Kuky se vrací

Jan Svěrák

Nejoblíbenější hračkou šestiletého Ondry je plyšový Kuky.  Z Kukyho se však sype dřevitá vlna a to není dobré pro Ondrovo astma, proto ho maminka vyhodí do popelnice. Večer před spaním si Ondra představuje, jak se Kuky touží vrátit domů, a co pro to všechno musí podniknout ve světě lesních zvířat a bytostí. Jan Svěrák tuto knihu napsal podle stejnojmenného filmu Kuky se vrací.

Človíček a človíčka

Pavel Teisinger, Zdenka Teisingerová

Jak se asi žilo pravěkému Človíčkovi, kdy ještě číhali v pralesích pravěcí ještěři a paryby plavaly v prařekách? A víte, že docela dobře? Človíček už uměl vykřesat oheň, naučil se vyrobit si nástroje, ale i věci, s kterými si užil spoustu legrace! A té si konečně ve dvou užil až až, protože smát se můžeš nejlíp s někým, koho máš rád! Třetí pokračování příhod malého pravěkého Človíčka, tentokrát i s Človíčkou. Sedm pohádek a osmá jako přídavek.

Folklor Zeměplochy :  legendy, mýty a zvyky ze Zeměplochy s užitečnými ohlédnutími k planetě Zemi

Terry Pratchett a Jacqueline Simpsonová

Cyklus příběhů o Zeměploše od Terryho Pratchetta přinesl v průběhu let nejen pěknou řádku zajímavých příběhů v “řadových” románech, ale také velké množství knih, které čtenáře seznamují s reáliemi tohoto pozoruhodného světa.

Hamlet (komiks)

[William Shakespeare ; s použitím překladu Martina Hilského]

Tento svazek edice Manga Shakespeare představuje dílo největšího světového dramatika a básníka prostřednictvím japonské mangy. Adaptace, která propojuje klasický shakespearovský jazyk s moderním, dynamickým grafickým stylem japonské mangy, neočekávaně přesazuje děj hry do budoucnosti. Píše se rok 2107 a ponurý kybersvět neustále balancuje na pokraji války…

Beletrie

Vyvolená – Škola noci 3

P.C. Castová, Kristin Castová

V třetím díle série Škola noci sledujeme další trable budoucí upírky Zoey Redbirdové, kterou – podobně jako v předchozích částech, Označené a Zrazené – ani báječné nadpřirozené schopnosti neuchrání před bolestnými omyly a průšvihy dospívání.

Boží bojovníci

Andrzej Sapkowski

Druhá kniha husitské trilogie (navazuje na román “Narrenturm” a pokračuje titulem “Lux Perpetua”), jejímž hrdinou je mladý a naivní slezský šlechtic Reinmar z Bělavy zvaný Reynevan. Píše se rok 1427 a papež Martin V. vydává Bulu, v níž propaguje nutnost další křížové výpravy proti českým kacířům. Výprava byla tedy důkladně připravena a začátkem července překročila hranice a vtrhla do Čech, značíc svou cestu mrtvolami a požáry.

Červené sárí : když se moc platí životem

Javier Moro

V roce 1956 se v anglické Cambridgi setkává devatenáctiletá italská studentka Sonia Mainová s mladým Indem Rádžívem Gándhím. Sonia pochází ze skromných poměrů, Rádžív nosí jméno nejslavnějšího indického rodového klanu. Tak začíná skutečný příběh lásky, kterou nezlomila ani smrt… Přes počáteční odpor své rodiny Sonia opouští Itálii a za Rádžíva se provdá. Sňatkem na sebe bere i úděl rodiny, která už po desetiletí dominuje politickému životu Indie – země, kde lid uctívá milióny božstev, mluví osmi sty jazyky a hlasuje pro pět set politických stran. Díky své odvaze, čestnosti a obětavosti se stane v očích šestiny lidstva bohyní…

Naučné

Křížem krážem po moravských horách : pěšky i na kole

Martin Janoška

Po velkém úspěchu knihy Křížem krážem po českých horách vychází v letošním roce i praktický průvodce po moravských horách. Nabízí desítky tipů pro turisty i cyklisty na výlety do nejzajímavějších koutů moravských hor. Každý tip obsahuje vedle poutavého popisu cílů také fotografie, mapku a praktické informace o náročnosti terénu, doporučené trase i internetových odkazech.

Chrám světa : svatyně, kulty a mysteria starověkého Egypta

Miroslav Verner

Zavítáme do nejslavnějších egyptských chrámů, seznámíme se s náboženskými obřady i životem kněží. Světoznámý český egyptolog M. Verner je jeden z nejzasvěcenějších průvodců, který před námi může rozkrýt dávná tajemství stavitelů chrámů. Úžasná kniha dokazuje, že „obyčejná“ věda může být vzrušující cestou k poznání.

Tomio Okamura -  Český sen

Jaroslav Novák Večerníček, Tomio Okamura

Životní příběh česko-japonského podnikatele v oblasti cestovního ruchu – Tomia Okamury.

Jeho budoucí rodiče Helena Holíková a Matsua Okanuta po sňatku odjíždějí do Japonska. Několik let po Tomiově narození se jeho matka vrací zpět do Československa, kde se podrobuje léčení. Její synové pobývají v dětských domovech, odkud si Tomio přinese nepříjemné zážitky. Od 14 let střídavě létá do Japonska, kde si přivydělává i jako prodavač popcornu v kině. Roku 1994 se vrací do Prahy. Vystřídá různá zaměstnání a nakonec se začne živit jako podnikatel.

RÁZUS Martin

(* 18. 10. 1888 Vrbica u Liptovského Mikuláše, + 8. 8. 1937 Brezno nad Hronom, okres Banská Bystrica) – slovenský básník, prozaik a publicista, československý politik

foto:http://cs.wikipedia.org

Evangelický kaplan a poté farář M. Rázus vystudoval teologii v Bratislavě a skotském Edinburghu a záhy se stal uznávaným národním básníkem. Za 1. světové války se zapojil do domácího odboje a – zejména po roce 1916 – byl předním zastáncem československé vzájemnosti. Udržoval těsné kontakty s Prahou a publikoval i v českém tisku.

Po vzniku Československa byl členem Rady spisovatelů, ale poměry na Slovensku ho zejména za zplnomocněného ministra V. Šrobára neuspokojovaly. Proto v roce 1920 měl lví podíl na založení Národní strany Slovenska, v níž byl do roku 1925 předsedou a poté až do smrti čestným předsedou. Jeho strana ovšem nezískala větší vliv – sám byl zvolen do parlamentu až v roce 1929, kdy ještě spolupracoval s národními demokraty a stal se za ně také poslancem. Ale už rok nato začal podporovat autonomistický program Hlinkovy Slovenské ľudové strany a v roce 1935 vydal jasné prohlášení, že do voleb půjde tentokrát s ľudovou stranou. Zvolen byl za autonomistický klub a v parlamentu zasedal jako hospitant Hlinkovy strany. Předčasná smrt ukončila jeho dílo a nechala otevřenou otázku jeho dalšího politického vývoje.

V Rázusově poezii, která se postupně z vlasteneckého akcentu ovlivněného válkou (Z tichých a búrných chvíľ, 1917) a snahou o národní emancipaci ve 20. letech přeorientovala na sociální a národnostní otázky, má ústřední postavení skladba Stretnutie (1937). Je ovšem i autorem řady románů, především s historickou tematikou (Júlia, 1930, Odkaz mŕtvych, 1936), v nichž se autor vrací na předválečné Slovensko (Krčmársky kráľ, 1935). Čtivá je jeho memoárová tvorba (Maroško, 1932, Maroško studuje, 1933) a činný byl i publicisticky. Jeho sestra Mária Rázusová-Martáková byla uznávaná spisovatelka, překladatelka a publicistka, z jejíž tvorby vyniká především literatura určená dětem (Od jari do zimy, 1939).

FRIČ Josef Václav

(* 5. 9. 1829 Praha, + 14. 10. 1890 tamtéž) – český politik, básník, publicista

foto:http://www.ceska-beseda-zg.hr/cz

J. V. Frič byl synem pražského advokáta a předního vlastence J. F. Friče. Fričova rodina byla jedním ze společenských středisek českých vlastenců, a tak měl Josef Václav možnost již jako chlapec poznat výkvět českého kulturního a vlasteneckého života. Ovlivněn prostředím, ve kterém vyrůstal, se již v době studií na akademickém gymnáziu v Praze rozhodl stát básníkem, “věštcem budoucnosti a vychovatelem lidu”. Hořící touhou proslavit se prací pro vlast a přesvědčen, že je povolán k vykonání věcí velikých, byl silně ovlivněn dobovým romantismem, který se projevoval v jeho literární tvorbě i životě.

