Zpracovávám ...
Kalendárium – březen
Zdroj informací:http://libri.cz/databaze/kalendarium/
ŠTECH Václav Vilém
(* 31. 3. 1885 Slaný, + 24. 6. 1974 Praha)
Po vzniku republiky v roce 1918 se dostal jako odborný úředník na ministerstvo školství a národní osvěty. Byl jmenován profesorem Uměleckoprůmyslové školy a také Akademie výtvarných umění v Praze. Za okupace byl spolu s J. Čapkem a E. Fillou nacisty vězněn v koncentračním táboře Buchenwald.
V po únorových letech byl členem nejrůznějších komisí a porot, v nichž se snažil zabránit aspoň největšímu barbarství (prosadil například, aby výzdobou horního foyeru Národního divadla nebyl pověřen “socrealistický umělec”, ale V. Beneš).
Později se – jako pamětník Jubilejní výstavy z roku 1891 – stal jakousi chodící legendou staré Prahy i “starých” časů. Publikoval už od svých 19 let (1904) a ve stejné době se stal i členem Klubu za starou Prahu. Věnoval se zvláště studiu Prahy (Pražská domovní znamení; Zmizelá Praha), detailněji se zabýval českým barokem (Sochaři pražského baroka, 1935; Die Barockskulptur in Böhmen, 1959). Štech ale vypracoval i řadu studií k novodobému českému (Josef Navrátil, Mikoláš Aleš, J. Štursa, Josef Václav Myslbek, Malířství a sochařství nové doby v Čechách a na Moravě, 1939;) i světovému umění (Italská renesanční plastika, 1960). Věnoval se rovněž teorii výtvarného umění (O projevu výtvarnou formou, 1915; Estetika fotografie, 1922; Pod povrchem tvarů, 1941; Skutečnost
v umění, 1946). Je také autorem pamětí.
HRUBÍN František
(* 17. 9. 1910 Praha, + 1. 3. 1971 České Budějovice)
český básník a dramatik Hrubínova poezie představovala ve svých začátcích osobitý mezistupeň mezi tvorbou generace proletářské poezie a poetismu a jejich následovníků, jimž bylo bližší spirituální zaměření. Po válce se snažil přizpůsobit své duchovní založení dobovému stylu, přesto jeho poezie ani v těchto dobách neklesla do služebnosti a vždy bude představovat, spolu s poezií J. Seiferta a V. Holana, jednu z nejryzejších uměleckých hodnot. Přestože se narodil v Praze, své mládí prožil v Lešanech, v matčině rodišti u soutoku Sázavy a Vltavy, v místě, o němž Hrubín vždy mluvil jako o svém domově. Po studiu na gymnáziu v Praze chodil dva roky (1932-34) na právnickou a poté filosofickou fakultu, ale pak nastoupil do Městské knihovny pražské (1935-45).
Po osvobození byl krátký čas zaměstnán na ministerstvu informací a od roku 1946 se věnoval literární tvorbě. V roce 1963 nastoupil jako redaktor do nakladatelství Čs. spisovatel. Debutoval básnickou sbírkou Zpíváno z dálky (1933), jež byla ovlivněna především spiritualismem J. Zahradníčka. Ve druhé sbírce, Krásná po chudobě (1935), obsahující především přírodní lyriku, se přidal vliv Máchův, Tomanův i Verlainův. Hrubín zde, stejně jako v následující knize Země o polednách (1937), dosahuje velké hudebnosti verše a bohaté metaforičnosti, pro kterou je příznačná dvojpólovost a spirituální symboličnost. Za války vydal Hrubín čtyři básnické sbírky (Včelí plást, 1940; Země sudička, 1942; Cikády, 1942; Mávnutí křídel, 1944). Zde jeho poezie dostala konkrétnější podobu, zesílil tu jeho vztah k národní kultuře (k Máchovi přibyl Neruda se svou kosmickou dimenzí). Zároveň začal psát i verše pro děti (Říkejte si se mnou), které ilustroval J. Trnka. Ve sbírkách Chléb s ocelí (1945), Jobova noc (1945) – ta byla určena k recitaci a E. F. Burian ji v D 46 uvedl jako svou poválečnou premiéru – a Řeka nezapomnění (1946) se pokusil básnicky zhodnotit válečná léta i prožitek osvobození, což se mu nepovedlo bez jistého nánosu verbalismu a uměle vnášeného patosu.
