PAMATUJEŠ SI JEŠTĚ – . Literární soutěž k 85 narozeninám české spisovatelky, zejména historických románů, LUDMILY VAŃKOVÉ /9. 5.1927/. Od 1. – 30. května 2012.

BÁSNIČKÁM ŠUPLÍK NESLUŠÍ 2012. Májové téma „Láska z různých poloh“ je pro Vás, slánské básníky, výzvou. Sběrné místo bude opět ve studovně. V listopadu pokřtíme již druhý básnický sborník Slánský sběr 2012. Další info: http://www.knihovnaslany.cz/akce-knihovny/2011/12/basnickam-suplik-neslusi-2/

9. května: „ČTENÍ ( S KNIHOVNOU ) TROCHU JINAK“ III. kolo. Oblíbená hodinka čtení a povídání v Bungru 3. ZŠ od 14 hodin. Těšíme se na všechny děti, které rády čtou a které si chtějí o své oblíbené knížce popovídat s kamarády.

15. května do 17 hodin: je poslední termín k odevzdání „CESTOVNÍHO PASU DO VELKÉHO SVĚTA DOBRODRUŽSTVÍ“. Děti, které soutěžily v počtu přečtených knih, mohou své pasy odevzdat v dětském oddělení nebo na pobočce Dolíky.

24. května: ČTVRTEČNÍ HODINKA V KNIHOVNĚ – na pobočce Dolíky od 16,00 do 17,00 hod. Opět Vás srdečně zveme k příjemnému posezení a popovídání si, tentokrát na téma „Čechy známé i neznámé aneb kam vyrazit na výlet?“ Vítáme všechny, kteří jsou aktivní a rádi cestují.

30. května 2012 od 14 hodin proběhne losování výherců soutěže „CESTOVNÍ PAS DO VELKÉHO SVĚTA DOBRODRUŽSTVÍ“, kterou pořádáme ve spolupráci s 1. ZŠ Slaný a Linetem Želevčice. Současně vyhlásíme „DĚTSKÉHO ČTENÁŘE ROKU 2011“, čtenáře, který si v loňském roce vypůjčil nejvíc knih.

1. – 15. května: „PES – PŘÍTEL ČLOVĚKA“. Vědomostní soutěž pro všechny děti, které mají nebo by chtěly mít doma psího kamaráda. Soutěž probíhá v otevírací hodiny dětského oddělení a pobočky Dolíky.

15. – 30. května: VĚDOMOSTI (NEJEN) PRO ŠKOLÁKY. Zábavná soutěž z různých vědních oborů o zajímavé ceny je určena dětem od 8 – 15 let. Soutěž probíhá v otevírací hodiny dětského oddělení a pobočky Dolíky. Od 1. do 30. května je uvedena i na Knihovníčkově webu.

Vstupní chodba knihovny:

SLÁNSKÝ ČTYŘLÍSTEK 2012. ZELENÁ PLANETA. Výstava vítězných prací 9. ročníku výtvarné a fotografické soutěže, kterou pořádá DDM „Ostrov“ Slaný a Město Slaný, odbor životního prostředí.

S pandou Pa v Londýně

A. Hlubučková, foto…

Pohádkový průvodce pro děti i jejich rodiče po městě nad Temží. Nápaditá knížka, kterou si mohou číst i ty děti, které se do Londýna reálně nechystají.

Klofáci

M. Kratochvíl, foto..

Michal Souček a Filip Fialka popáté a naposledy! Dříve jako Puntíkáři, Duchaři, Kouzláci a Bouráci. Nic tak neohrozí klukovské kamarádství, jako láska ke stejné spolužačce…

Záhady pravěku v otázkách a odpovědích

B. Záruba, foto..

Moderní dětská celobarevná encyklopedie s unikátními ilustracemi Zdeňka Buriana pro děti od 8 let.

Beletrie

Zrádce

B. Cornwell, foto..

Druhá část navazující na román Rebel. Opět se setkáváme s Nathanielem Starbuckem, který se na počátku války Severu proti Jihu ocitl na jižanském území a z vděčnosti k Washingtonu Faulconerovi, který mu zachránil život, vstoupil do jeho pluku, takže se vydal do boje proti vlastním lidem, mezi jiným i svému otci.

Spasitel

J. Nesbo, foto..

Píše se srpen 1991. Na letním táboře Armády spásy je znásilněna čtrnáctiletá dívka. O 12 let později… Nájemný vrah dokončil svůj úkol, ale následně zjišťuje, že zastřelil nesprávného muže.

Inheritance

CH. Paolini, foto..

Dlouho očekávaný čtvrtý díl světového bestselleru Odkaz Dračích jezdců! Není tomu tak dávno, co byl Dračí jezdec Eragon obyčejným chudým farmářským chlapcem a jeho dračice Safira pouhým modrým kamenem v lese. Nyní právě na nich závisí osud celé civilizace!

Naučné

Spiknutí : když se lidé spolčí, aby zabili

P. Bellemare, J. Equer, foto..

Dvaadvacet příběhů o různých podobách spiknutí vypráví například o atentátech na Trockého a Gándhího, o pokusu zabít de Gaulla, o Hitlerovi a jeho zákeřných metodách, o ďábelských machinacích KGB a CIA…

Skrze prostor a čas

J. von Buttlar, T. Hardo, foto..

Co si lze představit pod pojmem mimotělní zkušenost? Jak byl tento fenomén využíván rozličnými kulturami a církvemi?

Literární mystifikace

M. Katsoulisová, foto..

Průvodce po slavných mystifikacích, jejichž autoři dokonale napálili vydavatele, kritiky i čtenáře.

PUJMANOVÁ Marie 

(* 8. 6. 1893 Praha, + 19. 5. 1958 tamtéž) – česká spisovatelka, foto..

Marie Pujmanová (rozená Hennerová) pocházela z prostředí pražské patricijské rodiny: otec byl univerzitní profesor církevního práva, bratr významný neurolog. Provdala se (po ztroskotání mladického prvního manželství) za významného operního režiséra Ferdinanda Pujmana. Její umělecký i občanský život se odehrával v rozeklanosti mezi měšťanským kultivovaným světem a salónními sympatiemi ke komunistickému hnutí, přerůstajícími později v odhodlanou participaci na jeho vládě.

Na umělecký styl Pujmanové měla značný vliv především Růžena Svobodová, ale svůj podíl mělo i vzdělání získané přímo u F. X. Šaldy. Debutovala roku 1917 knihou Pod křídly, harmonickým obrazem z dětství, po níž následovaly již deziluzívnější, expresionisticky laděné Povídky z městského sadu (1920). Poté, co vzdala práci na svém prvním generačním “eposu” – Románu školní třídy, se vrátila k dívčí tematice v novele Pacientka doktora Hegla (1931). Na začátku 30. let se angažovala ve stávce horníků na Mostecku, navštívila SSSR, o čemž nadšeně referovala v knize Pohled do nové země (1932).

V roce 1932 zahájila 15 let trvající práci na trilogii, jejíž jednotlivé části nesou názvy Lidé na křižovatce (1937), Hra s ohněm (1948) a Život proti smrti (1952). S klesající uměleckou invenčností se tu v rozsáhlé epické skladbě, románu-řece, pokusila zachytit rozhodující okamžiky doby. Vedla dvě základní kontrapunktické dějové linie osudů rodin proletáře Urbana a intelektuála Gamzy.

Poslední tvůrčí období Pujmanové je výrazně poznamenáno naprosto nekritickým, až freneticky oddaným odevzdáním se do služeb vítězného totalitního režimu. Názvy básnických knih Vyznání lásky, Milióny holubiček stejně jako cestopisů Slovanský zápisník, Čínský úsměv jsou dosti výmluvné. Snad se tolik snažila i proto, že její syn byl za neúspěšný pokus o emigraci ve vězení.

NEZVAL Vítězslav 

(* 26. 5. 1900 Biskoupky u Třebíče, + 6. 4. 1958 Praha) – český básník a dramatik, foto..

V. Nezval byl tvůrcem nevyčerpatelné produktivnosti, úžasné lehkosti formy a těkavé eklektičnosti. Jeho dílo neobyčejným způsobem obohatilo českou poezii; zasáhl prakticky všechny její formy a žánry, především pak lyrické, zdokonalil techniku verše, osvobodil ho od zajetí lumírovské a symbolické stylizace. Jeho improvizační překotnosti se stejně lehce dařilo jak v nezávazně salónním žargonu hlasatele proletářské revoluce, v hravé metodě poetismu, v surrealistické imaginativnosti, tak i v socrealistických ódách v dobách vítězné komunistické totality.

Narodil se jako syn venkovského učitele. Gymnázium vystudoval v Třebíči (1911 až 19) a roku 1920 odešel na studia do Prahy, jež však nedokončil. Rok byl zaměstnán jako tajemník Masarykova naučného slovníku a pak – s výjimkou let 1928-29, kdy pracoval jako dramaturg Osvobozeného divadla, a let 1945-51, kdy vedl na ministerstvu informací filmový odbor – žil jako svobodný spisovatel.

Do literatury vstoupil ve stejné době jako J. Wolker a J. Seifert, jako příslušník generace opojené mírovými perspektivami i vizí sociální revoluce. Velmi na něho zapůsobila četba anarchistických autorů, umravněná později “výchovným” působením Z. Nejedlého. Pro umělecký vývoj bylo podstatné setkání s Čapkovými překlady francouzské poezie, zvláště Jeana Arthura Rimbauda a Guillauma Apollinaira, stejně jako přátelství s J. Mahenem. Po básnické prvotině Most (1922) bylo skutečnou událostí vydání sbírky Pantomima (1924), představující – i díky typografické podobě K. Teigeho – jakýsi programový manifest poetismu, stylu, jenž začal krystalizovat během přednášek uměleckého sdružení Devětsil (K. Teige, J. Seifert), kterého byl od roku 1922 významným členem. Sbírka volně spojovala několik textů na sobě vcelku nezávislých (Podivuhodný kouzelník, Abeceda, Depeše na kolečkách) a také programový text Papoušek na motocyklu, proklamující způsob tvorby: organický a fyziologický růst formy z představ a jejich reprodukčních zákonů, tedy úsilí o maximum emocí za vteřinu, o spoléhání se na básnickou sílu a svěžest metafory a asociace.

Ve sbírkách, jež následovaly po Pantomimě (Menší růžová zahrada, 1926; Akrobat, 1927 a Blíženci, 1927), se poetika Nezvalova mládí již spíše vyčerpávala: převládá zde poněkud dětinská hravost a překotná metaforičnost. Naproti tomu mistrovskou formu Nezval osvědčil v syntetických skladbách Akrobat a Edison (obě 1927), v jejichž kaskádovitých kompozicích spojuje kult noci s oslavou technické civilizace i se smutkem, steskem a úzkostí. Poetistické období uzavřela sbírka Básně noci (1930), dedikovaná zemřelému Otokaru Březinovi a svou tvarovou disciplínou, užitím klasických básnických útvarů i oživením otázek lidské tragiky vytyčila (spolu se sbírkami V. Závady, F. Halase a J. Seiferta vydanými ve stejné době) nové směřování české poezie.

V první polovině 30. let vychází několik Nezvalových sbírek poznamenaných improvizačním chvatem a okázalou – ovšemže jen literární – protiměšťáckou vzpourou (Pět prstů, 1932; Skleněný havelok, 1932; Zpáteční lístek, 1933). Velkého čtenářského úspěchu dosáhla sbírka Sbohem a šáteček (1934), vzniklá po návratu z cesty do Francie.

Novou etapu Nezvalova básnického vývoje představovalo převzetí surrealistické básnické metody: inspiruje se Freudovou teorií o rozhodujícím vlivu podvědomí na básnickou fantazii, svobodou snu nezatíženého kontrolou logiky. Značný význam mělo i Nezvalovo osobní přátelství s francouzskými surrealisty Paulem Eluardem, André Bretonem aj. Z této tvůrčí etapy pocházejí sbírky Žena v množném čísle (1936), vyznačující se jistou “upírovitostí” a démoničností, a surrealistické vyznání svému městu, sbírka Praha s prsty deště (1936). Sbírka Absolutní hrobař (1937) toto období završuje. Šlo o pokus o naplnění paranoicko-maniakálního programu hlásaného Salvadorem Dalím. Poté Nezval tuto poetiku opouští (nebyl jí ostatně bezvýhradně věrný: svědčí o tom tři anonymně vydané knihy balad Roberta Davida) a zároveň se v březnu 1938 rozchází se surrealistickou skupinou, u jejíhož zrodu v roce 1934 stál. Svou významnou roli tu sehrály spory “na levé frontě” mezi zastánci avantgardního umění a stoupenci stalinského socialistického realismu. Nezval se přidal na stranu nekritických zastánců SSSR.

Jasným příklonem ke “klasickému” pojetí básníka, spojenému i s vědomím naléhavosti historické chvíle, byla sbírka Pět minut za městem (1940). Po avantgardní “přestávce” tu jsou přítomny znaky české národní existence navazující na emblematiku 19. století. Význam těchto návratů byl samozřejmě jinotajný – i tak jde o jednu z “nejodvážnějších” knih vyšlých za okupace. Uvědomovací a posilovací význam měla i prévostovská adaptace Manon Lescaut (1940).