V revolučním roce 1848 se Frič, tehdy student filosofie, stal mluvčím radikální části českého studentského spolku Slávie, a když vypuklo v Praze povstání, patřil spolu s Johannem Rittigem a dalšími k vůdcům studentů bojujících na barikádách v Klementinu a okolí. Po porážce povstání uprchl před hrozícím zatčením do Chorvatska. Zde vstoupil do oddílu slovenských dobrovolníků a zúčastnil se v jejich řadách výpravy na Slovensko. Začátkem roku 1849 se vrátil do Prahy. S radikálními studenty založil spolek Českomoravské bratrstvo a zapojil se do příprav povstání inspirovaného Bakuninem. Spolu s dalšími byl 10. května 1851 odsouzen pro zločin velezrady na 18 let. Lépe tak dopadli ti z Fričových přátel a spolubojovníků, kteří raději zvolili exil. Patřil k nim pozdější srbský generál František A. Zach i kníže Rudolf Thurn-Taxis, který se uchýlil do Bulharska.

J. V. Frič si trest odbýval v uherské pevnosti Komárno, kde vzniklo mnoho jeho literárních děl. Amnestií v dubnu 1854 mu byl zbytek trestu prominut.

Po návratu domů se Frič spolu se Sabinou marně snažili o vydávání časopisu. V roce 1855 se mu však podařilo vydat almanach Lada-Nióla, ve kterém mladí autoři (ze starších jen Němcová) manifestovali své národní a demokratické smýšlení. Byl spoluiniciátorem vytvářející se skupiny “májovců” a autorsky i redakčně se podílel na přípravě almanachu Máj (květen 1858).

V srpnu 1858 byl Frič “pro své nenapravitelné chování” internován v sedmihradském městě Déeši. Od března 1859, když vláda vyhověla jeho žádosti o vystěhování, žil Frič více než dvacet let v emigraci. V 60. letech působil postupně v Londýně, Paříži a Berlíně a vedl neúnavný boj proti Rakousku. Doufal, že v Evropě dojde k výrazným revolučním či mocenským přeměnám, které umožní vytvoření samostatného českého státu. Proto navazoval styky s představiteli revolučního hnutí (Hercenem, Bakuninem, Kossuthem, Garibaldim, vůdci polského povstání) i evropskými státníky a snažil se je získat pro myšlenku české samostatnosti. Vyvinul také mnoho úsilí k tomu, aby seznámil veřejnost západních států se snahami pro ni téměř neznámého českého národa. Ne všechny Fričovy akce byly šťastné. Platí to především o plánu využít prusko-rakouské války v roce 1866 k vytvoření samostatného českého státu pod patronací Pruska, odmítnutém českými politiky i veřejností. Jen krátkou dobu se Fričovi dařilo vydávat časopis, jímž chtěl ovlivňovat politickou situaci doma (1861 – Čech, 1868 – Blaník).

Fričovy představy a plány se ukázaly být nereálné. Beznadějnost jeho činnosti, únava, životní strádání i touha žít doma se svou rodinou přinutily Friče svůj boj vzdát. V 70. letech žil v Budapešti a Záhřebu a snažil se získat souhlas rakouské vlády k návratu domů. Podařilo se to až v roce 1880. Po návratu do Prahy se Frič setkal s prostředím, s kterým si nerozuměl. Našel zde “generace jiné, s jinými tužbami, jdoucí po jiných cestách” (Machar). Vydával svá literární díla, která byla přijímána s rozpačitou úctou, psal do mladočeských listů, ale v politickém životě se výrazněji neuplatnil.

Literární dílo J. V. Friče je velmi rozsáhlé. Nejznámější z jeho tvorby jsou čtyřsvazkové Paměti a sbírka politických básní Písně z bašty.
(jk)
Žáček V.: Josef Václav Frič, Praha 1979

NOVOMESKÝ Ladislav

(* 27. 12. 1904 Budapešť, + 4. 9. 1976 Bratislava) – slovenský básník, publicista a politik

foto:http://sk.wikipedia.org

Ladislav “Laco” Novomeský byl od 30. let nejvýznamnější postavou slovenské levicové kultury, činný v nejrůznějších jejích orgánech, básník vždy ideově oddaný věci komunistické utopie. Na začátku 20. let působil jako učitel v Bratislavě, v roce 1925 vstoupil do komunistické strany a od té doby pracoval v jejích tiskovinách. V roce 1929 se přestěhoval do Prahy a psal do levicových novin českých i slovenských. Po roce 1938 se vrátil do Bratislavy, kde roku 1943 utvořil spolu s K. Šmidkem, G. Husákem 5. ilegální výbor KSS a později se stal jedním z organizátorů Slovenského národního povstání, od září 1944 přímo z Banské Bystrice. V říjnu 1944 odletěl na jednání do Londýna a později do Moskvy. Začátkem roku 1945 se vrátil na osvobozené území Slovenska. V letech 1945-50 byl podpředsedou Slovenské národní rady a povereníkem pro školství a osvětu. V roce 1950 byl obviněn z buržoazního nacionalismu, o rok později uvězněn a v roce 1954 spolu s G. Husákem odsouzen na 10 let. Roku 1956 byl podmínečně propuštěn. V letech 1956-62 pracoval v Památníku národního písemnictví v Praze. V roce 1963 byl rehabilitován a opět mohl, celý vděčný, vstoupit do komunistické strany. Vrátil se do Bratislavy, kde pracoval v Ústavu slovenské literatury SAV. Po jistém váhání se na začátku normalizace postavil za Husákovo vedení, byť byl zklamán ve svých nadějích na prezidentské křeslo. Aspoň byl odměněn v roce 1969 Leninovým řádem…

Básnické začátky L. Novomeského jsou spjaty se skupinou levicově orientovaných literátů (Ján Poničan, Daniel Okáli, Peter Jilemnický) kolem časopisu DAV, který vznikl roku 1924 a vycházel do roku 1937. První Novomeského sbírka se jmenovala Nedeľa (1927) a byla ve znamení proletářské poezie wolkerovského střihu. Naopak sbírka Romboid (1932) nese znaky poetismu. Následující Otvorené okná (1935) a Svätý za dedinou (1939) v sobě nesou stopy dobové politické atmosféry a byly pokládány za vzorové výtvory tzv. socialistické literatury.

V 60. letech vydal poémy Vila Tereza (1963) a Do mesta 30 minút (1963) a lyrickou sbírku Stamodtiaľ a iné (1964), pozoruhodné tím, jak v nich vytěsnil svou hořkou zkušenost z předchozího desetiletí a jak tu horlivě proklamuje svou věrnost systému, jehož se sám stal obětí.

(jp)

JELÍNEK Hanuš

(* 3. 9. 1878 Příbram, + 28. 4. 1944 Praha) – český překladatel a básník

foto:http://cs.wikipedia.org

Hanuš Jelínek byl od počátku století až do konce předválečné republiky ústřední osobností, jež zprostředkovávala rozvoj literárních styků mezi českou a francouzskou kulturou. Překládal více než 50 francouzských autorů, od Apollinaira, Cocteaua, Duhamela, Verlaina, přes Barbusse, Dumase, Musseta až po Stendhala či MoliŹra, ale i z dalších literatur (Maeterlinck atd). Zvláštní význam však mají jeho mistrná přebásnění ukázek středověké, renesanční a lidové francouzské poezie, Zpěvy sladké Francie (1925 a 1930), jež se dočkaly mimořádné popularity a mnohé básně zlidověly.

Jelínek studoval v letech 1896-1900 v Praze germanistiku a romanistiku a dva roky pobyl též na Sorbonně. Krátce přednášel před 1. světovou válkou na pařížské univerzitě českou literaturu a v letech 1919-32 působil jako vysoký úředník ministerstva zahraničí v Praze a v Paříži.

Od 90. let 19. století Jelínek hojně publikoval v nejrůznějších periodikách a své divadelní kritiky shrnul do tří svazků nazvaných S prvního balkónu (1924). Ve vlastní tvorbě Jelínek začínal jako mussetovský lyrik hned rozmarné, hned elegické noty milostné, otrávené rozkošnickým jedem dekoračního světáctví, jak o něm napsal A. Novák. Z tohoto období pochází sbírka Květnové noci (1916 a 1924) a k původní poezii se pak vrátil ještě havlíčkovsko-heinovskou burleskou Laryngiada (1929) a dále žalozpěvy Harrachovské elegie, věnované blízkému příteli V. Dykovi.

Těžiště Jelínkova díla je ovšem v překladech z francouzštiny. Vedle Zpěvů sladké Francie jsou to překlady moderní poezie Ze současné poezie francouzské (1925), podávající vývoj od symbolismu k dadaismu. Jelínek se však také svými převody z češtiny do francouzštiny zasadil o propagaci domácí literatury. V rozsáhlé Anthologie de la poésie tchéque (1930) zahrnul rozmezí od Rukopisů až po Závadu.

H. Jelínek patří do plejády velkých předválečných překladatelů – po bok germanistů P. Eisnera a O. Fischera, romanisty Jaroslava Zaorálka, rusisty B. Mathesia, anglisty A. Skoumala či všestranného Emanuela Frynty.