Hrubín pak pokračuje ve změněném kursu, výrazně svůj verš depoetizuje a zakotvuje do času, prostoru a dobové rétoriky. Tak je tomu v protiválečné sbírce Hirošima (1948) Hrubín se po únoru 1948 podobně jako za okupace několik let věnoval poezii pro děti (Pohádka o Smolíčkovi). V ní dosáhl takového úspěchu, že tyto verše jsou zcela samozřejmou “lyrickou” výbavou každého začínajícího čtenáře (Špalíček). Pamětihodné je Hrubínovo vystoupení na II. sjezdu Svazu čs. spisovatelů v roce 1956, na němž za pomoci Mallarméova poetického obrazu přirovnal situaci české poezie k labuti přimrzlé k ledu. Po tomto ojedinělém a vzápětí revidovaném protestu, v němž ho následoval na oficiální scéně jen J. Seifert, se Hrubín opět ohlásil knihou Můj zpěv (1956), básněmi přírodní reflexe a meditace, a pak naopak básní lyrickoepickou.
Tou je kompozice Romance pro křídlovku (1962, v roce 1966 ji zfilmoval O. Vávra), v níž se v řadě motivů, skládaných v různých časových vrstvách, odkrývá jádro příběhu o lyricky bezradném protagonistovi, mladé Terině od komediantů a živočišné Tonce. Forma Romance pro křídlovku byla jistě ovlivněna Hrubínovou zkušeností s dramatem. Jeho divadelním debutem byla velmi úspěšná lyrická hra Srpnová neděle (1958, opět zfilmovaná O. Vávrou), hraná v Národním divadle v režii O. Krejči s K. Högerem v hlavní roli. Na pozadí letního odpoledne zde ve výrazně mnohoznačných a reflexívních monolozích defilují neschematické problémy současných lidí. V tomto duchu, byť v poněkud tradičnější formě vesnického dramatu, pokračoval ve hře Křišťálová noc (1961). Hrubínovým třetím dramatickým textem byla historická hra Oldřich a Božena aneb Krvavé spiknutí v Čechách, jež měla premiéru v září 1968 v Divadle na Vinohradech a byla vnímána jako metafora národního údělu.
FIKER Eduard
(* 21. 11. 1902 Praha, + 3. 3. 1961 tamtéž)
český spisovatel, překladatel a scenárista Eduard Fiker se narodil jako syn učitele, po studiích na vinohradské reálce absolvoval několik semestrů na pražské technice, ale po smrti otce musel studií zanechat. Na rok odešel do Anglie. Po návratu rukoval na vojnu a po skončení vojenské služby se uchytil jako houslista v orchestru divadla Rokoko a pak ve Velké operetě. Od počátku 30. let začal psát detektivky a dobrodružné romány. V roce 1936 se oženil s herečkou Lolou Innemannovou a o dva roky později se stal nakladatelským redaktorem melantrišských sešitů Rozruch. Po válce nastoupil v roce 1951 jako filmový scenárista, později se věnoval výhradně literatuře jako spisovatel. Od roku 1933, kdy začal psát, vydal do konce války více než 40 románů, z nichž je nejvíce s detektivní zápletkou: Ochránce nebohých, Bílý kříž, Paní ze šedivého domu atd. Většinou se odehrávají v anglickém či americkém prostředí, a to na přání nakladatelů. Některé detektivky mají děj umístěn do prostředí ryze českého, jako například Tajemný dům, Její hra, Paklíč, Zinková cesta a další. Vedle detektivek napsal Fiker i řadu knih humorných a dobrodružných. 