Po válce se Nezval jasně přiklání ke klasicizující estetice socialistického realismu, vytváří freskovité oportunní poémy Stalin (1950) a Zpěv míru (1950), dále formou i obsahem zcela tradicionalistickou knihu Z domoviny (1951) a angažovanou hru Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956). Přesto není možné Nezvala beze všeho zahrnout mezi loajální chvalopěvce, a už vůbec ne mezi sektářské dogmatiky, byť se kolem něho točili (L. Štoll, V. Kopecký).

Mnohorozměrný a nevyčerpatelný Nezvalův talent se projevoval i v próze a dramatu. Patří sem například jen velmi málo dějové a komentáři přeplněné prózy (Kronika z konce tisíciletí, 1929; Dolce far niente, 1931 a Pan Marat, 1932) nebo trilogie “ideových” procházek po městech (Neviditelná Moskva, 1935; Ulice Git-le-Coeur, 1936, Pražský chodec, 1938) a “černý román” Valerie a týden divů (1945).

FLORIAN Miroslav  

(*10. 5. 1931 Kutná Hora, + 10. 5. 1996 Praha) – český básník, foto..

Po prvních dialekticko-lyrických sbírkách ze začátku 50. let se absolvent knihovnictví na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a tehdejší redaktor rozhlasu M. Florian objevil v roce 1955 v okruhu nově založeného časopisu Květen (J. Šotola, Bohuslav Březovský, K. Šiktanc), provozujícího tzv. poezii všedního dne. Její povšechný program, reagující především na schematickou literaturu, se projevil například ve Florianově sbírce Závrať (1958). V roce 1958 nastoupil jako redaktor do nakladatelství Československý spisovatel, kde až do roku 1977 bděl nad oficiálně vydávanou poezií.

Florian vydal v 60. letech čtyři sbírky, ale jeho pravý čas začal až v 70. letech, kdy se ochotně změnil v jakéhosi “poetu laureata” normalizačního režimu, a do roku 1989 se objevilo 14 sbírek, několik výborů z tvorby a 3 svazky Vybraných spisů. Florian je v té době schopen a ochoten zveršovat cokoli, takže jeho poezie získává rysy rozbředle lyrické, stále se množící hmoty, obalující realitu znormalizovaného Československa do výjevů harmonické malebnosti a iluzívního optimismu. Aparátní vykladač Milan Blahynka jeho poezii popisuje slovy: Směřuje k básnickému obrazu mravně vyspělého, nejvýš zodpovědného, všestranně rozvinutého socialistického člověka, pohrdajícího ideály konzumní společnosti. V. Černý o Florianově poezii naproti tomu soudí: Vyměšovač hektolitrů citové banality, jíž politická ortodoxie půjčuje koženky, aby z nich po zadku klouzala z plytkého srdce do světa papíru.

DYK Viktor 

(* 31. 12. 1877 Pšovka u Mělníka, + 14. 5. 1931 Lopud v Jugoslávii) – český básník, prozaik, dramatik, novinář a politik, foto..

Dyk patří spolu s P. Bezručem, F. Šrámkem a K. Tomanem ke generaci protispolečenských buřičů, která vystoupila na přelomu 19. a 20. století. Viktor Dyk vystudoval gymnázium i práva, ale pak se rozhodl pro dráhu svobodného spisovatele, žurnalisty a politika. Od konce prvního desetiletí patřil spolu s Antonínem Hajnem a A. Kalinou k vůdcům státoprávně pokrokové strany, která vlastně jako jediná za Rakouska-Uherska zcela otevřeně proklamovala za svůj cíl získání státní samostatnosti, ovšem byla bez většího vlivu. Za 1. světové války byl za účast v protirakouském odboji i za svou literární činnost vězněn. Po vzniku ČSR pracoval v pravicové národně demokratické straně a jako poslanec a pak i senátor stál na pozicích českého nacionalismu a současně se podílel na profilaci tiskového orgánu této strany Národních listů.

Dyk byl však především velmi plodným autorem a jeho dílo zahrnuje snad všechny literární druhy: lyriku i epiku, prózu i dramata. Nejvýznamnější je přitom jeho poezie. Raná tvorba je poznamenána dekadencí a také symbolismem 90. let minulého století (A porta inferi, Síla života), pak se zaměřil na útočnou politickou satiru (Satiry a sarkasmy, Prohrané kampaně). Politická lyrika vyvrcholila v souboru Válečná tetralogie, zahrnující vlastenecky laděnou poezii bojující za nabytí národní svobody v protirakouském zápasu. Z Dykovy prozaické tvorby vyniká novela Krysař, z dramat tragédie Zmoudření Dona Quijota. Význam má i Dykova překladatelská činnost, především přetlumočení francouzských prokletých básníků.

Tragicky zahynul při koupání v Jaderském moři a jeho smrt předznamenala poslední lyrická sbírka Devátá vlna. Osudná touha po moři se však ozývala už v dřívějších básních.

Pondělí 2. dubna – Vernisáž výstavy fotografií K. Šimona KARLOVY ženy… Ve vstupní chodbě knihovny od 17 hodin.

Sobota 7. dubna – čtení bible. Již potřetí se připojíme k Celonárodnímu čtení bible, které probíhá na mnoha místech republiky. Ve Slaném bude probíhat od 10 hodin v podloubí knihovny. Více informací na www.knihovnaslany.cz. V průběhu čtení si můžete prohlédnout výstavu prací dětí na téma „ O stvoření světa“.

Středa 11. dubna – ČTENÍ (S KNIHOVNOU) TROCHU JINAK. Hodinka čtení a povídání o knihách v Bungru 3.ZŠ Slaný od 14 hodin. Setkání je pro všechny děti, které rády čtou a které si chtějí o své oblíbené knížce popovídat s kamarády.

Čtvrtek 26. dubna – ČTVRTEČNÍ HODINKA V KNIHOVNĚ – na pobočce Dolíky od 16 do 17 hodin. Srdečně Vás zveme k příjemnému posezení a popovídání si, tentokrát na téma „ Vše o vaření aneb co bude dnes dobrého“. Vítáme všechny, kteří rádi nejen vaří, ale i mlsají..

Pátek 27. dubna – ČARODĚJNICE V KNIHOVNĚ. Je špatné pálit staré knihy…chceš se dozvědět víc? Přijď se podívat do atria knihovny mezi 17.30 a 22.00. Happening probíhá ve spolupráci s Obchodní akademií Dr. Edvarda Beneše Slaný. Více informací na www.knihovnaslany.cz

2. – 13. dubna. STARÉ ŘECKÉ BÁJE A POVĚSTI. Vědomostní soutěž pro všechny děti, která prověří jak děti znají antické báje a knihu Eduarda Petišky. Soutěž probíhá v otvírací hodiny dětského oddělení a pobočky Dolíky.

17. – 30. dubna. Z pohádek Václava Čtvrtka. Vědomostní soutěž. pro děti, které mají rádi klasické pohádky. Soutěž v otvírací hodiny dětského oddělení a pobočky Dolíky. Od 1. do 30. dubna je uvedena i na Knihovníčkově webu.

Vstupní chodba knihovny:

KARLOVY ženy…. Výstava fotografii K. Šimona ( Praha), „povoláním“ mnich – dominikán. Vernisáž výstavy bude v pondělí 2. dubna od 17 hodin. Shlédnout ji můžete od 3. do 29. dubna 2012.

KUNDERA Milan

(* 1. 4. 1929 Brno) – český prozaik, básník, dramatik a esejista žijící ve Francii, foto..

Milan Kundera je bezesporu ve světě nejúspěšnějším, nejpřekládanějším a nejdiskutovanějším českým spisovatelem. Jeho romány jsou nejen mezinárodními bestsellery, ale představují i nepominutelný příspěvek k vývoji románového žánru.

Kundera je synem brněnského muzikologa Ludvíka Kundery. Po maturitě (1948) na brněnském gymnáziu se zapsal na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, ale studium záhy přerušil a studoval hudební skladbu. Absolvoval pak Filmovou fakultu AMU a v letech 1958-70 zde přednášel světovou literaturu. V roce 1975 odešel do Francie, kde mu bylo nabídnuto místo hostujícího profesora na univerzitě v Remeši. V roce 1979 byl zbaven československého občanství. Nyní žije trvale v Paříži, do vlasti se po roce 1989 vrací jen sporadicky stejně jako jeho dílo, jehož pozvolné vydávání sám řídí.

Kundera debutoval básněmi Člověk, zahrada širá (1953), poezií poněkud se vymykající dobovému schematismu. Veleoficiální téma, totiž fučíkovskou legendu, ztvárnil v poémě Poslední máj (1955). Jeho rozloučením s lyrikou – později se polemika s jejím fenoménem stane jedním z Kunderových ústředních témat – představuje sbírka milostně deziluzívní poezie Monology (1957, přepracované 1964). V roce 1960 uveřejnil velmi dobře – i díky výrazně marxistické metodě – hodnocenou studii o V. Vančurovi Umění románu. Již zde se plně projevila Kunderova schopnost přesné, racionální analýzy a striktně vystavěných tezí.

Plody tohoto období stejně jako divadelní hru Majitelé klíčů (1962) sám Kundera odmítá počítat do svého relevantního díla. Jediné, na čem mi záleží z toho, co jsem kdy napsal, jsou mé romány. Počítá sem až první ze tří svazků povídkového souboru Směšných lásek (1963, druhý 1965, třetí 1968). Zde našel svůj tón: ironický, až cynický odstup od světa i od sebe samého, důsledně antilyrický postoj, chirurgicky přesnou fabulační strategii.

Téma reality vymykající se z kontroly, avšak vztažené na generační, politické téma, je osou prvního Kunderova románu Žert (1967). Jde jistě o jednu z nejdůležitějších knih poválečné české literatury. Kundera se zde po svém (eticky diskutabilně) vypořádal s proviněním části své generace loajální se stalinským režimem a projevil trpkou skepsi nad tím, zda je možné promarněné životy zhodnotit a napravit. Často je v souvislosti s Žertem citován výrok Louise Aragona, že jde o jeden z největších románů století.

V prosinci 1968, v čase nastupující plíživé normalizace, Kundera uveřejnil v Listech stať Český úděl, v níž vysoce ocenil statečnost národa a zároveň střízlivost, s níž nese svůj úděl. V. Havel na jeho článek reagoval ostrou polemikou v Tváři, kde Kunderův postoj odmítl jako iluzionismus a provinciální mesiášství. Nato Kundera kontroval článkem Radikalismus a exhibicionismus.

Druhý román Život je jinde dopsal Kundera roku 1970, francouzsky vydal roku 1973 a česky – stejně jako následující romány – v Torontu 1978. Kundera zde nelítostně analyzuje “lyrický” postoj jak k životu, tak k politice a umění. “Lyrický věk” charakterizoval v rozhovoru s A. J. Liehmem takto: To je ten věk mladosti, kdy je člověk ještě sám sobě záhadou, a proto se zcela vyčerpává tím, že se zabývá sám sebou. Druzí jsou pro něho zrcadla, v nichž hledá vlastní význam a cenu. V románě Valčík na rozloučenou (francouzsky 1976, česky 1979), zobrazil život jako černou frašku, připomínající komediální hříčku 18. století, avšak hravost zápletky v sobě obsahuje i svědectví o všestranném útlaku v totalitním státě. V románu-variaci nazvaném Kniha smíchu a zapomnění (francouzsky 1979, česky 1981) Kundera rozvíjí další své základní téma: zapomnění. Sedm příběhů této knihy tvoří “polyfonii”, v níž se obměňují a prohlubují motivy znicotnění života ve světě, jenž zapomíná na své oběti, propadá se do dětského stavu nevědomosti a postrádá jakoukoli pevnější stupnici hodnot.

Shrnutím Kunderových dosavadních témat i vyprávěcích postupů je nejspíš jeho nejslavnější román (zfilmovaný Philem Kaufmanem) Nesnesitelná lehkost bytí (francouzsky 1984, česky 1985). Jde o mnohovýznamové dílo, neskrývající filosofické ambice, v němž na osudu lékaře Tomáše, jeho ženy Terezy a malířky Sabiny vytvořil jednak reflexi bezútěšného života ve znormalizovaném Československu, tak i podobenství depresívní existenciální situace člověka obecně. Kundera vychází z protikladu lehkosti a tíhy řeckého filosofa Parmenida a nietzscheovské ideje věčného návratu. Z nutnosti žít načisto, rozhodovat se bez zkušeností vyplývá pocit tíže, jehož protikladem je nesnesitelná lehkost prázdnoty a absurdity bytí.

Zatím posledním česky vydaným románem M. Kundery je Nesmrtelnost. Psal ho celý francouzsky (vyšel 1989, česky v Brně 1993) a odpoutal se tu již zcela od českého prostředí. V opět složitě koncipovaném románovém celku, v němž dějovou ústřední linii střídají esejistické úseky, meditace a variace motivů, Kundera vytvořil alegorii lidského údělu, jeho konečnosti i nesmrtelnosti. Francouzsky napsal Kundera i romány Pomalost (1995) a Totožnost (1998)

Významné jsou i Kunderovy eseje: L’Art du roman (francouzsky 1986) o literatuře a tradici románu v evropské kultuře a Zrazené testamenty (1983, rovněž francouzsky).