ORTEN Jiří

(* 30. 8. 1919 Kutná Hora, + 1. 9. 1941 Praha) – český básník

foto:http://www.citarny.cz

Jiří Orten (vlastním jménem Jiří Ohrenstein) byl největším básnickým zjevem generace, která vstoupila do literatury na konci 30. let a pro jejíž vnímání světa byla příznačná hluboká deziluze a prožitek krize stávajících hodnot (patřil sem K. Bednář, I. Blatný, Z. Urbánek). Určujícím se stal pocit roztržky člověka s dějinným vývojem a pocit naprosté osamocenosti uprostřed nepřátelské skutečnosti.

Po maturitě na gymnáziu v Kutné Hoře odešel J. Orten studovat do Prahy na dramatickou konzervatoř (vliv tu měl příklad bratra Oty Ornesta, pozdějšího divadelního režiséra), odkud byl však v roce 1939 z rasových důvodů vyloučen. Pracoval pak nějakou dobu v Židovské náboženské obci (spolu s básníkem podobného osudu Hanušem Bonnem). Ortenův krátký život skončil smrtelným zraněním pod koly německé sanitky. V. Černý, jehož ortenovské eseje mají – spolu s těmi, které napsal J. Grossman – pro pochopení básníka základní význam, nazval Ortena největším českým básníkem metafyzickým po Máchovi.

Kromě filosofických koncepcí Kierkegaarda a Miguela Unamuna, básní Rainera M. Rilka a R. Weinera mělo na Ortenovo tvůrčí zrání velký vliv přátelství s F. Halasem. Jako by v předtuše, jak krátký čas je mu určen, prodělal Orten během několika let horečnatý umělecký vývoj provázený mimořádnou tvořivostí. Zpočátku byl jeho postoj ke světu určován něžnou, až naivní empatií, porozuměním k běžným věcem, připomínajícím začátky J. Wolkera (unanimismus) a ovlivněným poezií Francise Jammese. Významný tu je motiv návratu k jistotám dětství, k mateřské náruči jako ke zhmotnění prostoty a jistoty. Tyto znaky převažují v prvních dvou sbírkách Čítanka jaro (1939) a Cesta k mrazu (1940), jež obě vydal pod pseudonymem Karel Jílek.

Naproti tomu do básní z následujícího období, ve skladbě Jeremiášův pláč (1941) a sbírce Ohnice (1941) – zde použil pseudonymu Jiří Jakub – proniká rozhodujícím způsobem pocit zmaru a nesmyslnosti lidské existence. Dřívější melancholie se mění v úzkostné prožívání absurdity. Tímto rysem jsou pak prodchnuty básně vydané po válce, především Elegie (vyšly posmrtně 1947), jedinečný cyklus devíti litanických básní, do nichž proniká výrazně, byť jinotajně Ortenova autobiografie.

Důležitou součástí Ortenova díla jsou jeho Deníky, které si vedl v letech 1938-41, a opomenuty nemohou být ani prózy Eta, Eta, žlutí ptáci, jejichž výbor vyšel v roce 1966.K

[14.9.1931]
Foto:http://www.cesky-jazyk.cz/zivotopisy/ivan-klima.html

Jeden z našich nejpřekládanějších autorů žije se svou ženou Helenou v tiché čtvrti v Praze-Hodkovičkách. Pokud není mimo Prahu, tráví většinu dne ve své pracovně, což je středně velká místnost s výhledem do zahrady. Na bytelném stole je přenosný počítač a kupa nejrůznějších papírů či poznámek. Člověka, který vejde, však ze všeho nejvíc zaujme množství knih. Jsou uložené v policích či skříňkách od podlahy až téměř ke stropu. Tituly srovnal Ivan Klíma podle abecedního pořádku. Svoje vlastní knížky (vyšly v sedmadvaceti jazycích) má na poličce vedle dveří. Dřív, když byl mladší, je ukrýval ve skříňce, aby je nikdo neviděl. Styděl se, když se o něm nahlas mluvilo jako o spisovateli.
Dnes tráví psaním celé dny. Píše pomalu, své texty mnohokrát přepisuje a cizeluje, až úzkostlivě dbá na věcnou správnost všech faktů. V poslední době píše hodně novinové články a eseje – jistou roli asi hraje i celoživotní srovnávání se s Karlem Čapkem. Rovněž psaní beletrie je pro Klímu urputným kolotočem neustálého přepisování a opravování. Jak říká, dnes už málokdy píše se skutečnou chutí a radostí jako kdysi.
Vstává kolem sedmé a hned po snídani se obvykle zavře v pracovně. Zhruba dvakrát týdně chodí na tenis, který hraje velmi slušně. Mezi jeho další koníčky patří houbaření, sbírání starých map a hraní mariáše. Za knížky, které mu nyní vycházejí v zahraničí, má vcelku vysoké honoráře, ale svůj životní styl příliš nezměnil.
Po tatínkovi zdědil skromnost. Na módu si nepotrpí, obléká se až omšele. “Stydím se kupovat si drahé věci,” říká. “V restauraci si vždycky dám nejlevnější jídlo.” Společnost nikdy nevyhledával. S přáteli se vždy scházel spíš doma. Do kaváren ani hospod si pro inspiraci nechodí. “Jednak nemám rád zakouřené místnosti, jednak to považuji za ztrátu času.”
Nemá slabost pro pití ani dobré jídlo. Snídá rohlík s tvarohovým sýrem, malý oběd si většinou připravuje sám, večeří opět rohlík se sýrem. Není vegetarián, ale maso jí málo. Z pochutin má slabost snad jedině pro zmrzlinu. Alkohol téměř nepije, občas neodmítne sklenku červeného vína. Auto používá velmi nerad. Říká, že jezdit po městě autem či mít narvanou ledničku je “nemravné vůči potomstvu”.
Přesto sám velmi dobře vaří – na disidentské schůzky chystal pověstné “klímakoule”, což jsou silně kořeněné koule z mletého hovězího a vepřového masa. Večer se dívá na zprávy, což je jediný pořad, který v televizi pravidelně sleduje (dřív doma Klímovi televizi vůbec neměli). Dívá se ještě na dokumentární a přírodopisné filmy. Občas poslouchá hudbu. Často si večer také čte, ale většinou literaturu faktu. K beletrii se dostává čím dál tím méně. Dřív ji četl z profesionálního zájmu – aby se o knížce dozvěděl, jak je napsaná. Jenže “málokdo píše nějak výrazně originálně, používají se stále stejné triky”, říká věcně.
Je členem Římského a Ambassador klubu, místopředsedou českého Pen-klubu a členem ediční rady Lidových novin, kde jeho syn Michal pracuje jako ředitel. Dcera Hana je výtvarnice, mimo jiné ilustrovala i některé otcovy knížky.
Slovy spisovatele Philipa Rotha si Ivan Klíma “prodělal vše, čemu se říká evropské vzdělání” – počínaje vězněním v koncentračním táboře Terezín a konče policejním pronásledováním v době normalizace. Životními peripetiemi procházel však klidně a smířeně. Jak tvrdí jeho přátelé, byl vždy “spíše poslem dobrých zpráv” (Pavel Kohout).
Zahraniční novináři, kteří Klímu v Hodkovičkách často navštěvují, ho nazývají “typickým středoevropským intelektuálem”. Těžko říct, co to vlastně znamená. Sám Klíma nemá slovo intelektuál rád. “Je to nepřesné slovo,” říká. “Každý si pod ním představí to, co se mu hodí. Raději o sobě slyším, že jsem spisovatel.”

Dne 7.7. a 14.7.2010 jsme navštívili děti na letním táboře na Bilichově.

Nová služba knihovny: laminování

Zpráva o činnosti za rok 2009

Oddělení pro dospělé:

JAKUB DEML *20. srpna 1878 ( 132. výročí narození ), další list do čtenářského   deníku.

Pamatuješ si ještě –  IVAN BLATNÝ † 5. srpna1990
( 20. výročí úmrtí ), literární soutěž. Od 1. – 26. srpna 2010.

Studovna:

INTERNET ZDARMA – pro registrované čtenáře denně, pro neregistrované po zaplacení jednorázového poplatku 10,- Kč.

NABÍZÍME – denní tisk, nejnovější čísla časopisů, zákony, encyklopedie v    příjemném prostředí.

-          Kopírování, skenování, laminování.

-          Novinky regionální literatury – výstava ve studovně.

Odpovědi na červencovou soutěž Pamatuješ si ještě?.

Odpovědí na otázky přišlo 20 z toho správných bylo 12.

Vylosování byli a knihu získávají
1. Jan Vít,
2. Světlana Maixnerová,
3. Jarmila Merklová.

Výhercům gratulujeme a o výhře je budeme informovat.

Letní otevírací doba

Která kniha mě ovlivnila? Jakou roli pro Vás hraje kniha?