Po válce se stala slavnou jeho detektivní fantazie Série C-L a špionážní román Kilometr devatenáct. Filmy natočené podle jeho scénářů patří dodnes k často uváděným televizním pořadům (Krok do tmy, Třináctý revír, Na kolejích čeká vrah a další). Fiker rovněž překládal z angličtiny, napsal čtyři divadelní hry a několik filmových scénářů. Jeho celé dílo čítá na 90 titulů. Fikerův největší význam spočívá v tom, že začal psát detektivní romány v době, kdy česká literární detektivní škola teprve vznikala, a to zásluhou K. Čapka a Emila Vachka. Fikerovy romány se dočkaly řady vydání i v zahraničí. Celé generace pozdějších autorů (Hana Prošková, J. Trefulka, Karel Štorkán, Václav Erben a další) navazovaly na tradici českých detektivek, jejíž základy položil.
PREISSOVÁ Gabriela
(* 23. 3. 1862 Kutná Hora, + 27. 3. 1946 Praha)
česká spisovatelka Preissová objevila spolu s J. Herbenem a bratry Mrštíky pro českou literaturu moravské Slovácko a jeho svérázný lid. Žila v tomto kraji od dětství (1874) prakticky až do konce století a také tu působila v národně uvědomovacím duchu mezi lidem. Slovácku věnovala svá nejranější a zároveň umělecky nejvýznamnější díla: Obrázky ze Slovácka, a především dramata Její pastorkyňa a Gazdina roba.
Úspěch těmto hrám, psaným slováckým nářečím, zajistila nejen nová tematika, ale především fakt, že přinášely na jeviště – jako jedny z prvních u nás – nový proud, realismus. 
Obě dramata byla ztvárněna navíc jako opery: Gazdinu robu pod jménem Eva zkomponoval J. B. Foerster, ale světové proslulosti dosáhla především Její pastorkyňa zhudebněná L. Janáčkem. Ve své pozdější tvorbě už Preissová významnějších úspěchů nedosáhla. (fh) Závodský A.: Gabriela Preissová, Praha 1962
JIRÁSEK Alois
(* 23. 8. 1851 Hronov, + 12. 3. 1930 Praha)
český prozaik a dramatik Tvůrce našeho historického realistického románu A. Jirásek po ukončení gymnaziálních studií váhal mezi zálibou v malířství, pro něž měl skutečný talent, a náklonností k historii. Zvolil nakonec studium dějin na pražské universitě. V Praze se seznámil s řadou spisovatelů z okruhu časopisu Lumír a spřátelil se s M. Alšem. Po skončení studia působil 14 let jako středoškolský profesor v Litomyšli. Zde nalezl řadu podnětů ke své tvorbě a měl velký podíl na tom, že se Litomyšl stala významným mimopražským kulturním centrem. 
Poté působil do roku 1909 na gymnáziu v Praze a zde také napsal většinu svých velkých románů. Jiráskovo rozsáhlé dílo v podstatě objímá celou národní historii od dob mytických (Staré pověsti české) až po 19. století, ale soustřeďuje se především na tři významná období českých dějin: dobu husitskou (Mezi proudy, Proti všem ad.), dobu pobělohorskou (Skály, Skaláci, Temno, Psohlavci ad.) a na národní obrození (F. L. Věk, U nás ad.). Úspěch znamenala i dramata (Jan Hus, Lucerna, Vojnarka ad.), hraná na Národním divadle často s E. Vojanem v hlavní roli. Své pokrokové a vlastenecké smýšlení dal Jirásek neohroženě najevo i v době 1. světové války, když v květnu roku 1917 stál spolu s J. Kvapilem v čele 222 signatářů proslulého Manifestu českých spisovatelů, žádajícího na českých poslancích důsledné hájení národních zájmů. Stejně aktivní byl i při národní přísaze v dubnu roku 1918, která se už otevřeně dovolávala práva na samostatnost. Po vzniku Československa byl zvolen do revolučního Národního shromáždění a v letech 1920 až 1925 byl senátorem za pravicovou národní demokracii. Roku 1925 však odešel do ústraní a o politické dění se už nezajímal.