NEZVAL Vítězslav

(* 26. 5. 1900 Biskoupky u Třebíče, + 6. 4. 1958 Praha) – český básník a dramatik, foto..

V. Nezval byl tvůrcem nevyčerpatelné produktivnosti, úžasné lehkosti formy a těkavé eklektičnosti. Jeho dílo neobyčejným způsobem obohatilo českou poezii; zasáhl prakticky všechny její formy a žánry, především pak lyrické, zdokonalil techniku verše, osvobodil ho od zajetí lumírovské a symbolické stylizace. Jeho improvizační překotnosti se stejně lehce dařilo jak v nezávazně salónním žargonu hlasatele proletářské revoluce, v hravé metodě poetismu, v surrealistické imaginativnosti, tak i v socrealistických ódách v dobách vítězné komunistické totality.

Narodil se jako syn venkovského učitele. Gymnázium vystudoval v Třebíči (1911 až 19) a roku 1920 odešel na studia do Prahy, jež však nedokončil. Rok byl zaměstnán jako tajemník Masarykova naučného slovníku a pak – s výjimkou let 1928-29, kdy pracoval jako dramaturg Osvobozeného divadla, a let 1945-51, kdy vedl na ministerstvu informací filmový odbor – žil jako svobodný spisovatel.

Do literatury vstoupil ve stejné době jako J. Wolker a J. Seifert, jako příslušník generace opojené mírovými perspektivami i vizí sociální revoluce. Velmi na něho zapůsobila četba anarchistických autorů, umravněná později “výchovným” působením Z. Nejedlého. Pro umělecký vývoj bylo podstatné setkání s Čapkovými překlady francouzské poezie, zvláště Jeana Arthura Rimbauda a Guillauma Apollinaira, stejně jako přátelství s J. Mahenem. Po básnické prvotině Most (1922) bylo skutečnou událostí vydání sbírky Pantomima (1924), představující – i díky typografické podobě K. Teigeho – jakýsi programový manifest poetismu, stylu, jenž začal krystalizovat během přednášek uměleckého sdružení Devětsil (K. Teige, J. Seifert), kterého byl od roku 1922 významným členem. Sbírka volně spojovala několik textů na sobě vcelku nezávislých (Podivuhodný kouzelník, Abeceda, Depeše na kolečkách) a také programový text Papoušek na motocyklu, proklamující způsob tvorby: organický a fyziologický růst formy z představ a jejich reprodukčních zákonů, tedy úsilí o maximum emocí za vteřinu, o spoléhání se na básnickou sílu a svěžest metafory a asociace.

Ve sbírkách, jež následovaly po Pantomimě (Menší růžová zahrada, 1926; Akrobat, 1927 a Blíženci, 1927), se poetika Nezvalova mládí již spíše vyčerpávala: převládá zde poněkud dětinská hravost a překotná metaforičnost. Naproti tomu mistrovskou formu Nezval osvědčil v syntetických skladbách Akrobat a Edison (obě 1927), v jejichž kaskádovitých kompozicích spojuje kult noci s oslavou technické civilizace i se smutkem, steskem a úzkostí. Poetistické období uzavřela sbírka Básně noci (1930), dedikovaná zemřelému Otokaru Březinovi a svou tvarovou disciplínou, užitím klasických básnických útvarů i oživením otázek lidské tragiky vytyčila (spolu se sbírkami V. Závady, F. Halase a J. Seiferta vydanými ve stejné době) nové směřování české poezie.

V první polovině 30. let vychází několik Nezvalových sbírek poznamenaných improvizačním chvatem a okázalou – ovšemže jen literární – protiměšťáckou vzpourou (Pět prstů, 1932; Skleněný havelok, 1932; Zpáteční lístek, 1933). Velkého čtenářského úspěchu dosáhla sbírka Sbohem a šáteček (1934), vzniklá po návratu z cesty do Francie.

Novou etapu Nezvalova básnického vývoje představovalo převzetí surrealistické básnické metody: inspiruje se Freudovou teorií o rozhodujícím vlivu podvědomí na básnickou fantazii, svobodou snu nezatíženého kontrolou logiky. Značný význam mělo i Nezvalovo osobní přátelství s francouzskými surrealisty Paulem Eluardem, André Bretonem aj. Z této tvůrčí etapy pocházejí sbírky Žena v množném čísle (1936), vyznačující se jistou “upírovitostí” a démoničností, a surrealistické vyznání svému městu, sbírka Praha s prsty deště (1936). Sbírka Absolutní hrobař (1937) toto období završuje. Šlo o pokus o naplnění paranoicko-maniakálního programu hlásaného Salvadorem Dalím. Poté Nezval tuto poetiku opouští (nebyl jí ostatně bezvýhradně věrný: svědčí o tom tři anonymně vydané knihy balad Roberta Davida) a zároveň se v březnu 1938 rozchází se surrealistickou skupinou, u jejíhož zrodu v roce 1934 stál. Svou významnou roli tu sehrály spory “na levé frontě” mezi zastánci avantgardního umění a stoupenci stalinského socialistického realismu. Nezval se přidal na stranu nekritických zastánců SSSR.

Jasným příklonem ke “klasickému” pojetí básníka, spojenému i s vědomím naléhavosti historické chvíle, byla sbírka Pět minut za městem (1940). Po avantgardní “přestávce” tu jsou přítomny znaky české národní existence navazující na emblematiku 19. století. Význam těchto návratů byl samozřejmě jinotajný – i tak jde o jednu z “nejodvážnějších” knih vyšlých za okupace. Uvědomovací a posilovací význam měla i prévostovská adaptace Manon Lescaut (1940).

Po válce se Nezval jasně přiklání ke klasicizující estetice socialistického realismu, vytváří freskovité oportunní poémy Stalin (1950) a Zpěv míru (1950), dále formou i obsahem zcela tradicionalistickou knihu Z domoviny (1951) a angažovanou hru Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956). Přesto není možné Nezvala beze všeho zahrnout mezi loajální chvalopěvce, a už vůbec ne mezi sektářské dogmatiky, byť se kolem něho točili (L. Štoll, V. Kopecký).

Mnohorozměrný a nevyčerpatelný Nezvalův talent se projevoval i v próze a dramatu. Patří sem například jen velmi málo dějové a komentáři přeplněné prózy (Kronika z konce tisíciletí, 1929; Dolce far niente, 1931 a Pan Marat, 1932) nebo trilogie “ideových” procházek po městech (Neviditelná Moskva, 1935; Ulice Git-le-Coeur, 1936, Pražský chodec, 1938) a “černý román” Valerie a týden divů (1945).

SCHEINPFLUGOVÁ Olga

(* 3. 12. 1902 Slaný, + 13. 4. 1968 Praha) – česká herečka a spisovatelka, foto..

Olga Scheinpflugová byla dva roky žákyní herečky Národního divadla M. Hübnerové (1918-20). Její herectví se realizovalo především na divadelních prknech, kde měla možnost vytvořit v průběhu desetiletí nejrůznější postavy v klasických i současných hrách. V angažmá v Městském divadle na Vinohradech (1922-29) umělecky dozrávala pod vedením režisérů Jaroslava Kvapila, J. Bora a K. Čapka. Vedle komediálních rolí zde vytvořila především tragickou postavu Soni z Borovy dramatizace Dostojevského Zločinu a trestu (1928). Členkou činohry Národního divadla v Praze byla od roku 1929 až do své smrti. Vytvořila zde nepřebernou řadu významných rolí širokého rejstříku typů pod vedením významných režisérů různých generací od J. Bora, K. H. Hilara až po A. Radoka a O. Krejču. Svůj nemalý komický talent si ověřovala v konverzačních hrách (Popelka Patsy, 1929), nakonec sama byla autorkou několika konverzačních her (nejúspěšnější Okénko bylo dvakrát zfilmováno). Přesto její herectví tíhlo k zobrazování především tragických moderních ženských osudů. Před rokem 1942, kdy jako vdova po K. Čapkovi (svatba se konala v roce 1935) musela opustit Národní divadlo, hrála Janu z Arku (Shaw: Svatá Jana, 1936), Julii (Shakespeare: Romeo a Julie, 1938), Mimi (Čapek: Loupežník, 1938), Lady Macbeth (Shakespeare: Macbeth, 1939), titulní role v Sofoklově Antigoně (1941) a Eurípidově Medei (1942). 

Po válce se vrátila na scénu Národního divadla, ale velké herecké příležitosti již dostávala jen občas: Olga (Čechov: Tři sestry, 1955), Phoebe (Osborne: Komik, 1958), Strunová (Hrubín: Křišťálová noc, 1961), Juliina chůva (Shakespeare: Romeo a Julie, 1963) a Aurélie (Giraudoux: Bláznivá ze Chaillot, 1966). Poslední její divadelní rolí byla titulní postava Čapkovy Matky (jako host Divadla na Vinohradech, 1968). V této závěrečné etapě svého herectví navázala na tradice českého hereckého realismu. Film ji jako herečku dost opomíjel, přestože napsala řadu filmových námětů, z nichž bylo šest realizováno. Teprve v posledních letech svého života byla obsazena do snímků E. Schorma a Zdeňka Brynycha a J. Krejčíka. Jednu z mála velkých příležitostí jí dal J. Dietl, který pro ni napsal titulní roli v jednom z prvních seriálů české televize Eliška a její rod.

Vedle divadla se věnovala i literární činnosti. Je autorkou knih pro dospělé (Český román, 1946, memoárová knížka Byla jsem na světě, 1988) i pro děti a napsala několik divadelních her.

ZEYER Julius

(* 26. 4. 1841 Praha, + 29. 1. 1901 tamtéž) – český básník, prozaik a dramatik, foto..

Zeyer, syn z pražské měšťanské rodiny, patří spolu s J. V. Sládkem a J. Vrchlickým k představitelům proudu lumírovců v české literatuře. Zejména s Vrchlickým ho spojoval umělecký program i osobní přátelství, třebaže se časem jejich dráhy rozešly.

Rodiči byl Zeyer určen k obchodní dráze, studoval proto na německé reálce a technice v Praze. Studium však nedokončil, věnoval se soukromému studiu jazyků a literatury a také hodně cestoval po celé Evropě. Nespokojený s tehdejší bázlivou měšťáckou společností vyzdvihoval ve svých knihách svobodymilovné hrdiny schopné velkých citů, věrnosti a obětavě bojující proti zlu. Podněty pro prózu i poezii hledal v dávné minulosti různých národů včetně exotického Orientu. Zároveň tak přinášel do naší literatury podněty z dalších kulturních oblastí. Svou podstatou byl romantik, a třebaže se v jeho době už český literární život od romantiky odpoutával a Zeyer stál takřka osamocen, stal se jedním z nejoblíbenějších a nejčtenějších autorů.

Z poezie patří k nejznámějším epický cyklus Vyšehrad, z dramatických děl báchorka na motivy slovenské pohádky Radúz a Mahulena (zhudebněná také J. Sukem jako melodram), vrcholným prozaickým dílem se pak stal román Jan Maria Plojhar.

ŠTORCH Eduard

(* 10. 4. 1878 Ostroměř, + 25. 6. 1956 Praha) – český pedagog a spisovatel pro mládež, foto..

Eduard Štorch se narodil v dělnické rodině. Studoval na vyšší reálce v Hradci Králové, odkud přestoupil na učitelský ústav. Po maturitě (1897) učil na školách v Podkrkonoší a na Mostecku, od roku 1903 v Praze. Nevěnoval se ale jen pedagogické činnosti, ale zajímal se i o život hornických rodin, studoval historii a prehistorii a hodně času strávil s dětmi, pro něž založil na Libeňském ostrově jakousi školu v přírodě Dětská farma. Usiloval také o reformu výuky dějepisu. Z původně časopisecké stati Člověk diluviální vznikla roku 1907 stejnojmenná povídka, která se později stala základem pro Štorchovu nejslavnější knihu Lovci mamutů (1918). K té postupně přibyla celá řada povídek a románů, v nichž je zobrazen život od konce starší doby kamenné přes dobu bronzovou a železnou, velkomoravské období až po budování přemyslovského státu. Štorch přistupoval k jejich psaní po důkladné přípravě a mnoho z popisovaných věcí si ověřoval v praxi (štípání pazourků, rozdělání ohně, zhotovení luku). Léta 1919-21 strávil v Bratislavě jako školní inspektor, pak se zase vrátil zpět do Prahy a věnoval se učitelskému povolání a po odchodu do důchodu převážně literární činnosti.

Z jeho bohaté tvorby uveďme jen několik titulů: Čarodějův učedník, U veliké řeky, Osada havranů, Minehava zobrazující mladší dobu kamennou – některé se staly i podkladem úspěšného filmového přepisu s populárním J. Bartoškou v hlavní roli. Dobu bronzovou přibližují mimo jiné prózy V šeru dávných věků, Bronzový poklad, Volání rodu. Době železné se věnují například knihy Zlomený meč či Junáckou stezkou. Štorchova díla z mladšího období už tak úspěšná nejsou (Hrdina Nik, Libuše a Přemysl, Meč proti meči).