Osobnosti města Slaný nám odpověděly na tyto otázky:

Donášková služba - knihy až do vašich domovů

OPASEK Jan Anastáz

(* 20. 4. 1913 Vídeň, + 24. 8. 1999 klášter Rohr Bavorsko)
Foto: http://www.cesky-jazyk.cz/zivotopisy/jan-anastaz-opasek.html

- český katolický duchovní, básník a teolog Básnické dílo a životní osudy A. Opaska zařazují do linie “druhé generace” spirituálních katolických básníků. Jejich umělecké začátky spadají do 40. let, ale než se jejich tvorba stačila rozvinout, stali se obětí komunistické justice. Patří sem J. Zahradníček, Jan Dokulil, Josef Kostohryz, V. Renč – a také sám Opasek, který byl v září 1949 zatčen a na počátku prosince 1950 odsouzen na doživotí pro “velezradu a špionáž”. V té době byl Opasek již 10 let knězem (vysvěcen v červenci 1938 a téhož roku v Římě získal i doktorát teologie), a když se roku 1939 vrátil do vlasti, stal se převorem břevnovského kláštera. Zde za okupace docházelo ke konspirativním schůzkám. Od roku 1947 byl opatem břevnovského kláštera a významným činitelem benediktinského řádu. Po odsouzení (1950) byl v různých věznicích a pracovních táborech, navíc často šikanován a držen v samovazbě. V roce 1960 byl amnestován, ale až do roku 1968 mohl pracovat jen jako stavební dělník. Po krátkém období kolem roku 1968 mu po okupaci znovu nebylo povoleno vykonávat kněžskou činnost, a tak volil raději odchod do exilu – od roku 1969 žil v benediktinském opatství v bavorském Rohru. Zde vedl práci křesťanské laické organizace Opus bonum, která kromě publikační činnosti (vydala na 30 titulů nejen náboženské literatury) připravovala semináře a každoroční setkání exilových intelektuálů ve Frankenu. Usiloval též o česko-německé smíření. V roce 1990 se Opasek vrátil do Československa, zasloužil se o navrácení břevnovského kláštera řádu a významně se jako opat podílel na obnově kláštera k jeho mileniu v roce 1993. U příležitosti 80. narozenin jej papež Jan Pavel II. jmenoval arciopatem. V duchu svých frankenských snah podepsal počátkem roku 1995 petici Smíření 95. V roce 1974 vydal Opasek v Římě sbírku Obrazy, jež byla inspirována jeho zážitky z cizích zemí a z cest, především z Itálie, kde ještě před válkou studoval, ale též z Francie a Ameriky. Kontemplativní, k Bohu obrácenou tvář má sbírka Život upřen do středu (1978) a pokus najít klidný pevný bod jistoty je patrný i v meditativních básních Podvečerní hudba z roku 1979. K významným knihám české memoárové literatury patří Opaskovy vzpomínky Dvanáct zastavení (1992), zachycující jeho životní pouť od dětství po odchod z vlasti.

KOMÁREK Vladimír

(* 10. 8. 1928 Hořensko, okres Semily)
Foto:http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Vladim%C3%ADr_Kom%C3%A1rek.jpg

- český malíř, grafik a ilustrátor Výtvarná studia začal V. Komárek na odborné sklářské škole v Železném Brodě, v roce 1946 byl přijat na Akademii výtvarných umění, odkud za dva roky přešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, kterou dokončil v roce 1954 v ateliéru Karla Štipla. V letech 1965-71 byl členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Poprvé samostatně vystavoval v roce 1958 v České Lípě, roku 1981 získal cenu za nejkrásnější knihu roku. Svou tvorbou Komárek navázal na tradici imaginativního malířství, především J. Zrzavého. Od expresivity přešel k výraznému lyrismu a omezené realitě. Jemná barevnost bez ostrých přechodů a pouze náznak tvaru dávají jeho obrazům neskutečnou atmosféru (Dívka s fotografiemi, 1984; Loučení, 1987). Komárek se zabývá rovněž ilustrací (kresbami doprovodil například Seifertův Deštník z Piccadilly, 1979; Holanův Strom kůru shazuje, 1981; Máchův Máj, 1982) a volnou grafikou (Zátiší se zrcadlem, 1987). Patří mezi naše nejvýznamnější tvůrce drobné grafiky a ex libris.

FUKS Ladislav

(* 24. 9. 1923 Praha, + 19. 8. 1994 tamtéž)
http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=325

- český prozaik Fuksova prvotina Pan Theodor Mundstock (1963) se stala jednou z největších literárních událostí první poloviny 60. let. Přihlásil se v ní vyzrálý, magickou silou stylistiky suverénně vládnoucí tvůrce, jemuž se v novele dokonale podařilo evokovat přízračnou a absurdní existenciální situaci člověka odsouzeného k rasové smrti. V té době již však měl autor, jenž do té doby působil v památkové péči a pak v Národní galerii, napsán cyklus povídek Mí černovlasí bratři (1964), odehrávající se rovněž za okupace a sledující osudy pěti chlapců (tři z nich jsou Židé) z jedné gymnaziální třídy. Tajemná, osudová atmosféra provází i román Variace pro temnou strunu (1966) s ústřední postavou senzitivního chlapce z pražské patricijské rodiny. Mistrnou alegorií inklinace maloměšťáctví k fašismu je Fuksova hororová novela Spalovač mrtvol z roku 1967. V postavě zaměstnance krematoria pana Kopfrkingla vytvořil autor jeden z nejmorbidnějších typů moderní české prózy (rovněž zdařile zfilmovaná s R. Hrušínským v hlavní roli). Téma vykořenění lidské existence ve století holocaustu a osud Židů jako metafora všeobecného údělu je tématem dvou próz z konce 60. let: souboru povídek Smrt morčete (1969) a románu, v němž se spojuje horor a pohádka, Myši Natálie Mooshabrové (1970). Po románu Příběh kriminálního rady (1971), zpracovávajícím zápletku synovské nenávisti k otci, vydal roku 1972 Fuks novelu apokalyptické vize zla a utrpení Oslovení ze tmy, v níž se židovský chlapec, který přežil jadernou katastrofu, setkává s ďáblem. Po burlesce Nebožtíci na bále (1972), evokující svět pražského měšťanstva před 1. světovou válkou, Fuks vydal několik knih, v nichž vyhověl ideologickým požadavkům normalizačního období: antiemigrační moralitu Návrat z žitného pole (1974), baladu z kolektivizující se poválečné slovenské vesnice Pasáček z doliny (1977) či banalitku z dětství J. Fučíka Křišťálový pantoflíček (1978). Posrpnová normalizace, spojená s vydíráním “oficiálních kruhů”, se neblaze podepsala i na jeho mravní integritě. Návratem k závažným látkám a také k uměleckým kvalitám byla až “spisovatelská” novela o vině a trestu Obraz Martina Blaskowitze (1980), a pak především rozsáhlý román Vévodkyně a kuchařka (1983). Zde jde o virtuózně prokomponované dílo, hlásící se jak látkou (období vídeňské secese, soumrak habsburské monarchie), tak uměleckými prostředky (posílení symboliky, psychologická drobnokresba) k tradici středoevropského románu, jak ho představují jména F. Kafky, Roberta Musila a Hermanna Brocha. Rok po Fuksově smrti vyšly jeho impresionisticky zabarvené paměti nazvané Moje zrcadlo. (jp)

ŠVEJDA Jiří

(* 29. 8. 1949 Litvínov)
http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=489

- český prozaik a scenárista Literární debut zdatného fabulátora J. Švejdy, původem chemika, ale posléze absolventa scenáristiky a dramaturgie FAMU, se odehrál pod vlivem próz V. Párala. Švejdova prvotina a bestseller Havárie (1975) byla vítaným textem vrcholné normalizace: tovární, ale přesto atraktivní prostředí, v němž se pohybuje ambiciózní hrdina, vše podáno s výrazným, nekomplikovaným epickým tahem. Nic pak nebránilo tomu, aby s krátkou frekvencí vycházely další a další Švejdovy prózy, jejichž úroveň je kolísavá. Patrný je sklon k myšlenkové a stylové plochosti, k psychologické povrchnosti a stereotypům při vedení dějových schémat. Na tom horším pólu Švejdových próz stojí romány Dva tisíce světelných let a Kdybych zemřel (oba z roku 1978) a pak vyloženě slabé “autobiografické” romány Dlouhé dny (1981) a Krasohled (1989). Na tom lepším pak Požáry a spáleniště (1979) a 1. díl trilogie Moloch, nazvaný Hledání rovnováhy (1983). Řada Švejdových próz byla zfilmována, což ostatně umožnila i skutečnost, že sám autor pracoval před listopadem 1989 jako šéfdramaturg na Barrandově; navíc byl v polistopadovém tisku označen za spolupracovníka StB. Po roce 1989 se Švejda stal v Ústí nad Labem šéfem nakladatelství Dialog, orientujícího se na komerční literaturu.