HOLEČEK Josef
(* 27. 2. 1853 Stožice u Vodňan, + 6. 3. 1929 Praha)
český spisovatel, překladatel a publicista Josef Holeček pocházel z jihočeského selského rodu a stále ještě patriarchální způsob života na české vesnici, který důvěrně znal, ztvárnil ve svém nejznámějším díle, rozsáhlé románové kronice Naši. Představil se tu jako zastánce “národní moudrosti selské”, vycházející mj. z “patriarchálního manželství, které stojí ve službě rodu, půdy a boha”. Méně je znám jako skvělý znalec folklóru, a to nejen slovanského, ale i finského.
Své pobyty v Černé Hoře a v Rusku zúročil hned v několika směrech. Jednak vlastními povídkami, překlady lidové slovesné tvorby (Srbská národní epika ad.), jednak poznatky zužitkoval i při psaní své kroniky Naši a jako publicista, který mj. v letech 1884-1918 pracoval v Národních listech a vedl tu slovanskou rubriku. 
Po celá desetiletí pracoval na překladu finského národního eposu Kalevala, který svým rozsahem předčí i dílo Homéra, a právě díky jemu se čeština stala jedním z prvních evropských jazyků, do něhož bylo dílo přeloženo. Holečkova publicistika se však nevyhýbala ani politickým, memoárovým, filosofickým a historickým tématům (např. Česká šlechta 1918). Za Československé republiky, jako vysoce vážená osobnost a člen řady domácích i zahraničních vědeckých institucí, pokračoval ve své činnosti a napsal i rozsáhlý čtyřdílný román-paměti Pero (1922-25), který zachycuje události od autorových dětských let. (fh) Chalupný E.: Dílo Josefa Holečka, Praha 1926
AŠKENAZY Ludvík
(* 24. 2. 1921 Český Těšín, + 18. 3. 1986 Bolzano) – český prozaik, dramatik, reportér a scenárista Ludvík Aškenazy po studiích na filosofické fakultě ve Lvově nastoupil na místo učitele v Berčeguru v Kazachstánu, ale po přepadení Sovětského svazu se přihlásil do čs. armádního sboru v SSSR. V jeho řadách se vrátil do republiky, kde od roku 1945 pracoval v cizojazyčném vysílání Čs. rozhlasu v Praze a později jako jeho zahraniční komentátor. Od poloviny 50. let se věnoval literatuře. Jeho první publikované knihy byly především reportáže odpovídající dobovým schématům (Německé jaro, 1950; Všude jsem potkal lidi, 1955). Od těch se odpoutal knížkou humorných mikropovídek Dětské etudy (1955), po nichž následoval Ukradený měsíc (1956), obsahující dva pohádkové příběhy. 
Tyto drobné prózy se svou fantazijní hravostí značně lišily od tehdejší zpolitizované literatury a není divu, že autorovi získaly nemalou popularitu. Pro jeho dílo, ať již jde o povídky Milenci z bedny (1959), Psí život (1959) či poetické texty pod fotografie Černá bedýnka (1960) nebo četné rozhlasové hry, je příznačný čapkovský soucit a sympatie k malému, obyčejnému člověku. Pohádkové motivy, fabulační nadání a lyrická atmosféra jsou charakteristické i pro Aškenazyho jedinou větší prózu, román o trpaslíkovi Pitrýskovi a jeho putování světem: Putování za švestkovou vůní (1959). V 60. letech se Aškenazy věnoval především rozhlasovým hrám, ale úspěch měl i s dramatem Host (1960), v němž se střetl bývalý vězeň koncentračního tábora s cynickým neofašistou.