Velký význam Štorchovy literární činnosti spočívá v tom, že dokázal pomocí napínavého děje dobrodružných příběhů – a často za přispění vynikajících ilustrací Z. Buriana – přiblížit už řadě generací mladých čtenářů dávnou minulost.

Tatínku, ta se ti povedla

Zdeněk Svěrák, foto..

Pohádky neotřelé, zvláštní a legrační. Pobaví nejen děti, ale i ty dospělé, kteří mají Zdeňka Svěráka rádi.

V lese : objevujeme přírodu

Christine Henkelová, foto..

Velké hledací leporelo. Poznáváme svět hrou! Tentokrát se zvědavé děti dozvědí mnoho o lese.

10 panovníků, kteří změnili svět

Clive Gifford, foto..

Životní příběhy deseti legendárních panovníků, kteří určovali běh dějin. Text má rychlý spád a doprovází jej poutavá grafika.

Beletrie

Indická nevěsta 

Karin Fossumová, foto..

Nor Gunder Lomann potkává v Indii Poonu, ženu svých snů, se kterou se záhy ožení. Sám se vrací do Norska a čeká na příjezd novomanželky. Novomanželé se však už nikdy nesetkají – Poona je nalezena mrtvá nedaleko domu svého muže.

Schweik it easy 

Josef Moník, foto..

Moníkova próza zachycuje paradoxní a kotrmelcovité české dějiny druhé poloviny 20. století s ironickým nadhledem, barvitě a s použitím hravého, drsného i poetického jazyka.

Krátký pátek a jiné povídky 

Isaac Bashevis Singer, foto..

Jedna z nejlepších povídkových sbírek nositele Nobelovy ceny za literaturu konečně vychází česky ve svém celku. Svým hlubokým vhledem do lidské duše a neméně hlubokým soucítěním patří ke zlatému fondu světového písemnictví po druhé světové válce.

Naučné

Arabský svět – jiná planeta?

Emire Khidayer, foto..

Autorka přibližuje současný život v arabských zemích. Prolamuje tabu a otevřeně mluví o arabské sexualitě, mužsko-ženském (ne)souladu, obřízce, kastování společnosti, o rozeznávání hranice života a smrti, kadidlu, drogách i alkoholu.

Hovory s V. H.

Jiří Žák, foto..

Publicista a herec Jiří Žák se v roce 2010 začal setkávat s dramatikem, filozofem a bývalým prezidentem Václavem Havlem a rozprávěl s ním o dění před i za oponou a o názorech na kulturu.

Ve formě po šedesátce 

Lydie Raisin, foto..

I po šedesátce lze zůstat ve formě. Patnáctiminutová cvičení může každý provádět sám v domácím prostředí, nepotřebuje žádné pomůcky, neriskuje zranění.

K velikonočnímu Čtení z Bible vyhlašujeme soutěž pro děti na téma: „ STVOŘENÍ SVĚTA“. Svoje obrázky a další výtvory můžete přinášet v době od 5. – 30. března 2012 do dětského oddělení a na pobočku Na Dolíkách. Nejzdařilejší díla oceníme.

Úterý 6. března – Návštěva SOLNÉ JESKYNĚ ve Slaném. Co přináší a proč je pobyt v ní tak důležitý? Vše se dozvíte a vyzkoušíte v praxi. Sejdeme se ve 14 hod. ve studovně. Poslední přednáška čtvrtého cyklu Setkávání seniorů ve Slaném „Nepočítejme roky, počítejme zážitky“

Sobota 10. března – TGM – VÝZVA PRO DNEŠEK. Přednáška PhDr. Milady Záborcové, Ph.D., o významu Masarykova odkazu pro dnešek, se koná v prostorách K-klubu knihovny od 10 hodin.

Neděle 11. března – II. POHÁDKOVÝ KARNEVAL S KNIHOVNOU v sále Městského centra Grand s hostem Inkou Rybářovou. Od 15 do 17 hodin. Předprodej vstupenek v dětském oddělení a na pobočce Na Dolíkách. foto..

Středa 14. března – E-ČTEČKA: SEZNAMTE SE… naučné odpoledne pro všechny zvídavé čtenáře i nečtenáře. Ve studovně od 12 do 16 hodin si můžete vyzkoušet tuto novinku na vlastní ruce.

Úterý 20. března – Slavnostní závěr čtvrtého cyklu Setkávání, na kterém vystoupí známý lounský divadelní soubor Třetího věku, který je složen výhradně ze seniorek. Současně zde bude vyhlášen ČTENÁŘ ROKU 2011 z nejaktivnějších registrovaných čtenářů knihovny. Slavnostní odpoledne se koná v prostorách kavárny „Bez konce“ na Masarykově náměstí od 14 hodin. foto.. , tisková zpráva..

Čtvrtek 22. března – ČTVRTEČNÍ HODINKA V KNIHOVNĚ – na pobočce Dolíky od 10 do 11 hod. Opět Vás srdečně zveme k příjemnému posezení a popovídání si, tentokrát na téma „Bylinky a květinky, jak je (ne)znáte“. Vítáme všechny, kdo mají rádi „kvetoucí“ parapety, balkony nebo zahrádky.

Pátek 30. března – NOC S ANDERSENEM. Od pátku18 hodin až do soboty do 8 hodin pořádáme již po desáté hry, soutěže a pohádky v knihovně přes noc pro děti do dvanácti let. Přihlášky na webu knihovny, v dětském oddělení a na pobočce Na Dolíkách.

Vstupní chodba knihovny:

KRYŠTOF SUCHÝ – STUDIE. Výstava studií neprofesionálního výtvarníka – návštěvníka kursů výtvarnice Jitky Hilské, absolventa pražské HAMU – obor hudební režie a občasného jazzového pianisty. Od 4. do 30. března 2012.

Žežicha se neříká

E. Stará, foto.. 

Logopedická říkadla, písničky a hry jsou určeny pro děti, které si jejich pomocí mohou “nabrousit svůj jazýček” a vyhnout se tak problémům se špatnou výslovností.

Garfieldova show č. 2

J. Davis, foto.. 

Můžete se těšit hned na čtyři nové příběhy s kocourem Garfieldem v hlavní roli.

Expedice Kolumbus – Dinosauři

T. Brezina, foto.. 

Je tady Kolumbus, létající badatelská autoloď! Připravte se na vzrušující cestu do pravěku! Expedice za dinosaury právě začíná!

Beletrie

Na věrnosti

T. Frenchová, foto.. 

Život Franka Mackeyho změnil v devatenácti letech jediný rozhodující okamžik. Jeho dívka Rosie Dalyová, se kterou měli v úmyslu společně utéct do Londýna, nepřišla na smluvené místo srazu v uličce Na věrnosti a od té doby o ní nikdo neslyšel …

Přemyslovská epopej I. – Velký král

V. Vondruška, foto.. 

Monumentální románová freska o životě Přemyslovců. V českém knížectví, rozvráceném rodovými spory, se vlády ujímá mladý Přemysl Otakar I. Jeho politické úspěchy otevírají cestu českému království mezi evropské velmoci 13. století.

Jak život úsměv nosí

J. Vohralík,  

V této knize regionálního autora naleznete nejen vzpomínky na doby minulé, ale také příspěvky k “fiktivním problémům” současnosti. Vše, jako správný literární sendvič, je proloženo několika veršovanými postřehy.

Naučné

52 úžasných víkendů

E. Luraghiová, foto.. 

Dokonalý průvodce na 52 víkendů (jeden cíl na každý víkend v roce) zve k objevování měst, turistických tras, pobřeží, ostrovů a zemí v Evropě a prožití vzrušujících víkendů.

Černá labuť

N. N. Taleb, foto.. 

Bestseller, který byl deníkem Times označen za jedno z nejvlivnějších děl posledních šedesáti let. Analyzuje fenomén “černých labutí”, tj. nepředvídaných jevů a událostí s významným dopadem na život jedince nebo celé společnosti..

Nejděsivější místa české historie

V. Liška, foto.. 

Osudovost, tragika, zločin a někdy i tajemno – to spojuje hrady, pevnosti a města, která si podle autora zaslouží označení nejděsivější místa české historie.

HRUBÍN František

(* 17. 9. 1910 Praha, + 1. 3. 1971 České Budějovice) – český básník a dramatik, foto..

Hrubínova poezie představovala ve svých začátcích osobitý mezistupeň mezi tvorbou generace proletářské poezie a poetismu a jejich následovníků, jimž bylo bližší spirituální zaměření. Po válce se snažil přizpůsobit své duchovní založení dobovému stylu, přesto jeho poezie ani v těchto dobách neklesla do služebnosti a vždy bude představovat, spolu s poezií J. Seiferta a V. Holana, jednu z nejryzejších uměleckých hodnot.

Přestože se narodil v Praze, své mládí prožil v Lešanech, v matčině rodišti u soutoku Sázavy a Vltavy, v místě, o němž Hrubín vždy mluvil jako o svém domově. Po studiu na gymnáziu v Praze chodil dva roky (1932-34) na právnickou a poté filosofickou fakultu, ale pak nastoupil do Městské knihovny pražské (1935-45). Po osvobození byl krátký čas zaměstnán na ministerstvu informací a od roku 1946 se věnoval literární tvorbě. V roce 1963 nastoupil jako redaktor do nakladatelství Čs. spisovatel.

Debutoval básnickou sbírkou Zpíváno z dálky (1933), jež byla ovlivněna především spiritualismem J. Zahradníčka. Ve druhé sbírce, Krásná po chudobě (1935), obsahující především přírodní lyriku, se přidal vliv Máchův, Tomanův i Verlainův. Hrubín zde, stejně jako v následující knize Země o polednách (1937), dosahuje velké hudebnosti verše a bohaté metaforičnosti, pro kterou je příznačná dvojpólovost a spirituální symboličnost.

Za války vydal Hrubín čtyři básnické sbírky (Včelí plást, 1940; Země sudička, 1942; Cikády, 1942; Mávnutí křídel, 1944). Zde jeho poezie dostala konkrétnější podobu, zesílil tu jeho vztah k národní kultuře (k Máchovi přibyl Neruda se svou kosmickou dimenzí). Zároveň začal psát i verše pro děti (Říkejte si se mnou), které ilustroval J. Trnka.

Ve sbírkách Chléb s ocelí (1945), Jobova noc (1945) – ta byla určena k recitaci a E. F. Burian ji v D 46 uvedl jako svou poválečnou premiéru – a Řeka nezapomnění (1946) se pokusil básnicky zhodnotit válečná léta i prožitek osvobození, což se mu nepovedlo bez jistého nánosu verbalismu a uměle vnášeného patosu. Hrubín pak pokračuje ve změněném kursu, výrazně svůj verš depoetizuje a zakotvuje do času, prostoru a dobové rétoriky. Tak je tomu v protiválečné sbírce Hirošima (1948)

Hrubín se po únoru 1948 podobně jako za okupace několik let věnoval poezii pro děti (Pohádka o Smolíčkovi). V ní dosáhl takového úspěchu, že tyto verše jsou zcela samozřejmou “lyrickou” výbavou každého začínajícího čtenáře (Špalíček).

Pamětihodné je Hrubínovo vystoupení na II. sjezdu Svazu čs. spisovatelů v roce 1956, na němž za pomoci Mallarméova poetického obrazu přirovnal situaci české poezie k labuti přimrzlé k ledu. Po tomto ojedinělém a vzápětí revidovaném protestu, v němž ho následoval na oficiální scéně jen J. Seifert, se Hrubín opět ohlásil knihou Můj zpěv (1956), básněmi přírodní reflexe a meditace, a pak naopak básní lyrickoepickou. Tou je kompozice Romance pro křídlovku (1962, v roce 1966 ji zfilmoval O. Vávra), v níž se v řadě motivů, skládaných v různých časových vrstvách, odkrývá jádro příběhu o lyricky bezradném protagonistovi, mladé Terině od komediantů a živočišné Tonce.

Forma Romance pro křídlovku byla jistě ovlivněna Hrubínovou zkušeností s dramatem. Jeho divadelním debutem byla velmi úspěšná lyrická hra Srpnová neděle (1958, opět zfilmovaná O. Vávrou), hraná v Národním divadle v režii O. Krejči s K. Högerem v hlavní roli. Na pozadí letního odpoledne zde ve výrazně mnohoznačných a reflexívních monolozích defilují neschematické problémy současných lidí. V tomto duchu, byť v poněkud tradičnější formě vesnického dramatu, pokračoval ve hře Křišťálová noc (1961). Hrubínovým třetím dramatickým textem byla historická hra Oldřich a Božena aneb Krvavé spiknutí v Čechách, jež měla premiéru v září 1968 v Divadle na Vinohradech a byla vnímána jako metafora národního údělu.

POLÁČEK Karel

(*22. 3. 1892 Rychnov nad Kněžnou + 21. 1. 1945 Gleiwitz) – český prozaik a novinář, foto..

Románové dílo K. Poláčka představuje jednu z nejryzejších hodnot české meziválečné prózy. Svým humanistickým krédem byl blízký usilování svých generačních druhů, především K. Čapka a F. Langera, a zároveň ve svých – jen na povrchu “humoristických” – románech zobrazil hlubokou tragiku maloměstského světa, v němž triumfuje malost, pokrytectví a duchovní chudoba.