BOUDA Cyril

(* 14. 11. 1901 Kladno, + 29. 8. 1984 Praha)
http://www.swaton.sk/index.php?go=autogramy/mix/maliari1

- český malíř, grafika ilustrátor Cyril Bouda pocházel z rodiny, jejímž přítelem byl Mikoláš Aleš; otec byl středoškolským profesorem kreslení a matka, věnující se rovněž výtvarné práci, pocházela ze sochařské rodiny Suchardů. Bouda absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze u F. Kysely (1919-23), pokračoval pak na grafické speciálce M. Švabinského na Akademii výtvarných umění v Praze (1923-26). Od roku 1932 učil figurální kresbu na ČVUT, v letech 1946-72 působil jako profesor na Pedagogické fakultě UK. Jeho osobitou tvorbu, a to i malířskou, silně ovlivnilo školení a výrazná záliba v kresbě. Uplatnil se zejména jako ilustrátor, který obsáhl všechny grafické techniky a žánry. Výrazných úspěchů dosáhl jak v dřevorytu (ilustrace Wildeova Strašidla cantervillského, 1928; Jiráskovy Nevolnice, 1936; Erbenovy Kytice a Máchova Máje, 1939), tak v leptu (Andersenovy Pohádky, 1927), mědirytu (Vlastní životopis Celliniho, 1938), a především v barevné litografii (Svatopluka Čecha Ve stínu lípy a Wolkerovy Balady, 1944). Barevnou litografií provedl i proslavené městské veduty (Olomouc, 1941; Klatovy, České Budějovice 1943; Praha 1948; Brno, 1962). Známé jsou i Boudovy náměty poštovních známek a plakáty. (vl)

básník, prozaik a esejista
Foto:http://eldar.cz/deml/fotogalerie.html

Životopis:

Jakub Deml byl básník, prozaik a esejista. Jeho tvorba měla blízko k expresionismu a některými rysy se blíží surrealismu a existencialismu.

Jaku Deml se narodil v rodině rolníka a kupce v jeho druhém ze tří manželství. Ve dvanácti letech mu zemřela matka. Byl také svědkem úmrtí několika sourozenců. To natrvalo poznamenalo jeho vidění světa.
Jakub Deml vystudoval gymnázium v Třebíči a po absolvování bohosloveckého semináře v Brně roku 1902 byl vysvěcen na kněze. Jeho kněžská dráha byla velmi krátká. Po několika místech na Moravě, kde krátce působil, byl pro neshody s nadřízenými zbaven služby a žil s podporou přátel v soukromí do roku 1912, kdy byl dán do penze s příkazem bydlet v Praze.
Ještě před maturitou se Jakub Deml seznámil s Otou Březinou, jenž se mu stal celoživotním básnickým vzorem. Březina ho seznámil s mnoha zajímavými lidmi, např. se sochařem Františkem Bílkem, který byl také ilustrátorem Demlových knih.
Za působení Jakuba Demla v Babicích ho zaujal literát J. Florian vydávající ve Staré Říši edici Dobré dílo. Deml pro něho pracoval v letech 1904 – 11 i jako překladatel a vydával zde své knížky.
Pro Demlův život byly příznačné často dramatické rozchody s jeho přáteli zaviněné jeho povahou. Rozešel se i s J. Florianem, O. Březinou a dalšími. Mezi málo těch, s nimiž v té době Deml přátelství nepřerušil byli např. bratři Vernerové. Jan Amos Verner, později evangelický farář, byl v Tasově Demlovým pomocníkem a sekretářem. Samuel Verner, dosud málo známý českobratrský duchovní básník a publicista, udržoval s Demlem přátelství od té doby, co se setkali v salonu Růženy Svobodové v roce 1918.
Za 1. světové války žil Jakub Deml u svého švagra v Jinošově u Náměště nad Oslavou. Po válce vítal utvoření republiky, nadchlo jej sokolství. Pro urážku prezidenta byl roku 1930 Jakub Deml dokonce obžalován, avšak po Masarykově zásahu bylo soudní řízení zastaveno.
Některé Demlovy spisy byly z politicko-mravnostních důvodů i konfiskovány. V období 1. republiky Jakub Deml také hodně cestoval.
Za 2. světové války nebylo Demlovi v letech 1943-45 dovoleno publikovat. Celá jeho činnost od počátku okupace až do roku 1941 byla po válce předmětem vyšetřování, avšak bez nepříznivých následků pro něj.
Po zbytek života žil Jakub Deml v Tasově, často navštěvován přáteli a obdivovateli.

Dílo Jakuba Demla:

Jakub Deml svou vnitřní rozeklaností připomíná barokní spisovatele. V díle, obsahujícím velmi pestré slovesné žánry, je dominantním prvkem a centrem pozornosti sám autorův subjekt. Ve svých dílech měl blízko k expresionismu a existencionalismu.
Básně a básnická próza:
K Demlovu citovému vzplanutí k dceři hraběte Sporcka při pobytu v Kuksu patří české a německé verše a básnické prózy:
Památný den v Kuksu – 1933
Solitudo – 1934
Píšeň vojína šílence – 193
Princezna – 1935
Jugo – 193
Další poezie:
Moji přátelé – 1913
Miriam – 1916
Věštec – 1917
Verše české – 1907-1938
Pupava – 1939
Ustrnulými nebesy – 1946
Ke konci života napsal ještě několik básnických skladeb:
Stařec před jeslemi – 1955
Triptych – 1960
Ledové květy – vydáno posmrtně 1966
Próza:
Těžká životní epizoda – smrt první milované E. Wiesenbergrové, dala vznik několika Demlovým knihám:
Hrad smrti – 1912, s dřevoryty Josefa Váchala
Pro budoucí potníky a poutnice – 1913
Tanes smrti – 1914
Miriam – 1914
Šlépěje – 1917-1941, 26 svazků, psáno ve formě ročních deníků, jež tvoří nejrozsáhlejší část autorova díla
Další díla:
Prózy úzce spjaté se vztahem k domovu:
Česno – 1924
Tepna – 192
Hlas mluví k Slovu – 1926
Mohyla – 1926
Smrt Pavly Kytlicové – 1932, vzpomínková próza na ženu, s níž žil Deml čtrnáct let. Byla rovněž spisovatelkou i vydavatelkou jeho knih. Příznivě působila na jeho tvorbu.
Katolický sen 1932
Zapomenuté světlo – 1934
Rodný kraj – 1936
Vražda – 1937
Ptačí budky – 1938
Podzimní sen – posmrtně 1991
Eseje:
Sokolská čítánka – 192
Sestrám – 1924
Dílo Felixe Jenewcina – 1928
Deníky a vzpomínky:
Rosnička – 1912
Domů – 1913
Mé svědectví o O. Březinovi – 1931
Samostatnou kapitolou v Demlově tvorbě jsou mnohé překlady z němčiny a latiny, nejčastěji z náboženské literatury všech dob.

Človíček a človíčka

Pavel Teisinger, Zdenka Teisingerová

Jak se asi žilo pravěkému Človíčkovi, kdy ještě číhali v pralesích pravěcí ještěři a paryby plavaly v prařekách? A víte, že docela dobře? Človíček už uměl vykřesat oheň, naučil se vyrobit si nástroje, ale i věci, s kterými si užil spoustu legrace! A té si konečně ve dvou užil až až, protože smát se můžeš nejlíp s někým, koho máš rád! Třetí pokračování příhod malého pravěkého Človíčka, tentokrát i s Človíčkou. Sedm pohádek a osmá jako přídavek.

Folklor Zeměplochy :  legendy, mýty a zvyky ze Zeměplochy s užitečnými ohlédnutími k planetě Zemi

Terry Pratchett a Jacqueline Simpsonová

Cyklus příběhů o Zeměploše od Terryho Pratchetta přinesl v průběhu let nejen pěknou řádku zajímavých příběhů v “řadových” románech, ale také velké množství knih, které čtenáře seznamují s reáliemi tohoto pozoruhodného světa.

Hamlet (komiks)

[William Shakespeare ; s použitím překladu Martina Hilského]

Tento svazek edice Manga Shakespeare představuje dílo největšího světového dramatika a básníka prostřednictvím japonské mangy. Adaptace, která propojuje klasický shakespearovský jazyk s moderním, dynamickým grafickým stylem japonské mangy, neočekávaně přesazuje děj hry do budoucnosti. Píše se rok 2107 a ponurý kybersvět neustále balancuje na pokraji války…

Beletrie

Vyvolená – Škola noci 3

P.C. Castová, Kristin Castová

V třetím díle série Škola noci sledujeme další trable budoucí upírky Zoey Redbirdové, kterou – podobně jako v předchozích částech, Označené a Zrazené – ani báječné nadpřirozené schopnosti neuchrání před bolestnými omyly a průšvihy dospívání.

Boží bojovníci

Andrzej Sapkowski

Druhá kniha husitské trilogie (navazuje na román “Narrenturm” a pokračuje titulem “Lux Perpetua”), jejímž hrdinou je mladý a naivní slezský šlechtic Reinmar z Bělavy zvaný Reynevan. Píše se rok 1427 a papež Martin V. vydává Bulu, v níž propaguje nutnost další křížové výpravy proti českým kacířům. Výprava byla tedy důkladně připravena a začátkem července překročila hranice a vtrhla do Čech, značíc svou cestu mrtvolami a požáry.