Po roce 1968 zůstal v zahraničí, žil v severoitalském Bolzanu a pracoval především pro německý rozhlas, pro který vytvořil kolem 25 rozhlasových her.
POLÁČEK Karel
(* 22. 3. 1892 Rychnov nad Kněžnou + 21. 1. 1945 Gleiwitz)
český prozaik a novinář Románové dílo K. Poláčka představuje jednu z nejryzejších hodnot české meziválečné prózy. Svým humanistickým krédem byl blízký usilování svých generačních druhů, především K. Čapka a F. Langera, a zároveň ve svých – jen na povrchu “humoristických” – románech zobrazil hlubokou tragiku maloměstského světa, v němž triumfuje malost, pokrytectví a duchovní chudoba. Narodil se v maloměstské rodině židovského obchodníka s koloniálním zbožím. Gymnázium začal studovat v Rychnově, ale pro špatný prospěch přestoupil do Prahy, kde odmaturoval roku 1912. Krátce byl písařem a úředníkem a za války se dostal na srbskou a haličskou frontu.
Po válce byl zaměstnán ve vývozní a dovozní komisi, ale o místo přišel poté, co v jedné povídce zesměšnil fungování svého úřadu. 
J. Čapek ho poté přizval ke spolupráci do humoristického časopisu Nebojsa a krátce nato (1923) byl bratry Čapky uveden do redakce Lidových novin, kde jeho fejetony, a především oblíbené soudničky vycházely až do doby, kdy mu to bylo rasistickými zákony na počátku okupace znemožněno. Nastoupil pak jako zaměstnanec do Židovské náboženské obce. Na konci roku 1943 byl odvlečen nejdříve do Terezína a pak odtransportován do Osvětimi, v jejíchž plynových komorách zahynul. Poláčkův talent spočíval v přesné schopnosti vystihnout různé lidské typy – a to nejen v jejich typové žánrovosti, ale také v umění dostat se pod masku jejich řeči a precizně odhalit působení fráze a žvástu (Hráči).
Na počátku jeho tvorby stojí humoristické črty, nejčastěji z maloměstského prostředí s karikovanými lidskými figurkami především středostavovské, často židovské společnosti: Povídky pana Kočkodana (1922), Mariáš a jiné živnosti (1924) a Povídky izraelského vyznání (1926). Prvním Poláčkovým románem se stal Dům na předměstí (1928), v němž vyportrétoval přerod “malého člověka” v odlidštěnou kreaturu, jakmile se ho zmocní vlastnické pudy. Tragický tón má i román Hlavní přelíčení (1932), kde jako pravidelný soudní zpravodaj se pokusil o psychologický portrét kriminálního zločince. 
Tyto “vážné” romány naznačily Poláčkovy velké epické ambice, které naplnil ve druhé polovině 30. let. Mezitím si získal velkou čtenářskou popularitu humoristickými prózami Muži v offsidu (1931, téhož roku je zfilmoval Svatopluk Innemann s H. Haasem jako Načeradcem) a Michelup a motocykl (1935). Poláčkovým životním dílem se stal cyklus, ve kterém zobrazil malé podhorské město v letech před 1. světovou válkou. Vyprávění je soustředěno kolem osudů obchodníka Štědrého a jeho synů.
Z původně zamýšlené pentalogie – 5. díl byl údajně napsán, ale jeho osud je neznámý – vyšly knihy v tomto pořadí: Okresní město (1936), Hrdinové táhnou do boje (1936), Podzemní město (1937) a Vyprodáno (1939). Za okupace – roku 1941 – vyšel pod jménem malíře V. Rady Poláčkův humoristický románek Hostinec U kamenného stolu (zfilmován roku 1949) a po válce pak dosud velmi populární vyprávění o rychnovském dětství Bylo nás pět (1946).