Narodil se v maloměstské rodině židovského obchodníka s koloniálním zbožím. Gymnázium začal studovat v Rychnově, ale pro špatný prospěch přestoupil do Prahy, kde odmaturoval roku 1912. Krátce byl písařem a úředníkem a za války se dostal na srbskou a haličskou frontu. Po válce byl zaměstnán ve vývozní a dovozní komisi, ale o místo přišel poté, co v jedné povídce zesměšnil fungování svého úřadu. J. Čapek ho poté přizval ke spolupráci do humoristického časopisu Nebojsa a krátce nato (1923) byl bratry Čapky uveden do redakce Lidových novin, kde jeho fejetony, a především oblíbené soudničky vycházely až do doby, kdy mu to bylo rasistickými zákony na počátku okupace znemožněno. Nastoupil pak jako zaměstnanec do Židovské náboženské obce. Na konci roku 1943 byl odvlečen nejdříve do Terezína a pak odtransportován do Osvětimi, v jejíchž plynových komorách zahynul.

Poláčkův talent spočíval v přesné schopnosti vystihnout různé lidské typy – a to nejen v jejich typové žánrovosti, ale také v umění dostat se pod masku jejich řeči a precizně odhalit působení fráze a žvástu (Hráči). Na počátku jeho tvorby stojí humoristické črty, nejčastěji z maloměstského prostředí s karikovanými lidskými figurkami především středostavovské, často židovské společnosti: Povídky pana Kočkodana (1922), Mariáš a jiné živnosti (1924) a Povídky izraelského vyznání (1926).

Prvním Poláčkovým románem se stal Dům na předměstí (1928), v němž vyportrétoval přerod “malého člověka” v odlidštěnou kreaturu, jakmile se ho zmocní vlastnické pudy. Tragický tón má i román Hlavní přelíčení (1932), kde jako pravidelný soudní zpravodaj se pokusil o psychologický portrét kriminálního zločince. Tyto “vážné” romány naznačily Poláčkovy velké epické ambice, které naplnil ve druhé polovině 30. let. Mezitím si získal velkou čtenářskou popularitu humoristickými prózami Muži v offsidu (1931, téhož roku je zfilmoval Svatopluk Innemann s H. Haasem jako Načeradcem) a Michelup a motocykl (1935).

Poláčkovým životním dílem se stal cyklus, ve kterém zobrazil malé podhorské město v letech před 1. světovou válkou. Vyprávění je soustředěno kolem osudů obchodníka Štědrého a jeho synů. Z původně zamýšlené pentalogie – 5. díl byl údajně napsán, ale jeho osud je neznámý – vyšly knihy v tomto pořadí: Okresní město (1936), Hrdinové táhnou do boje (1936), Podzemní město (1937) a Vyprodáno (1939).

Za okupace – roku 1941 – vyšel pod jménem malíře V. Rady Poláčkův humoristický románek Hostinec U kamenného stolu (zfilmován roku 1949) a po válce pak dosud velmi populární vyprávění o rychnovském dětství Bylo nás pět (1946).

BŘEZINA Otokar

(*13. 9. 1868 Počátky u Pelhřimova, + 25. 3. 1929 Jaroměřice nad Rokytnou) – český básník, foto..

Přední představitel českého symbolismu a jeden z největších zjevů novodobého českého básnictví se vlastním jménem nazýval Václav Jebavý. Po studiu na reálce v Telči působil jako venkovský učitel na jihozápadní Moravě.

Březinova tvůrčí léta spadají do období pobytu v Nové Říši na Moravě (1888-1901). První básně, ale i prózy, otiskované v časopise pod pseudonymem Václav Danšovský, byly ještě poplatné dobovému realismu. Obrat v básníkově tvorbě přinesl rok 1892, kdy se přiklonil k symbolismu a začal se podepisovat Otokar Březina. Jádro jeho díla tvoří pět básnických sbírek, počínaje Tajemnými dálkami a konče sbírkami Ruce a Stavitelé chrámů. Zároveň podstatu své tvorby a filosofické názory vyložil v esejích Hudba pramenů. Poté se umělecky odmlčel, žil v ústraní (výjimkou byla jeho korespondence s filosofem Ladislavem Klímou či Václavem Chaloupeckým) a odmítal veřejné pocty.

Jen těžko lze docenit, jak Březinova poezie obohatila český básnický jazyk. Nové výrazové možnosti, jimiž dokázal vyjádřit i složité filosofické myšlenky a obraznost jazyka, i nová struktura verše – to vše působilo nejen na Březinovy současníky, ale i na celou českou poezii 20. století.

HRABAL Bohumil

(*28. 3. 1914 Brno-Židenice, + 3. 2. 1997 Praha) – český prozaik, foto..

Dílo Bohumila Hrabala představuje jednu z nejvýraznějších hodnot poválečné české literatury. Při všech individuálních proměnách, mnohovrstevnatosti a mnohoznačnosti si jeho texty, jejichž počátky sahají už do 30. let a jež psal do posledních měsíců svého života, uchovávají mimořádnou přesvědčivost.

Po gymnaziálních studiích v Brně, Nymburce a Českém Brodě v letech 1935-39 studoval práva na pražské Univerzitě Karlově, studium však mohl vinou okupace dokončit až v roce 1946. Během války pracoval jako železniční dělník a výpravčí v Kostomlatech, což se stejně jako všechny jeho pozdější profese (pojišťovací agent, obchodní cestující, od roku 1949 brigádník v kladenských ocelárnách a po těžkém úrazu v letech 1954-59 ve Sběrných surovinách) odráží v jeho literární tvorbě.

Po úvodní nymburské etapě lyrického “básnění” (1937-48), inspirovaného surrealismem a poetismem, L. Klímou či Louisem-Ferdinandem Célinem stejně jako přátelstvím s básníkem a hudebníkem Karlem Maryskem, se na počátku 50. let rodí Hrabalův prozaický styl. Ze zkušenosti kladenských hutí vznikají prózy blízké syrové reportáži, texty totálního realismu, což je termín Hrabalovi tehdy blízkého E. Bondyho, jenž spolu s výtvarníkem V. Boudníkem a s autory Skupiny 42, tj. s J. Kolářem, J. Hiršalem či Emanuelem Fryntou, spoluovlivňuje Hrabalovu tvorbu. V roce 1956 vycházejí v úzkém okruhu Spolku českých bibliofilů Hovory lidí, obsahující dvě povídky. Připravované vydání Skřivánků na niti v roce 1959 bylo nakonec znemožněno a prvního “regulérního” vydání se Hrabal dočkal roku 1963 sborníkem Perličky na dně. Hrabal poté opustil své poslední manuální zaměstnání – kulisák v divadle S. K. Neumanna – a stal se spisovatelem z povolání. V 60. letech pak vychází Hrabalovi jedna kniha za druhou a spisovatel zúročuje, samozřejmě s jistými zásahy do původních textů, svou literární práci z předchozích desetiletí: v roce 1964 povídky Pábitelé a Taneční hodiny pro starší a pokročilé, o rok později Ostře sledované vlaky a Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, v roce 1966 výbor z povídek Automat Svět, v roce 1967 antologie oblíbených autorů Bohumil Hrabal uvádí… a textová koláž k Peterkovým fotografiím Toto město je ve společné péči obyvatel, v roce 1968 Morytáty a legendy.

Hrabal je okamžitě rozpoznatelný svou nezaměnitelnou jazykovou stylizací, jejímž základem je “pábitelský”, tedy okouzleně rétorský, verbální projev, v němž se odkrývá imaginativní svět protikladů groteskna a magična. Je masově čten a jeho texty jsou i zfilmovány: v kolektivním snímku “nové vlny” Perličky na dně (1965), v Ostře sledovaných vlacích (J. Menzel, 1966) a Skřiváncích na niti (opět Menzel, 1969, film je však okamžitě zakázán a promítán až po roce 1989).

S příchodem normalizace se Hrabal stává “spisovatelem v likvidaci” – jeho Domácí úkoly a Poupata, tato s ilustracemi V. Boudníka, jdou v roce 1969 do stoupy. Od počátku 70. let pobývá často v Kersku, kde píše většinu nových, podle názoru řady kritiků vrcholných textů: jednak retrospektivní pokusy “zastavit čas”: Postřižiny (psány 1970, roku 1980 zfilmovány Menzelem), Městečko, kde se zastavil čas (1973) a Obsluhoval jsem anglického krále (1971), především však povídkové eseje směřující k filosofickým otázkám existence i umělecké tvorby: Něžný barbar (1973) a Příliš hlučná samota (1976). Oficiálně mu bylo částečně – mnohdy po značných cenzurních úpravách – umožněno po roce 1975 publikovat, když poskytl časopisu Tvorba v podstatě zdrženlivé sebekritické prohlášení. Mohly pak vyjít Postřižiny (1976), Slavnosti sněženek (1978, zfilmovány Menzelem 1983), Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovy milióny (1981). Paralelně však poskytl v roce 1982 román Obsluhoval jsem anglického krále Jazzové sekci, jež je později perzekvována, a i Hrabal se dostává pod “zájem” státní moci. Tento konflikt se ještě přiostří, když v torontském nakladatelství J. Škvoreckého 68 Publishers vychází roku 1987 originální autobiografie Svatby v domě. V jejím třetím díle Proluky nezvykle otevřeně líčí události ze srpna 1968. A podobně se brutální potlačení lednových demonstrací roku 1989 objeví v textu Kouzelná flétna, jenž zahájí sérii Dopisů Dubence adresovaných americké bohemistce April Cliffordové. Obdoba textů, v kterých vedle sebe sousedí časová publicistika a nadčasová imaginace, vznikala v posledních letech Hrabalova života. Nakladatelství Pražská imaginace, vydávající Hrabala soustavně od roku 1985 (tehdy samizdatem), již vydalo čtyři sborníky takových textů a totéž nakladatelství v letech 1991-1997 vydalo Sebrané spisy Bohumila Hrabala v 19 svazcích.

PAVEL Ota

(* 2. 7. 1930 Praha, + 31. 3. 1973 tamtéž) – český prozaik a novinář, foto..

Prózy Oty Pavla patří k trvalým, a vzhledem k dobové mizérii i výjimečným hodnotám české literatury, jež mohly být na začátku 70. let vydány (byť s cenzurními zásahy) i v oficiálních nakladatelstvích.

Pavel, vlastním jménem Otto Popper, byl zprvu sportovní redaktor, debutoval jako autor doprovodného textu ve fotografické publikaci V. Heckela Hory a lidé (1964), ale známým se stal až po vydání dvou sportovních knih, kde se mísí beletristická fikce se sportovní reportáží, Dukla mezi mrakodrapy (1964) a Plná bedna šampaňského (1967). Na tento druh literatury navázal pak v roce 1974 “sportovní bajkou” Pohádka o Raškovi.

Nejcennější jsou však Pavlovy prózy autobiografického charakteru, vydané v souborech Smrt krásných srnců (1971) a Jak jsem potkal ryby (1974). Autor se v nich vrátil do světa svého dětství, do jakoby idylickou clonou zamlženého stavu čistoty a prvotní svěžesti. Vzpomíná zde průzračným jazykem na svého otce, svérázného židovského obchodníka Leo Poppera, na chvíle strávené v kruhu rodiny na venkově u Berounky na chalupě rázovitého převozníka Proška. V druhém souboru je zvýrazněno téma přírody, koloběhu života a smrti i záblesků duševní choroby, se kterou O. Pavel bojoval od roku 1964.

Typické je, že dvě povídky situované do 50. let a líčící otcovu deziluzi z komunismu (Běh Prahou a Prase nebude) cenzura do souboru nepustila a kolovaly po 20 let pouze v opisech. Ve své celistvosti vyšly Pavlovy prózy až v knize Zlatí úhoři (1991).

Pavlovy prózy byly i zfilmovány pod názvy Zlatí úhoři v hlavní roli s V. Menšíkem a Smrt krásných srnců s Karlem Heřmánkem a jejich uvedení na televizní obrazovku představovalo před rokem 1989 jeden z mála skutečných zážitků.

- bude po dobu jarních prázdnin v týdnu od 27.2. do 2.3.2012 uzavřena. Po tuto dobu vám nabízí služby Knihovna V.Štecha na Masarykově náměstí, kde si můžete knihy půjčovat i vracet a rovněž využívat služeb studovny a veřejného internetu.
Dětské oddělení v hlavní budově na náměstí bude otevřeno: Po – Pá od 9,00 do 16,00 hod.

II. POHÁDKOVÝ KARNEVAL  s knihovnou

Setkávání seniorů ve Slaném IV.

Přednášky čtvrtého cyklu Setkávání seniorů ve Slaném „ Nepočítejme roky, počítejme zážitky“. Sejdeme se v přednáškové místnosti knihovny ve 14.00.

7. února – „MĚJME SE RÁDI“ Přednáška se slánskou praktickou lékařkou MUDr. Šárkou Bílkovou, na téma pozitivního přístupu k životu. S touto oblíbenou lékařkou se sejdeme již potřetí.