Červené sárí : když se moc platí životem

Javier Moro

V roce 1956 se v anglické Cambridgi setkává devatenáctiletá italská studentka Sonia Mainová s mladým Indem Rádžívem Gándhím. Sonia pochází ze skromných poměrů, Rádžív nosí jméno nejslavnějšího indického rodového klanu. Tak začíná skutečný příběh lásky, kterou nezlomila ani smrt… Přes počáteční odpor své rodiny Sonia opouští Itálii a za Rádžíva se provdá. Sňatkem na sebe bere i úděl rodiny, která už po desetiletí dominuje politickému životu Indie – země, kde lid uctívá milióny božstev, mluví osmi sty jazyky a hlasuje pro pět set politických stran. Díky své odvaze, čestnosti a obětavosti se stane v očích šestiny lidstva bohyní…

Naučné

Křížem krážem po moravských horách : pěšky i na kole

Martin Janoška

Po velkém úspěchu knihy Křížem krážem po českých horách vychází v letošním roce i praktický průvodce po moravských horách. Nabízí desítky tipů pro turisty i cyklisty na výlety do nejzajímavějších koutů moravských hor. Každý tip obsahuje vedle poutavého popisu cílů také fotografie, mapku a praktické informace o náročnosti terénu, doporučené trase i internetových odkazech.

Chrám světa : svatyně, kulty a mysteria starověkého Egypta

Miroslav Verner

Zavítáme do nejslavnějších egyptských chrámů, seznámíme se s náboženskými obřady i životem kněží. Světoznámý český egyptolog M. Verner je jeden z nejzasvěcenějších průvodců, který před námi může rozkrýt dávná tajemství stavitelů chrámů. Úžasná kniha dokazuje, že „obyčejná“ věda může být vzrušující cestou k poznání.

Tomio Okamura -  Český sen

Jaroslav Novák Večerníček, Tomio Okamura

Životní příběh česko-japonského podnikatele v oblasti cestovního ruchu – Tomia Okamury.

Jeho budoucí rodiče Helena Holíková a Matsua Okanuta po sňatku odjíždějí do Japonska. Několik let po Tomiově narození se jeho matka vrací zpět do Československa, kde se podrobuje léčení. Její synové pobývají v dětských domovech, odkud si Tomio přinese nepříjemné zážitky. Od 14 let střídavě létá do Japonska, kde si přivydělává i jako prodavač popcornu v kině. Roku 1994 se vrací do Prahy. Vystřídá různá zaměstnání a nakonec se začne živit jako podnikatel.

Zpráva o činnosti za rok 2009

Akce na červenec

Oddělení pro dospělé:

- OTA PAVEL *2. července 1930 ( 80. výročí narození ), další list do čtenářského deníku.

- PAMATUJEŠ SI JEŠTĚ – IGNÁT HERRMANN † 8.7.1935( 75. výročí úmrtí ), literární soutěž. Od 1. – 26. července 2010.

Studovna:

- INTERNET ZDARMA – pro registrované čtenáře denně, pro neregistrované po zaplacení jednorázového poplatku 10,- Kč.

- NABÍZÍME – denní tisk, nejnovější čísla časopisů, zákony, encyklopedie v příjemném prostředí. – Kopírování, skenování, laminování. – Novinky regionální literatury – výstava ve studovně.

Odpovědi na červnovou soutěž Pamatuješ si ještě?.

Odpovědí na otázky přišlo 15 z toho správných bylo 10.

Vylosování byli a knihu získávají
1. Antonín Leopold,
2. Alena Lorencová,
3. Diana Zajíčková.

Výhercům gratulujeme a o výhře je budeme informovat.

Letní otevírací doba

Která kniha mě ovlivnila? Jakou roli pro Vás hraje kniha?

Osobnosti města Slaný nám odpověděly na tyto otázky:

Donášková služba - knihy až do vašich domovů

(02.07.1930 – 31.03.1973)

Vlastním jménem Ota Popper se narodil 2. července 1930 v položidovské rodině. Otec Leo na něj měl velký vliv po celý život, naučil ho mít rád přírodu, ale zejména vodu a ryby. Za druhé světové války otec a starší bratr Hugo a Jiří byli odvedeni do koncentračního tábora, Ota s maminkou Hermínou zůstali doma sami. Po válce se otec i bratři vrátili. Ota Pavel po válce vystudoval obchodní a jazykovou školu, pracoval jako sportovní redaktor v rozhlase a časopise Stadion. Na olympijských hrách v Innsbrucku (1964) se projevila naplno jeho duševní choroba – schizofrenie. Často pobýval v psychiatrických léčebnách. Zemřel 31. března 1973 na infarkt.

Jeho tvorba je zejména povídková s autobiografickými rysy, kdy věčným zdrojem inspirace pro něj byl právě otec a dětství strávené kolem Berounky. Realizoval se také v reportážích ze sportovního prostředí. Jeho povídky jsou psány lidovým jazykem, jsou plné humoru a velmi laskavého pohledu na věci kolem sebe. Jeho nejlepší povídky vznikaly v době, kdy již u něj propukla těžká duševní choroba a stejně jako například Božena Němcová v dobách, kdy se necítila šťastná, vzpomínala na krásné chvíle dětství, vzpomíná i Ota Pavel na chvíle prožité s otcem, rodinou, Karlem Proškem, uprostřed přírody, tam, kde mu bylo nejlépe.

Dílo Oty Pavla

Ota Pavel proslul knihami dvojího typu – povídkami se sportovní tematikou a povídkami z kraje jeho dětství – Křivoklátska. K místům kolem přívozu v Luhu u Branova, hospůdky U Rozvědčíka a kolem kouřimeckého přívozu. K řece Berounce a rybolovu měl silný citový vztah, a to se v jeho povídkách plně odrazilo. Možná proto se dnes mluví o těchto místech jako o kraji Oty Pavla.
Nejdříve vycházejí knihy ze sportovního prostředí:
1964 – Dukla mezi mrakodrapy,
1967 – Plná bedna šampaňského,
1968 – Cena vítězství, 1971 – Pohár od pánaboha
a 1972 – Syn celerového krále.
Pátá kniha sportovních příběhů – Pohádka o Raškovi vychází až po jeho smrti v roce 1974.
V roce 1971 vydali v Československém spisovateli první autobiografickou knížku – Smrt krásných srnců . Druhá vychází až roku 1974 v Mladé frontě a jmenuje se Jak jsem potkal ryby .

Kromě slavných povídkových knih je Ota Pavel autorem rozhlasové dramatizace své povídky Omyl, televizních scénářů Kladno hází, Alfréd Jindra, Pohár za první poločas , dále filmového scénáře Poslední etapa . S Arnoštem Lustigem napsal předmluvu k fotografické publikaci Třetí celostátní spartakiáda – 1965, je autorem úvodu k fotografiím Viléma Heckela Hory a lidé – 1964. Je zastoupen v knize O rybářích a pro rybáře -1970.
Od podzimu 1970 sbíral Ota Pavel materiál pro scénář k filmu Poslední ráj. Měl být o převoznících, rybářích a lesnících z Křivoklátska, o „fialovém poustevníkovi“ Václavu Matouškovi. Dochovaný materiál zůstal v pozůstalosti.
Po smrti O. Pavla vyšla celá řada výborů z jeho díla. Mezi ty nejlepší patří: 1977 Fialový poustevník, 1985 Zlatí úhoři, 1989 Výstup na Eiger, 1994 Jak šel táta Afrikou.
Sebrané spisy Oty Pavla vyšly v letech 2002-2003 v nakladatelství HAK Praha v péči Slávky Kopecké a jsou sedmidílné. (1. díl: Dukla mezi mrakodrapy, 2. díl: Plná bedna šampaňského, 3. díl: Pohádka o Raškovi a Pohár od Pánaboha, 4. díl: Smrt krásných srnců, 5. díl: Syn celerového krále, 6. díl: Jak jsem potkal ryby, 7. díl: Povídky z šuplíku – texty z pozůstalosti).
Ota Pavel za své dílo obdržel cenu Víta Nejedlého a novinářskou cenu Julia Fučíka. Byl členem Svazu československých spisovatelů. Jeho povídky vycházely s režimními redakčními úpravami, proto lze jejich původní verze najít až ve výborech vydávaných v devadesátých letech a později.

Vzpomínkové knihy o Otu Pavlovi a knížky o Kraji Oty Pavla

• Pavlová Věra, Vzpomínky na Otu Pavla, V.P.K., Praha 1993.
• Fiala Jan Šimon, Z posledních rájů Oty Pavla, Bílý slon, Praha 1998.
• Peterová Zuzana, Spanilé jízdy aneb Náš bratr Ota Pavel, Nezávislý novinář, Kladno 2000.
• Brůna Otakar, Potkat tu Otu Pavla, Akcent, Třebíč 2000.
• Peterová Zuzana, Jak jsme se zbláznili: můj táta Ota Pavel a já, G plus G, Praha 2001.
• Pechová Jaroslava, Zpáteční lístek do posledního ráje Oty Pavla, Laguna, Praha 2002.

