět vrátil na ministerstvo zahraničí. V roce 1949 byl znovu zatčen, tentokrát komunistickou bezpečností, a v jednom z paralelních procesů doprovázejících monstrproces s M. Horákovou odsouzen k dlouholetému žaláři. Pro duchovní charakter Palivcovy poezie mělo základní význam jeho přetlumočení díla francouzského symbolistického básníka Paula Valéryho. Nešlo přitom o nějakou odvozenost, spíše o vnitřní souznění. Valéryho skladba Mladá Parka (Palivcův překlad vyšel roku 1938) se nemálo odrazila na podobě Palivcovy vrcholné skladby Pečetní prsten z roku 1941. Přesto jde o dílo původní, jež se především díky své vypjaté národní alegoričnosti hlásí k české tradici, a patří tak k čelným projevům jinotajného uměleckého odporu za nacistické okupace. Palivec se rovněž na začátku války podílel na sborníku Křik koruny české, který byl v roce 1940 propašován do Francie, kde vyšel pod názvem Hlasy domova. Téma nadosobního zápasu a směřování k základním otázkám bytí v sobě nesou i básnické skladby Naslouchání (1942) a Spáč (1943). Souborné dílo vyšlo roku 1943 ve svazku Síta, jeho 3. vydání pak za krátké básníkovy rehabilitace, v roce 1969 (s doslovem V. Černého).

BASS Eduard

(* 1. 1. 1888 Praha, + 2. 10. 1946 tamtéž)

- český novinář, kabaretiér a spisovatel V mnohostranné žurnalistické činnosti E. Basse (vlastním jménem Eduard Schmidt) se projevovala jeho důvěrná znalost nejrůznějších prostředí (cirkus, varieté, podsvětí, bohéma atd.) spolu s reportérskou pohotovostí, lidovým humorem i intelektuální parodičností. Uměleckou dráhu nastoupil roku 1910 jako zpěvák a recitátor v kabaretu Bílá labuť v Praze na Poříčí poté, co rezignoval na rodinou předurčenou dráhu v kartáčnickém závodu svého otce. Spolupracoval pak s literárním kabaretem Červená sedma, především jako autor řady satirických kupletů, z nichž mnohé zlidověly. Přispíval do předválečných humoristických časopisů (Kopřivy, Humory). V roce 1921 nastoupil do redakce Lidových novin. Zde jako fejetonista, soudničkář, reportér, kulturní zpravodaj a tvůrce týdenních veršovaných causerií, tzv. Rozhlásků, spoluvytvářel mimořádnou literární úroveň tohoto nejprestižnějšího listu předválečné republiky, jehož byl v letech 1933-42 šéfredaktorem.
Spolu s K. Čapkem ručili za jejich jazykovou čistotu a vitálnost a politicky je orientovali směrem k liberálním, demokratickým, výrazně antifašistickým hodnotám. V prostředí kabaretu mají svůj původ mnohé Bassovy literární parodie a anekdoty ze života bohémy (To Arbes nenapsal, Vrchlický nebásnil, 1930; Umělci, mecenáši a jiná čeládka, 1930) a také populární hříčka, lehce ironizující poválečné opojení českou kopanou, Klapzubova jedenáctka (1922). Všestranný Bassův talent je patrný i v kulturně historickém souboru Čtení o roce osmačtyřicátém (1940), portrétech osobností i společnosti předbřeznové Prahy. Bassovým nejvýznamnějším dílem však zůstane působivá románová kronika Cirkus Humberto (1941), dílo patetické oslavy dělnosti, solidarity i víry v schopnosti českého člověka.

STAŠEK Antal

(* 22. 7. 1843 Stamov v Podkrkonoší, + 9. 10. 1931 Praha)

- český spisovatel Počátky literární dráhy Staška jsou sice ve znamení tvorby básnické – ovlivňované především Byronem a polskými romantiky – ale hlavní místo si získala nakonec v jeho díle próza. Antal Stašek, vlastním jménem Antonín Zeman, studoval na gymnáziu v Jičíně a v polském Krakově, pak práva v Praze a opět v Krakově. Poté působil jako advokát na různých místech Čech a dva roky strávil jako vychovatel v Rusku. V letech 1878-1913 měl advokátní praxi v Semilech, kde poznal důvěrně národnostní i sociální problematiku severočeského pohraničí, a tyto prožitky natrvalo určily jeho literární dílo.
První prózy (povídky Švec Matouš, román Nedokončený obraz) ještě nesou výrazně romantické rysy, ale již prozrazují budoucího realistu, který ve svých následujících dílech kriticky vylíčil národnostní a sociální poměry českého venkova v době nástupu a rozmachu dravého kapitalismu (Blouznivci našich hor, O ševci Matoušovi… ad.). Od roku 1913 žil Stašek se svým synem Ivanem Olbrachtem v Praze, dál literárně tvořil a podporoval emancipační hnutí českého dělnictva za sociální rovnoprávnost. (fh) Polák K.: O Antalu Staškovi, Praha 1951

JULIŠ Emil

(* 21. 10. 1920 Praha)

- český básník Julišovy literární začátky jsou spjaty s obnovením zájmu o uplatnění experimentálních prostředků v poezii v 60. letech, jimiž tvůrci (J. Hiršal a Bohumila Grögerová, J. Kolář aj.) reagovali na zprofanování jazyka, absurditu frází a nánosy romanticko-poetických útvarů. Julišovy sbírky z té doby (Pohledná poezie, 1967; Krajina her, 1969; Pod kroky dýmů, 1969) v intencích těchto snah obsahují mimo jiné i vizuální poezii a tzv. konkrétní poezii, vytvářející představu mnohovrstevné skutečnosti a mobilizující smysly k jejímu vnímání. Juliš žije od roku 1965 v Mostě – tam byl v letech 1967-69 redaktorem nakladatelství Dialog a po příchodu normalizace úředníkem – a tento “domicil” se také odráží v podobě jeho tvorby.
Na přelomu 60. a 70. let se jeho básnický výraz jakoby zklidnil a zklasičtěl, a čím dál tím více vyjadřoval “drsně uhelnatý mélos” zdevastované krajiny severních Čech. V oficiálních nakladatelstvích však jeho sbírky vycházet nesměly. Juliš tehdy tvořil výtvarné koláže, jež však mohl vystavit až na konci 80. let. Na sklonku normalizace vydaná Julišova sbírka Blížíme se ohni (1987) a následující Gordická hlava (1989) a Hra o smysl (1990) přinesly poezii univerzalistického pojetí světa, do něhož se začleňuje i básníkova krajina, propadající se do hlubin zániku.