21. února – JEDNODUŠE, SROZUMITELNĚ, NÁZORNĚ – Nejsnazší cesta k ovládnutí počítače a digitální fotografie. Nejen teorii, ale i v praxi vám předvede a poradí pan Ivo Rottenberg, který je seniorům věkem blízký. Přednáška se koná v prostorách K- klubu knihovny ve 14.00 hodin.

Oddělení pro dospělé:

Pamatuješ si ještě?

   – literární soutěž ke 150. výročí úmrtí BOŽENY NĚMCOVÉ /4.2.1820 – 21.1.1862 / . Od 1. – 28. února 2012.

Dětské oddělení a Pobočka Na Dolíkách / 3. ZŠ, Rabasova 821, 1. patro/:

1. – 14. února: DOPLŇ NÁZEV POHÁDKY. Vědomostní soutěž pro všechny děti, které mají rády pohádky Boženy Němcové. Soutěž v otvírací hodiny oddělení.

15. – 29. února: CO VÍM O BOŽENĚ NĚMCOVÉ? Vědomostní soutěž o životě a díle naší významné spisovatelky Boženy Němcové. Soutěž v otvírací hodiny oddělení a na Knihovníčkově webu.

KNIHOVNICKÁ SRDÍČKIÁDA: od 15. ledna do 10. února můžete nosit do knihovny srdíčka ze všech materiálů a všech velikostí, všechna budou vystavena ve vstupní chodbě knihovny, vítěz bude vyhlášen 14. 2. a získá „srdíčkový dort“.

Soutěže pro děti jsou uvedené na také na http://knihovnaslany.librisek.cz/ .

Pobočka Na Dolíkách / 3. ZŠ, Rabasova 821, 1. patro/:

23. února – ČTVRTEČNÍ HODINKA V KNIHOVNĚ – na pobočce Dolíky od 10.00 do 11.00 hod. Přijďte opět posedět a popovídat si, tentokrát na téma „Nápady na nevlídný den, anebo jak zahnat nudu“. Vítáme všechny – malé i velké, kteří jsou rádi aktivní. Pro děti je k dispozici relaxační koutek s hračkami.

HRABAL Bohumil

(* 28. 3. 1914 Brno-Židenice, + 3. 2. 1997 Praha) – český prozaik, foto..

Dílo Bohumila Hrabala představuje jednu z nejvýraznějších hodnot poválečné české literatury. Při všech individuálních proměnách, mnohovrstevnatosti a mnohoznačnosti si jeho texty, jejichž počátky sahají už do 30. let a jež psal do posledních měsíců svého života, uchovávají mimořádnou přesvědčivost.

Po gymnaziálních studiích v Brně, Nymburce a Českém Brodě v letech 1935-39 studoval práva na pražské Univerzitě Karlově, studium však mohl vinou okupace dokončit až v roce 1946. Během války pracoval jako železniční dělník a výpravčí v Kostomlatech, což se stejně jako všechny jeho pozdější profese (pojišťovací agent, obchodní cestující, od roku 1949 brigádník v kladenských ocelárnách a po těžkém úrazu v letech 1954-59 ve Sběrných surovinách) odráží v jeho literární tvorbě.

Po úvodní nymburské etapě lyrického “básnění” (1937-48), inspirovaného surrealismem a poetismem, L. Klímou či Louisem-Ferdinandem Célinem stejně jako přátelstvím s básníkem a hudebníkem Karlem Maryskem, se na počátku 50. let rodí Hrabalův prozaický styl. Ze zkušenosti kladenských hutí vznikají prózy blízké syrové reportáži, texty totálního realismu, což je termín Hrabalovi tehdy blízkého E. Bondyho, jenž spolu s výtvarníkem V. Boudníkem a s autory Skupiny 42, tj. s J. Kolářem, J. Hiršalem či Emanuelem Fryntou, spoluovlivňuje Hrabalovu tvorbu. V roce 1956 vycházejí v úzkém okruhu Spolku českých bibliofilů Hovory lidí, obsahující dvě povídky. Připravované vydání Skřivánků na niti v roce 1959 bylo nakonec znemožněno a prvního “regulérního” vydání se Hrabal dočkal roku 1963 sborníkem Perličky na dně. Hrabal poté opustil své poslední manuální zaměstnání – kulisák v divadle S. K. Neumanna – a stal se spisovatelem z povolání. V 60. letech pak vychází Hrabalovi jedna kniha za druhou a spisovatel zúročuje, samozřejmě s jistými zásahy do původních textů, svou literární práci z předchozích desetiletí: v roce 1964 povídky Pábitelé a Taneční hodiny pro starší a pokročilé, o rok později Ostře sledované vlaky a Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, v roce 1966 výbor z povídek Automat Svět, v roce 1967 antologie oblíbených autorů Bohumil Hrabal uvádí… a textová koláž k Peterkovým fotografiím Toto město je ve společné péči obyvatel, v roce 1968 Morytáty a legendy.

Hrabal je okamžitě rozpoznatelný svou nezaměnitelnou jazykovou stylizací, jejímž základem je “pábitelský”, tedy okouzleně rétorský, verbální projev, v němž se odkrývá imaginativní svět protikladů groteskna a magična. Je masově čten a jeho texty jsou i zfilmovány: v kolektivním snímku “nové vlny” Perličky na dně (1965), v Ostře sledovaných vlacích (J. Menzel, 1966) a Skřiváncích na niti (opět Menzel, 1969, film je však okamžitě zakázán a promítán až po roce 1989).

S příchodem normalizace se Hrabal stává “spisovatelem v likvidaci” – jeho Domácí úkoly a Poupata, tato s ilustracemi V. Boudníka, jdou v roce 1969 do stoupy. Od počátku 70. let pobývá často v Kersku, kde píše většinu nových, podle názoru řady kritiků vrcholných textů: jednak retrospektivní pokusy “zastavit čas”: Postřižiny (psány 1970, roku 1980 zfilmovány Menzelem), Městečko, kde se zastavil čas (1973) a Obsluhoval jsem anglického krále (1971), především však povídkové eseje směřující k filosofickým otázkám existence i umělecké tvorby: Něžný barbar (1973) a Příliš hlučná samota (1976). Oficiálně mu bylo částečně – mnohdy po značných cenzurních úpravách – umožněno po roce 1975 publikovat, když poskytl časopisu Tvorba v podstatě zdrženlivé sebekritické prohlášení. Mohly pak vyjít Postřižiny (1976), Slavnosti sněženek (1978, zfilmovány Menzelem 1983), Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovy milióny (1981). Paralelně však poskytl v roce 1982 román Obsluhoval jsem anglického krále Jazzové sekci, jež je později perzekvována, a i Hrabal se dostává pod “zájem” státní moci. Tento konflikt se ještě přiostří, když v torontském nakladatelství J. Škvoreckého 68 Publishers vychází roku 1987 originální autobiografie Svatby v domě. V jejím třetím díle Proluky nezvykle otevřeně líčí události ze srpna 1968. A podobně se brutální potlačení lednových demonstrací roku 1989 objeví v textu Kouzelná flétna, jenž zahájí sérii Dopisů Dubence adresovaných americké bohemistce April Cliffordové. Obdoba textů, v kterých vedle sebe sousedí časová publicistika a nadčasová imaginace, vznikala v posledních letech Hrabalova života. Nakladatelství Pražská imaginace, vydávající Hrabala soustavně od roku 1985 (tehdy samizdatem), již vydalo čtyři sborníky takových textů a totéž nakladatelství v letech 1991-1997 vydalo Sebrané spisy Bohumila Hrabala v 19 svazcích.

VRCHLICKÝ Jaroslav

(*17. 2. 1853 Louny, + 9. 9. 1912 Domažlice) – český básník, dramatik, prozaik a překladatel, foto..

Vrchlický, vlastním jménem Emil Frýda, vytvořil dílo svým rozsahem zcela ojedinělé – za svého života vydal 270 knih (!). Převážně psal poezii, která mu vydobyla i vůdčí postavení mezi básníky lumírovské školy a v celé české poezii 19. století.

Do literatury vstoupil již za studií na gymnáziu v Klatovech. Po maturitě začal studovat bohoslovectví, ale už po roce přestoupil na pražskou filosofickou fakultu, kde se mj. věnoval románským jazykům. Následoval roční pobyt v Itálii a po návratu místo tajemníka na české technice, pak v České akademii pro vědy, slovesnost a umění a nakonec profesura všeobecné literatury na pražské universitě. Od počátku literární tvorby byl Vrchlický veden snahou povznést českou poezii na úroveň evropské. Proto mu byl vytýkán kosmopolitismus a nezájem o národní látky, ale kolem roku 1880 boje utichají a básník – zahrnovaný poctami doma, ale i v zahraničí – se stal uznávanou vůdčí osobností české poezie (mj. sbírky Eklogy a písně, Okna v bouři, Zlomky epopeje). Je pak paradoxem, že méně významná část Vrchlického díla, dramatická tvorba, je dnes známější: Noc na Karlštejně a trilogie Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův a Smrt Hippodamie – melodram s hudbou Z. Fibicha.

Tvorbě prozaické se věnoval bez většího úspěchu, ale neobyčejně rozsáhlé a zčásti dodnes cenné jsou Vrchlického překlady. Překládal prózu i poezii ze všech hlavních světových jazyků, a zásadně tak rozšířil rozhled českých čtenářů po světové literatuře.

Roku 1901 byl jmenován do panské sněmovny, ale za celou dobu svého působení tu pronesl jedinou řeč – a to roku 1906, kdy podporoval přijetí všeobecného a rovného hlasovacího práva. Roku 1908 ho postihla uprostřed tvůrčí práce mozková mrtvice, jejíž následky mu znemožnily v podstatě jakoukoliv duševní činnost. Sklonek svého života prožil tento “velebný kmet”, jak byl v necelých 60 letech oslovován, v Domažlicích, kde také zemřel.

BEZRUČ Petr

 (*15. 9. 1867 Opava, + 17. 2. 1958 Olomouc) – český básník, foto..

Básník jediné knihy, v níž vyjádřil svůj žal a protest a která ho rázem proslavila.

Bezruč, vlastním jménem Vladimír Vašek, byl syn slezského vlasteneckého gymnaziálního profesora. Po studiu na gymnáziu v Brně tři roky studoval v Praze klasickou filologii, ale školu nedokončil, vrátil se do Brna a stal se úředníkem na poště. Zde pracoval – s výjimkou dvou let, kdy byl poštovním úředníkem v Místku – až do odchodu na odpočinek (1928). Krátký místecký pobyt měl však pro Bezruče zásadní význam: zblízka tu poznal velký národnostní i sociální útlak slezského lidu a zažil tu i osobní citové zklamání. Obé pak výrazně poznamenalo jeho tvorbu.

Když se v letech 1899 a 1900 začaly v Herbenově časopisu Čas objevovat básně neznámého autora, vzbudily doslova senzaci. Bezruč tu publikoval většinu básní, jež vytvořily základ proslulých Slezských písní, které poprvé vyšly knižně roku 1903 a jejichž počet se při dalších vydáních dále zvětšoval (dnešní podoby kniha nabyla roku 1928). Burcující poezií se Bezručovi podařilo upoutat pozornost veřejnosti k nelehkému osudu slezského lidu. Po vydání Slezských písní se však Bezruč v podstatě odmlčel, psal už jen příležitostné verše, které zůstaly na okraji jeho tvorby stejně jako několik prozaických, převážně povídkových prací.

ČAPEK-CHOD Karel Matěj

(* 21. 2. 1860 Domažlice, + 3. 11. 1927 Praha) – český spisovatel a novinář, foto..

Povídkář, romanopisec a dramatik, čelný představitel českého naturalismu, ale také novinář a divadelní i výtvarný kritik. Studia na právnické fakultě v Praze nedokončil a věnoval se žurnalistice – nejprve v Olomouci a od roku 1888 trvale v Praze. Redigoval tu konzervativní tisk: Hlas národa, Národní politiku a od roku 1900 Národní listy, kde se později setkal s bratry Josefem a Karlem Čapky a pro rozlišení si přidal ke svému jménu – podle Chodska, odkud pocházel – přídomek Chod. Výtvarnými a divadelními kritikami přispíval do předních časopisů – Světozor, Zvon a Česká revue.

Literárně začal publikovat na přelomu 80. a 90. let 19. století. Po povídkových prvotinách následovaly rozsáhlé románové obrazy ze života buržoasie, bohémy, městské periférie a chudiny, v nichž výstižně zachycuje bezvýchodnou situaci měšťáka své doby (Kašpar Lén mstitel, Antonín Vondrejc ad.). Naproti tomu dramatická díla patří k méně zdařilým. S románovou tvorbou pokračoval i po 1. světové válce.

SVĚTLÁ Karolina

(* 24. 2. 1830 Praha, + 7. 9. 1899 tamtéž) – česká spisovatelka, foto..

Světlá patří spolu s J. Nerudou a V. Hálkem k čelným představitelům generace májovců a současně k průkopníkům naší realistické prózy, zvláště venkovské.