BEDNÁŘ Kamil

Foto:http://www.spisovatele.cz/kamil-bednar

(* 4. 7. 1912 Praha, + 23. 5. 1972 Mělník)

- český básník a překladatel Kamil Bednář patřil k vůdčím osobnostem básnické generace – z nichž nejtalentovanějším tvůrcem byl J. Orten – která umělecky dorůstala v období krátce před německou okupací. Této generaci, formované pocity úzkosti, bezvýchodnosti, tragiky, byla již cizí ideologičnost předchozí wolkrovsko-nezvalovské tvorby a orientovala se k nadčasovým hodnotám konkrétního, “nahého” člověka. Toto usilování vyjádřil Bednář pregnantně v programovém eseji Slovo k mladým (1940), jenž se stal textem, kolem něhož se polemicky tříbily názory celé literární generace. Celou touto generační atmosférou (tvořily ji dále osobnosti jako Bohuslav Březovský, Hanuš Bonn, I. Blatný, J. Kainar, Z. Urbánek) se zabývá V. Černý v Druhém sešitu o existencialismu). Bednářovým debutem byla sbírka spirituální, programově antiavantgardní lyriky Kámen v dlažbě (1937), vydaná v Halasově edici První knížky a Halasovou poetikou též značně ovlivněná. Následovaly pak sbírky Milenka modř (1939) a Kamenný pláč (1939). Též v básnických knihách uveřejněných za okupace (Po všech svatbách světa, Bosé oblohy, Hladiny tůní) Bednář vychází z prožitku úzkostné doby a blízkosti smrti. Zároveň se sbližuje s autory Skupiny 42 a i v jeho poezii se objevují motivy města a jeho periférie. S válečnou dobou se vyrovnává ve skladbě Jim hostinou bylo (1948) a předkládá tu svou vizi o spasitelské síle utrpení. Pokusem vyjít vstříc dobové společenské situaci a zároveň uchránit před jejím tlakem svou básnickou integritu je kniha Dějiny srdce (1957), shrnující Bednářovu lyriku z let 1946-56. I jako projev distance od poválečného politického vývoje se Bednář, zaměstnaný od roku 1949 v nakladatelství Československý spisovatel, věnoval zejména tvorbě pro děti, a především překladatelství. Vyniká zvláště jeho přetlumočení díla amerického básníka Robinsona Jefferse: Mara (1958), Jestřábí křik (1960) a Pastýřka putující k dubnu (1961).

ČERNÝ Václav

(* 26. 3. 1905 Jizbice u Náchoda, + 2. 7. 1987 Praha)
Foto:http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=357

- český literární kritik a teoretik, historik, překladatel, autor pamětí a účastník protinacistického odboje Osobnost V. Černého patří bezesporu ke klíčovým zjevům české duchovní kultury tohoto století. Jde zřejmě po Šaldovi o nejvýznamnějšího uměleckého kritika s mohutným rozhledem po celé šíři světové (především románské) kultury, jehož osud, přinášející mu prakticky od 40. let stálé ústrky a vylučování z řad domácí kultury, charakterizuje úděl nekonformního vzdělance tohoto věku. Pocházel z rodiny pedagoga a literárního historika Václava Černého. Po studiích na reálném gymnáziu v Náchodě a na lyceu Carnot ve francouzském Dijonu (baccalauréat v roce 1924) studoval na univerzitě v Praze obor čeština-francouzština (doktorát 1929). Po krátkém působení v Brně se stal sekretářem Institutu d’Etudes Slaves v Ženevě (1931-36). Po návratu do Prahy byl jmenován docentem románských literatur na UK a od roku 1938 profesorem Masarykovy univerzity v Brně. Po uzavření vysokých škol působil v letech 1939-44 na gymnáziu v Praze. Publikovat začal již v roce 1927 studií Ideové kořeny současného umění, v níž analyzoval vliv Bergsonovy filosofie v literatuře. Významná byla stať Esej o básnickém baroku (1937), která odpovídala dalšímu duchovnímu směřování Černého: hledání absolutních mravních hodnot, jimiž je umělec zavázán svému talentu i dílu. Během okupace se Černý aktivně účastnil protinacistického odboje. V roce 1944 byl uvězněn na Pankráci a osvobodilo ho až pražské povstání. Okamžitě se zapojil do práce v České národní radě – budoucnost Československa spatřoval sice v socialismu, ale ten mu nepředstavoval totalitní model stalinistického Ruska. Polemickou platformou se stal Kritický měsíčník, který Černý založil již před válkou, ale za okupace nesměl vycházet. Z diskusí o další podobu národního směřování vznikl soubor statí a polemik Boje a směry socialistické kultury (1946). Ve studiích Osobnost, tvorba a boj (1947) pak Černý obhajoval nenahraditelnou roli tvůrčí a svobodné osobnosti, hájící především mravní poselství umění. V té době také obrací svůj zájem k literatuře a filosofii existencialismu a nalézá jeho českou obdobu v tvorbě mladých básníků kolem J. Ortena. Výsledkem jsou přednášky shrnuté do sborníku První sešit o existencialismu; jeho pokračování Druhý sešit o existencialismu již po únorovém převratu nemohlo být vydáno (čtenáři se ho dočkali až roku 1992). Černý se logicky dostal do konfliktu s nastupující totalitní mocí a roku 1951 byl nucen odejít z pražské filosofické fakulty, kde byl od června 1945 profesorem obecné a komparativní literatury. V roce 1953 byl dokonce několik měsíců vězněn, k procesu však nedošlo. Roku 1954 nastoupil do ČSAV, avšak na místa, která zdaleka neodpovídala jeho schopnostem a erudici. Přesto v ústraní dál připravoval významné vědecké práce: jednak z oblasti starší evropské literatury (Lid a literatura ve středověku, zvláště v románských zemích, 1958; Stredoveká dráma, 1964), ze starší české literatury (Staročeská milostná lyrika, 1948; Mastičkář, 1955) a studie Jaroslav Seifert. Náčrt k portrétu (1954) a Knížka o Babičce (1963, Toronto 1984). V roce 1963 vydal Calderónovu hru El gran duque de Gandia, jejíž rukopis objevil v zámecké knihovně v Mladé Vožici. Teprve ve druhé polovině 60. let mohl znovu publikovat a v roce 1968 dokonce opět přednášet na univerzitě. Na sklonku 60. let uveřejnil dvě významné práce: Studie a eseje z moderní světové literatury (1969) a Studie ze starší světové literatury (1969). Své názory na funkci literární kritiky shrnul v knížce Co je kritika, co není a k čemu je na světě (1968). Po roce 1968 se stal terčem nenávistné kampaně normalizační propagandy, roku 1970 byl z profesorského místa propuštěn a bylo mu prakticky znemožněno veřejně vyslovit své názory. V 70. letech se Černý soustředil na psaní svých Pamětí, jež představují jeden ze základních, byť výrazně subjektivních pramenů pro poznání naší národní existence ve 20. století. V prvním díle (samizdat 1978, Brno 1994) zachytil svá studentská léta ve francouzském Dijonu, okupační dobu ztvárnil v díle nazvaném Pláč koruny české (samizdat 1976, Toronto 1977, Brno 1993) a období 1945-72 ve 3. dílu (Toronto, 1983, Brno 1992), jenž obsahuje nekompromisní soud nad úpadkem českého národního charakteru. Obecně se k němu pak vyjádřil v eseji O povaze české kultury (samizdat 1975, Brno 1991). I v posledních desetiletích svého života, kdy se neváhal svou autoritou připojit k iniciativě Charty 77, nepřestal Černý sledovat soudobou literární produkci – dokladem jsou statě Z nových kritických studií (1974) či analýza Za hádankami Bohumila Hrabala (1976). Reprezentativní výbor z Černého kritické a esejistické tvorby vyšel v dvoudílné knize Tvorba a osobnost (1992, 1993).