Doma, v bohaté pražské měšťanské rodině, byla vychovávána ona i její sestra S. Podlipská převážně německy. České národní uvědomění v ní vzbudil domácí učitel češtiny a poté její manžel Petr Mužák, podle jehož rodiště – vesnice Světlá pod Ještědem – zvolila svůj pseudonym (dívčím jménem Johanna Rottová). Byl to také její muž, který ji uvedl do pražské vlastenecké společnosti. Tady se Světlá po několik let důvěrně přátelila s Boženou Němcovou, na jejíž tvorbu – zejména v oblasti vesnického románu – navázala.

Vedle literatury se Světlá věnovala stejně zaníceně emancipačnímu hnutí. Usilovala přitom jak o národní uvědomění, tak i o zvýšení sociální úrovně zaměstnaných žen a dívek, především prostřednictvím Ženského výrobního spolku, založeného z jejího podnětu.

Vrcholná díla Světlé vznikala především na základě jejích zkušeností ze života Podještědska, které si zamilovala během pravidelných letních pobytů (Vesnický román, Kříž u potoka, povídka Kresby z Ještědí ad.). Méně zdařilé jsou pak romány a povídky s pražskou tematikou, z nichž nejznámější je zřejmě Černý Petříček. Pro literární historii mají cenu memoáry (Upomínky), líčící život její i tehdejší pražské literární společnosti.

Jak se zbavit mstivý Soni

Jiří Holub, foto..

V Žábokudlech se rozpoutala válka páťáků proti přísné paní učitelce. I když to občas vypadá, že je to přesně naopak.

Rybí sliby

Daniela Krolupperová, foto..

Pohádkový příběh vypráví o mořské panence, kterou černokněžník kouzlem odnese daleko od rodného moře. Děti se při čtení nenásilnou formou seznámí s koloběhem vody v přírodě a nejběžnějšími vodními živočichy i rostlinami.

Válečník (série Tajemství nesmrtelného Nikolase Flamela)

Michael Scott, foto..

Sága irského mistra fantasy Michaela Scotta se blíží ke konci. Legendární dvojčata – zlato a stříbro – se rozdělila. Jeden svět zachrání a druhý zničí. Kdo je kdo?

Beletrie

Obchodník s nocí, narcis a netopýr

Básník Ticho, foto..

Kniha regionálního autora je příběhem poznání a proroctví. Popisuje osud proroka Viktora Drozda od prvního prozření až do budoucnosti světa.

Pád titánů

Ken Follett, foto..

Pád titánů je první část fascinující historické ságy Století, kde britský romanopisec Ken Follett líčí fiktivní osudy několika rodin v různých koutech světa, které byly dramaticky poznamenány moderními dějinami.

Dívka na klíček

Paolo Bacigalupi, foto..

Jsme v mrazivé blízké budoucnosti, kdy svět ovládají kalorické korporace, ropný věk pominul a vedlejší dopady bioinženýrských chorob řádí po celém glóbu. Co se bude dít, když se kalorie stanou měnou?

Naučné

Česká inteligence (od Jaroslava Golla po Magora)

Pavel Kosatík, foto..

Jedenašedesát portrétů českých intelektuálů dvacátého století, „od Jaroslava Golla po Magora“ vycházelo od dubna 2009 do července 2010 na pokračování v týdeníku Respekt. Cílem bylo přiblížit významné Čechy, kteří získali společenský vliv, ačkoli nedisponovali politickou mocí.

Veselá cesta životem

Adolf Born, Jiří Žák, foto..

V rozhovoru s Jiřím Žákem se malíř, grafik a ilustrátor Adolf Born vyznává ze svých lásek, mluví o dětství, o studiích, o tom, jak se rodily jeho vztahy ke knihám, k barvám, k cestování, zpovídá se z niterných věcí a nechává nahlédnout do svého ateliéru i života.

Přehled teorií osobnosti

Victor J. Drapela, foto..

Tato kniha zaujme však každého, kdo na své životní nebo profesionální dráze potřebuje porozumět mnoha často rozdílným výkladům lidského chování a dynamickým procesům, které působí v lidské společnosti.

„ LA FORÊT – LES. Francouzský klub ve Slaném ve spolupráci s Velvyslanectvím Francouzské republiky a Knihovnou V. Štecha ve Slaném pořádají výstavu fotografií s ekologickou tématikou. Potrvá od 3. do 31. ledna 2012. Fotogalerie

Setkávání seniorů ve Slaném IV.

Přednášky čtvrtého cyklu Setkávání seniorů ve Slaném „ Nepočítejme roky, počítejme zážitky“. Sejdeme se v přednáškové místnosti knihovny ve 14.00.

Úterý 10. ledna –„Slovo – naše moc, pomoc či nemoc?“ Je slovo nástrojem komunikace, prostředníkem mezi námi, zbraní, útěchou, nebo příčinou nedorozumění a zkreslením myšleného? Nad povahou řeči a sdělování se společně zamyslíme s PhDr. Miladou Záborcovou, Ph.D.

Úterý 24. ledna – TOI TOI – Navštíví nás zástupce firmy TOI TOI, sanitární systémy, s.r.o. ze Slaného, která se zabývá pronájmem mobilních toalet, oplocení a kontejnerů. Dozvíme se zajímavé informace o této prosperující společnosti, jejíž představitel Vám odpoví na případné otázky.

Oddělení pro dospělé:

Pamatuješ si ještě?

– literární soutěž ke 130. výročí narození IVANA OLBRACHTA /6.1.1882 – 30.12.1952 / . Od 1. – 30. ledna 2012.

Odpovědí na prosincové soutěžní otázky jsme dostali 14 a 11 bylo správných. Vylosováni byli a knihu získávají, Antonín Bosák, Helena Seifrtová a manželé Bartoníčkovi. Výhercům gratulujeme a o výhře je budeme informovat.

Dětské oddělení a Pobočka Na Dolíkách / 3. ZŠ, Rabasova 821, 1. patro/:

2.- 16. ledna: Kvíz ze světa zvířat.. – soutěž pro děti ze světa zvířat. V otevírací hodiny oddělení.

17. – 31. ledna: TROCHA HISTORIE – NIKOHO NEZABIJE. Soutěž pro děti ve znalostech historie naší vlasti. V otevírací hodiny oddělení.

KNIHOVNICKÁ SRDÍČKIÁDA: od 15. ledna do 10. února můžete nosit do knihovny srdíčka ze všech materiálů a všech velikostí, všechna budou vystavena ve vstupní chodbě knihovny, vítěz bude vyhlášen 14. 2. a získá „srdíčkový dort“.

Soutěže pro děti jsou uvedené na také na http://knihovnaslany.librisek.cz/ .

Pobočka Na Dolíkách / 3. ZŠ, Rabasova 821, 1. patro/:

19. ledna – ČTVRTEČNÍ HODINKA V KNIHOVNĚ – od 10. hod. Přijďte posedět u šálku dobrého čaje a popovídat si na téma „pletení“. Posezení je pro všechny, kteří mají čas a chuť zpestřit si čtvrteční dopoledne. S sebou můžete donést vlastní výrobky nebo načerpat inspiraci z připravených knih a časopisů.

Studovna:

ZAČÍNÁME NA POČÍTAČI – word, excel, Internet, e-mail –  výuka pro úplné začátečníky v otevírací hodiny oddělení. Domluva předem vítaná.

INTERNET ZDARMA – pro registrované čtenáře denně, pro neregistrované po zaplacení jednorázového poplatku 10,- Kč.

NABÍZÍME – denní tisk, nejnovější čísla časopisů, zákony, encyklopedie v příjemném prostředí.

Kopírování, skenování, laminování.

Děkujeme naším sponzorům a spolupracujícím organizacím.

Vydavatelská činnost knihovny

Zpráva o činnosti Knihovny Václava Štecha ve Slaném za rok 2010

Donášková služba - knihy až do vašich domovů

BASS Eduard

(* 1. 1. 1888 Praha, + 2. 10. 1946 tamtéž) – český novinář, kabaretiér a spisovatel, foto..

V mnohostranné žurnalistické činnosti E. Basse (vlastním jménem Eduard Schmidt) se projevovala jeho důvěrná znalost nejrůznějších prostředí (cirkus, varieté, podsvětí, bohéma atd.) spolu s reportérskou pohotovostí, lidovým humorem i intelektuální parodičností.

Uměleckou dráhu nastoupil roku 1910 jako zpěvák a recitátor v kabaretu Bílá labuť v Praze na Poříčí poté, co rezignoval na rodinou předurčenou dráhu v kartáčnickém závodu svého otce. Spolupracoval pak s literárním kabaretem Červená sedma, především jako autor řady satirických kupletů, z nichž mnohé zlidověly. Přispíval do předválečných humoristických časopisů (Kopřivy, Humory). V roce 1921 nastoupil do redakce Lidových novin. Zde jako fejetonista, soudničkář, reportér, kulturní zpravodaj a tvůrce týdenních veršovaných causerií, tzv. Rozhlásků, spoluvytvářel mimořádnou literární úroveň tohoto nejprestižnějšího listu předválečné republiky, jehož byl v letech 1933-42 šéfredaktorem. Spolu s K. Čapkem ručili za jejich jazykovou čistotu a vitálnost a politicky je orientovali směrem k liberálním, demokratickým, výrazně antifašistickým hodnotám.

V prostředí kabaretu mají svůj původ mnohé Bassovy literární parodie a anekdoty ze života bohémy (To Arbes nenapsal, Vrchlický nebásnil, 1930; Umělci, mecenáši a jiná čeládka, 1930) a také populární hříčka, lehce ironizující poválečné opojení českou kopanou, Klapzubova jedenáctka (1922). Všestranný Bassův talent je patrný i v kulturně historickém souboru Čtení o roce osmačtyřicátém (1940), portrétech osobností i společnosti předbřeznové Prahy. Bassovým nejvýznamnějším dílem však zůstane působivá románová kronika Cirkus Humberto (1941), dílo patetické oslavy dělnosti, solidarity i víry v schopnosti českého člověka.

WOLKER Jiří

(* 29. 3. 1900 Prostějov, + 3. 1. 1924 Prostějov) – český básník, foto..

Jiří Wolker byl jistě jedním z nejvýraznějších a nejtalentovanějších českých básníků generace, která vstoupila do literatury na počátku 20. let. Jeho počátky jsou spjaty s pocity prvních poválečných let, s představou kolektivní jednoty lidských duší; měl na něj velký vliv literární směr unanimismus francouzského spisovatele Julese Romainse a básníků Georgese Vildraca a Paula Duhamela. Vzápětí se Wolker postavil do čela tzv. proletářské poezie, v níž uplatnil svou mimořádnou etickou naléhavost stejně jako stylovou originalitu. Ta navazuje na nejlepší tradice české veršované epiky, tj. na Nerudu, Bezruče, Dyka a hlavně Erbena.

Narodil se jako syn bankovního úředníka v prostějovské patricijské rodině. Vyrůstal v prostředí rodinné pohody a blahobytu, chodil do skautingu a cvičil v Sokole, prázdniny trávil u babičky na Svatém Kopečku u Olomouce. Po maturitě na gymnáziu studoval od roku 1919 v Praze práva a rok navštěvoval na filosofické fakultě přednášky F. X. Šaldy a také Z. Nejedlého. Horlivě se účastnil pražského literárního ruchu (nejbližšími přáteli byli Z. Kalista, K. Biebl a Antonín Matěj Píša), v letech 1922-23 byl významným členem uměleckého sdružení Devětsil. V dubnu 1923 byla u něho zjištěna tuberkulóza, v červnu odjel do sanatoria v Tatranské Poliance, odkud ho tři dny před smrtí převezli do Prostějova.

Wolkerova prvotina, sbírka Host do domu (1921), je prodchnuta duchem mladistvého vitalismu a chlapeckého františkánství. V přírodě, ve velkoměstě, mezi dobrými lidmi a užitečnými věcmi nachází nekonečnou harmonii, idylu a laskavou útulnost. Kniha je rozdělena na tři části: Chlapec, v níž je chlapecká autostylizace (chlapeček bosý) nejvýraznější, dále Ukřižované srdce, obsahující lyriku sociální bídy, utrpení a lítosti, a nakonec oddíl Host do domu, přinášející poezii narovnání se světem. Ke sbírce je připojena apollinairovská poéma Svatý Kopeček, polytematická báseň – “pásmo”, v jehož asociativním proudu je již patrná tendence přetvořit svět revolučně sociálním způsobem.

Proto druhá a poslední Wolkerova sbírka Těžká hodina (1922) je otevřenou proklamací odpovědnosti ke světu, nesmířením se s ním a hlásáním nadosobního údělu básníka coby pěvce proletářské revoluce. Žít již znamená přemoci vlastní srdce a použít je k boji. Nejcharakterističtějším básnickým útvarem tu jsou balady, soustředěné na mravní problémy svých proletářských hrdinů. Sbírka nesporných uměleckých kvalit, které nijak nesnižuje ani historická tendenčnost, dosáhla vzápětí nebývalé popularity a řada jejích básní patří dosud k nejznámějším textům české poezie. Nic na tom nezměnilo ani polemické vystoupení Dosti Wolkera! z roku 1925, odmítající básníkův kult z pozic estetiky avantgardy, ba ani poúnorové přivlastnění si Wolkerova díla totalitním režimem.

ŠRÁMEK Fráňa

(* 19. 1. 1877 Sobotka, + 1. 7. 1952 Praha) – český básník, prozaik a dramatik, foto..