FUČÍK Bedřich

(* 4. 1. 1900 Čáslavice u Třebíče, + 2. 7. 1984 Praha)
Foto:http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=367

- český literární kritik a historik, editor a překladatel Bedřicha Fučíka lze označit vedle Alberta Vyskočila, Miloše Dvořáka a Rudolfa Černého za významného představitele literární kritiky orientované katolickým směrem. Šlo o pozici stavící se odmítavě k avantgardnímu umění, jež s sebou neslo spolu s idejí proletářské revoluce i tvarovou destrukci. Tito kritici, lišící se od dob Katolické moderny již tím, že šlo o laiky, zdůrazňovali řád, spirituální obsah díla a jeho ideovou hodnotu vůbec. Řadu podnětů přijali od F. X. Šaldy a velkou duchovní podporu nacházeli v díle a veřejném působení J. Durycha. B. Fučík své eseje a kritické stati publikoval v časopisech Tvar, Akord, Listy pro umění a kritiku, Vyšehrad. Fučíkův zájem však rozhodně nebyl omezen pouze na literární osobnosti z katolických kruhů. Jako dlouholetý ředitel nakladatelství Melantrich (1929-39) a poté šéfredaktor nakladatelství Josef Richard Vilímek (1939-43) se výrazně zasloužil o publikování řady děl patřících k trvalým hodnotám české literatury. Řídil se při tom jen hodnotami estetickými, takže v Melantrichu vycházel jak J. Durych a J. Čep, tak i I. Olbracht nebo E. Hostovský, V. Fischl. J. Firt, ve 30. letech ředitel nakladatelství F. Borový, na něj ve svých pamětech Knihy a osudy vzpomíná jako na svého největšího a nejnebezpečnějšího konkurenta, zároveň však trvalého a upřímného přítele. Po válce Fučík působil jako korektor v nakladatelství Vyšehrad. Roku 1951 byl zatčen a spolu s jinými katolickými literáty (J. Zahradníčkem, V. Renčem, Josefem Kostohryzem a dalšími) ve
vykonstruovaném procesu z června 1952 odsouzen k 15 letům vězení. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960 a roku 1967 rehabilitován v plném rozsahu. Na léta strávená ve vězení vzpomíná v rozhovoru Zpovídání (1989, Toronto), jež vedl s “polepšeným”, původně zuřivě marxistickým historikem Karlem Bartoškem. Fučíkův trvalý vklad do české umělecko-esejistické literatury představuje memoárový soubor Sedmero zastavení (1981, Arkýř). Později k nim Fučík přidal ještě dalších sedm vzpomínkových kapitol a celá kniha Čtrnáctero zastavení vyšla v samizdatu v roce 1985, oficiálně pak roku 1992. Vzpomíná a zároveň nabízí svůj výklad tvůrčích osobností, s nimiž se za svůj život setkal a jejichž dílu nejednou pomohl (F. Halas, V. Závada, J. Zahradníček, Jan Kameník, J. Seifert aj.). Významná je ovšem také Fučíkova činnost editorská: od roku 1937 byl pořadatelem díla F. X. Šaldy, uspořádal a komentoval řadu výborů a souborů (J. Demla, J. Čepa, J. Zahradníčka). Jeho ženou i spolupracovnicí byla překladatelka (především z němčiny) Jitka Fučíková.

NEFF Vladimír

(* 13. 6. 1909 Praha, + 2. 7. 1983 tamtéž)
Foto:http://www.cesky-jazyk.cz/zivotopisy/vladimir-neff.html

- český spisovatel Vladimír Neff byl výjimečným a pilným vypravěčem s velkým epickým rozmachem vynalézavě fabulovaných románových kronik. V lepší části jeho díla je rozpoznatelná polemika s měšťáctvím, jeho prostředností a přizpůsobivostí. Pocházel z pražské patricijské rodiny, dostalo se mu studií na gymnáziu v Ženevě, pracoval ve skladu porcelánu ve Vídni, byl volontérem v obchodním domě v Brémách, pak cizojazyčným lektorem v pražském nakladatelství Melantrich a od roku 1939 spisovatelem z povolání. Do literatury vstoupil ve druhé polovině 30. let detektivními parodiemi a aktuální politickou satirou. Avšak prvním výrazným úspěchem se stal psychologický román Třináctá komnata (1944, v roce 1968 zfilmován O. Vávrou), v jehož příběhu dětských hrdinů, odkrývajících záhady citového života, se projevila jeho schopnost vést bohatě větvený děj, a vytvářet tak sugestivní čtenářskou atmosféru. Následovala hutná novela vypjaté vášně Marie a zahradník (1945), umístěná, tak jako předchozí román, do prostředí pražské Kampy. Za okupace Neff pracoval na popularizujícím slovníkovém výkladu dějin filosofie Filosofický slovník pro samouky neboli Antigorgias,
jenž vyšel na samém sklonku období, kdy byl ještě pluralitní výklad možný – roku 1948. Zglajchšaltované literární produkci počátku 50. let se poněkud vymyká Neffův ironicko-historický, spíše vančurovský než jiráskovský román Srpnovští páni (1953): spojil zde dokonalou znalost středověkých reálií s parodií historických žánrů, pod čímž je patrný pokus upozornit na otázky lidské svobody versus determinovanosti. Neff potom pracoval na ambiciózním a v kontextu české prózy výjimečném projektu – pentalogii, zachycující kronikářskou formou vzestup dvou pražských měšťanských dynastií od pádu Bachova absolutismu až po rok 1945. První díl, Sňatky z rozumu, vyšel roku 1957 a pak následovaly: Císařské fialky (1958), Zlá krev (1959), Veselá vdova (1961) a Královský vozataj (1963). V roce 1967 Neff zkarikoval v románu Trampoty pana Humbla typ českého maloměšťáka, jehož vždy přizpůsobivá, kolaborantská duše se tu demaskuje v sebeomluvné zpovědi. Marný tajtrlík – svatoušek – pokrytec – denunciant – vědomý vrah, to je crescendo či vlastně decrescendo Humblova růstu, napsal o Neffově románu V. Černý. V 70. letech, kdy závažnější látky nebyly pro oficiálně vydávaného spisovatele na pořadu dne, se Neff znovu pokusil oživit historicko-romaneskní žánr v trilogii o neohroženém Petru Kukaňovi z Kukaně: Královny nemají nohy (1973), Prsten Borgiů (1975) a Krásná čarodějka (1980).

PAVEL Ota

(* 2. 7. 1930 Praha, + 31. 3. 1973 tamtéž)

- český prozaik a novinář Prózy Oty Pavla patří k trvalým, a vzhledem k dobové mizérii i výjimečným hodnotám české literatury, jež mohly být na začátku 70. let vydány (byť s cenzurními zásahy) i v oficiálních nakladatelstvích. Pavel, vlastním jménem Otto Popper, byl zprvu sportovní redaktor, debutoval jako autor doprovodného textu ve fotografické publikaci V. Heckela Hory a lidé (1964), ale známým se stal až po vydání dvou sportovních knih, kde se mísí beletristická fikce se sportovní reportáží, Dukla mezi mrakodrapy (1964) a Plná bedna šampaňského (1967). Na tento druh literatury navázal pak v roce 1974 “sportovní bajkou” Pohádka o Raškovi. Nejcennější jsou však Pavlovy prózy autobiografického charakteru, vydané v souborech Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974). Autor se v nich vrátil do světa svého dětství, do jakoby idylickou clonou zamlženého stavu čistoty a prvotní svěžesti. Vzpomíná zde průzračným jazykem na svého otce, svérázného židovského obchodníka Leo Poppera, na chvíle strávené v kruhu rodiny na venkově u Berounky na chalupě rázovitého převozníka Proška. V druhém souboru je zvýrazněno téma přírody, koloběhu života a smrti i záblesků duševní choroby, se kterou O. Pavel bojoval od roku 1964. Typické je, že dvě povídky situované do 50. let a líčící otcovu deziluzi z komunismu (Běh Prahou a Prase nebude) cenzura do souboru nepustila a kolovaly po 20 let pouze v opisech. Ve své celistvosti vyšly Pavlovy prózy až v knize Zlatí úhoři (1991). Pavlovy prózy byly i zfilmovány pod názvy Zlatí úhoři v hlavní roli s V. Menšíkem a Smrt krásných srnců s Karlem Heřmánkem a jejich uvedení na televizní obrazovku představovalo před rokem 1989 jeden z mála skutečných zážitků.

ŠRÁMEK Fráňa

(* 19. 1. 1877 Sobotka, + 1. 7. 1952 Praha)

- český básník, prozaik a dramatik Šrámek je předním představitelem básnické generace, která vstoupila do literatury na prahu 20. století, a to ve znamení sociálního buřičství a s ideálem svobodně a plně prožívaného života. Po absolvování gymnázia (v Písku a v Roudnici) vstoupil Šrámek na právnickou fakultu v Praze, ale studia nedokončil a rozhodl se pro literární dráhu. Od roku 1903 žil trvale v Praze, stal se členem literární družiny kolem S. K. Neumanna, aktivně se zapojil do anarchistického hnutí a sympatizoval i s národně socialistickou antimilitaristickou mládeží (Emil Špatný aj.). Pro účast na studentských demonstracích a za protiválečnou báseň Píšou mi psaní byl i vězněn. Za 1. světové války musel na frontu a po vzniku Československa se sblížil s okruhem lidí kolem Karla Čapka (proslulými Pátečníky), ale v podstatě už zůstával mimo literární skupiny a nevyvíjel dřívější politickou aktivitu. Nejcennější ze Šrámkova díla jsou verše a próza z počátku 20. století, charakterizované anarchismem a odporem proti militarismu. Pak se uchyluje od společenské revolty ke chvále smyslového života (sbírky Splav, román Stříbrný vítr, dramata Léto, Měsíc nad řekou a další díla). Šrámek byl především básníkem ryzího milostného citu, lásky k přírodě, a zejména k mládí, které vnímá svět otevřenými smysly a nezkaženým citem. (fh) Buriánek F.: Fráňa Šrámek, Praha 1981; Kolektiv: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha 1994