Šrámek je předním představitelem básnické generace, která vstoupila do literatury na prahu 20. století, a to ve znamení sociálního buřičství a s ideálem svobodně a plně prožívaného života.

Po absolvování gymnázia (v Písku a v Roudnici) vstoupil Šrámek na právnickou fakultu v Praze, ale studia nedokončil a rozhodl se pro literární dráhu. Od roku 1903 žil trvale v Praze, stal se členem literární družiny kolem S. K. Neumanna, aktivně se zapojil do anarchistického hnutí a sympatizoval i s národně socialistickou antimilitaristickou mládeží (Emil Špatný aj.). Pro účast na studentských demonstracích a za protiválečnou báseň Píšou mi psaní byl i vězněn. Za 1. světové války musel na frontu a po vzniku Československa se sblížil s okruhem lidí kolem Karla Čapka (proslulými Pátečníky), ale v podstatě už zůstával mimo literární skupiny a nevyvíjel dřívější politickou aktivitu.

Nejcennější ze Šrámkova díla jsou verše a próza z počátku 20. století, charakterizované anarchismem a odporem proti militarismu. Pak se uchyluje od společenské revolty ke chvále smyslového života (sbírky Splav, román Stříbrný vítr, dramata Léto, Měsíc nad řekou a další díla). Šrámek byl především básníkem ryzího milostného citu, lásky k přírodě, a zejména k mládí, které vnímá svět otevřenými smysly a nezkaženým citem.

MAJEROVÁ Marie

(* 1. 2. 1882 Úvaly u Prahy, + 16. 1. 1967 Praha) – česká spisovatelka, foto..

Marie Majerová (rozená Bartošová, provdaná Stivínová, pak Tusarová), prudká socialistická zápasnice a obratná publicistka – jak ji charakterizuje A. Novák – byla výraznou ženskou osobností předválečné prózy. Po válce hrála s chutí a pocitem plné oprávněnosti roli stafáže komunistického režimu, stala se chodící klasičkou socialistické literatury, patronkou horníků a tragikomickým stínem původně nikoliv špatné autorky.

Vyrůstala v prostředí chudého Kladna, odkud brzy odešla za službou do Budapešti, pak do Vídně a jistý čas pobyla i v Paříži (1906-07). Záhy se sblížila s anarchistickým kroužkem kolem S. K. Neumanna. Vzhledem k jejímu manželství velký vliv, blízký společenské revoltě, na ni měl citový poměr s básníkem Františkem Gellnerem. S vervou se angažovala v sociálnědemokratickém hnutí a v roce 1921 se okamžitě přihlásila ke komunistické straně. V té době již pracovala pro Rudé právo, kam psala divadelní referáty a vedla dětský koutek. V roce 1929, v souvislosti s nástupem Gottwaldova vedení, ze strany vystoupila, pracovala v časopise Čin a věnovala se literatuře. Po válce se do řad KSČ ihned vrátila, působila v nejrůznějších funkcích, cestovala po světě a reprezentovala totalitní režim.

Její literární začátky jsou poznamenány zřetelem na ženské proletářské čtenářky, až próza Panenství (1907) je pokusem o nalezení osobitějšího stylu, jenž v té době představoval impresionismus míšený s naturalismem. V románu Náměstí republiky (1914), zasazeném do pařížského prostředí, se odrazila její deziluzívní zkušenost s anarchismem. Následoval částečně autobiografický román Nejkrásnější svět (1923), jenž vznikl pod vlivem koncepcí proletářské literatury – dokonce se tu v předstihu objevila postava tzv. uvědomělého kladného hrdiny. Uměleckým selháním byl utopický román Přehrada (1932), v němž použila nápad, co by se stalo, kdyby mohutná přehrada nad Prahou hrozila zatopit město – jak by se tam asi vyvíjela revoluční situace.

Vrcholem tvorby M. Majerové je rozsáhlý a ambiciózně koncipovaný román-řeka Siréna z roku 1935. V díle, jemuž samozřejmě nechybí socialistická tendence, sledovala přes čtyři pokolení kladenské hornické rodiny, a tak do svého kronikářského vyprávění pojala široký záběr společenského i technického rozvoje Čech posledních sta let. V roce 1947 natočil režisér K. Steklý podle dvou kapitol románu film, který téhož roku získal na festivalu v Benátkách hlavní cenu. Pandánem k Siréně měla být komorní novela Havířská balada (1938).

Majerová kromě toho psala i knížky pro děti, z nichž nejpopulárnější byla Robinsonka (1940), a stejně četné jako její cesty jsou i její cestopisy.

SEIFERT Jaroslav

(* 23. 9. 1901 Praha, + 10. 1. 1986 Praha) – český básník, foto..

Básnické dílo J. Seiferta představuje jednu z nejcennějších hodnot české literatury tohoto století. Přes počáteční etapu ovlivněnou proletářskou poezií a vrcholné období poetismu se Seifertova tvorba ustálila v tvarově dokonalou lyriku, schopnou poetizovat i nejprostší všechny krásy světa. Jako jediný český spisovatel obdržel Seifert v roce 1984 Nobelovu cenu za literaturu.

Pocházel z proletářského žižkovského prostředí. Ještě před maturitou nastoupil jako redaktor do levicového tisku. Jeho básnický debut Město v slzách (1921) je sice pod vlivem dobového revolučního slovníku, ale spíše jde o smyslové prožívání sociálních problémů a instinktivní, naivní okouzlení proletariátem než o “zbásňování” tezí. V druhé Seifertově knize Samá láska (1923) tento postoj již zcela převládl: opojení z moderní civilizace a touha být na ní účasten. Jeho verš se zde přiblížil k hovorovému vyprávění, banálnímu popěvku z ulice, jež dodalo básním intenzity a dynamiky a umožnilo vtahovat do poetického světa co nejširší prostor všední reality.

Seifert stál u zrodu uměleckého svazu Devětsil, jenž byl podhoubím pro vznik uměleckého směru nazvaného K. Teigem poetismus. Ten jako metoda umění žít a užívat zcela vyhovoval Seifertovu uměleckému i psychickému naturelu, jeho spontánnosti a smyslovosti. Jeho básnické sbírky z tohoto období (Na vlnách TSF 1925; Slavík zpívá špatně, 1926 a Poštovní holub, 1929) jsou také vrcholnými básnickými projevy poetismu. Jeho verš je tu ovlivněn především apollinairovským volným asociačním řazením básnických pojmenování, přičemž vždy je zachována názorná smyslová jasnost a konkrétnost.

V roce 1929, kdy nastoupilo nové Gottwaldovo vedení, byl vyloučen z KSČ, kam už se nikdy nevrátil. Jeho sbírky z 30. let Jablko z klína (1933) a Ruce Venušiny (1936) jsou neseny především tónem nostalgické vzpomínky evokující jistoty ztraceného dětství, domova a mladistvých lásek, jež ve vědomí přetrvávají jako cosi trvalejšího než pomíjivá každodennost. Od avantgardní poetiky Seifert směřoval k linii lyriky Karla Tomana a J. Hory. Od volného verše přešel k pravidelným strofickým útvarům, jeho verš nabyl ještě větší méličnosti, tj. písňového charakteru. Tato metoda pak u Seiferta již zůstala natrvalo. Uplatnila se i ve sbírce Zhasněte světla (1938), reagující na mnichovské události roku 1938, o níž kritika napsala, že měří hrůzu české katastrofy hloubkou poranění milostné něhy, která je bezmála ženského rodu. Jako zdůraznění národních hodnot v čase jejich ohrožení je zamýšlena báseň Vějíř Boženy Němcové (1940) a podobným étosem jsou neseny i sbírky Světlem oděná (1940) a Kamenný most (1944).

Po válce pracoval Seifert jako redaktor deníku Práce, od roku 1949 se věnoval již pouze literatuře. Poválečné období zahájil sbírkou Přilba hlíny (1945), spontánně reagující na květnové povstání. K české národní tradici se vztahuje i lyrická Píseň o Viktorce (1950), kladoucí paralelu mezi tragický osud literární postavy a její autorky. Vulgární stalinistická kritika (I. Skála) Seifertovu báseň napadla jako pesimistickou, odmítající přihlásit se k šťastnému zpěvu jednotného lidu. Po básních intimního návratu do dětství Maminka (1954) se Seifert na delší dobu odmlčel. Publikoval až v polovině 60. let sbírku Koncert na ostrově (1965), v níž se vrací, často ironickou, prozaickou formou ke konkrétnímu smyslovému prožitku světa. V tomto duchu (s tím, že v nich přibývá s blížícím se pocitem možného příchodu smrti tragičnosti) pokračují sbírky Odlévání zvonů (1967) a Halleyova kometa (1967).

Po srpnové intervenci, kterou rozhodně odsoudil a toto své mínění nikdy neodvolal, se stal Seifert na prvním sjezdu Svazu českých spisovatelů v roce 1969 jeho předsedou a zůstal jím až do násilného rozpuštění svazu v roce 1970. Po celá 70. léta pak Seifertovi – nepochybnému žijícímu klasikovi – mohou vycházet jen reedice a jeho vztah s režimem je trvale napjatý, což ještě posílil i jeho podpis na listině Charty 77.

Sbírka Morový sloup, zahrnující i básníkovy hořké reakce na okupaci, mohla vyjít až 10 let po svém vzniku, v roce 1981. K dávným prožitkům se s jistou ironií vrátil ve sbírkách Deštník z Piccadilly (1979) a Býti básníkem (1983). Jejich prozaickým protějškem jsou memoáry Všechny krásy světa, jež mohly v plné podobě vyjít jen v exilu (1981, Toronto), zatímco některá místa pražského vydání (1982) byla cenzurována; v úplnosti tato vzpomínková kniha vyšla u nás v roce 1993.

Strašidelné pohádky

Zdeněk K. Slabý, foto.. 

Strašidelné pohádky mají překvapivý děj, humor, fantazii, napínavé situace – zdánlivě neřešitelné a zcela bezvýchodné, kdy protagonistovi hrozí to nejhorší v zajetí duchů nebo jiných strašidelných pohádkových bytostí – a neobejdou se ani bez nečekaných momentů a obratů v ději.

Emily Strange – divná a divnější

Rob Reger, Jessica Grunerová, foto.. 

Emily Strange: 13 let. Občas navštěvuje pomocí časostroje své dávné předky. Schopna vidět vám až do žaludku, kdyby se jí zachtělo. Ale spíš ji najdete, jak si dává dvacet se svými čtyřmi kočkami, nebo jak se věnuje své podivné zahrádce plné plevele a jak provádí sousedům neškodné žertíky.

Historie Evropy – obrazové putování

Renáta Fučíková, foto.. 

Jen jednou za několik desetiletí může vzniknout takováto kniha. Původní česká kniha, která si klade veliký cíl: seznámit dětské čtenáře s historií Evropy přehlednou, srozumitelnou, ale především čtivou formou.

Beletrie

Darda

Irena Dousková, foto..  

Po bestselerech Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák přichází závěrečná část autorčiny volné trilogie Darda. Čas železnou oponou trhnul, takže žákyni a v téže h(n)usákovské realitě dospívající gymnazistku Helenu potkáváme nyní jako vdanou ženu, matku dvou dětí.

Drž mě pevně, miluj mě zlehka : příběh z tančírny Century

Robert Fulghum, foto..  

Argentinské tango – dokonale krásné ženy, vysoké podpatky, odvážné šaty, milongueros, vášeň, slunce, temperament… Román známého amerického autora, který tentokrát vypráví příběh tanečníků tanga a jedné oblíbené tančírny v Seattlu.

Číslo se smrťákem

Jaroslav Mostecký, foto.. 

Sbírka drsných sci-fi povídek od jednoho ze současných mistrů žánru – Jaroslava Mosteckého – přináší témata vskutku vražedná. Morbidností a černým humorem kořeněná sbírka zavítá do nejrůznějších končin a k nejrůznějším individuím s tím záměrem, zatnout vždy někomu nápaditě tipec.

Naučné

Pod vlivem Facebooku

David Kirkpatrick, foto.. 

Facebook je unikátní fenomén, vlastní rozlehlý svět uvnitř Internetu, plarforma, která navždy změnila nejen Síť sítí, ale i způsob, kterým komunikujeme a sdílíme své názory, pocity a dojmy s druhými lidmi.

Pravidla mozku dítěte

John Medina, foto.. 

Světový bestseller. Zajímá vás, jak lze ovlivnit mozek dítěte (jeho IQ a další schopnosti) životním stylem a stravou již v těhotenství matky? Co můžete pro rozvoj mozku svého dítěte a pro jeho dobrý psychický vývoj udělat po dobu prvních pěti let? Jak dítě vychovávat, jak s ním jednat, jak si s ním hrát tak, aby tyto činnosti optimálně využily schopnosti a funkce dětského mozku?

Džungle, tygři, jinovatka : moje Malajsie

Iva Pekárková, foto.. 

Ve svěže psané knize, která je víc než pouhý cestopis, se čtenář dozví, mimo jiné, jak je to ve skutečnosti se “snovými lidmi” v malajských horách, jak může vypadat náboženská kastrace, případně jaké spolupoutníky si v žádném případě nevybírat.